Antiliiny příběhy

„Co se děje, Taimi?“ zeptala se tak laskavě, že mě v očích zaštípaly slzy. Hned jsem je zahnala.

„Já nevím. Připadám si hrozně osaměle.“

„Proto jste sem šli?“

Kývla jsem. „Ale nefunguje to. Došlo mi, že jediný člověk, kterého jsem chtěla vidět, jsi ty.“

Laura se znovu usmála. „A povedlo se ti to.“

„Ano. Jenže zase odejdeme a všechno bude stejné.“

„Kluci ti nevěnují dost pozornosti?“

„Věnují. Ale… mají kolem sebe takovou spoustu lidí. Zejména Tuivo, ale poslední dobou i Jyrki. Mám strach…“ Najednou jsem se zarazila. „Promiň. Nechtěla jsem si stěžovat.“

„Ne, pokračuj. Zajímá mě to.“

„Mám strach, že jim zkrátka jednou nebudu stačit. Že mě opustí.“

„Je přirozené, že kolem sebe chtějí i jiné lidi. To neznamená, že jim nejsi dost dobrá, Taimi. Milují tě.“

„Já vím. Ale já nikoho jiného nemám a… občas je mi to hrozně líto.“

„Máš mě. To, co jsem ti říkala, stále platí. Můžeme se vídat. Bez toho, aby to ovlivnilo Rista.“

„Já jen… musím ti něco říct. Asi by bylo lepší, kdyby to udělal Tuivo, jenže on se k tomu zatím nemá.“ Neměla jsem ve zvyku chodit okolo horké kaše. „Museli jsme říct policii, že Pasi unesl Jyrkiho. Nevíme, jaké to bude mít následky.“ Mlčel, tak jsem mu vysvětlila, jak probíhal náš výslech na policii a proč Jyrki a Tuivo museli prozradit, co Pasi udělal. Zakončila jsem to slovy: „Vím, že toto si nezasloužil.“

„No… jediný, co mě uklidňuje, je, že v majáku už nejspíš nebude. A kdo ví, jestli v Hetce. Přeju policii hodně štěstí s jeho hledáním.“

Pousmála jsem se. „Zlobíš se? Kdo ví, co by s nimi udělali. Víš, z hlediska zákona Pasi Jyrkiho opravdu unesl.“

Zamumlal si pár nadávek, ale pak prudce vydechl a pohlédl na mě. „Ne. Nezlobím. I kdyby ho Jyrki udal normálně, má na to právo. Díky, že jsi mi to řekla.“

„Mrzí mě to. Že se nestarali, co se stalo tobě.“

Pokrčil rameny. „Předpokládají, že vy jste zažili něco zajímavějšího.“

„Ale stejně. Prostor měli všichni.“

„Joni a Auri jsou někdy takoví. Dost se to zlepšilo. Promiň. Nechci na ně házet špínu.“

„Neházíš. Já na ně nemám vytvořený názor. Jsem ráda, že pomohli Tuivovi a Jyrkimu, ale nelíbí se mi, jak bezohledně se někdy chovají.“

Trpce se usmál. „Bývalo to i horší.“

„Já jenom… ty to taky chceš? Myslím tu rodinu. Nebo už spolu nechodíte všichni tři nebo… jak to teď máte?“

Zasmál se. „Chodíme. A...“ Zvážněl. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych to chtěl. Ale… ale s nima mi to přijde tak přirozené, celá ta představa rodiny. Vím, že možná budeme příšerní rodiče, ale uděláme cokoli, aby ne.“

„A Tuivo je v pohodě s tím, že nebude jeho biologický dítě? Nevím, jak na tomhle lpí.“

„Tuivo?“ naklonil hlavu na bok. „Spíš já. Podívej, kdyby na to došlo, líbilo by se mi se s Taimi milovat. Ale nemyslím si, že se to stane v nejbližší době. Mezi náma to spíš vždycky bylo o tom, že nechceme řešit hranice toho, co je ještě kamarádství a co ne. Není to jako s Tuivem, ani z jedné strany.“

„Fajn, ale nepřehlížíš něco podstatnýho? Třeba Tuivovu neschopnost vůbec s ní něco mít? Nebo s tebou? Nebo se něco stalo?“

Pousmál se. „On to zvládne. Je na dobrý cestě. Víš, vyzní to divně, ale přál bych si, aby to první udělal s Taimi. Bez ohledu na to, jestli to povede k dítěti nebo ne.“

„Ale proč? Vždyť… ty to nevidíš? To ty ho úplně šíleně přitahuješ a kouká na tebe tak oddaně. Jyrki, nikdy jsem ho takhle neviděla, fakt s nikým.“

„Měla by to být Taimi,“ trval na svém. „Zaslouží si to. Nechci, aby byla ve všem až za mnou, protože Tuivo ji takhle nevnímá, i když to tak asi působí.“

„Takže by měla být první kvůli ní, ne kvůli Tuivovi?“

„A taky kvůli tomu, že jsem kluk.“ Najednou se mu rozšířily oči. „Doprdele. Vy to vlastně ještě nevíte.“

Usmála jsem se. „Jsme spolu už rok každou vteřinu. Já jsem alespoň před jarem žila chvíli v kmeni, ale vy dva jste se od sebe nehnuli ani na krok. Chce být chvíli bez nás, chce být s Auri a chce klid od všeho toho dobrodružství. Myslím, že chce být jen na moment obyčejný muž, zvláště když ovládá tu kletbu a neustále to po něm někdo vyžaduje. Navíc to chce vyřešit s policí jednou provždy. Nepřipadá mi to tak nepochopitelné.“

Překvapeně na mě hleděl. „To dává smysl. Takže myslíš, že… že to neznamená začátek konce?“

„Konce čeho?“

„Našeho vztahu,“ uhnul pohledem.

Víceméně instinktivně jsem ho objala. „Jyrki tě miluje. Neumím si představit, že by ho cokoli na světě přimělo přestat. Ta úcta, kterou k tobě chová, nikdy nezmizela. Jen se skryla pod další vrstvy vašeho vztahu.“

Opřel si hlavu o mé rameno. Nedokázala jsem potlačit chvění v břiše, i když Tuivo rozhodně neměl v plánu ten dotek někam rozvíjet. „Děkuju, Taimi. Měla bys jít spát.“

„Ještě chvíli,“ hlesla jsem, i když jsem věděla, že toho budu později litovat. Přisunula jsem se k němu blíže, zavřela a usmála se. Odtáhl se, ale jen aby mě objal kolem ramen. Za víčky jsem vnímala hřejivé světlo plamenů. Poslední myšlenka patřila tomu, že bych měla jít do stanu, ale pak se svět rozplynul a zůstalo jen teplo.

To je v pohodě. Běž si číst. Kdybys nás potřeboval, jsme tady, jo?“ Udiveně jsem na něj pohlédla, ale Jyrki se usmál. Beze slova odešel do kuchyně. Pohlédla jsem na Joniho.

„Akorát si myslí, že tě obtěžuje.“

„Ne. Chtěl být fakt sám.“

Založila jsem si ruce na prsa. „Myslíš si, že ho znáš líp než já?“

„Ne. Ale poznám na něm, kdy začíná panikařit.“

„On začínal panikařit?“ podivila jsem se.

„Už když jsem se ho ptal na tu kletbu. Proto jsem se mu omluvil. Auri, já tě potřebuju. Nic chvilku neřešme, prosím tě.“

Varování: Nevím, jak tohle napsat, aniž bych vyhradila všechno, ale ta kapitola je hodně explicitní, ale neděje se v ní nic zlého. A ano – konečně :-)

„Nemusíš se držet zpátky,“ řekl mi.

„Nechci ti ublížit,“ špitla jsem.

„Neublížíš. Nešel bych do toho, kdybych nebyl v pohodě, už ne.“ Prohlédl si mou tvář. „Věříš mi?“

Protočil oči. „Když jsem naposledy ignoroval ty hranice, tak to bylo s Taimi.“

„Ale tu miluješ, ne? Svým způsobem.“

„Jo. Ale Tuiva jsem taky nechal. Ne hned, ale postupně jsem ty hranice posouval a… nechci, aby se jeden z nás zamiloval, dobře?“

Uchechtla jsem se. „A ty si myslíš, že tímhle tomu zabráníš? Stejně pak odjedeš. Ser na nastavování hranic, když se pak budeme vídat tak jednou za půl roku.“

„Určitě to bude častěji než jednou za půl roku.“

„To tvrdíš teď.“

Potřásl hlavou. „Nevykašlu se na tebe. A stejně se s tebou bude chtít vidět Yl.“

„To těžko. Má lepší život.“

Povzdechl si. „Odstěhoval se. To není taková katastrofa, teď už teda ne. Mám kamaráda s letadlem, zapomněla jsi?“

„Fajn,“ vydechla jsem. „Když chceš, budeme mít hranice.“

„Kdy ti došlo, že mě miluješ tím romantickým způsobem?“ zeptala jsem se.

„Vím, že tohle mi neuvěříš, ale miloval jsem tě vždycky.“

„Ale ne romanticky.“

„Romanticky,“ usmál se.

„Ale ta kletba…“

Potřásl hlavou. „Když jsem přišel do Aletasa, chtěl jsem začít znovu a byl přesvědčenej, že jsi to jediný, co mě brzdí. Nedocházelo mi, jak moc jsem jinej. Tehdy jsi mi lezla na nervy. Nedivím se, že se ta kletba projevila. Nejde ani tak o to, co cítím, ale jak ti to dávám najevo. A já se snažil sám sebe i tebe přesvědčit, že… že pro mě nejsi důležitá.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale… miloval jsi spoustu lidí.“

„Chodil jsem s nima. Nemiloval jsem je.“ Pokrčil rameny. Pohlédl směrem na západ. Slunce už zapadlo. „Myslel jsem, že tak to má být, že tak vypadá tam venku láska. Než jsem se sblížil s Jyrkim.“ Sklopil pohled. „Nikdy tě nemohl nahradit, pořád nemůže, ale ty jsi umírala a já jsem ti nedokázal pomoct. Soustředil jsem se na něho, protože on měl zůstat naživu. I pak, když se dotkl tý kytky. Já byl… byl jsem přesvědčenej, že to za šamany nezvládneš.“

„Já také,“ pousmála jsem se, ovšem nevesele. „Ty sis uvědomoval, že mě miluješ?“

Zavřel oči. „Za žádnou cenu jsem si to nechtěl připustit. A stejně jsem si myslel, že je to vyřešený, když ses vrátila do kmene.“

„Počkejte,“ zvolal Pasi. Soudce se ho chystal odbýt, ale on pokračoval. „Můžete ho zavřít, ale ničemu tím nepomůžete. Naopak. Když nebude v pohodě, ublíží někomu dalšímu a hlavně… umrzne. Jako Nea. Potřebuje učitele, ne vězení.“

Soudce na něj pohlédl. „Pane Pitkänene,“ oslovil ho příkře. Byla jsem si jistá, že mu uloží pokutu, ale on pokračoval jinak. „Znáte někoho, kdo tu ledovou moc ovládá natolik, že by dokázal panu Järvinenovi pomoct?“

Pasi zaváhal. „Někoho najdeme. Mezitím… dám na Jyrkiho pozor. Může žít u mě. V Hetce.“ Jyrki vykulil oči. „Pokud se stane nějaká nehoda, beru za ni zodpovědnost.“

Soudce se zatvářil nejistě. „Proč byste to dělal? Pan Järvinen se jasně vyjádřil, že vás nesnáší.“

Pasi se usmál. „Abych odčinil, co jsem provedl. Je mi to líto.“

Soudce se zmateně obrátil k Jyrkimu. „Pane Järvinene, máte na výběr. Buďto vás odsoudíme ke třem letům za obecné ohrožení, nebo soud přikáže, aby na vás pan Pitkänen dohlížel. Pokud někoho znovu ohrozíte nebo se pokusíte utéct, zatčeni budete oba. Máte deset dní na rozmyšlenou, vaše rozhodnutí doručte…“

„Ne. Jsem rozhodnutý. Všechno je lepší než vězení. Budu žít… u něj.“ Kývl k Pasimu, jako by jím opovrhoval, ale viděla jsem vděk v jeho očích. „Neuteču a přijmu trest, když někoho ohrozím.“

„Co jsem udělala? Nemám… nemám tě objímat zezadu? Nevěděla jsem… dělával to Joki?“

Tuivo se smutně usmál. „Spíš na mě teďka celkově moc nesahej. A nesnaž se trávit čas jenom se mnou.“

„Ne,“ zavrčela jsem. „Tuivo, ty… co vlastně chceš?!“

„Není to…“ Vrhl nervózní pohled ke svému kamarádovi. „Je to kvůli Ylovi. Nechci, aby se cítil zle.“

„Proč by se podle tebe měl cítit zle?“

Tuivo sklopil pohled. „Měl mě vážně rád. A já…“

„Měl. Teď má Pala. Jste kamarádi. Život pokračuje.“ Rozzuřeně jsem potřásla hlavou. „Nemůžeš po tom všem po mě chtít, abych se tě stranila a ještě z naprosto nelogického důvodu.“

„Prosím, Taimi. Nechci, aby to měl takhle na očích.“

„Aha. A to, že jste se rozhodně nekontrolovali s Jyrkim, i když jsi věděl, co k tobě cítím, bylo naprosto v pořádku.“

„No právě. Nechci tu samou chybu udělat znovu.“

Hořce jsem se zasmála. „To rozhodně není to samé. Zeptal ses vůbec Ylermiho, jestli to takto vnímá?“

„On by mi to stejně neřekl.“

„Takže mi budeš ubližovat na základě nějakých svých domněnek?“

„Já jenom nechci… nikomu ublížit. Doufal jsem, že to pochopíš.“

„Ne, to nepochopím, protože je to nesmysl.“ Popadla jsem ho za ramena a zatřásla s ním. Vztekle se po mě ohnal. „Probuď se. Ylermi ví, že jsi ho nemiloval. Teď má Pala. I kdyby ho to na chvilku zamrzelo, nebude se trápit. Já ano. Nebudu se držet zpátky, ne kvůli tomuto.“

Setřásl mé ruce. „Tak se budu držet zpátky já.“

Rozhodil pažemi. „Tak co po mě doprdele chceš?“

„Abys byl… já nevím.“

„Víc jako Asta?“

„Debile.“

„Ne, fakt, Auri. Nudíš se. Chceš po mě, abych rozhodl za tebe. Když jsem navrhl tu Hetku a Pieni, úplně ses rozzářila.“

„Protože je to dobrej nápad.“

„Protože je to můj nápad. Dobře jsi věděla, že nejsem jako Asta.“

„Jo, proto jsem se do tebe zamilovala.“

„Ne. Zamilovala ses do mě, protože to bylo zakázaný ovoce. Víš, proč si myslím, žes byla s Astou?“

„Protože to moje matka chtěla. A ty to víš.“

Zavrtěl hlavou. „Protože jsi žila v napětí. A jasně, nelíbilo se ti to, ale… nenudila ses.“

„Dost.“

„Víš, že mám pravdu.“

„Nemusíš tam jít se mnou, víš, Taimi.“

„Já půjdu kamkoli, kde budete vy dva. Tady jde o tebe, Tuivo. Vím, jak moc chceš žít v Pieni.“

Zaváhal, ale ne na dlouho. „Vyzní to strašně blbě, ale mám pocit, že bez Jyrkiho to nemá smysl. Bez něho nic, co si přeju, nedává smysl. Kdybys byla na mým místě, vybrala by sis stejně.“

Pousmála jsem se. „Byla jsem na tvém místě.“ Zarazil se. „Před rokem. A vybrala jsem si domov. A bylo to v době, kdy už jste se ke mně chovali moc hezky, ale zároveň předtím, než jste se stali partnery. Byla jsem v podstatě ve stejné situaci jako ty, domov nebo člověk, kterého miluji. A vybrala jsem si domov.“

Zamyslel se. „To není to samý.“

„Řekni mi jeden podstatný rozdíl.“

Odfrkl si. „Pieni je pořád jenom město. Kmen byl tvůj svět.“

„Není to jen město. Ne pro tebe. A ty to víš.“

„Nemám k němu takovou citovou vazbu jako ty ke kmeni. A kromě toho jsi z něj odešla kvůli mně.“

„Ano. Předtím jsem si vybrala jinak. Proto netvrdím, že existuje správná volba, jen… jen si to dobře rozmysli.“

„Ne, to ne. Proč neřídíš?“

Pokrčil rameny. „Tuivo řídí.“

Uchechtla jsem se. „Nechceš mi tvrdit, že přemýšlíš takhle. Že jste dvě neoddělitelný půlky jednoho celku.“

„Spíš tři třetiny,“ ušklíbl se. Střelila jsem pohledem po Pasim, ale o jejich vztahu buďto věděl, nebo mu to bylo jedno. Jen se nad tím pousmál.

„To nebyla pointa. Proč neřídíš?“

„Protože nechci,“ odpověděl a něco v jeho tváři mi připomnělo ten den, kdy jsme spolu poprvý vyrazili na projížďku. Začínal se odtahovat. Zrovna, když jsem se rozhodla to nechat být, promluvil. „Protože Otssi zmagořil proto, že se praštil do hlavy. Při bouračce.“ Upřel pohled do země.

„Řídil?“

„Ne,“ hlesl Jyrki.

„V tom případě to nedává smysl, ne? Jako řidič bys měl víc kontroly.“

Jyrki sebou trhl. „Vím, že to nedává smysl.“

„Zíráš na mě jako na ducha,“ podotkl. Risto k němu vykročil a nejistě ho objal. Vrhla jsem směrem k Tuivovi tázavý pohled, když vcházel dovnitř, ale on se na mě jen usmál. Risto za ním zavřel a uhnul pohledem. Můj přítel mu položil dlaň na rameno. Risto sebou cukl a shlédl na něj se zvláštní zranitelností v očích. Teď, když jsem věděla, co za tím je, jsem na Ristovi viděla, jak ho Tuivo vyvádí z míry.

„Promiň,“ prohlásil náhle Tuivo a pustil kamarádovo rameno. „Chci toho hodně stihnout. Máš pravdu, že bych si měl odpočinout, ale půjdu brzo spát, slibuju.“

„Nic mi do toho není,“ pokrčil Risto rameny.

„Ale je. Myslels to dobře,“ usmál se Tuivo. „Ale jestli se mi chceš omluvit, tak mi uvař ještě jeden čaj.“

Risto se rozzářil. „Jasně. Zase černej?“

Tuivo kývl a posadil se ke stolu. Podepřel si hlavu a oční víčka mu spadla, ale vypadal spokojeně. Byla jsem na něj pyšná, že se vrátil a vyřešil to. Když Risto zmizel v kuchyni, objala jsem svého přítele zezadu.

„Jsi úžasný,“ pošeptala jsem mu do ucha.

„Chci být,“ zašeptal nazpátek. Musela jsem se usmát.

„Auri. Smrdíš jako popelník,“ zasmál se nervózně a stiskl mi rameno. V očích měl vepsaný strach a starost. To kvůli mně?

„Promiň. Bála jsem se.“

Mávl nad tím rukou. „Jdi spát.“

„Ne, počkej. Co se stalo?“

Jyrki prudce vydechl. „On… Pasi vůbec neví, kdo jsme.“

„Co?“ zamračila jsem se a nechala se Jyrkim víst k ohni. 

„Myslela sis, že bych změnil to, na čem jsme se teď dohodli?“

„Před nedávnem bys to udělal bez zaváhání,“ připustila jsem. Byl tak nepředvídatelný, všechno se s ním měnilo rychleji než tvary, které vykouzlila aurora na zimním nebi, ale přesto mě něco stále táhlo k tomu, následovat ho klidně i do Zahrad zatracení, místa, kde se duše už navždy vytrácely.

Tuivo protočil oči, ale věděla jsem, že na mě není naštvaný. „Máš pravdu. Tak pojeďme, ať jsme v kmeni už dneska večer.“ Pomohla jsem mu pochytat všechny psy a brzy jsme vyrazili. Cítila jsem strach, ale zároveň se neskutečně těšila. Vrátím se domů. Konečně tam snad alespoň na chvilku poleví můj strach, že zůstanu sama.

„Ty bys to udělal, kdybys měl tu možnost?“ zeptala jsem se ho a položila mu dlaň na rameno. Jyrki byl rozhodně člověk, který by si zasloužil zapomenout na svou minulost.

„I nad tím jsem přemýšlel,“ ušklíbl se a téměř se dotkl mé dlaně. Zatajila jsem dech, ale on pak tu ruku oddálil, jako by si to rozmyslel. Držel se zpátky, ale proč, zatraceně? Proč to s Tuivem nebo Taimi bylo jiný? „Ne. Neudělal. Staly se zlý věci, ale nějak mě to formovalo. Bez těch vzpomínek bych nebyl takovej, jakej jsem. A ty? Kdybys měla tu možnost, smazala bys něco?“

„Já nemám vyloženě něco, co by mě traumatizovalo nebo tak něco.“

„Yö?“

Bodlo mě u srdce, ale zavrtěla jsem hlavou. „Nechci na to zapomenout. Nechci zapomenout, jaká doopravdy byla, jakou svou stránku mi ty poslední dny odkryla.“

„A ten vztah s Astou?“

Zaváhala jsem, ale jen krátce. „Ne. Naučilo mě to vyhýbat se vztahům s kluky jako on.“

„Nevím, proč moje hlava musí analyzovat, jak na tebe udělat dojem, i když…“

„Auri…“

„Jo, já vím. Prostě mě matka nastavila na to, že mám pořád vyhledávat románky, a sere mě to. Doma mám úžasnýho kluka a nemůžu to prostě… vypnout.“ Odvážila jsem se na něj podívat. Nečekala jsem v jeho tváři tolik pochopení.

„Měla bys to takhle, kdyby tu byl místo mě kdokoli?“

„Kdokoli ne, ale asi u každýho lepšího kluka.“

„Jsem poctěn, že mě považuješ za toho z lepších,“ zazubil se. Strčila jsem do něj, ale on najednou zase zvážněl. „Auri, já si vážím toho, že ke mně tohle cítíš, ale…“

„Doprdele, tohle není o tobě! Chtěla jsem se ti svěřit!“

„Bylo by asi lepší se od sebe držet dál,“ zavrčel a zrychlil. Pasi, který nyní vedl, mu konejšivě stiskl rameno, ale Jyrki se mu vytrhl a ještě zrychlil. Pak uklouzl.

Tuivovi se v očích zaleskly slzy. „Jestli čekáš dítě, měla bys tu zůstat. Alespoň třeba rok. Kmen se o dítě postará líp než svět tam venku.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Neluč se se mnou. Konečně jsem dostala šanci tě milovat a ty…“

„Taimi, já tě neopouštím. Budeme tu spolu.“

„A-ale,“ zakoktala jsem, udivená jeho nabídkou. „I kdyby s tím Joki souhlasil, pořád je to muž, který tě…“

„Teď už nic takovýho neudělá. Věřím mu.“

„A co Jyrki?“

Tuivo zaváhal. „Stejně musí zůstat v Hetce. Budeme za ním jezdit. Koneckonců mu musíme vrátit smečku.“ Nejistě se na mě usmál. Naše tváře byly nyní natočené k sobě a tak blízko, že bych ho mohla políbit, kdybych chtěla.

„Měli bychom tam žít s ním.“

Tuivo potřásl hlavou. „Nepotřebuje nás tolik jako na začátku. Myslím, že… že vnímá Pasiho jako svýho otce.“ Chápala jsem, co se mi tím snaží říct. Jyrki nás už nepotřebuje. Má nás rád, ale nepotřebuje nás, aby porazil kletbu. Nacházel lásku jinde, byť zrovna ne tu romantickou. Nacházel ji jinde, stejně jako Tuivo. „Kromě toho, za pár měsíců pro tebe nebude bezpečný chodit tolik schodů.“

„Měl bys jít s ním,“ prohlásila jsem. Trochu se mi třásl hlas. „Patříte k sobě.“

„Je to i moje dítě.“

„Má se tu o něj kdo postarat.“

„O to nejde,“ hlesl a oči mu zazářily. „Já tu chci být celou dobu. Chci vidět moment, kdy přijde na svět, chci vidět jeho první krůčky, sakra, chci i přebalovat jeho smradlavý zadek.“