2. Je to Tuivo
Po očku jsem sledovala svýho kamaráda. Když jsem se ho na něco zeptala, usmál se na mě a odpověděl, ale sám od sebe nic nezačínal a působil napjatě. Nejprv mě napadlo, že se mnou na tý projížďce vůbec nechce být, ale Jyrki by mi to řekl do očí.
„Je ti něco?“ zeptala jsem se ho opatrně.
„Promiň, Auri. Snažil jsem se, aby to nebylo poznat.“
„Tak povídej.“
„Nechceš je víst? Jak v tom vlastně pokračuješ?“ Přála jsem si vyprávět mu o tom, jak moc nevím, kam bez něj pokračovat, když vlastně netoužím po vítězstvích, ale jen po projížďkách a možná jen konkrétně s ním, ale nebyla na to vhodná doba.
„Jyrki. Mluv.“
Povzdechl si. „Tuivo a Taimi chtějí vzít Yla do Hetky. Je to logický, jsme pro něj asi jediní, kdo ho dostane až tam. Jenže Tuivo by si rád půjčil mý spřežení. To asi taky dává smysl, víme, že to zvládnou, navíc jsou na něho zvyklí, ale…“
„Ale nechceš je nikomu půjčovat,“ usmála jsem se, trochu smutně. Nechtěla jsem být na Jyrkiho zlá, ale tušila jsem, kam to vede. Zase odjede. Dřív, než předpokládali. Jako vždycky. Joniho jsem měla ráda, jenže to nestačilo. Potřebovala jsem kolem sebe všechny ty lidi, co nás opouštěli.
„Ne, Tuivo by se o ně postaral dobře. O to nejde. Ani nechci odjet já. Já nechci, aby odjel nikdo.“
„Takže… chceš zůstat v Aletasu?“
Trochu se zamračil. „To spíš ne. Ne. Už jsem si na myšlenku života v Pieni zvykl. Jenom se bojím, že se to, vzít Yla do Hetky, zase zvrtne. Do Pieni se nebojím, tu cestu máme projetou milionkrát, ale Hetka… to zní jako další dobrodružná výprava. A já už nechci.“
To mě překvapilo. „Jak jako nechceš?! Vždyť… máš rád dobrodružství.“
„Mám rád hory. Dlouho jsem si myslel, že mě láká nebezpečí v nich, ale ne. Chci projížďky, chci spát vedle Tuiva nebo Taimi ve stanu, chci koukat večer do plamenů a na hvězdy, chci sníh, ale… chci klid. Jenže nikdy nevyrazíme někam, kde to bezpečně známe. Vždycky se to nějak zvrtne.“
„Protože Tuivo a Taimi chtějí dobrodružství,“ nadhodila jsem.
Zavrtěl hlavou. „To ne. Mluvili jsme o tom. Chtějí se v Pieni usadit. Jakože…“ Odkašlal si. „Chtěli by rodinu. Svoji. A po tom, co jsem viděl, tomu i dost věřím.“
Zaskočil mě. Tuivo a rodina, to přece nešlo dohromady. „Co jsi viděl?“
Pousmál se. „Taimi sice někdy říkala, že Tuivo má rád děti, ale… pamatuješ si ještě na Lauru? Tu holku, která napomohla tomu, že jsme tě vysvobodili z jeskyně?“
Snažila jsem se na sobě nedat znát, jak mě zabolelo, že to zmínil. Stále jsem se úplně nepřenesla přes to, že se odtamtud nedostala živá i Yö. „Jo, ale jak to souvisí…“
„Mají s Ristem syna. A když ho Tuivo poprvý držel v náruči… měla bys vidět tu něhu v jeho očích. A já myslím, že Taimi to má dost podobně.“
„Tuivo teď působí jinak,“ uznala jsem. „Jak mu včera došlo, že jsme se vlastně nezeptali Yla a pak za ním nechal jít Taimi, místo toho, aby se sám zvedl a vyřešil to.“
Usmál se. „Má svý světlý chvilky. Každopádně, to je další věc. Blíží se polární noc a sice vím, že to letos nebude tak zlý jako minulý rok, protože v tom tehdy hrála roli ta kletba, ale nelíbí se mi představa, že se zase motá v horách, když je unavenej, a ještě takhle na severu, kde bude kaamos…“ Zarazil se. „Promiň, udgunské slovíčko. Tuivvo a Taimi ho párkrát použili a zvykl jsem si od nich naposlouchat všechno, co prohodí udgunsky. Kde bude polární noc delší.“
„Proč teda neodjedeš s Ylem ty a Taimi? Nebo jen ty? Jen Taimi?“
„Už tak to může být nebezpečná cesta. Čím víc lidí, kteří vědí, jak to v horách chodí, tím líp. A upřímně, nerad bych nechal Tuiva samotnýho.“
Uchechtla jsem se. „My na něho dáme pozor.“
„Nezůstane tu. A nenechá si od vás pomoct.“
„Co si myslíš, že by mohl udělat?“
Jyrki se ušklíbl. „Po té věci s ledovým hotelem myslím, že cokoli, ale spíš nechci, aby sám procházel tou polární nocí.“
„Kamas, „ pokusila jsem se napodobit cizí slovíčko.
Zakřenil se. „Udgunská výslovnost je úplně pitomá.“ Tím mi dal najevo, že jsem to nevyslovila správně. Raději jsem se o to už nepokoušela.
„Co teda budeš dělat?“ zajímalo mě místo toho.
Pokrčil rameny. „Nezabráním jim v tom, aby odjeli.“
„A to jim jako fakt chceš půjčit spřežení?“
„Je to nejlepší možnost. Taimi na něj dohlédne, myslím na Tuiva. Jenom se mi to nelíbí. Nechci s nima, ani nemůžu, když není místo na saních a mě nespíš stejně čeká soud, ale bojím se o ně.“
„No, a jak se pak dostaneš do Pieni? Znovu pro tebe přijedou?“
Usmál se. „Když tě někdo unese a jsi na útěku, občas u toho poznáš lidi, co ti pomůžou. A někdy ti z nějakého důvodu pomáhají pořád.“
„Počkej, cože?“
„Když mě Pasi unesl, utekl jsem. Bylo to shodou okolností na letiště, kde mi pomohli piloti a…“
„Jo, tohle už někdo zmiňoval,“ svitlo mi.
Kývl. „Pomáhají mi doteď, když mají čas. Akorát že ho teď ani jeden asi dva tři týdny nebude mít.“
„A proč prostě Yl nepočká a pak ho tam nevezmou?“
„Protože si nemůžou lítat úplně volně. Občas lítají do Pieni i dál na sever, ale nikam k Hetce.“
„A to je nemůžeš požádat, aby udělali výjimku?“
„Už tak toho pro mě dělají strašně moc. A zadarmo, Auri.“
„Dobře. A… můžu se tě zeptat ještě na jednu věc? Nic mi do toho není.“
„Ty se často ptáš na věci, do kterých ti nic není,“ usmál se. Nejspíš měl i pravdu.
„Já jenom… ty to taky chceš? Myslím tu rodinu. Nebo už spolu nechodíte všichni tři nebo… jak to teď máte?“
Zasmál se. „Chodíme. A...“ Zvážněl. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych to chtěl. Ale… ale s nima mi to přijde tak přirozené, celá ta představa rodiny. Vím, že možná budeme příšerní rodiče, ale uděláme cokoli, aby ne.“
„A Tuivo je v pohodě s tím, že nebude jeho biologický dítě? Nevím, jak na tomhle lpí.“
„Tuivo?“ naklonil hlavu na bok. „Spíš já. Podívej, kdyby na to došlo, líbilo by se mi se s Taimi milovat. Ale nemyslím si, že se to stane v nejbližší době. Mezi náma to spíš vždycky bylo o tom, že nechceme řešit hranice toho, co je ještě kamarádství a co ne. Není to jako s Tuivem, ani z jedné strany.“
„Fajn, ale nepřehlížíš něco podstatnýho? Třeba Tuivovu neschopnost vůbec s ní něco mít? Nebo s tebou? Nebo se něco stalo?“
Pousmál se. „On to zvládne. Je na dobrý cestě. Víš, vyzní to divně, ale přál bych si, aby to první udělal s Taimi. Bez ohledu na to, jestli to povede k dítěti nebo ne.“
„Ale proč? Vždyť… ty to nevidíš? To ty ho úplně šíleně přitahuješ a kouká na tebe tak oddaně. Jyrki, nikdy jsem ho takhle neviděla, fakt s nikým.“
„Měla by to být Taimi,“ trval na svém. „Zaslouží si to. Nechci, aby byla ve všem až za mnou, protože Tuivo ji takhle nevnímá, i když to tak asi působí.“
„Takže by měla být první kvůli ní, ne kvůli Tuivovi?“
„A taky kvůli tomu, že jsem kluk.“ Najednou se mu rozšířily oči. „Doprdele. Vy to vlastně ještě nevíte.“
„Pochybuju, že Tuivo tohle řeší,“ uchechtla jsem se.
Zavřel oči. „Měl by vám to říct sám.“
Přimhouřila jsem oči. „Další z jeho tajemství?“
„Možná to největší.“
„Větší než ty jizvy?“
„Souvisejí s tím.“
Ušklíbla jsem se. „Jestli má Tuivo rád drsnej sex, tak je mi to celkem jedno, ale trochu mě to u něj překvapuje, myslím, že je ten, co...“ Protočil oči, ale ne pobaveně. Nejspíš jsem řekla něco špatně. „Jyrki?“
„Hlavně něco takovýho neříkej před ním.“
„Nemůžeš mi to prostě říct? Slibuju, že se budu tvářit překvapeně, kdyby s tím přišel on.“
Uchechtl se. Napadlo mě, že bych měla změnit téma, ale hrozně mě to zajímalo. „Tuivo nejspíš neví, jaký má rád sex, když mu první člověk, se kterým něco měl, ublížil. Víc, než si dokážeš představit, a nejenom fyzicky. Nejde jenom o ty jizvy.“
„Počkej,“ sevřela jsem pevně bok saní, když mi došlo, co mi právě řekl. „On ho někdo znásilnil?“
„Dá se to tak říct,“ téměř zašeptal. „Fakt by nechtěl, abys to věděla. Zabije mě.“
„Neřeknu mu to,“ vyhrkla jsem, ale netušila, jestli budu schopná to dodržet. „A… počkej, byl to chlap?“
„Ano,“ odpověděl jednoduše.
Potřásla jsem hlavou. „A on ho při tom zbičoval nebo…“
„Ne. Ne při tom. To byl trest v kmeni za to, že usnul na hlídce. Ale zbičoval ho on.“ Jyrki potřásl hlavou. „Než toho chlapa odsoudíš, musíš vědět…“
„V kmeni,“ napadlo mě. „Taimi… nemohla o tom vědět, že ne? Jinak by to nedopustila.“
Zavrtěl hlavou. „Nevěděla.“
„Debil,“ prskla jsem. „Proč jí to neřekl? Nebo těm šamanům?“
„Protože je to Tuivo,“ rozhodil paže. „Chtěl to zvládnout sám.“
„To je… prosím tě, jak dlouho něco takového víš?“
„V řádu měsíců,“ pousmál se.
„On ti to tajil, i když jste se dali dohromady?“
„Tajil to Taimi. Co myslíš?“
„Počkej, ale Taimi to musí vědět! Jestli jí to neřekne on, tak…“
„Už to ví.“ Podezřívavě jsem ho přejela pohledem, ale Jyrki mi nikdy nelhal.
„Asi jsem to neměla vědět,“ vydechla jsem. „Nebudu ho s tím konfrontovat. Stejně nevím jak.“ Překvapeně na mě pohlédl. „Ale… je mi to tak strašně líto. To všechno, čím si prošel. Kdybych to věděla, od začátku se k němu chovám jinak.“
„To by nechtěl, Auri, přesně to by nechtěl. Ale teď už dost o nás. Jak to máš s tím psovodstvím?“
„Nemůžeš na mě hodit takovou bombu a hned změnit téma. Potřebuju to zpracovat.“
„Neměl jsem ti to říkat.“
Položila jsem mu dlaň na rameno. „Ne. Jsem moc ráda, že to vím. Asi… asi teď trochu víc chápu, proč se občas chová hrozně.“
„Jo? Tak to mi můžeš vysvětlit, já to totiž nevím.“
Usmála jsem se na něj. „Je to Tuivo. Ani tobě neřekne všechno. Víš, v kolika momentech jsme mu museli něco z toho, co se stalo, připomenout? Když si jenom vzpomenu, kolikrát jsem mu z legrace bránila někam projít a ignorovala, jak se z toho tváří divně, kolikrát jsem se na něho bez dovolení věšela a objímala ho fakt pevně a on…“
„Ne, Auri, počkej, myslím, že takhle to nevnímá.“
„Ale jo. Přesně takhle to vnímá. Viděla jsem to na něm. U tebe nebo u Taimi je to jiný, ale obecně se mu to musí připomínat hrozně často.“
„Nemyslím si, že to bylo tímhle. Prostě byl asi jenom překvapenej. Hlavně na něj nepřestaň sahat nebo něco, to on…“
„Musím si dávat pozor.“ Jyrki sice vrtěl hlavou, ale musel vidět, jak jsem odhodlaná.