24. Neměl bych ji milovat
24. 12. 2023
„Nejde o tebe,“ vydechl jsem. „Nechci ho obtěžovat. Potřebuju trochu truchlit.“
Usmál se na mě. „Víš, podle toho, co o něm vím, to pro Pala nebude obtěžování. Někteří lidi se cítí líp, když můžou člověku pomoct, než když se od nich odtahuje, aby jim neublížil.“
Zamyslel jsem se nad tím. „Já nevím. On je tak strašně hodnej. Nechci mu přidělávat další starosti.“
„Přiděláš mu jich víc, když budeš tady a on tu pro tebe nebude moct být.“
Povzdechl jsem si. „Neměl bych tě teď opouštět, když jsi mě konečně našel.“
Pousmál se. „Zase se uvidíme, ne? I kdyby to bylo za dlouhou dobu.“
„Jasně,“ kývl jsem. „Tak… já mu jdu zavolat, že přiletím.“ Pasi souhlasně kývl. Zvedl jsem se, ale pak mi to nedalo. Přešel jsem k Pasimu a pevně ho objal. „Jsi ten nejlepší otec, jakýho jsem si mohl přát.“ Pohlédl na mě se směsicí zmatku a dojetí. Pak mi objetí oplatil.
„A ty jsi ten nejlepší syn.“
23. Nic nemusíš dokazovat
23. 12. 2023
„Proč jsi mi to neřekl před nimi?“
„Protože to je tvůj boj a měla bys mít šanci se o to nepodělit, když nebudeš chtít. Taimi, víš, jak jsem říkal, že jsem v kontaktu s Palem?“
„Ano.“
„Tak Ylermi mu volal. On je teď se svým otcem v majáku. Prý je tam knihovna a…“
„Ano, je. Byla jsem tam.“
„A hádám, že jsi neobjevila knihu Atributy šamanů?“
„Ne. Co to je?“
„Je to o kletbách. To, co mě uvěznilo v kameni a co tě volá, je taky kletba. Víš, že ledovou kletbu porazí láska.“
„A co porazí tuto?“ pochopila, kam tím mířím.
„Přijetí,“ vydechl jsem. „Přijmi, kým jsi a kým jsou ostatní. Bez podmínek.“
„Ale já přece…“ Povzdechla si. „Tuivo.“
22. Potrestají ty, co mají být potrestáni
22. 12. 2023
Jyrki natáhl ruce ke sklenici, ale pak se zarazil. „O to nejde. Já nemůžu. Promiň, Tuivo.“ Policistka se pohrdavě usmála, ale neměl jsem prostor se na ni soustředit. Sevřel jsem Jyrkiho dlaň, ale on se mi vytrhl. „Nemůžu to udělat,“ hlesl a upíral pohled jen na mě. „Když to teď udělám, dopadne to jako po Kaunisu. Vím to. Cítím to, dostal jsem se na hranu. Nechci…“
„Je to jen jedna sklenice, Jyrki.“
„Nemůžu,“ zopakoval nešťastně
„Musíš. Zase tě z toho dostaneme.“
„A co když tentokrát ne? Co když tady umrznu?“
V místnosti nastalo ticho. Nešťastně jsem pohlédl na policisty. „Kde začít s vysvětlením. Asi před půl rokem jsme…“
„Neobtěžujte se,“ řekla mi policistka a něco si zapsala do papírů.
„Ne!“ vykřikl jsem. „Počkejte, on… Pasi!“ Luskl jsem prsty.
21. Kdo jsi a co tady chceš?
21. 12. 2023
„Jsem tvůj syn!“ pokračoval jsem a ozvěna mi zlomyslně vrátila slovo syn. „Jsem Aleksi! Slyšíš?! Jsem Aleksi! Chci tě… chci tě poznat! Prosím, ukaž se!“ Při posledních slovech se mi zlomil hlas. Odkašlal jsem si. „Jsem tvůj syn!“ Odpověď se neozvala a už jsem nezvládal křičet, tak jsem pokračoval v cestě.
Po chvíli jsem to zkusil znovu. A znovu. Už jsem si začínal myslet, že to byl špatný nápad, když se na jedno z mých mami! ozvala odpověď. A nezněla zdaleka. Naopak. Ozvala se přímo za mnou.
„Aleksi.“
Otočil jsem se. Neměl bych být překvapený. Pasi mi to říkal. Vypadala jako ledová královna. Jyrki sice míval bílé vlasy, kůži a nepřirozeně modré oči, ale tohle bylo jiné. Jyrki jen působil jako vylepšený albín, ale pořád to byl on. Z Ney ten chlad přímo čišel, jako by se jím stala. Viděl jsem její fotografie, teď nebyla nalíčená, ale paradoxně mě děsila mnohem více než s těmi výraznými fialovomodrými stíny a temnou, skoro černou rtěnkou. Šly totiž vidět obrovské kruhy pod očima, prosvítající žíly, ztrhaná tvář a rty na některých místech tak popraskané, že krvácely. Popravdě mě docela překvapilo, že je její krev rudá. Vlasy se moc nelišily od toho, kdyby si je nešetrně odbarvila. Byly úplně stejně od pohledu zničené. Na sobě měla volné šaty, ale ani ty nemohly skrýt, jak je vyzáblá. A ty oči. Jakoby mě mohla zamrazit samotným pohledem.
„Nejsi můj syn,“ prohlásila zvučným, vysokým hlasem. Hned se mi vybavil ostrý ledový vítr a ozvěna ten dojem ještě umocnila. „Ten je daleko. Kdo jsi a co tady chceš?“
20. Je to můj bratr
20. 12. 2023
„Kesö, já… moc bych si přál vědět, co se stalo mezi tebou a Palem.“
Ušklíbla se založila si ruce na prsa. „Aha. Tak odtud vítr vane. Poslal tě… proč vlastně?“
„Ne ne, Palo o tom ani neví. Nechce tě vidět, už nikdy. A já… tak nějak chci znát i tvoji verzi toho příběhu.“
„Proč?“
Sklopil jsem hlavu. Teď přišla ta část, kdy se mi vysměje. „Protože jsme si kdysi byli blízcí.“
Přesně jak jsem očekával, rozesmála se. „Bylo fajn si mít s kým hrát. To je celý. Podívej, tohle začíná být divný. Radši půjdu.“
„Kam?“ zeptal jsem se naprosto automaticky. Potřásl jsem hlavou. „Promiň. Nic mi do toho není.“
„Za rodiči,“ odvětila stále s náznakem pobavení. „Víš, dobrej vztah s nima něco stojí. Třeba trochu času.“ Mlčel jsem. Chystal jsem se rozloučit, ale Kesä k mému překvapení pokračovala. „Palo se o to ani nepokusil. Nepokusil si k nim najít cestu. Vím, že to, co se stalo ohledně jeho orientace, bylo fakt zlý, ale předtím. Nikdy se nepokusil jim vyhovět. Ale ani se od nich odpoutat.“
19. Nikdy nebudeš ani trochu jako on
19. 12. 2023
„A co můj pravý otec?“
Venla zavřela oči. „Žádný jiný otec není. Chtěla jsem tě chránit. Kdyby Otssi věděl, že jsi jeho syn, dovoloval by si k tobě ještě víc.“
Jyrki se prudce zvedl a mě zachvátila panika. Tohle nezvládne. „Ne. Ne, prosím, že to není pravda.“
Venla se přikrčila. „Přesně proto jsem to nikdy neřekla ani tobě. Věděla jsem, že to špatně poneseš.“
Jyrki vrtěl hlavou. Pokusil jsem se ho vzít za ruku, ale vytrhl se mi. „Chci být sám. Jdu za psy,“ zavrčel.
„Jdu s tebou. Nechci, aby se stalo to, co minule.“
Jyrki si setřel slzu, která mu stékala po tváři. „Pasi rozhodně nepřijde. Nech mě.“
18. Že jsi takový, jaký jsi
18. 12. 2023
Pasi se zasmál a ukázal nahoru. Zavrtěl jsem hlavou. Až teď jsem si všiml, jak se ve skrytu skal krčí barevné domy obkládané dřevem a vede k nim jen úzké, zato dlouhé schodiště vytesané do skály.
„Řekni mi, že nebudeme šlapat všechny ty schody,“ zaúpěl jsem.
„Bez obav. Je jich jen sto dvacet sedm,“ zazubil se.
„Lidi z Hetky musejí být šílení,“ prohodil jsem.
„Už chápeš, proč nikdo moc neodchází ani nepřichází? Hetka není město, ale životní styl. Pojď. Schody jsou jen začátek.“
Myslím, že kdybych získal odvahu se zeptat, co tím chce říct, ztratil bych odvahu tam vůbec jít. Pokračovali jsme mlčky až ke schodišti. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil.
Vyšel jsem sotva deset schodů, když to přišlo. Záblesk v mé mysli, mlhavý, ale přesto tam byl. Věděl jsem, že je to skutečné. Cítil jsem to, stejně jako tehdy, když nade mnou prolétl pták. Vrátila se ztracená vzpomínka. Muž a malý kluk, zadýchaně se smáli, když se předháněli, kdo dřív vyběhne všechny schody. Obrátil jsem se na Pasiho.
„Závodili jsme tady spolu.“
17. Pořád jsem ji tolik potřeboval
17. 12. 2023
Po chvíli vstala a vzala mě za ruce. Táhla mě do ložnice, kdysi naší společné ložnice. Nic z nábytku v ní jsem zatím nedokázal vyměnit, aby mi to Lauru tolik nepřipomínalo. Teď jsem za to byl rád. Ona však vůbec neuhnula pohledem, aby si toho všimla, dívala se jen na mě.
Začínalo mi být jedno, jestli jen nechce mluvit. Povalila mě na postel a stále mě líbala. Její rty byly horké a nedočkavé, její pohyby rychlé a nesoustředěné, jako by se měl za pár sekund rozpadnout svět. Nechal jsem ji, aby mi vjela prsty pod tričko, aby nás oba svlékla, aby mě hladila a dotýkala se mě na citlivých místech. Nedokázal a nechtěl jsem jí odolat.
Začal jsem se bránit, až když jsem pochopil, o co se celou sobu snaží. „Počkej. Někde bych ještě měl mít kondom. Tentokrát snad nebudeme mít tolik smůly a bude fungovat.“
Položila mi dlaň na tvář. „Smůly? Já už nemám důvod se tomu bránit.“ To mě probralo. Jemně jsem ji odstrčil a obrátil se k ní zády. Objala mě zezadu. To mi bylo příjemné, ale když se pokusila o něco více, odehnal jsem ji.
„Co se děje? Nebyla by to pro tebe přece žádná starost.“
„Možná chci, aby to pro mě byla starost, víš,“ odvětil jsem.
16. Přišla v pravý čas
16. 12. 2023
Najednou se ozval výkřik. Byla to Laura. Obrátil jsem se a musel se pousmát, i když mě zároveň děsilo, jak moje milovaná vypadala. Taimi přišla v pravý čas, krásná, bělostná jako sníh, který padal kolem, a vypadala velmi, velmi naštvaně. V první chvíli jsem si pomyslel, že bych si nepřál, aby se tak dívala na mě, ale pak mi došlo, že na mě by tak nikdy nehleděla. Nebyl to pohled naštvaného člověka, byl to pohled, který odsuzoval všechna ta podřadná stvoření před sebou.
„Bohyně Taltajo,“ vydechl jsem a zopakoval to ještě v udgunštině. Joki zřejmě splnil svou část úlohy, protože Taimi nikdo neprozradil. Vypadali překvapeně, ale to si piloti a vojáci mohli vyložit tak, že sami nečekali příchod skutečné bohyně Taltaji. „Odpusťte, že jsem mluvil o bozích.“ Na chvilku jsem zapomněl, že je to Taimi a uklonil se jí. Až pak mi došlo, jak je to zvláštní. Ona ale nezaváhala.
„Ticho, smrtelníku. Vy si dovolujete ničit tuto nádhernou přírodu?!“ Její hlas trochu připomínal ten Jyrkiho, když zmrazil Kaunis. Možná je dobře, že jsem u té proměny nebyl, musela být nepříjemná. „S těmi hloupými stroji?!“ Přikrčil jsem se. Zněla vážně děsivě. A pak se to stalo. Natáhla ruce do vzduchu a dosud nevinné vločky se začaly seskupovat. Zamračil jsem se. Jyrki musel být poblíž, ale tohle muselo být na něj příliš. Vždyť zatím skoro zmrazil na dálku jen hrnec s rýží a to omylem. Poté sníh začal dopadat, ale něco bylo zle. Pálil. Proměnil ho v ledové střely.
„Už se nikdy nevracejte!“ zvolala.