Antiliiny příběhy

„To jsem já. Laura,“ vyhrkla jsem, než mi mohl nějaký šíp skončit mezi očima. Až poté jsem se vynořila ze tmy a zamžourala na siluety naproti mně. Ve tmě jsem toho moc nerozeznala, ale oba muži se příliš nezměnili. Tikari zůstala skrytá ve stínech.

„Lauro,“ vydechl Vahva, který se vzpamatoval jako první. Přistoupil ke mně a pevně mi stiskl ruce. „Jsem hrozně rád, že ses uzdravila, ale víš, že jsi porušila…“

„Vím,“ špitla jsem a do očí se mi proti mé vůli natlačily slzy. „Chtěla… chtěla jsem vás vidět.“

„Jen to?“ podivil se. „Proč? Proč teď?“

„Já nevím. Jste stále moje rodina.“

„Vahvo,“ ozval se Susiho hlas. „Vím, že je to těžké, ale nevybavuj se s ní. Ta zvěř se sama nechytí.“

Pohlédla jsem na nejstaršího z Lovců a jemně vyprostila své dlaně z Vahvova sevření. „Susi. Musím ti poděkovat.“

Očividně ho to vyvedlo z míry. „Za co?“

„Za to, že jsi nás učil žít podle pravidel. Za to, že jsi nás přesvědčoval, ať je dodržujeme. Teď už vidím, že to bylo důležité. Bez pravidel by kmen nefungoval.“

„Nechceš se, doufám, vrátit domů,“ zeptal se skoro až ostře. Nenechala jsem se tím rozhodit.

„Ne. Vím, že nemůžu. A ani nechci. Můj domov jste byli vy tři, ne kmen.“

„A Naali,“ prohlásil Vahva. Protočila jsem oči, přestože to nemohl vidět.

„Kdyby tě to zajímalo, tak ne. Nemilovala jsem ji. Ne tak… To je jedno.“

Vahva ke mně s úsměvem přistoupil. „Jako Rista?“ Kývla jsem a po tváři mi steklo několik slz. „Ale ne, neplač. Co se děje?“

Uchechtla jsem se. „To nic. Je to pro mě… promiň. Viděla jsem vás, asi jsem splnila, co jsem chtěla, tak… už mě můžete vymazat ze svého života. Nebudu to opakovat.“

„Co kdybychom já a Susi šli lovit a vy dva si promluvíte?“ ozvala se Tikari.

Nejstarší z nás jí to okamžitě odsouhlasil. Světlovlasá dívka však hned nevyrazila, jak bych to od ní čekala. Místo toho se rychlými kroky přihnala ke mně a znovu mi dokázala, proč je v tom, co dělá, tak dobrá. Kdyby mě chtěla bodnout nožem, neměla bych nejmenší šanci zareagovat. Ona mě však místo toho objala. Když se odtáhla, konečně jsem si ji mohla prohlédnout. Změnila se. Hodně. Ne na první pohled, stále to byla ta dívka s neuvěřitelně zelenýma očima a pihami na tvářích i na nose. Stále z ní vyzařovala divokost a nespoutanost. Ale zároveň tam bylo ještě něco. Smutek, hluboko skrytý smutek, a snad jakási opatrnost. Neměl by mě zajímat její život, ale zajímal.

„Kmen si může říkat, co chce,“ téměř mi zašeptala do ucha. „Ale pořád k nám patříš. Tvoje duše jako by byla pořád s námi na lovu.“ 

„Dobře, a co chceš dělat? Dát ho do dětského domova?“

„U bohů, jen to ne. Potřebuje spoustu lásky. Chci ho dát do dobrých rukou.“

„Teď zníš, jako by ses snažila inzerovat domácího mazlíčka,“ podotkl jsem. Snažil jsem se sám pro sebe odlehčit situaci, protože mi z ní bylo úzko.

„Napadlo mě,“ ignorovala mou poznámku. „Jestli bys to nemohl být ty.“

„Cože?“ nechápal jsem, co se mi tu snaží říct.

„Lidé tě mají přirozeně rádi a ty poznáš, jestli je někdo dobrý člověk nebo ne. Aleksi sice neví, že chováš dravce, ale pamatuje si, že k tobě často chodíval domů, takže tě paradoxně zná více než mě nebo Pasiho. A dokážeš přežít v přírodě lépe než já. Nemohl bys…“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tohle mu neudělám.“

„Ty jsi… já nevím. Jen tak si přijdeš a rozluštíš dvě záhady, a pak ještě zaženeš všechny moje obavy,“ usmál jsem se na něj. Tuivo se rozhlédl kolem sebe. Ulice byla liduprázdná, ale nevadilo by mi, kdyby ne. Začínalo mi být jedno, kdo nás uvidí. Šel jsem očekávanému polibku vstříc. Když jsem ho ale chtěl prohloubit, Tuivo sebou cukl.

„Co se stalo?“ špitl jsem. „Já nejsem Joki.“

„Ne, o tohle fakt nejde,“ nejistě přešlápl. „Musím ti taky něco říct.“

„Poslouchám,“ pobídl jsem ho. Nechtěl jsem to dát najevo, ale znepokojovalo mě, co mohl zrovna Tuivo udělat nebo zažít, že se mi o tom bál říct? Vyspal se snad znovu s Jokim? Nejspíš toho byl schopný. Zhluboka se nadechl, ale zase vydechl.

„Nemusíš mi to říkat,“ navrhl jsem.

„Ne, je to důležitý.“

„Spal jsi s ním? Řekni mi pravdu, ano? Je to v pořádku.“

Sklopil oči. „Ne, to ne. Jenom… prostě to není pryč,“ zašeptal a oči se mu zaleskly.

„Tuivo, to je ale pochopitelné. Bylo mi divné, že jsi v pohodě, když je tak blízko.“

„Než jsem se sblížil s Mirjou a pak i dětmi a předtím s Verim, neuvědomoval jsem si, jak jsem osamělý,“ prohlásil. „Asi si ten pocit nedokážeš představit, něco uvnitř tebe bolí, ale neuvědomuješ si proč.“

„Proč myslíš, že si to nedokážu představit?“

„Odpusť. Já jen… máš přátelé. Máš svůj kmen. A teď míříš za tím starým a předpokládám, že ti nejde o místo, ale o lidi odtamtud.“

„Myslela jsem si, že můj manžel zemřel.“ Niilo mě vyzval pohledem k pokračování. Nemusela jsem mu to vyprávět, ale ta atmosféra vybízela ke sdílení. Snad to bylo tou tmou přerušovanou jen jasnými světly řídící věže, snad tím, že jsem věděla, že tento pilot je dobrý člověk, nebo jsem to zkrátka jen chtěla někomu říct. „N-ne ten náčelník,“ zakoktala jsem se. „Můj právní manžel. Zachránil mi život. Zranil se a náš kmen ho ošetřil. Zrovna v té době jsem umírala kvůli Tem… zápalu plic,“ opravila jsem se. Stále jsem tu nemoc pro sebe nazývala jako Temnotu. „Vzal mě do Pieni. Nikoho kromě něj jsem tam pořádně neměla. A pak se jednoho dne nevrátil. Vím, jaké to je, být osamělá.“

Niilo potřásl hlavou. „Netušil jsem to. Takže… se tam teď nevracíš kvůli lásce. Myslím té romantické.“

Vzpomněla jsem si na Naali a bodlo mě u srdce. Přestože už jsem teď viděla, jak sebestředná byla, stále ve mně to, co jsem k ní cítila, hlodalo, stále mi něco namlouvalo, že se jistě změnila a teď by mě dokázala milovat, ale to byla hloupost. Nejspíš mi jen chyběl Risto. Navíc na tom nezáleželo. Naali už nikdy znovu neuvidím. „Ne,“ špitla jsem.

„Dobře, nebudu se ptát, vím z vlastní zkušenosti, jak je to nepříjemné.“

„Ptát na co?“ podivila jsem se.

„Zaváhala jsi.“

Tahle povídka vznikla už v srpnu, ale Ant je idiot a zapomněla ji sem dát. Bylo to psáno na zadání ruka/ruce v soutěži od Trnka2 s názvem Ruku v ruce, která se konala na platformě Wattpad.

Horší než ztratit se v lese je ztratit se v lese v zimě a za tmy na místě, kde na vás čekají různá smrtelná nebezpečí. Ale někdy může taková zkušenost vést i k něčemu dobrému. Třeba k setkání s někým. S vašim průvodcem. Samu takové štěstí měl, ale může se z jedné krásné noci vyvinout něco většího?

Poznámka: Jedná se o pohodovou konverzační gay romantiku

„Kdyby nebylo Tuiva, byl bys mrtvej!“

„No,“ protočil oči. „Tohle jsem od tebe nečekal, ale víš, je to oboustranný. Taky se málem zabil vlastní blbostí. Vím, že žijeme pro tebe extrémně, ale tohle je to, co partneři dělají. Zachraňují si životy. Mnoha způsoby. A Tuivo zachránil ten můj, ale to neznamená, že bez něho nemá cenu. Naučil mě si ji uvědomit, ale neumrznu, když mě opustí. Vím, jaký Tuivo je. Vím, že zítra mu může přeskočit a odstěhuje se na druhý konec světa a zpřetrhá všechny pouta. Ale to jsem věděl i v době, kdy jsem do toho vztahu šel. Vlastně ještě předtím. Uznávám, že před rokem by to bylo jiný, ale ty seš trochu… trochu jako matka, která nikdy nechce nechat vyrůst svý děti. Nechápeš, že se mění. Chceš mě chránit, ale bubáci už tady nejsou.“

„Nechej těch filozofických keců,“ odmítla jsem jeho myšlenkovou hru. „Fakt je, že jsi můj kamarád a bojím se o tebe. A nechápu, proč by sis tu kletbu měl nechávat. Podívej, co všechno způsobila.“

Jyrkiho pohled roztál a stiskl mi s mírným úsměvem rameno. „Chápu, že se bojíš. Ale tohle je jenom o mně a já… nebyl bych stejným člověkem, jakým jsem teď, kdyby tady ta kletba nebyla. Kdyby se to všechno neodehrálo přesně tak, jak doteď, byl bych někdo, kdo být nechci. Ne, to nejsou filozofický kecy,“ zarazil mé námitky, sotva jsem otevřela pusu. „Kdyby nebylo tý kletby, nepotkal bych Pasiho.“

„Dobře, ale svou úlohu už splnila, ne? Chceš žít normálně, usadit se.“

„Jo. Ale s tou kletbou jsem srostl. Ovlivnila můj život a já… opravdu bych se s ní chtěl naučit žít.“

„Varma si nemyslí, že je to dobrý nápad,“ namítla jsem.

„Ne. Varma na to nemá názor,“ opravil mě. Zamračila jsem se, protože mi to tak nepřišlo. „Jen mi nabídl, že by mě toho mohl zbavit a kdybych to vnímal jako Palo, nebylo by o čem přemýšlet. Ale kdyby si myslel, že jsem ztracený, nikdy by mi nenabídl tu práci. Se zvířaty by se mohla stát spousta nehod.“ Odmlčel se. „Nemyslím si, že mu jde o tu veterinu. Chce mi pomoct to ovládat, jak jsem ho prosil.“

P.S.: Při této kapitole jsem se hodně zamýšlela, jak Aneimu přimět, ale pochopila, že Jyrki mluví o muži. Jazyk, kterým v Joissenu mluví, je k nepoznání zmutovaná finština (udgunština je mimochodem beze slov nesedící k prostředí učebnicová finština), zní to v mé hlavě trochu jako finština smíšená s velmi, velmi silným americkým přízvukem. Jenže finština má hän (ve finštině, aniž bych vás trápila fonetickým přepisem, je to čteno podobně jako haen, mimo udgunštinu to bude znít asi jako hán) jako výraz pro něj i pro ni. A se jmény je to taky zajímavé, protože většina je možná využít pro dívky i chlapce. Nakonec jsem ale tak nějak usoudila, že Tuivo mi nezní úplně obojace, ale to je hlavně moje vnímání a velmi omezené znalosti finštiny. Každopádně jsme pořád ve fiktivním světě, i když inspirovaném Finskem, takže bych tam ráda nechala aspekt, že hän může znamenat oboje, ale jméno Tuivo považovala za čistě mužské, a upřímně si ani nemyslím, že by se pro ženy používalo.