7. Jak to víš?
Uběhly dvě hodiny, kdy se starým motoráčkem kodrcali do Verdany, když vlak najednou začal prudce brzdit a zastavil mimo stanici. Alja a Tapio to dále neřešili, zrovna teď se zaníceně bavili o svých zvířatech a předtím se oba trochu prospali. Jenže ten nezájem o okolí jim nevydržel dlouho, protože do vozu najednou vstoupil průvodčí. Alja k němu natahovala ruku s jízdenkami, ale on zavrtěl hlavou.
„Přišel jsem jenom něco oznámit,“ řekl a zkroutil tvář. „Vážení cestující, věnujte mi pozornost!“ křikl do otevřeného prostoru vagónu. Všechny hlavy se k němu poslušně zvedly. „Vlak teď bude minimálně na tři hodiny odstaven. Na cestě se vyskytla… neočekávaná překážka. Klidně můžete vystoupit a provětrat se.“ To způsobilo salvu dotazů na návazné spoje nebo na jiné vlaky. Tapio na sobě cítil pohled, takže se otočil ke své kamarádce.
„Přejeli jsme člověka,“ oznámila.
„Cože?“ zeptal se Tapio v domnění, že se přeslechl.
„Přejeli jsme člověka. Kdyby spadl strom, řekl by, že spadl strom. Kdyby to bylo zvíře, řekne, že jsme srazili zvíře. Prostě někdo skočil pod vlak, ať už úmyslně nebo ne. Ale možná to mohl přežít, tenhle vlak je fakt pomalej.“
Tapio se zamračil. „Jak to víš?“
Alja zavrtěla hlavou. „Prostě to vím.“ Tapio na ni několik sekund zíral. Protočila oči. „V životě jsem měla momenty, kdy jsem to prostě… chtěla vzdát. Chtěla jsem umřít a tohle se zdálo jako dobrá cesta. A když plánuješ svoji smrt, občas tě i napadá, jaké to bude mít následky. Představovala jsem si, jak asi nahlásí ve vlaku, že se to stalo. Hodně mě to zajímalo, tak jsem zašla do internetové kavárny a našla si to na počítači. Používají přesně tu frázi, neočekávaná překážka, aby ostatní lidi nepanikařili. Přijde mi ale trochu ponižující degradovat člověka na překážku, jako by byl nějaká věc, co se musí uklidit, i když to tak ve výsledku vlastně je, a to je na tom nejhorší.“ Zarazila se. „Promiň. Blábolím.“
„Ne, v pohodě,“ pousmál se.
Alja odvrátila zrak. „Proto jsem si pořídila kočky. Abych měla pro co žít a dala lepší život někomu dalšímu. Proto o ně teď nemůžu přijít. Nechala jsem se přesvědčit, abych je na něj napsala, ale jsou moje. Měla jsem je mnohem dřív, než jsme se dali dohromady, a on se o ně nestaral, nezajímaly ho, dokonce myslím, že je neměl rád. Že je bral jako konkurenci, asi oprávněně.“ Nevesele se ušklíbla.
„Takže ty sis pořídila kočky, abys měla důvod žít ještě před tím, co ti udělal?“ šokovalo Tapia.
„Co říct? Moje matka myslí jenom na sebe a otec je tyran. Neměla jsem moc hezké dětství.“
Tapio si povzdechl. „Já jsem ho měl hezké. Ale když mamka umřela, myšlenky na to, že bych tu radši nebyl, taky přišly. Ale mým důvodem žít byl otec.“
„Beni by byl určitě taky smutný,“ poznamenala Alja.
Tapio kývl. „Určitě. Ale táta by asi taky skončil pod vlakem, kdybych to udělal. Psi tyhle věci moc nedělají, ne schválně.“ Odmlčel se. „Co teď? Budeme tu čekat, nebo zkusíme najít jinou cestu?“
Alja se zamračila. „Na to nemám čas. Tenhle vlak je jediná šance, jak se tam dostanu včas. Pokud se rozjede do…“ Zastavila se, aby mohla počítat. „Šesti hodin.“
„Říkal tři. Máš dvojnásobnou rezervu.“
„Říkal minimálně tři. Vždycky to je dýl.“
Tapio se opřel do sedačky. „Co budeme dělat?“
Alje zajiskřily oči a najednou vypadala jako úplně jiný člověk než před pár sekundami, kdy se mu svěřovala se svým životním příběhem. „Chce se ti spát?“
„Podle tvýho výrazu je správná odpověď ne,“ odtušil diplomaticky.
Alja naklonila hlavu na bok a nahnula se k němu. Tapio si na pár sekund myslel, že ho chce políbit, a vyhodnotil, že by ji zřejmě nechal, i když si nebyl jistý svými pocity k ní. Ona ho ale jen rychle objala. „Pexeso,“ skoro mu zašeptala do ucha.
Odkašlal si. „Ty máš s sebou pexeso?“
„Ne. Hrajeme slovní fotbal a vykopávám. Takže pexeso. Copak neznáš slovo na o?“
„Ovšem,“ zazubil se.
Alja se zamračila. „To ale není podstatné jméno.“
„Opravdu?“ utahoval si z ní Tapio nadále. Vzala brožurku s odjezdy a příjezdy vlaků a přetáhla ho s ní po hlavě. Chtěla ho praštit znovu, ale Tapio si schoval hlavu. „Počkej, počkej! Obal! Obal!“
Alja ho stejně ještě jednou, naposledy, nečekaně praštila. Dotčeně na ni pohlédl. „To je proto, aby sis to zapamatoval. Lavice.“
„Elektřina,“ prohlásil zrovna ve chvíli, kdy všechny žárovky ve voze zhasly.
„Skvělé načasování,“ zamumlala černovláska. Chuť hrát slovní kopanou je přešla. Alja instinktivně chytila jeho dlaň a jejích blízkost byla najednou mnohem hmatatelnější. Až po dlouhých minutách si začali skoro šeptem povídat.
Po čtyřech hodinách od začátku nehody už je přestalo bavit sedět ve vlaku, přestože někdo nahodil světlo. Venku pod hvězdnou oblohou sice bylo chladno, ale mohli dýchat čerstvý vzduch a pocitově měli více soukromí, i když teď každého více než cokoli zajímalo, jak se dostane domů. Bylo jim řečeno, že minimálně ještě hodinu tady stráví. Přední část vlaku byla obestavěná zábranami, zřejmě aby nikdo neviděl známky po tom, co se stalo, ale Alje bylo také jasné, že bude trvat dalších pár desítek minut, než barikády odstraní.
„Nestihneme to,“ zašeptala směrem k Tapiovi, který se zrovna chystal ukázat na další souhvězdí, které našel. „Už jsme se dostali na pět hodin.“
„Ještě hodina zbývá,“ vydechl.
„Neumím si představit… Tapio, já mu ty kočky asi prostě ukradnu. Nenechám ho se k nim dostat. I kdyby mě za to měli zavřít.“
„Za tohle by tě nezavřeli.“
„Ne. Ale za bránění policejnímu úkonu už možná jo.“
„Vím, že to…“ Tapio zmlkl.
„Co?!“ vyzvala ho ostřeji, než možná zamýšlela.
„Můžeš si pořídit nové kočky. Ale vím, že to není to samý.“ Alja na to nereagovala. Nevěděla jak, bylo jí do pláče a přestávala myslet jasně. „Můžu ti nějak pomoct? No tak, klidně mi to oplať. Pořiď si novou matku, Tapio,“ vyzval ji. Alja pustila jeho dlaň a poodešla. Co když se zase jen nechala přesvědčit velkými gesty? Co když Tapio nebyl tak milý, jak působil? Co když se to zase zvrtne v to, co prožívala poslední čtyři roky? Dokázala by teď odejít dřív, nebo by pořád doufala, že bude tak hodný jako na začátku? Nenápadně na něj pohlédla. Stále tam byl a nepůsobil naštvaně, jen trochu zmateně. Prudce vydechla. Nemůže přece ztratit důvěru úplně ve všechny muže. Přešla k němu a políbila ho na tvář.
„Promiň. Neřekl jsi nic špatně, jenom… chci už to mít všechno za sebou. Chápu, že to ten člověk, co to udělal, měl těžký, ale kdyby věděl, jaké problémy způsobil…“
„Myslím, že tomu už na tom nezáleželo. Chtěl jen být pryč.“ Chvíli tam jen tak stáli a drželi se za ruce. „Už se má dobře.“
„Fajn, takže věřící nejsi,“ poznamenala Alja. „Bohové sebevrahy až na výjimky moc nemusí.“
„A ty? Ty jsi?“ zajímal se Tapio.
„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Moje rodina byla. Teda je. Myslím, nemluvím s nima. Přijde mi, že tě znám už spoustu let, a přitom o tobě nevím takhle základní věci.“
„Protože se doopravdy známe tři dny. Ale slibuju, že všechno, co jsem ti řekl, je pravda.“
Alja mu uvěřit zkrátka nemohla, ani mu nemohla říct, že ona mu v ničem nelže, protože se bála, že by jí nevěřil, ale mohla si udělat jasno v té nejzásadnější otázku. „Tapio,“ začala. „Myslíš, že… uměl by sis mě představit jako tvoji přítelkyni?“
Zíral na ni tak překvapeně, že zvažovala, jestli se na to vůbec měla ptát, a jestli ji po tomto ještě někdy vůbec bude chtít vidět. On ale nakonec přikývl. Vjela mu prsty do tmavých vlasů a on ji objal kolem pasu. Konečně se svými rty mohla dotknout těch jeho. Líbali se tak dlouho, že si ani jeden z nich nevšiml, že se zatáhlo a začalo sněžit.