Večerní vítr 2/3
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Bylo to ke vzteku. Byl jsem doma sám, takže mě nikdo nemohl vyrušit, telefon ležel přímo přede mnou, již s vytaženou anténou, ale já jsem nemohl vytočit číslo. Neznal jsem ho. Bylo to, jako by pro číslice používala úplně jiné znaky než já. Nemohl jsem si být jistý, jestli tomu tak náhodou nebylo. U několika jejích klikyháků jsem již přišel na to, co by to mohlo být, ale stále jsem si se třemi z nich nebyl jistý. Mohl bych hádat, ale existovalo příliš mnoho kombinací a já jsem si nebyl jistý, kolik na to mám času.
Znovu jsem se zadíval na papír. Nesmím to luštit jako čísla, ale jako šifru. Jako šifru, od které nemám a ani nikdy nebudu mít klíč. Nebyl jsem si tím jistý, ale poslední číslo mi začalo trochu připomínat to první. Pokrčil jsem rameny. Snad budu mít štěstí. Dalším z neuhodnutých čísel mohla být dvojka nebo pětka. Tipnul jsem to na pětku, protože dvojku ona psala jinak. U posledního znaku jsem byl bezradný, ale již existovalo jen deset možností. Vzal jsem do rukou mobil. Zarazil jsem se. Co ji vlastně chci říct? Mám nechat mluvit ji, nebo se přímo zeptat, proč mi dala to číslo? Nechápal jsem, proč jsem z toho tak nervózní. Ona byla také jen člověk. Zkusil jsem vytočit jedničku jako to číslo, které jsem nevěděl. Mohl jsem začít od nuly, ale ta to nebude, to jsem poznal. Ani čtyřka. Dokonce ani osmička a devítka ne. Včetně oné jedničky tedy zbývalo šest možností.
Ozval se kovový hlas, který oznamoval, že volané číslo neexistuje. Pět možností, či spíše pět šancí. Roztřesenými prsty jsem vytočil to samé číslo, jen dal dvojku místo jedničky. Již po několika zazvoněních se ozval hlas.
„Prosím?“ Nebyl to však ten její. Neslyšel jsem v něm tu sametovost ani ten zvláštní přízvuk.
„O-omlouvám se,“ vykoktal jsem a ukončil hovor. Zkusil jsem to samé s trojkou. Číslo sice existovalo, ale volaný to příliš dlouho nezvedal. Stejně jsem pochyboval o tom, že by to mohla být ona. Již jsem se chystal stisknout červené tlačítko, když v tom momentě se někdo ozval.
„Věděla jsem, že zavoláš.“ Mé srdce se rozechvělo. Byla to ona.
„Ja-jak jsi vě-věděla, ž-že jsem to já?“ vykoktal jsem. Jistě mě považovala za ňoumu.
„Nikdo jiný mi nevolá.“ Chvíli bylo ticho. Chtěl jsem vědět, o čem přemýšlí. Svými dalšími slovy však způsobila, že jsem na tuto její odmlku zapomněl. „To, co se stalo u té skály, nebylo poprvé. Musíš se ode mě držet dále.“
„Proč jsi mi tedy dala své číslo?“ zašeptal jsem.
„Pomohl jsi mi. Jsi první, kdo zná skoro celou pravdu a neudal mne. Hodně ti dlužím. Jestli chceš, mohla bych ti to vysvětlit.“
„Nedlužíš mi nic. Věřím ti, nezasloužíš si mít problémy s policií. Naslouchám ti.“
„Bude to lepší z očí do očí. Co nejdříve přijď tam, kde jsme se setkali včera, jestli se nebojíš.“ Ukončila hovor. Telefon mi nabídl možnost si ji uložit pod nějakým pojmenováním. Zadal jsem jen „M“. Ani nebylo jisté, jestli to je počáteční písmeno jejího jména, ale podepsala se tak, takže to něco znamenat muselo. Stejně zmatený jsem byl z její poslední věty, ale strach jsem necítil. Vstal jsem a se stále zrychlujícím tepem vyrazil na pláž. Zároveň jsem se ale z nějakého zvráceného důvodu, který jsem sám neznal, těšil. Když jsem dorazil ke kameni, ona tam již seděla. Smutně se na mě usmála.
„Jsi zvědavější, než jsem si myslela.“ Postavila se a položila mi dlaně na ramena. Nechápal jsem smysl toho gesta, ale nechal jsem ji při tom. Nebylo to nepříjemné. Zahleděla se mi do očí. Až nyní mi došlo, že ta jejich temnota mi je něčím povědomá, ale nejspíš mi to jen něco vzdáleně připomínalo. „Lhala jsem ti. Ty lidi jsem zabila vědomě.“ Konečně jsem pochopil smysl toho, proč mě takto držela. Nemohl jsem utéct. Okamžitě by mě chytila. Když jsem sebou škubl, zaryla mi nehty do kabátu.
„Proč?“ zašeptal jsem.
Povzdechla si a do tmavých očí se jí nahrnuly slzy. „Řeknu ti to od začátku. Ještě ti nedošlo, kdo jsem, a nevím, jestli se ke mně poté budeš chovat stejně.“ Skousla si spodní ret. „Co ti říká jméno Madilia Yannertová?“ Vzpomněl jsem si, odkud znám ty oči. Z malého, rozmazaného a jako vždy černobílého snímku v mezinárodních novinách. Existovala jen jedna fotografie této dívky. Žádná jiná se nepodařila pořídit. Ony noviny však říkaly, že je vražedkyně, která se nyní skrývá za svou anonymitu, protože celý svět znal jen její jméno a základní rysy podoby. Nebylo divu, že ji nechytili, když byla jen tichá myš, která bez jakékoli stopy proklouzávala světem.
„Kdyby mě chytili,“ vytrhla mě z přemýšlení. „Popravili by mě. Jsem mladá, nemohu zemřít! Snažím se žít normální život, i když se skrývám, ale když někoho znám déle, vždy nějak přijde na to, kdo jsem. Jistě, že jsem se pokoušela o falešné identity, jména a různé změny vzhledu, ale vždy na to podle něčeho přijdou.“
„Takže ho zabiješ,“ hlesl jsem. „Pácháš zločin, abys unikla trestu za jiný. A pak prostě necháš ostatky. Vyžíváš se v tom, že je necháš obrat živočichy a časem, až z nich zbydou jen kosti?“
„Tak to nebylo. Musela jsem odsud na čas odejít, protože jsem se zdržela již dlouho a bála jsem se, že na to přijdou i ostatní. Ale jak vidíš, vrátila jsem se. Měla jsem ty lidi opravdu ráda.“ Nyní již plakala. „Co mám podle tebe dělat?“
Nemohl jsem ji říct, že by bylo správné, aby zemřela. Byla to sice pravda, ale její zoufalství mi připadalo upřímné. Zavrtěl jsem hlavou. „Smím vědět ještě jednu věc?“
„Zasloužíš si to,“ pravila tiše.
„Vím, že tvá první vražda byla v Miyalenu. Zapálila jsi v podstatě celé město. Hodně lidí při tom přišlo o život. Proč?“
Zamračila se. „Je to nejhorší otázka, kterou vrahovi můžeš položit. Jak víš, že ti odpovím pravdu, natož, že tě nezabiji také? Jednoduše - to město nikdy nemělo existovat. Neměli místo, tak ho postavili na místě, kde předtím byly obrovské pastviny? Víš, kolik lidí by mohlo přestat hladovět, kdyby to neudělali? Měli mléko, maso, dokonce i vlnu, aby se zahřáli? Víš, kolik lidí by mělo práci? Třeba můj pradědeček, který se o ně staral. Miloval to. Pak místo toho musel do dílny, kde se praštil do hlavy a zabilo ho to.“ Musel jsem si to přebrat v hlavě. Bylo to zvláštní, ale rozuměl jsem jí. Chtěla se tou vraždou pomstít za nespravedlnost, která se děje každodenně a stala se i tehdy. Ale nemusela dojít tak daleko.
„Ti lidé za to ale nemohou. Pravděpodobně si ani nedomysleli, co všechno stavba jejich města zničila. A někteří si nemohou vybrat, kde budou bydlet.“
„To nebylo mířeno proti nim, ale proti těm, kteří takovéto věci dělají stále. Kteří stále staví města na pastvinách. Jestli budou pokračovat, nakonec nebudou mít ani co jíst, i oni zemřou. Snad jim dojde, že to zapálení bylo reakcí na to, co dělají.“
„Ale zemřeli a přišli o domov nevinní občané!“
„To je daň.“
„Tebe to nemrzí, viď? Trápí tě vůbec, co jsi udělala poté, se všemi těmi lidmi, kterým na tobě záleželo?“
„Klidně mi to vyčítej, ale bylo to pro dobrou věc.“ Zhluboka se nadechla. „Tak, nyní znáš pravdu.“
„Proč si myslíš, že po tom, co jsi mi řekla, na tu policii stále ještě nepůjdu?“
„Protože víš, že tě zabiji, pokud budu mít jen podezření, že se to chystáš udělat. A protože obyčejný člověk by tam šel již dávno.“ Obojí byla pravda. Ale hlavním důvodem bylo něco jiného. Ona nepotřebovala zemřít. Potřebovala vyléčit svou duši od této tužby po pomstě a po lepším životě za každou cenu, i když to myslela dobře pro všechny lidi, kteří zde žili.
„Co chceš dělat dále?“ zeptal jsem se nakonec.
„To, co doposud. Skrývat se a přežít. Protože i takovýto život má cenu, když v něm můžeš ještě něco dokázat.“
„Ty to plánuješ udělat i v dalším městě?“ nechápal jsem.
„Pokud mé gesto nepochopí, pak ano. A ty mi pomůžeš.“
„V žádném případě!“ zděsil jsem se. „To raději zemřu!“
„Ale ne, nemyslela jsem, že mi pomůžeš zničit město. To bych po tobě nikdy nechtěla, neničím životy, když to nemá smysl. Chtěla jsem, abys to nikomu nepověděl.“ Odněkud vytáhla nůž. Zachvěl jsem se. „Umím s tím zacházet, věř mi.“
„Nevyhrožuj mi, má to na mě přesně opačný účinek. Nemohla bys mě zastavit, kdybych to chtěl udělat, ale já nechci. Stejně se i po tvé smrti najdou lidé, kteří budou mít stejná přesvědčení, takže se nic nevyřeší. A ty jsi v podstatě dobrý člověk, popravu si nezasloužíš. Zároveň ale nemůžeš ubližovat ostatním. Uděláme dohodu. Budu se schovávat s tebou. Budu tvým přítelem, po kterém jsi toužila, aby sis nemusela hledat nové, které stejně nakonec zabiješ. Ale ty už nikdy nikomu neublížíš. Uděláš za svým životem tlustou čáru a ta vražda zůstane bez dalších následků.“ Šokovalo ji to. Uvědomoval jsem si, co pro to obětuji, ale stejně jsem byl do toho zatažen moc hluboko, než abych žil stejný život jako předtím.
„Ale to si zničíš život,“ zašeptala.
„Nezničím.“ Usmál jsem se. „Oba budeme mít to, po čem jsme vždy toužili. Celý život jsem sám, a je jedno, že mým jediným přítelem bude vražedkyně. Potřebuji to, protože…v poslední době mne to opravdu trápilo.
„Ty jsi nikdy nikoho neměl? Opravdu nikdy?“ podivila se.
„Ne.“
„Možná proto jsi tak naivní. A co rodina?“
„Sotva ví, že existuji. Prosím. Moc by pro mě znamenalo, kdybych se alespoň směl pokusit ti pomoct.“
„Nebudu ti v tom bránit,“ zazubila se. „Nevím, co si od toho slibuješ, ale každopádně jsi blázen. Tady jsme už byli hodně dlouho, musíme se přesunout někam daleko, ideálně do vnitrozemí. Neměli by nás najít.“
„No…a čím se vlastně živíš?“
„Krádežemi, žebráním…ničím, co nejspíš považuješ za lidské.“ Zadívala se mi do očí. „Myslíš si, že jsem psychopat?“
„Trochu,“ připustil jsem. „Ale ještě se můžeš napravit.“
„No, je načase mi říct své jméno, nemyslíš?“
„Thierin,“ hlesl jsem, překvapený tou náhlou změnou tématu.
„Thierin,“ opakovala. Jako jedna z mála dokázala mé jméno vyslovit hned napoprvé. „Tak tedy, Thierine, měl bys něco vědět. Můžeš odejít. Když mi slíbíš, že nikomu neřekneš mé tajemství, nemám právo tě držet po svém boku.“
Zavrtěl jsem hlavou. Ne proto, že bych nesouhlasil, ale proto, že byla možná ještě podivnější, než jsem si myslel. „Ty bys věřila mému slibu?“
„Jsi čestný. Nedokázal by ses přenést přes výčitky, kdybys ho nesplnil.“
Měla pravdu. Ale bylo zde ještě něco. „Myslíš, si, že je čestnější jít proti zákonu a pomoct jednomu člověku, nebo naopak?“
„Podle toho, na čem ti více záleží.“ To jsem netušil. Nevypadalo to však, že vyžaduje odpověď. „Ty nenapíšeš ani dopis na rozloučenou domů, nebo něco podobného?“
„Ji-jistě,“ zakoktal jsem. Znovu. Nejspíš s tím při ní nikdy nepřestanu. „Promiň. Je na mě toho trochu moc.“
„Také si myslím. Proto mám tušení, že ses unáhlil, když chceš se mnou jít. Já ještě mohu počkat. Možná potřebuješ čas na rozhodnutí, alespoň den nebo dva…“ Netušil jsem, co tím zamýšlí, ale znělo to naprosto upřímně.
„Ne. Já si to nechci rozmyslet. Toto je pro nás oba poslední šance.“