Antiliiny příběhy

Dešťové kapky bušily do oken a společně s hromy hrály pochmurnou a děsivou melodii. Teriar naslouchal tomu zvuku, který se mísil s hlukem, jenž dnešní poslední vlak tvořil, když jel po těchto starých mokrých kolejích. Alespoň trochu to uklidňovalo jeho zlomené srdce. Představoval si, že místo deště padají hvězdy. Že si může něco přát. Že se mu touha, aby se jeho sestra, kterou tolik miloval, vrátila.

Z úvah ho vyrušilo až otevření dveří. Lhostejně přejel pohledem vysokou postarší průvodčí, která se na něj usmívala.

„Dobrý den, pane. Směla bych vás požádat o jízdenku?“ Otevřel peněženku a zalovil v ní. Zanedlouho našel jednosměrný lístek, který si vlastně koupil naslepo. Nevěděl, kam dojede. Cíl ho nezajímal. Chtěl jen být co nejdále svého domova, který tolik miloval. Miloval ho i přes to, že jeho rodiče dávno odešli na druhou stranu. Zlomila ho až smrt jeho sestry. Bez ní tam nezbylo nic, proč by tam měl žít. Nevěděl, jestli vůbec stojí za to, pokusit se žít někde jinde. Ale zkusit to musel.

„Prosím,“ hlesl. Průvodčí přikývla a lístek označila dírkovačem jako zkontrolovaný. Poté pohlédla pod sebe a sehnula se. Zvedla list jakéhosi papíru.

„Tohle patří vám?“ Teriar se na onen předmět podíval. Na okamžik se mu zastavilo srdce. Převzal si papír od průvodčí, jak nejklidněji dokázal.

„A-ano. Dě-děkuji,“ zakoktal, přestože to neměl ve zvyku. Žena jen pokynula hlavou a odešla. Teriar uchopil list do třesoucích dlaní. Zahleděl se na ty tři šťastně usmívající se děti na staré fotografii.

Ten plavovlasý chlapec uprostřed nebyl nikdo jiný než on. Tehdy se ještě neměl proč trápit. Jeho rodiče byli naživu a on spokojeně žil na obrovské horské pláni, a jediné, o co se staral, bylo, aby jeho dřevěná lodička dojela po dravé řece dále než lodičky ostatních dvou dětí. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Zakázal si plakat, ale při pohledu na dvě dívky, které vedle něj stály, to bylo nemožné.

Ta oděná v lehkých letních modrých šatech byla jeho milovaná sestřička. Odešla tak, jak často lidé v místě, kde se narodil a žil – napadli ji divocí vlci, ale on nechápal, proč to musela být zrovna ona. Zasloužila si žít, měl to být kdokoli jiný, klidně i on. Viděl to. Viděl ji umírat. Jen tam stál a v šoku nic neudělal.

Když zaměřil pohled na druhou dívku, spatřil černovlásku s úhledně zapletenými copy, v širších kalhotách, u kotníků zúžených a košili převázané provázkem u pasu. Promnul si uslzené oči. Byla to jeho nejlepší kamarádka z dětství. Dlouho si psali ještě poté, co se ona se svými rodiči odstěhovala. Až do jednoho osudného dne. Myslel si, že ona mu již přestala chybět. Ale když ji nyní viděl na oné fotografii, uvědomil si, že vždy byla v jeho srdci. Znovu se mu vybavila bolestivá slova z posledního dopisu, který mu před několika lety napsala. Četl je tolikrát, že je znal nazpaměť.

Milý Teriare,

ráda bych ti odpověděla na tvé otázky a položila ti ty, které chci, ale nemohu. Nemusíš se bát, nic se mi nepřihodilo, jen jsem o nás dvou přemýšlela. Moc se mi po tobě stýská a vím, že ještě stýskat bude, ale opravdu si nemyslím, že bychom se měli setkat, jak jsi mi nabízel.

Prožili jsme spolu krásné dětství. Pamatuji si na všechny ty hry, na tu legraci, kterou jsme si užili. Ale v tom také tkví ten problém. Byli jsme malí a možná si to neuvědomuješ, ale po všech těch letech jsme se změnili. Příliš jsme se změnili. Ne k horšímu, ne k lepšímu, jen přirozeně. Nemůžeme být přece stejní jako tehdy, nemyslíš?

Mám ovšem pocit, že se sobě oddalujeme. Já, jak dobře víš, se zajímám o poezii, ty ses stal řemeslníkem a obchodníkem s keramickými výrobky. Jsme jako den a noc, a já si nemyslím, že by náš vztah i nadále měl nějakou budoucnost. Kdybychom se setkali nebo si vůbec ještě zkoušeli nadále dopisovat, seznamovali bychom se jako úplní cizinci, kteří ale nenajdou společnou řeč. Již nemáme nic společného. Musíme se smířit s tím, že dětská láska nevydržela až do dospívání.

Láme mi srdce tento dopis psát, proto je také tak krátký, ale jsem pevně rozhodnutá. Vím, že ti na mne záleží a nemá cenu psát, ať mi neodpovídáš, protože tvrdohlavý jsi byl vždy, ale nic nazpět ode mě již nečekej. Nikdy. Měj se krásně, najdi si dívku, se kterou nebudeš udržovat kontakt jen kvůli společným zážitkům z dětství. Sbohem.

S tím nejsrdečnějším pozdravem Taynia

Teriar zavrtěl hlavou. To, že mu již nikdy neodpověděla, dodržela. Nicméně nic nikdy nepochopila. Nepochopila, co pro něj znamená. Nebyla pro něj jen kamarádka z dětství. Změnila se, to ano. Více se uzavřela do svého nitra a stala se mnohem citlivější, ale jemu to nevadilo. Měl ji rád stále stejně, protože hluboko uvnitř to byla pořád ona. Nevěděl, jestli však vůbec dopis, kde se jí to snažil vysvětlit, četla.

Tyto myšlenky ho však přivedly zpět k jeho sestře. Moana byla ta, která ho naučila se nad tím povznést a již se tak moc kvůli Taynie netrápit. A on ji to nikdy nevrátil. V jedné věci se ovšem Moana mýlila. Tvrdila, že si Teriar brzy najde někoho jiného. Tvrdila to stejně jako Taynia ve svém posledním dopise. Ale neměly pravdu. Pokoušel se o to, ale nikdy nikoho nemiloval. Jen Tayniu. Nesnášel se za tu závislost, ale nemohl svému srdci poručit.

Schoval fotografii hluboko do peněženky. Nedokázal ji vyhodit, ale nechtěl ji již nikdy vidět. Odmítal znovu prožít všechnu tu bolest, zvláště když ztráta jeho sestry ještě byla tak čerstvá. Opřel hlavu o chladné sklo. Sledoval stále přibližující se blesky, které prosvětlovaly oblohu všemi odstíny. Dávno již přestal počítat vteřiny od záblesku po hrom. Někdy totiž nestačil napočítat ani do jedné. Bouře již byla téměř nad ním.

Skvěle napodobovala jeho emoce. Déšť byl jako neutichající bolest, jako kapky krve vytékající z jeho rozdrásaného srdce. Blesky se mu jevily jako záblesky nejhorších okamžiků, kdy chtěl pro všechno to utrpění zemřít. A hromy, ty značily utrpení, která se dostavilo ihned po blesku, při kterém se nemohl nadechnout, a která se až za několik chvil změnila jen v padající kapky. Ještě nikdy bouři neprožíval tak silně. Do mysli se mu vkradla další vzpomínka.

Seděli v malém dřevěném přístřešku, který si sami postavili. Nebyl příliš malebný, ale účel splnil. Obvykle jim dával možnost chránit se před ostrým horským slunečním svitem. Dnes jim poskytl ochranu před deštěm a blesky. Drželi se za ruce a sledovali tu podívanou.

„Chtěla bych vám něco říct,“ pronesla Taynia. Teriar ji k sobě přivinul. Tvářila se smutně celý den, ale nyní byla bledá jako stěna. Pohlédla na oba sourozence, jestli ji poslouchají. „Odcházíme.“

„Co?“ zeptala se Moana zvídavě. „Na jak dlouho? A kam? S kým? Proč?“

„Do Miaku,“ odvětila dívenka plačtivě. Po tváři jí začaly stékat slzy. „Máma a táta říkají, že jim život v horách začíná připadat těžký a chtějí se přestěhovat do města, kde budou mít všechno po ruce. Odjíždíme zítra. Ale dovolili mi vám dát adresu, a tak si můžeme dopisovat.“

„Ale ty nemůžeš odjet!“ namítl Teriar.

„Já tam nechci!“ zašeptala. „Líbí se mi přímo tady.“ S důrazem na slovo tady složila hlavu do dlaní. Sourozenci na sebe pohlédli. Ve tvářích měli zapsaný zmatek, rozčarování a strach. Strach z toho, že by skutečně jejich kamarádku již nemuseli nikdy vidět.

„Tak my za tebou budeme jezdit!“ pokusil se usmát Teriar. „Často!“

„Je to hrozně daleko a cesta je drahá,“ namítla Taynia a Moiana vážně přikývla. „Já nechci jiné kamarády, než jste vy!“

„Nemůžeš je ještě přemluvit?“ zkusila to Moana.

„Ne. Už mají i koupené jízdenky na vlak.“

„To nejde!“ zhrozil se Teriar. „Nepustím tě. Mám tě hrozně rád.“ Ona jen vzlykla a naklonila se k němu. Vtiskla mu přímo na rty nesmělý polibek.

Byl to první, poslední a jediný, který od ní kdy dostal. Ona to považovala jen za dětskou nezkušenost, nic to pro ni neznamenalo, jak mu vysvětlila v jednom z těch mnoha dopisů, ale pro něj to byl ten nejkrásnější moment v jeho životě. Vlak začal zpomalovat. Přemýšlel, jestli vystoupí. Bylo jedno, na které stanici to udělá a do kterého města se dostane. Když však zahlédl za sklem obrovského huskyho, rozmyslel si to. Od té doby, co mu vlci zabili jeho sestru, nemohl psy vidět a bál se, že by se k tomuto musel přiblížit. Poté však jeho oči přelétly na dívku, která ho vedla. Takto nějak si představoval Tayniu, kdyby se příliš nezměnila, jak asi vypadá nyní.

Chtěl to nechat být, ale něco ho k té neznámé dívce táhlo. I přesto, že měla psa. I přesto, že dveře vlaku se již zavíraly. Zbývalo mu posledních několik vteřin na rozhodnutí.