8. Potkala jsem někoho lepšího
Když se oba s opuchlými rty vrátili do vlaku, protože už jim začalo být opravdu chladno, průvodčí jim ve dveřích řekl, že za deset minut odjedou. Po pěti a půl hodinách od původního času, kdy toto místo měl vlak opustit. Alja sedící u okénka znepokojeně sledovala vrstvící se sníh. Byla stále ještě příliš šťastná a omámená z vášně, kterou nyní cítila vůči Tapiovi, takže se nedovedla doopravdy bát, ale zneklidňovalo ji to.
„Ty vlaky jsou zvyklé na sníh. Projede to,“ naklonil se k ní její společník.
Unaveně se k němu obrátila. „Já vím, že by to měl projet. Ale tahle cesta je fakt plná smůly.“
„To jsi říkala i na lodi. A nic se nestalo, kromě tvého rande s panem Kyblíkem. Ani v tom autě ne.“
„Hm. Zato teď jsme zůstali stát skoro na šest hodin.“
„To s tím ale nemá co dělat, to je nová událost.“
Alja se ušklíbla. „Není. Pořád patří k téhle cestě.“ Musela ale uznat, že dohadování o ničem ji uklidňuje. Kdy naposledy si mohla dovolit říkat, co si doopravdy myslí? Zahloubala se a vzpomínala na nemilé věci, takže se trochu lekla, když se vlak rozjel. Několik lidí dokonce bylo schopno mít tolik nadšení, aby zajásali, i když většina spala nebo přežívala ve stavu letargie.
„Víš, musím říct, že jsi lepší partner než pan Kyblík,“ usmála se dívka na Tapia.
Zamrkal. Stále se ještě nesrovnal s myšlenkou, že vážně souhlasil s tím, že se dají dohromady. Měl Alju rád a přitahovala ho, jen to na něj bylo hodně rychlé. Nakonec si ale dokázal uvědomit, co říká. Narážela na to, že její zvracení nazval randetem.
„To není moc velká konkurence,“ poznamenal.
„Pleteš se. Můj bývalý na pana Kyblíka rozhodně nestačil.“ Tapio se uchechtl. „Kyblík byl alespoň užitečný.“
„Tak proč jste se rozešli?“ zeptal se jí žertovně.
„Vztahy na dálku nefungují a on musel bohům žel zůstat na lodi. A kromě toho,“ pohlédla na blonďáka. „Jsem potkala někoho lepšího.“
„Počkej, ale mě jsi potkala ještě před panem Kyblíkem,“ namítl.
„Právě. A vybrala jsem si tebe. Pan Kyblík by mě v noci nebo při stopování nezahřál.“ Tapio se snažil nechechtat nahlas. Alja nezpůsobila, že by najednou získal smysl pro humor, ale dokázal se zase konečně smát.
Po pár minutách alespoň dostali bagety a kafe, i když oboje nevalné kvality. Alja zrovna dojídala tu Tapiovu, protože mu nechutnala.
„Myslela jsem, že jídelní popelnice jsou spíš muži,“ poznamenala mezi sousty.
„Já jsem vybíravá popelnice,“ odvětil Tapio. „Sním toho hodně, ale málo druhů jídel.“
„Takže jsi taková popelnice na tříděný odpad.“
Tapio vyprskl smíchy. Tentokrát se mu to nepovedlo zadržet, takže se na něj pár lidí pohoršeně podívalo, že kazí kolektivní depresi. „Jo. Asi jo.“ Dívka se fascinovaně dívala, jak se směje jejímu vtipu. Matka i manžel jí neustále opakovali, že má přestat s legracemi, že je trapná. Nejspíš tomu i věřila. Ale Tapio si to nemyslel. Její manžel se nikdy jejím vtipům nesmál, ani v době, kdy se ji ještě snažil získat a byl hodný. Tapiovi trvalo skoro minutu, než zvážněl. „Třídíš?“
„Ne,“ přiznala Alja zahanbeně.
Tapio si položil ruku na srdce. „No… to nevím, jestli s někým takovým můžu být.“ Alja z jeho tónu poznala, že si dělá legraci. Dnes jí obecně přišlo, že je mnohem otevřenější než v předchozích dnech, možná toto byla jeho povaha. Netušila, co si o tom má myslet.
Podívala se na něj a obrnila se proti případnému zklamání z jeho odpovědi. „Manžel si myslí, že je třídění blbost. Ani u nás v rodině se to moc nenosilo. Nevím, jak na to.“
Tapio přikývl. „Nemusíš to dělat, pokud nechceš. Ale můžu tě to naučit.“
Alja přemýšlela nad jeho slovy. Dal jí na výběr. Na to nebyla zvyklá, jakákoli životní křižovatka, i když šlo jen o výběr oblečení pro ten den, byla pro ni neskutečně stresující. Občas propadala momentům impulzivity, kdy dělala, co zrovna chtěla, bez ohledu na následky. Problém byl, že nic mezi těmito dvěma stavy neexistovalo. Takže nyní věděla, že by měla a chtěla třídit, ale zároveň si nepřála, aby ji to někdo učil. Co když jí Tapio později vyčte, že je neschopná?
„Vadí ti, že to neumím nebo že jsem to nedělala?“ zeptala se, aby získala čas.
Tapia ta otázka překvapila, ale rychle se vzpamatoval. „Ne. Proč by mělo? Máš právo rozhodnout si sama, co budeš a nebudeš dělat.“ Zastrčil jí tmavý pramínek vlasů za ucho. „I když to je pro tebe nové, viď?“
Alja přikývla. Pochopila, že Tapio to nehraje. Nešlo o to, co říkal, to by mohl mít naučené, ale o to, že jeho výrazy a pohyby byly tak autentické, že by to nezahrál ani nejlepší herec. Navíc to z něj cítila. S manželem sice strávila asi rok a půl, než prokoukla jeho masku, na druhou stranu, nikdy s ním nezažila dobrodružství, které by mělo tu moc masky shodit. Byla si jistá, že to, co zažila ona s Tapiem, mezi ně patřilo.
Další zhruba půlhodinu si povídali o tom, jak se třídí odpad, než Tapio usnul. Alja se musela usmát, protože mu tekla slina z pootevřených úst. Netušila proč, ale připadalo jí to roztomilé. Ona sama byla příliš vystresovaná, než aby si zdřímla, ale dotýkali se boky a to jí stačilo, aby nepanikařila. A co lépe, přestože sníh stále padal a donutil je dokonce zpomalit, zdálo se, že to přece jen stihne. Přestože vystupovala z vlaku neupravená, neučesaná, ve tři dny starém pokrčeném oblečení, které se rozhodně nehodilo na soud, bez času na úpravu, připadala si jako vítěz. A ten pocit byl ještě silnější, když ji Tapio doprovodil až na místo určení a nabídl se, že na ni počká před soudní síní. Na tu nabídku se Alja zamračila.
„Nevím, jak na to zareaguje.“
„Tvůj manžel?“ zeptal se její spolucestující, taktéž v podobně ošuntělém stavu. Alja vážně přikývla. Tapio se uchechtl. „Aljo, ale tebe to už nemusí zajímat. Naopak, můžeš kolem něj projít se vztyčenou hlavou, protože jsi zvládla cestu, kterou by on možná nezvládl. A víš proč?“
„Protože jenom leží na gauči u telky a je na nějaké řešení problémů moc pohodlný?“
Tapio se zaváháním kývl. „No… to asi taky. Ale hlavně by si nikdy nenašel skutečného kamaráda nebo kamarádku.“
„Naznačuješ, že jsem to zvládla jen díky tobě?“ strčila do něj.
Jemně jí to oplatil. „Ne. Jenom že na takové cestě potřebuješ společnost, které můžeš věřit.“ Alja se zamyslela, jestli by to opravdu zvládla bez Tapia. Fyzicky možná ano, ale psychicky by rozhodně nedorazila ve stavu, kdy by se mohla zúčastnit soudu. Byla by nervózní, bez sebevědomí a sebeúcty, na pokraji zhroucení. Chtěla mu to všechno říct, ale nakonec se na něj dokázala jen láskyplně usmát a naznačit mu, aby šel dovnitř s ní.
Když vešli, okamžitě se oba vzhledem na svůj vzhled cítili nepatřičně, ale pokusili se to ignorovat. Šli ruku v ruce, dokud se Alja nezarazila a neztuhla. Tapio ji pustil a podíval se jejím směrem. Viděl jen osamělého muže, ale hned mu došlo, že je to Miho, její manžel. Znovu sevřel její dlaň. Alja se mu však vysmekla a sklopila hlavu. Na sedačku při soudní síni dosedla úplně jiná žena, zlomená a tichá. Tapio se posadil vedle ní, ale už se jí nedotýkal.
„Kdo to je?“ zahřměl pro Alju velmi známý hlas. Trochu sebou trhla. Pohlédla jeho průvodci do očí, protože to vždy vyžadoval.
„Můj kamarád. Chtěla jsem ti zavolat, že přiletím později, letadlo nemohlo letět kvůli bouřce, ale měli jsme jenom dvě minuty a on je potřeboval víc, protože…“
„Aha. Takže ty ses mi neozvala, protože on to potřeboval víc,“ zopakoval její muž posměšně. „Děvko.“ Alja se roztřeseně nadechla. Tapio netušil, co má dělat. Nechtěl se hádat, ale opravdu se mu chování jejího manžela nelíbilo.
„Aljo, tohle nemáš zapotřebí,“ špitl. „Neobhajuj se před ním. Ty jsi nic neudělala.“
„Mohla jsem mu zavolat. Určitě si dělal starosti,“ odpověděla.
„Aljo,“ povzdechl si, ale pak si ji zavolali do soudní síně. Dovnitř ho nepustili, tak zůstal venku s za chvilku bývalým manželem. Ten na něj hned, co se zabouchly dveře, upřel nenávistný pohled.
„Tak kamarád, jo?“
Tapio si schoval ruce do klína, aby nebylo vidět, jak se mu třesou. „Rozvádíte se. Může vám to být jedno.“
„Aha, takže jsi s ní chrápal?!“ Tapio se pousmál nad představou, že by mu řekl pravdu. Že spolu opravdu spali v jedné posteli. Dvakrát. „Co se směješ, ty debžote?!“
„Mám radost z toho, že už jí nebudeš ničit život.“ Věděl, že to nebyla zrovna ta nejlepší odpověď, že by zřejmě měl mlčet, ale nemohl si pomoct.
„Já že jí ničím život? Ona ho zničila mně!“ namítl. „Ty ji neznáš. Spí s mýma kamarádama a…“
Tapio cítil, jak v něm vře krev, proto prostě vypnul. Přestal muže poslouchat. Věděl, že na něj křičí, ale nechtěl poslouchat ty nechutné lži. Přemýšlel, kolikrát takto musela vypnout Alja. Nebo to neudělala nikdy a pokaždé se snažila bránit, pokaždé se pokoušela vyhrát boj s větrnými mlýny? Proto ho vyděsilo, když ze dveří vyběhla ochranka. V první vteřině ho napadlo, že něco udělal zle, ale když odváděli druhého muže, došlo mi, že přišli kvůli tomu křiku. Jeden z bezpečnostní agentury se pak k němu vrátil.
„Je vám něco? Ublížil vám?“ zeptal se a znělo to vážně starostlivě.
„Ne,“ odvětil Tapio. „Jen mi nadával.“
Pracovník bezpečnosti se křivě usmál. „Je to kretén.“
Tapio se uchechtl. „To už mi taky došlo.“
„Už sem nepřijde. Rozsudek proběhne bez jeho přítomnosti. A vaše přítelkyně požádala o zákaz přiblížení pro vás oba. Nebude už vás obtěžovat.“
Tapio s úsměvem přikývl a ignoroval označení přítelkyně, protože si na to stále nezvykl. „Děkuji.“ Bezpečnostní agent se vrátil zpět do soudní síně a Tapio si konečně vydechl.
Netrvalo ani dlouho, než Alja vyšla ze síně s obrovským úsměvem na rtech. Tapio překotně vstal, až málem zakopl o vlastní nohu, a prudce ji objal. „Blbečku. Mohl tě uhodit,“ zamumlala mu do ramene.
„To je jedno. Jak to přesně dopadlo?“
Alja se trochu odtáhla. „Nejdřív to nevypadalo moc dobře, ale chápu to, nepůsobím moc reprezentativně a on si lidi umí získat, když se snaží. Ale pak jsem řekla, že mi jde jen o ty kočky a do toho jste měli nějaký incident na chodbě, o kterém mimochodem chci vědět víc, a to dost pomohlo.“
„Takže?“ pobídl ji.
„Takže jsem vyhrála soud,“ zazubila se. „Musí zaplatit pokutu, ale o to nejde. Nechala jsem mu dům a všechno v něm, protože je to doopravdy jeho, ale kočky jdu právě přehlásit na sebe.“ Přešlápla. „Jdeš se mnou? Můžeme se pak ještě stavit třeba na kafe nebo… nebo ke mně domů. Asi se ale chceš osprchovat a převlíknout, tak třeba někdy jindy?“
Tapio se zamyslel, ale ještě v práci neřekl, že je zpátky. „Dnešek a zítřek dlužím tátovi za to, že jsem ho opustil. Ale co pozítří?“
Alja se rozzářeně usmála. „Vyměníme si telefonní číslo?“
„My jsme to ještě neudělali?“
„Očividně ne,“ uchechtla se a podala Tapiovi svůj telefon. Mezitím, co zadával kontakt na sebe, něco ho napadlo. Vzhlédl.
„Nebude to z bláta do louže, když půjdeš ke svým rodičům?“
Alja zavrtěla hlavou. „Matka se o mě moc nestará, nestará se, co dělám. Pořád tam bydlí moje sestra, takže tam máme pokoj. Vždycky jsme měly dobrý vztah, takže ségra říkala, že bude ráda, že tam s ní jsem. A táta se prý teď trochu zklidnil. Navíc to je dočasné řešení.“
Tapio přikývl. „Kdyby něco, můžeš utéct ke mně. Nemyslím bydlet,“ dodal rychle. „Ale na pár dní klidně.“ Došlo mu, že Alja na letišti možná přece jen měla komu zavolat. Možná chtěla zavolat své sestře, ale stejně mu darovala dvě minuty.
Alja ho vřele políbila. „Děkuju. Děkuju za všechno.“
„Taky,“ vydechl a nedokázal se přestat usmívat celou cestu na úřad. Alja měla své kostlivce ve skříni, ale on jí byl fascinovaný a věděl, že ani on bez ní by tu cestu nezvládl. To ona neměla strach oslovovat cizí lidi a třeba je i přesvědčit. Podporovala ho a pomohla mu nalézt jeho silné stránky – soucit a laskavost. Dokázala ho přimět se znovu smát a měla v sobě nepopsatelnou energii, kterou ho k sobě táhla jako magnet. Donutila ho vystoupit z komfortní zóny a stát se novým, lepším a otevřenějším člověkem. Musel si přiznat, že se do ní opravdu zamiloval.