Večerní vítr 3/3
Seděli jsme v pokoji v nějakém zastrčeném hotelu mnoho mil od domova. Za celý pobyt jsem zaplatil já. Nechtěla to po mně, ale nechtěl jsem, aby kradla nebo dělala něco ještě horšího. Ne dnes, když jsem na to ještě peníze měl. Nevěděli jsme, co uděláme zítra. Jen jsem nechtěl, aby vykonala další zločin. To je jediné, na čem mi záleželo.
„Co dělají normální lidé na hotelech?“ vyrušila mě z úvah. Poposedla a postel pod ní zaskřípala.
„To je dobrá otázka. Nikdy jsem v hotelu nebyl,“ přiznal jsem.
„Říkala jsem ti, že máme spát venku.“
„Nevím, co dělají obyčejní lidé, ale my se očividně budeme hádat. Říkal jsem ti, že takových dnů si ještě užijeme.“
„Mohli jsme ty peníze použít třeba na jídlo, víš?“
„Mohli,“ pokrčil jsem rameny. Nemělo cenu jí odporovat. „Nejspíš půjdeme spát. Stejně nevíme, co zítřek přinese.“
„Nejsem unavená,“ namítla.
Věděl jsem, že bych k ní měl být milý, ale nyní nebyla jedna z těch chvil, kdy jsme si svěřovali nejniternější tajemství. Ona se v tento okamžik také nesnažila, proč bych měl já? Pochyboval jsem, že by mě zabila jen pro to. Natáhl jsem se k lampičce a trhl provázkem. Místnost potemněla. „Ale já ano. Dobrou noc.“
„Možná chápu, proč nemáš žádné přátele,“ hlesla. Zarazil jsem se. Přehnal jsem to? Opravdu za to mohlo mé chování? V tom okamžiku mi došlo, že ona a já nejsme stejní. Ona měla přátele. To, že je po nějaké době zabila, byla druhá věc. Ale najít si je mohla. Chyba nebyla v lidech, ale ve mně. Ne proto, že jsem zhasínal, i když ona ještě spát nechtěla. Proto, že jsem se k lidem dříve nebo později začal chovat chladně, jako nyní k ní.
„Promiň,“ zašeptal jsem.
„Za co?“ zasmála se. „Myslela jsem to jako legraci. Celé. Chce se mi spát, jen jsem tě provokovala. Chtěla jsem vědět, jak zareaguješ. Nenapadlo mě, že si to vyložíš, jako že ti něco vyčítám. To já bych se měla omluvit. Někdy zapomínám, že jsi jiný než lidé, které jsem potkala doposud.“
„Jiný?“ podivil jsem se.
„Vážnější. Ale to je dobře, protože já se buďto chovám, jako že je život jedna velká hra, ve které „game over“ nic neznamená, nebo jako psychopat.“
Usmál jsem se. Vystihla nás přesně. „Děkuji. Sladké sny.“
„Tobě také,“ zamumlala. Byl jsem tak psychicky vyčerpaný, že jsem usnul okamžitě.
Když jsem se probudil, byla stále noc. Brzy jsem pochopil, proč. Luna mi zářila přímo do obličeje. Vstal jsem, abych zahrnul závěsy. Našlapoval jsem jen na špičky, abych ji nevzbudil. Než jsem však došel k oknu, všiml jsem si, že je pootevřené. Srdce se mi na několik okamžiků zastavilo. Pohlédl jsem na její postel. Vypadalo to, že v ní někdo leží. Já jsem o tom však pochyboval. Přispěchal jsem k lůžku a začal rozhrabovat polštáře a peřinu. Chtěla, aby to vypadalo, že tam stále spí. Nicméně tam nebyla. Vrátil jsem se k oknu, a pohlédl dolů. Bylo to minimálně čtyři metry.
„Ty jsi blázen,“ zašeptal jsem do nočního větru. „Mohla ses klidně zabít.“
Věděl jsem, že teď již neusnu. Rozčíleně jsem chodil po pokoji a pátral v mysli po důvodu, proč utekla. Navíc si na tom dávala záležet. Věděla, že cvaknutí dveří by ji mohlo prozradit, a dokonce upravila postel tak, aby to vypadalo, že tam leží. Měl bych ji nechat být. Měl jsem ji nechat být dávno. Ne, měl jsem ji udat policii. Přesto mi něco říkalo, že já a ta dívka se navzájem potřebujeme. Nikdy doopravdy nebudeme mít nic jiného než jeden druhého. Sáhl jsem do zásuvky po telefonu. Její číslo jsem včera hádal tak dlouho, že jsem si ho zapamatoval. Věděl jsem, že mi to jen těžko zvedne. Ale byla to poslední šance.
Stále jsem ji měl uloženou jako M. Navzdory vážnosti situace jsem se usmál. Tolik se toho od včerejšího dne změnilo. Vytočil jsem těch devět číslic. Přístroj zvonil, ale na druhé straně se nikdo neozýval. Netušil jsem, jestli se o ni bojím, nebo cítím vztek. Nejspíš obojí. Na druhém konci se ozvala hlasová schránka. Vyčkal jsem na pípnutí, i když jsem nevěděl, co jí chci vlastně říct.
„Madie,“ oslovil jsem ji vůbec poprvé jménem, nebo spíše přezdívkou. „Neznám důvod, proč jsi odešla, ale měla bys mi dát alespoň vědět, jestli jsi v pořádku. Nemůžu ti bránit v tom, jít si vlastní cestou, jestli to chceš, ale ještě stále ti chci pomoct.“ Poté jsem telefon vypnul. Nevěřil jsem, že ji ještě někdy uslyším. Budu se o ní dozvídat jen z titulků novin, pokud si nedá pozor. Telefon se však náhle ozval. Myslel jsem si, že se mi to jen zdá. Přesto jsem však hovor přijal a přiložil sluchátko k uchu.
„Neměla jsem tě do toho vůbec zatáhnout,“ pravila. Netušil jsem, jestli její hlas slyším rád, nebo ne. Stejně jako zpěv racků, který se ozýval zpovzdálí. „Je po všem.“
„Počkej, jak to myslíš? Není po všem. Co se stalo? Někdo…zemřel.“
„Ne,“ hlesla prázdným hlasem. „Nezemřel.“ V tom okamžiku mi došlo, proč utekla.
„Kde jsi?“ zeptal jsem se. Znělo to vyděšeněji, než jsem zamýšlel.
„Nemělo by ti na mě tak záležet.“
„Kde jsi?“ zopakoval jsem svou otázku. Ona však položila telefon. Praštil jsem s tím svým o postel. Musel jsem ji najít, než doopravdy udělá to, co jsem si myslel, že dělá. Chtěla se zabít. Zpěv racků musel znamenat, že je v blízkosti moře, kolem kterého jsme putovali. Ale pobřeží bylo dlouhé desítky mil.
Přesto jsem se tam rozběhl. Na rozdíl od ní ovšem dveřmi. Ztrácet čas v hotelu nemělo smysl. Přemýšlet, kde by mohla být, mohu i po cestě. Uvědomoval jsem si reálnou šanci, že ji nemusím zachránit. I když ji najdu, co jí asi tak řeknu? Zakázal jsem si však na to myslet. Nejprve musím zjistit, kde je.
Neměl jsem však žádné indicie. Tentokrát jsem se nedočkal ani papírku na stromě, prostě ničeho. To bylo samozřejmé. Proč by mi říkala, kde je, kdyby nechtěla, abych ji našel? Byla nevyzpytatelná, ale toto by bylo příliš i na ni. Nezbývalo než hledat za každým kamenem, po celém pobřeží. Ani jsem netušil, jestli jdu správným směrem. Rozhodl jsem se pro to, protože jsem si myslel, že bude očekávat, že si budu myslet, že na mě zkouší nějaký trik. Běžně bych se vydal opačným směrem, než jsme přišli. Ona to nejspíš ale čekala. Byla ovšem vychytralá. Věděla, že by mi došlo, že šla přesně opačně, než je běžné. Proto se vydala směrem pryč od mého domova. Alespoň jsem na to spoléhal.
Nakonec jsem musel zpomalit, což znamenalo, že jsem již běžel minimálně půl hodiny. Půl hodina, která mohla rozhodnout o životě a smrti. Již jsem nedoufal, že ji naleznu. Nebyla tak hloupá, aby se vydala po písku. Nebo tudy vůbec nešla.
Po dalších dlouhých chvílích jsem zahlédl uličku, do které jsem v životě zabočil jen jednou. Byl to dřevěný chodník vedoucí až k moři, postavený, když to bylo ještě oblíbené turistické místo. Dnes se zde však rozrostlo něco, čemu se říkalo hřbitov lodí. Staré nebo nefunkční lodě, které se nedaly opravit, se bezohledně vyhazovaly do moře, nikdo však nepočítal s tím, že by se toto skladiště mohlo rozrůst tak, že půjde vidět i z této malebné zátoky. Byl to žalostný pohled. Rozhodl jsem se, že zkusím ještě toto místo a poté se vydám na druhou stranu, kdyby náhodou zůstala někde poblíž hotelu.
Seběhl jsem dolů po cestě. Spatřil jsem dobře známou postavu. K mé smůle však i ona spatřila mne. Myslel jsem, že uteče. Ona však ke mně naopak přistoupila. Čekal jsem všechno. Ale ne, že mě obejme. Pevněji než kdykoli předtím. Třásla se. Nemohl jsem se na ní zlobit, když byla tak vyděšená.
„Jak jsi mě našel?“ zašeptala.
„Náhodou,“ odvětil jsem popravdě. „Přišlo mi, že toto je pro tebe skvěle morbidní místo. Myslel jsem… to je jedno.“
Trochu se odtáhla. V očích se jí třpytily slzy. „Co sis myslel?“
„Že se chceš zabít.“ Chvíli na mě jen hleděla.
„Chtěla jsem. Ale zjistila jsem, že to nedokážu. Je těžké ublížit sama sobě. Mnohem snazší je ubližovat ostatním.“ Znovu se ke mně přitiskla. Položil jsem dlaň na její vlasy. Netušil jsem, že jsou tak hebké.
„Je dobře, že jsi to neudělala. Celé to vyřešíme. Jak jsem říkal, uděláme za tím tlustou čáru.“
„To ne,“ zašeptala. „Přemýšlela jsem. Je jedno, kolik zla jsem způsobila, a když se nedokážu zabít, tak ještě způsobím. Jedno udělat nechci a to zničit život někomu, kdo mi pomohl. I když si namlouváš, že to tak nedopadne, zničím ti ho. Měl bys být doma, spát a zítra…vlastně dnes…žít sice osamělý, ale jednoduchý a krásný život.“ Pustila mě. O několik kroků jsem couvl.
„Kdo tě z toho dostane, když ne já? Musíš si přiznat, že sama to nedokážeš.“
„Já vím. Ale měl bys myslet i na sebe.“
Pousmál se. „Nečekal bych, že někdo jako ty bude vlastně nesobecký. Nemůžeš mě od sebe držet dále. Kamkoli půjdeš, já tě najdu, dokud nepochopíš, že já s tebou chci být.“
„Jsi jen zaslepený,“ zavrtěla hlavou. Zadívala se na stíny lodí, které se zcela nepotopily a vytvářely hrůznost celé této krajiny. Bylo to to poslední místo, které jsem považoval vhodné pro setkání chlapce a dívky. Místo toho jsem se soustředil na její slova.
„Možná, ale ty také,“ odpověděl jsem jí. „Tolik lpíš na tom, že mi ublížíš, že nebereš v potaz, že jestli mi tady někdo ublíží, budu to já sám. Já jsem si tu cestu vybral.“
„Ale já budu stejně vraždit. Budu ničit města.“
„Nebudeš,“ ušklíbl jsem se. „Neuděláš to přede mnou.“
„Proč jsi si tím tak jistý?“ Nic jsem neříkal. Zkrátka jsem to věděl. Ona si nakonec povzdechla. „Možná máš pravdu. Ale kam chceš jít? Co chceš dělat?“
„Přežít,“ odvětil jsem. „Ale bojím se, že nás najdou. Možná ne policie, ale navzdory tomu, že sotva ví, že existuji, bude mě hledat má rodina.“ Zarazil jsem se. „Počkej. To je ten pravý důvod, proč se mnou nechceš jít, viď?“
Skousla si spodní ret. „Jednou jsi na to přijít musel.“ Sklonil jsem hlavu. Bylo naivní si myslet, že ji na mně prostě záleží. Pokusila se mě znovu obejmout, ale tentokrát jsem ji odstrčil.
„Vždy myslíš několik tahů přede mnou. A umíš skvěle lhát,“ povzdechl jsem si.
„Takže?“
„Takže se jde na policii.“ Popadla mě za paži.
„Nevzpomínáš si, co jsem ti řekla? Jestli se o něco pokusíš, zemřeš. Kromě toho, slíbil jsi mi, že to neuděláš.“
Vytrhl jsem se ji. „Ty mě nezabiješ. V tuto chvíli si připadáš slabá. Když jsi sebe nedokázala zabít, dostalo tě to. Slíbil jsem ti to, protože jsem si myslel, že ty a já můžeme být přátelé.“
„Nepokoušej se odhadovat mé myšlenky,“ napomenula mě, ale neznělo to rozzuřeně. „Nikam nechoď, prosím. Slibuji, že od této chvíle k tobě budu upřímná. Mohli bychom to zkusit ještě jednou?“ V ohromení jsem přikývl. Toto jako lest neznělo.