Antiliiny příběhy

Už několik hodin jsem pod hladinou, jež byla hustě pokrytá barevnými řasami, hledal vejce. Brouzdal jsem se mělčinou a bolely mě i ty svaly, o kterých jsem netušil, že je vůbec mám. Sem tam pode mnou proplula ryba. Mohl jsem se zastavit a ulovit ji, ale odmítal jsem si dát pauzu, dokud nebude vejce mé. Koneckonců, určitě jsem nebyl jediný, kdo ho hledal. Ovšem já jsem cítil, že dnešek je můj.

Vydal jsem se tak daleko proti proudu, že už jsem neviděl jedinou živou duši. Ušklíbl jsem se nad tím, že ostatní se takto vzdálit báli. Říkali si dobrodruzi, a přitom se báli opustit ostatní, i za cenu toho, že vzniknou rozepře, kdo vlastně viděl vejce první. Nebylo divu. Vejce bylo celé ze zlata. Kdo by ho našel, získal by pohádkové jmění. Sice kolovaly báchorky o tom, že je prokleté, ale doopravdy jim věřil jen první nálezce toho vejce, což je ostatně i důvod, proč ho odhodil do moře.

Když jsem vzhlédl, abych popadl dech, když v tom jsem zahlédl malý dům na kůlech. Chtěl jsem zase sklopit hlavu, ale v tom jsem si všiml krásné holky, která seděla na schodech. Až po chvíli prohlížení jsem si uvědomil, že není normální. Měla obrovské, špičaté uši a lehce, ale přesto pruhovanou kůži. Taka.

Nešlo jen o vzhledovou rozdílnost. Takové s lidmi nevycházeli, protože se považovali za něco více. Byli povznesení, důstojní a náš způsob zábavy jim nic neříkal. Byli chladní jako led. Měli sice mnohem více vědomostí než my a se svou obratností a úžasným způsobem plavby by dokázali velké věci, ale nic z toho neuměli efektivně využít.

Když si všimla, že ji pozoruji, rychle se zvedla a utíkala zpět do domu. Mohutný ocas, na kterém si předtím nejspíš seděla, za ni vlál. Sice jsem jejich rasu neměl moc v lásce, ale nechtěl jsem ji vylekat ani odehnat.

„Počkej!“ zavolal jsem. Až pak mi došlo, že oni našemu jazyku nerozumí, ale to už se ke mně otočila. Žluté oči jí divoce plály.

„Vrať se domů,“ řekla mi. Zavrtěl jsem hlavou a jen na ni ohromeně hleděl. Svým způsobem byla vážně nádherná, ale o to ani nešlo. Spíše jsem žádného taku neviděl tak blízka a tak dobře. A navíc na mě promluvila našim jazykem. I z toho důvodu jsem nedával pozor na vlny a jedna větší mě smetla. Zatímco jsem prskal vodu, všiml jsem si, že zmizela v domě. Na okamžik mě napadlo se vrátit zpět k vejci, ale když jsem se zase zvedl na nohy, přešlo mě to. Byl jsem už moc zesláblý a to stání proti proudu mi to neulehčovalo.

Z posledních sil jsem se vydal k domu a než otevřela, narychlo vymyslel záminku. „Neměla bys trochu vody?“

Nejprve na mě hleděla dost zmateně, ale pak se zdálo, že si na něco vzpomněla. „My pijeme slanou vodu,“ odvětila.

„Fakt?“ podivil jsem se. Musel jsem působit jako idiot, ale byl jsem z ní z nějakého důvodu nervózní.

„Fakt,“ odpověděla a chystala se mi zabouchnout před nosem.

„Mohl bych tady na chvilku zůstat? Myslím na schodech, venku. Prosím. Jsem docela unavený.“

Povzdechla si. „Pro mě za mě. Hlavně se nezdržuj dlouho, nikomu z nás to neprospěje.“

Ještě než vešla dovnitř, naposledy jsem se ozval. „Víš, že jsi docela hezká?“ Lidské dívce bych to tak brzy nikdy neřekl, ale věděl jsem, že u nich to neznamená žádné flirtování, ale prostě vyjádření osobního názoru.

K mému úžasu se lehce pousmála. „Zabloudí sem dost lidí, ale ty jsi z nich nejspíš nejodvážnější.“ Poté si ke mně přisedla. Společně jsme hleděli na turisticky oblíbený Bílý ostrov v dáli. Já jsem tam nikdy nebyl. Neměl jsem loď, která by takovou vzdálenost zvládla. Ale dívka vedle mě tam klidně mohla doplout i bez jakéhokoli dopravního prostředku. „Co tak daleko vůbec děláš?“

„Hledám vejce,“ odpověděl jsem. „Totiž…“

„Aha,“ odvětila a její ramena poklesla. Nevypadalo to, že by byla naštvaná, ale takové své pocity příliš nedávali navenek najevo. „Vím, o co jde, ten povyk se dostal až sem. Ty si neuvědomuješ, že ta věc má mnohem větší hodnotu než jaká kdy může být hodnota zlata?“

„Chceš mi o tom říct?“

Zavrtěla hlavou, až se o mě trochu otřely její tmavé vlasy. Měly trochu jinou strukturu než lidské, byly měkčí, ale zato drsnější. „To bys nepochopil.“ Raději už jsem se na nic nevyptával. Seskočil jsem zpět do vody a zamával ji. V první chvíli zvedla ruku, aby mi zamávala také, ale pak si nejspíš rozmyslela. Zato mě znovu překvapila. Seskočila ke mně a chytila mě za ruce.

„Slib mi, že už to vejce hledat nebudeš.“

„Proč bych ti to měl slibovat? Ty nemáš šanci to pochopit, ale já ty peníze potřebuju, abych…“

„Ale o to nejde. Vlastně bych byla docela ráda, kdybys ho našel zrovna ty, ze všech těch hledačů. Ale budeš se zbytečně namáhat. Ono tady není.“

„Není? A kde? Ty o něm něco víš?“

„Nikdo z vás ho nenajde. Vím, že si asi myslíš, že tě od toho prostě chci odradit, ale já ti chci pomoct.“

„Proč bys to dělala?“

„Věř mi, mám pro to důvody.“ Otočila se za sebe. „Už budu muset jít. A i když mě nechceš poslechnout, alespoň si odpočiň. Vidím, jak jsi unavený a věř mi, že takhle už tu zemřelo hodně hledačů.“

Přikývl jsem. Možná měla pravdu. Jestli jsem vejce nenašel doposud, nejspíš ho už dnes nenajdu a do setmění bych byl rád doma. „Jsi jiná než ostatní takové,“ prohlásil jsem.

Pevně semkla čelisti. „Já vím.“ Poté se k mému úžasu rozplakala. Sklonila tvář a začala si mumlat nějaká cizí slova. Jen jsem ji objal, protože jsem netušil, že vůbec plakat mohou. „Pusť mě,“ sykla. „Musím někam, kde mě nikdo neuvidí.“

Vrhla se do vody a snažila se někam dostat. Následoval jsem ji. Ve větší hloubce bych neměl šanci, ale tady musela plavat skoro tak pomalu jako já. Nakonec si jako útočiště vybrala nějaký vystouplý ostrůvek, za který se schovala. „Jdi pryč,“ řekla mi, když jsem se posadil vedle ní. Větší vlny nás celé zalily, ale to jí očividně nevadilo. To se nedalo říct o mně.

„Tak co se děje?“ zeptal jsem se.

Zhluboka se nadechla. „Jsem napůl člověk.“ To prohlášení vyvolalo další slzy. Nemůžu říct, že by mě to nepřekvapilo, ale nebylo to zase tak šokující.

„Věděl jsem, že nejsi tak úplně taka. Ale myslel jsem, že lidé a takové…“

„Se nestýkají. Taky že ne. Ale můj otec nevydržel svoje zvrácené sexuální touhy.“ Vyplivla to s takovou nenávisti, až jsem se otřásl.

„Zvrácené? Na lásce nemůže být nic zvráceného.“

Jemně se usmála. „Překvapuje mě, že si to uvědomuješ. Jenže to nebyla láska. Byl to románek na jednu noc.“

„Ale takové…“

„Máš pravdu. Nemělo by se to stát. Ale otec nikdy nebyl dobrý taka. Vždy se více přibližoval lidem. Zajímavé je, že mi zakazuje se s vámi vídávat, ale sám je skoro stejný.“

„Třeba je taky kříženec.“

Usmála se. „Netvrdím, že mě to nikdy nenapadlo. Ale ne. Vy a většina taků si myslí, že jsme se tak, jak nás znáte, prostě narodili, ale pravda je ta, že je to z větší části dáno výchovou.“

Chvíli jsem si to přebíral v hlavě. „Obviňuješ tátu za to, že se to stalo?“

„Samozřejmě,“ vyprskla. „Za lidmi nesmím. To, že s tebou mluvím… zrovna můj otec by to asi neudělal, ale spousta taků by své děti raději zabilo.“ Vytřeštil jsem oči, ale ona jen přikývla. „A nikdy nebudu dobrá taka, protože jsem moc člověk a upřímně, všichni se mě straní. A otec také, i když to způsobil.“

Odkašlal jsem si. „Kdybys chtěla, můžeš být se mnou.“

„Vážím si toho, ale myslím, že si neuvědomuješ, co to obnáší. Lidé by se zase stranili tebe. Nedělej to kvůli dívce, kterou znáš sotva pár minut.“

Sklonil jsem hlavu. Měla pravdu. „Tak hrozně rád bych ti pomohl.“

„V pořádku. Cením si toho, že jsi mě vyslechl, člověče.“

Natáhl jsem k ní ruku. „Ger,“ představil jsem se. Ona ovšem zavrtěla hlavou.

„Už se nikdy neuvidíme. Neměli bychom znát svá jména. Ale děkuji ti za ten rozhovor, vážně mi trochu pomohl.“ chystala se vyrazit zpět, ale já jsem ji zachytil za paži.

„Počkej. Proč bychom se neměli vidět? Tajně, samozřejmě.“

Zhluboka se nadechla. „Z více důvodů. Ten hlavní je, že nechci, aby vznikl další člověk nečlověk.“

Zalapal jsem po dechu. „Proboha. Já myslím jako kamarádi. Tamto mě ani nenapadlo.“

„Čím víc s tebou budu, tím víc se budu vzdalovat od toho, být taka. Poznají to. Otec to pozná. A budou se mě stranit ještě více. A než tě to napadne, mezi lidi také nemůžu.“ Začínal jsem milovat její upřímnost, ale zároveň mě přiváděla do rozpaků.

„Kdyby sis to přece jenom rozmyslela, budu dneska večer v přístavu. Pracuju tam většinou sám.“

„Opravuješ lodě?“ otázala se.

„Jak jsi to uhodla?“

„Občas jsem tam někoho viděla, když jsem proplouvala kolem. Možná dokonce přímo tebe. Ale bez urážky, připadáte mi všichni hrozně podobní.“ Odmlčela se. „Ale nečekej na mě. Já nemůžu přijít.“

„Stejně budu doufat,“ usmál jsem se. Protočila oči, ale usmívala se. Byl jsem rád, že jsem ji alespoň trochu zlepšil náladu. S hořkosladkým pocitem jsem se začal brodit zpět. Na žádném vejci v tuto chvíli nezáleželo. Myslel jsem jen na ni. Nedokázal jsem si představit, jak musí být nešťastná.

Co nejrychleji to šlo, mířila jsem domů. Věděla jsem, že otec se má co nevidět vrátit a že by se ptal. Sice bych se z toho dokázala vymluvit, protože on nepředpokládal, že dovedu lhát, ale neměla jsem to ráda. Potřásla jsem hlavou, když mi došlo, jakým stylem uvažuji. Ráda, nerada, to byly soudy vlastní lidem. Takové více přemýšleli, co je výhodné pro naši společnost. Alespoň většina.

K mé smůle tam však již byl, když jsem vešla. Chvíli jsme na sebe jen hleděli a já vnímala jen jeho chladný pohled a zvuk odkapávající vody. Neodvážila jsem se otřepat, ne v této situaci. Zavrtěl nade mnou hlavou.

„Nepotřebuji slyšet, kde jsi byla.“

S námahou jsem přepnula do opravdu odlišného jazyka taků. „Otče…“

„Cítím z tebe člověka.“ To mě překvapila. Čekala jsem, že voda jeho pach smyje. Nejspíš ne úplně.

„Byla jsem se podívat v přístavu. Vím, že to nemáš rád, ale ujišťuji tě, že jediné, co tam obdivuji, jsou lodě.“ Ze všech sil jsem se snažila, aby se mi nechvěl hlas. To by byl konec.

„O tom jsme již mluvili. Obdivovat jejich lodě je lidské. Nemůže se ti líbit stroj, který nemá vlastní vůli.“ Naše lodě ji měly. Pro čistokrevné taky to byla samozřejmě výhoda, ale mě lodě nesnášely. Měla jsem jen jednu, která mě na palubě jakž takž snesla. „Kromě toho, musela jsi nějakému člověku být pořádně blízko.“ Lidé by řekli, že mi to vyčítal, ale on spíše přemýšlel nahlas. Správně bych to tak měla vnímat a nechat ho, přinejlepším mu jen přikyvovat, ale já jsem nebyla správná taka.

„Zajímá mě, jak fungují, to je vše, otče. A co se týče toho druhého…“ Odmlčela jsem se. „Omylem jsem se moc blízko přiblížila k jednomu rybáři. Ale neviděl mě.“

„Běž se podívat na vejce,“ přikázal mi. Ani mě ta rychlá změna tématu nepřekvapila. Když už se nebylo o čem bavit, nestálo za to ten rozhovor ukončit, jako to dělávali lidé. Prošla jsem našim prostým domem, vybaveným jen tím, co taka potřebuje, až do zadní místnosti. Když jsem pohlédla na vejce, okamžitě jsem si zase vzpomněla na Gera.

Nemohl vědět, o jak hloupou věc se pokoušel. Nechtěla jsem mu to ani říkat, protože pak by se vejce možná stalo ještě cennějším. Nebo možná ne cennějším, ale určitě by ho chtěli. Nezískají ho ale ani pro zlato, ani z jiného důvodu. Znovu ne. Jednomu člověku se to sice povedlo, což byla má chyba, ale už se to nebude opakovat. Naštěstí byl ten člověk pověrčivý a myslel si, že je kradené zlato prokleté. Prokleté nebylo, a už vůbec nebylo ze zlata, ale to lidem nemohlo dojít. Nevěděli, že je to vejce od nás.

Přesto jsem si přála, aby ho Ger přestal hledat. Ne, že bych se bála, že ho najde. K nám domů nevkročí. Ale byl ten typ odhodlaný člověka, který půjde i nad limit svých sil, aby něco dokázal. Svým způsobem jsem ho za to obdivovala, protože to jsem nikdy nedokázala, ale nechtěla jsem, aby se znovu vyčerpal pro nic. Věděla jsem ale, že mě neposlechne.

Potřásla jsem hlavou a raději jsem se věnovala tomu, čemu jsem měla. Vzala jsem vejce do náruče a otáčela ho ze všech stran, abych se ujistila, že není prasklé. Ne, že bych se toho bála kvůli tomu, že by se rozbilo. To jsem dokonce i chtěla. Věděla jsem však, že je nemožné, aby se poškodilo pádem. Kdyby praskalo, znamenalo by to, že je můj úkol u konce. Podle lidí bych měla cítit radost, podle taků chladné uspokojení z toho, že se povedlo něco tak pro nás cenného. Ale já jsem se spíše bála, co se bude dít. Věděla jsem, že to bude o dost jiné než v mém případě, ale co když přes všechno i v tomto převáží lidská stránka?

Vzala jsem si jednu z mnoha knih, přestože jsem si vůbec neplánovala číst, a vyšla ven. Sedla jsem si tam, kde předtím, než jsem potkala Gera. Takové ale jen tak neseděli a nepřemýšleli. Bylo těžké se dívat do knihy a ve správné chvíli přesouvat pohled a otáčet stránky a zároveň ji vůbec nevnímat, ale cvičila jsem to již dlouhá léta. Pohlédla jsem na hřejivé slunce. Do večera nechybělo mnoho. Zamračila jsem se, když jsem si vybavila jeho slova, že tam na mě bude čekat. U něj jsem docela věřila tomu, že to dodrží. Bude až do poslední chvíle doufat.

Ale i když jsem za ním opravdu chtěla, i když jsem měla pocit, že s někým konečně můžu být sama sebou, věděla jsem, že to nejde. Ne kvůli otci nebo kvůli nějakým rasovým rozepřím. Kvůli tomu, že jsem věděla, že si k němu nesmím vytvořit hlubší vztah a on ke mně také ne. Dříve nebo později by to muselo skončit a já si na něj raději uchovám krásnou vzpomínku, než abych se celou dobu trápila, že to nemůže vydržet. Kdyby už nic, on byl na mě moc lidský a já na něj moc taka.

Na okamžik jsem sklonila zrak zpět ke knize, abych obrátila stránku. Na jejím samotném konci však byla věta, která mě praštila do očí. Blaho celé rasy je nadřazeno blahu jedince. Zaujala mě především proto, že jsem s tím nesouhlasila. Ne, že by se mi to už nestalo. Takové sice neměli vytvářet soudy a měli psané věci brát jako nezpochybnitelný fakt, ale