Večerní vítr 1/3
Byl chladný večer. Časy, kdy za sluncem jezdily tisíce turistů, již byly dávno pryč. Vyhovovalo mi to. Oni nepatřili do toho krásného místa, které jsem nazýval domovem. Oblékl jsem se a jako každý den zamířil k oceánu. Nebe sice bylo zatažené, ale já jsem na to nedbal. Již když jsem se proplétal úzkými městskými uličkami, slyšel jsem šum. Jako by mě k sobě voda lákala.
Zanedlouho jsem se vymotal z labyrintu kamenných zdí a zhluboka se nadechl solí nasyceného vzduchu. Příliv mne vřele vítal a já jsem se poddal jeho krásám. Přistoupil jsem blíže k nachové hladině, na které se odrážel západ slunce. Zrychlil jsem krok a nakonec se dal do běhu. Každým dnem jsem zkoušel, co vydržím. Každým dnem jsem byl silnější.
Až když jsem nemohl popadnout dech, zvolnil jsem. Úsměv na rtech mi však nikdo smazat nemohl. Ani déšť, který začínal padat. Nebylo to ani tak kvůli běhu, jako proto, že jedině tady jsem se cítil být sám sebou. Věděl jsem, že před životem neuteču, ale mohl jsem to alespoň zkoušet. Došel jsem až k místu, kde jsem rád sedával a přemýšlel. Byl to kus bílé skály. Dnes na něm však bylo něco jinak.
Zamrkal jsem. Postavu, která tam seděla, jsem však stále viděl. Přiblížil jsem se k ní zezadu. Černé vlasy jí spadaly k ramenům a poryvy větru si s nimi pohrávaly. Oděná byla do pestrobarevných šatů, které kontrastovaly s bělostí kamene a černého pleteného svetru. Nejvíce mě však ohromil fakt, že klečela na bledých nohou, které byly včetně chodidel úplně holé. Musela jí být zima.
„Ahoj,“ oslovil jsem ji. Otočila se. Nejspíš věděla, že tam jsem, protože se nezdála být příliš překvapená. Na okamžik jsem se nemohl odtrhnout od jejích magických černých očí. Ona se jen usmála.
„Zdravím,“ odvětila nakonec. Nemohl jsem přeslechnout zvláštní přízvuk.
„Nikdy jsem tě tady neviděl. Právě jste se přistěhovali?“
Zavrtěla hlavou. „Jsem tady na návštěvě.“ Byla to krátká věta. Dokonce ji řekla v mém jazyce. Já jsem však měl problém jí porozumět.
„Teď?“ podivil jsem se. V duchu jsem si vynadal. Náš rozhovor působil, jako bychom měli nejméně o sto bodů IQ méně. „Chci říct, moře je ledové, památek najdeš v městečcích okolo více…“
„Ano, teď,“ přerušila mě, stále s úsměvem. „Dokud oceán není zmrzlý, plavat se v něm dá.“
Usmál jsem se. „Myslíš plout. A kdy zamíříš zpět?“
„Na tom snad nezáleží, nemyslíš?“
„Promiň,“ sklonil jsem hlavu. „Neznáme se, nemusíš mi to říkat. Je jen zvláštní, proč by sem někdo zrovna teď záměrně jezdil.“ Odmlčel jsem se. Čekal, že něco řekne ona. Dívka tam však jen tak seděla a pozorovala vycházející slunce. Nejspíš neměla zájem si se mnou povídat. Zvedl jsem se, abych ji nechal o samotě. Ona se však v tom samém okamžiku rozmluvila.
„Mám zde přátelé. Ale musím sebrat odvahu, abych se za nimi vydala.“
Zasmál jsem se. „To jsou tak hrozní?“ Vrhla po mě vražedný pohled. Beze slova vstala. Nechápal jsem, co z toho, co jsem řekl, bylo špatně, ale každopádně mířila pryč.
„Počkej,“ zavolal jsem na ni. V tom okamžiku mi došlo, že ani neznám její jméno. „Prosím, počkej.“
„Měj se,“ zašeptala. Se skloněnou hlavou zrychlila krok. Plakala? „A nenásleduj mě.“ Zastavil jsem se. Měla pravdu. Nemohl jsem ji rušit, když chtěla být se svými přáteli, ať už se kvůli nim chovala jakkoli podivně. Nebylo by to slušné, ani kdybych ji znal více než pár minut. Již jsem se chtěl otočit a odejít z pláže, ale nakonec mi to nedalo. Co když nejde za přáteli? Co když se jí něco stane? Bylo to hloupé, ale vydal jsem se za ní. Nešel jsem však pískem jako ona, vybral jsem si cestu kolem pláže lemovanou stromy, za kterými jsem se mohl schovat, kdyby se náhodou podívala mým směrem.
Začínalo se stmívat. Měl jsem být z každovečerního běhu doma, a místo toho jsem ji následoval někam do neznáma. Zamířila k vysoké skále. Napůl jsem čekal, že se ji pokusí vylézt, i když by to bylo hloupost. Ona ji však začala obcházet. Kdyby nebyla u jejího samotného konce, trvalo by to dlouho, jelikož byla dlouhá přibližně půl míle. Vydal jsem se za ni. Zvědavost mi nedala. Tam dozadu jsem nechodil ani já. Zvláště ne po západu slunce. Zdržovaly se tam obrovské roje všemožného hmyzu. Tam, kde bylo i mimo sezónu mnoho lidí, se v tak velkých skupinkách naštěstí nezdržovali, ale tam za skalou nejspíš měli svá obydlí. Nebylo to nic, co by bylo zdraví nebezpečné, ale také ne příjemné. Navíc tam již ani nepokračovala pláž. Jen hlína. Na okamžik jsem zaváhal, jestli se nemám prozradit a varovat ji, ale nakonec jsem usoudil, že na to stejně přijde sama. Na chvíli se mi ztratila z dohledu.
Šel jsem téměř po nepatrných stopách, které zůstávaly v písku. Nakonec jsem onu dívku našel. Stála ke mně zády, se skloněnou hlavou. Schoval jsem se za kus kamene. Naslouchal jsem vlnám, s kterými si pohrával sílící vítr a kapkám deště. Zanedlouho ten harmonický zvuk však něco přerušilo. Vzlyky. Neváhal jsem. Přešel jsem k ní, tentokrát tak, aby mě viděla a nelekla. Chtěl jsem ji obejmout a utěšit. Ona se však ke mně otočila dříve, než jsem to stačil uskutečnit, s očima plnými slz. Bylo v nich však ještě něco. Vztek.
„Říkala jsem ti, ať sem nechodíš. Odejdi.“ Její chlad mě překvapil.
„Chtěl bych ti nějak pomoct.“
Pohrdavě se zasmála. „Nemůžeš. Jdi pryč! Prosím!“ Já jsem se k tomu však nechystal. Všiml jsem si, že se staví tak, aby zabrala co nejvíce prostoru. Zamžoural jsem na místo za ní. Zalapal jsem po dechu. Doufal jsem, že tma je příliš matoucí a já vidím něco, co tam není. Přistoupil jsem k tomu blíže.
„Ne!“ vykřikla dívka až hystericky a snažila se mě odstrčit. Nehodlal jsem se s ní prát. Viděl jsem dost.
„To jsou kosti?“ Ztuhla.
„Myslíš si, že jsem ty lidi zabila já?“ Na okamžik se mi nedostávalo dechu.
„To jsou lidské kosti?!“ Na kůži mi usedlo několik much, ale já jsem byl tak zděšený, že jsem si jich skoro ani nevšiml. „Já…nevím, kdo je zabil. Co se stalo? Řekni mi to!“
Zavrtěla hlavou. „Proč nejdeš na policii?“
„Protože nevěřím, že bys mi hodlala přiznat, že jsi udělala něco takového.“ Odvážil jsem se udělat krok blíže. Zjemnil jsem hlas. „Pověz mi, co se stalo. Můžeš mi říct pravdu. Jistě bude existovat i jiná možnost, než tě dostat do vězení.“
Popotáhla. „Já jsem je nezabila. Myslíš si, že bych byla tak hloupá a nezakopala je?“ Znovu jí po tváři začaly stékat slzy. Otevřel jsem náruč. Tentokrát se ke mně sama přivinula. „Stalo se to před třemi měsíci. Byli to mí přátelé.“
Pohlédl jsem na skálu, která se nad námi tyčila. „Spadli?“ Pohlédl jsem na kosti, abych zkontroloval, jestli jsou zlomené. Až nyní mi došlo, že se vlastně dívám na ostatky. Na mrtvoly. Zatočila se mi hlava a dostal jsem nutkání zvracet. Pustil jsem ji.
„Co se děje?“ zeptala se znepokojeně.
„V pořádku,“ vydechl jsem. „Spadli tedy?“ Pokývla.
„Chtěli jsme si zkrátit cestu,“ začala vyprávět slabým hlasem. „Nevěděli jsme, že tady je její konec, mysleli jsme si, že ještě pokračuje. Byla mnohem větší tma, než je dnes. Měli jsme baterky, ale ty nedosvítily tak daleko, abychom se dozvěděli, že jsme tady. Měli jsme lana, ale já jsem jako jediná z nich neuměla lézt. Řekli mi, ať počkám a jistím, že vylezou, spustí mi dolů lano a nahoru mě vytáhnou…ale kameny povolily…“
„Chápu,“ hlesl jsem. „Ty to nikomu neřekneš, protože si myslíš, že by tě obvinili z vraždy?“
„I kdyby ne,“ pravila a znovu se rozplakala. V kombinaci s tím přízvukem jsem si musel většinu slov domýšlet. „Zrovna ty bys měl vědět, že tyto skály jsou přírodní památka a lézt se po nich nesmí. Já jsem se to dozvěděla, až když byli všichni…mrtví.“
Skousl jsem si spodní ret. Měla pravdu. Zavřeli by ji tak či tak. „Proč jsi je nikdy nepohřbila?“
Stiskla k sobě čelisti tak pevně, až jsem se bál, že si ublíží. „Zemřeli ti někdy tví přátelé?! Na dovolené? Seděl jsi někdy několik hodin u jejich mrtvol, poslouchal šumění moře, chtěl plakat, ale prostě nemohl? Slzy, které by přinesly úlevu, nepřicházely? Prosil jsi někdy hvězdy, které jsi ten den ani neviděl, aby ti vrátily někoho, kdo je beznadějně mrtvý? Nemyslím si, jinak by ses tak stupidně neptal.“ Zhluboka se nadechla, ale hlas příliš nezklidnila. „Proč si myslíš, že jsem se sem vrátila?“ Cítil jsem se jako největší hlupák pod sluncem. Ona mě znovu objala.
Nikdo z nás již nic neříkal. Nevěděl jsem, jak dlouho tam stojíme. Má hruď, o kterou se opírala, již byla celá mokrá. Začal jsem plakat i já. Tiše, jako bychom byli jen dalšími závany večerního větru.
„Promiň,“ zašeptala nakonec a odtáhla se. „Neměl jsi tady vůbec být. Možná přináším smůlu. Možná je mi souzeno, aby všichni kolem mě umírali.“
„To si myslíš?“ zeptal jsem se. Ona jen přikývla. „Nemohla jsi za to.“
„Stejně bys neměl být v mé blízkosti. Ať se to nestane i tobě.“
„Nestane,“ pokusil jsem se usmát. Rozhodl jsem se změnit téma. „Jak se vůbec jmenuješ?“
Něco zamumlala. Nevím, jestli to bylo jméno nebo jen nějaké slovo, nerozpoznal jsem dokonce ani jazyk. Chtěl jsem se ji na to přeptat, ale ona byla pryč. Jako by se vypařila. Přitom jsem ji neviděl odejít. Věděl jsem, že musí být někde blízko, ale temnota mi nedovolila ji vidět. Povzdechl jsem si. Na kosti, které nezakopala, jak slíbila, jsem se již podívat nedokázal. Doufal jsem, že to byl jen sen a já se z něj probudím. Nemohl jsem dělat nic jiného než zamířit domů. Jedno jsem však věděl jistě. Jestli to byla skutečnost, pak tu dívku znovu najdu.
Než jsem se však dostal mezi domy, mdlé světlo vzdálených lamp, které sem již dopadalo, mi odhalilo kus papírku připíchnutého na stromě. Zavrtěl jsem hlavou. Někteří vůbec nelpěli na pořádku. Jako na smůlu jsem po cestě nenašel žádnou popelnici, takže jsem odpadek musel donést až domů. Když jsem vešel, poznal jsem, že všichni spí. Odebral jsem se do svého pokoje. Nemusel jsem ani rozsvěcovat. Vše jsem znal zpaměti. Hodil jsem papírek do odpadkového koše a ulehl do postele. Nemyslel jsem si, že po dnešních událostech usnu, ale potřeboval jsem to.
Po chvíli převalování mi to však nedalo. Potřeboval jsem se nějak odreagovat. Vylezl jsem z postele a cvakl po vypínači. Místnost zalila elektrická zář. Pohledem jsem vše důvěrné přelétl, abych ve svém oblíbeném chaosu našel právě rozečtenou knihu. Zrak mi však místo toho ulpěl na papírku, který jsem předtím vyhodil. Fixem na něj totiž někdo něco napsal. Ten někdo hrozně škrábal a déšť navíc něco rozmazal, ale poznal jsem, že to mělo být číslo. Pod ním stálo jediné písmenko. M. Pochopil jsem, že je to podpis.
Zvedl jsem ho a pokusil se přijít na kloub číslu. Některé znaky v něm byly nad mé síly, ale pochopil jsem, že jich je devět. Telefonní číslo. Nic jiného to být nemohlo. V tom okamžiku mi to secvaklo. Mohla mi ho napsat ta tajemná dívka? Ihned jsem si však vynadal za tu hloupost. Nejspíš mne již nechtěla nikdy vidět.
Znovu jsem zhasl a ulehl. Nemohl jsem se však zbavit myšlenek na ni. Jestli to byla ona, jak se asi jmenovala? Meisie? Marry? Michelle? Nebo snad Maria? Proč na toto písmeno existovalo tolik jmen? Proč by chtěla, abych ji zavolal? Proč si myslím, že to byla právě ona?