Poslední vlak 2/2
Bylo potřeba to udělat, než si to znovu rozmyslí. Bylo to teď nebo nikdy. Pokud ho to k té dívce táhlo, osud to tak nejspíš chtěl. Další blesk pročísl oblohu a odhalil, že ona se dívá přímo na něj. Netušil, jestli se mu to i nezdá, ale jako by v té zmatené tváři zahlédl i trochu radosti. Dodalo mu to naději, i když si to všechno mohl jen namlouvat. Nikdy předtím se z vlaku nedostal tak rychle. Když stál na nástupišti, nebylo pochyb o tom, že ho ta dívka pozoruje. Přistoupila k němu.
On se však nedokázal dívat na ni. Musel bedlivě pozorovat jejího psa. Vypadal přátelsky, ale on se nemohl zbavit dojmu, že kdyby chtěl, snadno by se křehké dívce vytrhl. O krok ucouvl. Teprve nyní si všiml, že ona k němu natahuje ruku.
„Ty se mě bojíš?“ oslovila ho laskavým, sametovým hlasem. Nepamatoval si, že byla tak sladká. „Tere?“
„Ty jsi mne poznala,“ hlesl s dojetím. Dotkla se jeho tváře. „Je zvláštní náhoda, že jsme se setkali. Znovu. Po takové době.“ Trhla sebou, ale nic neříkala. Jen se usmála. „Jak jde skládání?“ Byla to hloupá otázka, ale ho nic lepšího nenapadlo.
„Já již nepíši,“ zavrtěla hlavou. „Nemám na to čas.“ Odstoupila od něj. „Netuším, jak je možné, že jsme oba na jednom místě, ale…nemělo se to stát.“ Ohlédla se na sebe. Usoudil, že je nervózní, jen nechápal, z čeho. Z něj to snad být nemohlo, či ano?
„Stále si stojíš za tím, co jsem se dozvěděl ve tvém posledním dopise?“
„Kdyby se něco mohlo změnit, neposlala bych ti ho.“ Zadívala se mu do očí a po tváři ji přeběhl stín smutku. „Copak ty ses znovu nezamiloval? Jistě ano, jsem si tím jistá. Myslím, že bychom se měli rozejít. Ráda jsem tě viděla, ale i když to bolí, vím, že je to naposledy. Nechci, abychom se začali nenávidět, tak bude lepší, když si necháme vzpomínku na naší dětskou lásku.“
Rozhodl se do toho skočit po hlavě. „Taynio, já jsem se chtěl zamilovat. Ale nešlo to. Vždy, když jsem zavřel oči, ať to zní jako jakkoli velký kýč, jsem viděl…tebe. A nyní jen tak neodejdu, již z toho důvodu, že jsem vystoupil kvůli tobě. Neřekl jsem, že máme být spolu, ale myslím, že bychom spolu neměli přestat komunikovat. Nic kromě přesvědčení, že to skončí nenávistí, nám v tom nebrání, nebo ano?“ Původně ji chtěl říct úplně něco jiného. Ale ona mu udělala čáru přes rozpočet.
„Nenapadlo tě, že bych mohla být zadaná?“
Snažil se před ní nevypadat, že se ho to dotklo. Věděl však, že se mu to vůbec nedaří. Pokusil se to vynahradit alespoň slovy. „To…to je naprosto v pořádku, jak říkám, byl bych jen rád, kdybychom mohli pokračovat alespoň v dopisech, protože tě mám rád a myslím… nejsem si jistý, ale možná…možná mne máš také ještě ráda. Alespoň trochu.“ S obavami k ní vzhlédl.
„Páni, tebe ta stydlivost ještě nepřešla? Normální člověk by se ptal, jestli jsem zadaná šťastně a tak podobně.“ Usmála se. „Samozřejmě, že tě mám ráda. Ale… zapomeň na to. Zapomeň na mě.“ S těmito slovy za sebou nechala jen závan jakési vůně. Teriar se jí zhluboka nadechl. Čekal, že to bude něco krásného, jako v románech. Fialky či vanilka. Ale on cítil jen pach psích granulí. Teprve poté se vzpamatoval.
„Taynio!“ zavolal. Byla však příliš daleko. Neslyšela by ho, ani kdyby jeho hlas nepřehlušil hrom. Stál tam, po těle mu stékal déšť a uvědomoval si, že znovu zůstal úplně sám. Měl by nasednout do dalšího vlaku, než ho smutek rozežere zevnitř. Byla v tom však jedna potíž. Tak pozdě v noci žádný vlak nikdy nejezdil. Chvíli přemýšlel, že půjde pěšky. Mráz ho však od té myšlenky odvedl. Se sklopenou hlavou zamířil do nádražní haly.
Laciná káva z automatu rozehřála jeho tělo, ale nemohla pomoct zmraženému srdci. Uvědomoval si, že sebelítosti již bylo dosti, ale nedalo se zde dělat nic, co by ji zahnalo. Po chvíli ho napadlo, že by si mohl koupit v trafice něco ke čtení. Když tam vešel, uvítal ho unavený výraz prodavačky.
„Denní tisk došel,“ bylo mu oznámeno.
„A co zde máte?“ zeptal se.
Sjela ho nepříjemným pohledem. „Jenom ženské magazíny.“
Otočil se. Již chtěl vyjít z místnosti, když si to náhle rozmyslel. Ta prodavačka stejně ho měla za idiota nejspíš i nyní. A on se potřeboval nějak odpoutat od svých myšlenek. „Dejte mi nějaký s křížovkou.“ Překvapeně zamrkala, ale jeden z nich mu podala. Ani si nepřečetl název. Stejně by mu nic neřekl.
„Odkud pocházíte?“ zavolala na něj.
„P-proč?“ zakoktal.
„Jenom, že ve vašem kraji se očividně neplatí.“
Zarazil se. „Pardon.“ Přistoupil zpět k pokladně a podal starší ženě peníze. „A měla byste zde nějakou tužku?“ Její pohled by mohl vraždit, ale zboží mu podala. Raději z tohoto obchůdku rychle zmizel. Usadil se na co nejvzdálenější lavičce a začal luštit. Nikdy to však neuměl.
Nejprve ho neustále rušili lidé, kteří chodili kolem něj, ale brzy je začal ignorovat. I když věděl, že s luštěním skončil, dále si namáhal mozek, jen aby nemusel myslet na vlastní bolest. Náhle si k němu někdo přisedl. Toho člověka nevnímal, až když na něj promluvil.
„Pes,“ pravila tiše. Překvapeně na ní pohlédl.
„Taynio! Myslel jsem…“
„Domácí zvíře na tři písmena je pes.“ Pohlédl do křížovky.
„Jistě. Tam jsem se ještě nedostal.“ Pravda byla taková, že si to zkrátka neuvědomil, ale nechtěl se před ní ponížit. „Myslel jsem, že se mnou nechceš mít nic společného.“
„Kdybych nebyla tak vyděšená, reagovala bych jinak, věř mi. Vlastně jsem se ti přišla omluvit.“ Udiveně na ní pohlédl. „Ale nemůžu tě brát vážně, když svíráš v dlaních ten nejpovrchnější časopis, který kdy spatřil světlo světa.“
Usmál se. „Promiň.“ Odložil ho vedle sebe na lavičku. „Proč jsi vyděšená? Jsme přece stejní lidé jako kdysi. Chci říct…“
„Ne, toto s tebou nemá co dělat. Tak zaprvé, nejprve jsem tě chtěla při tom nechat, abys mi…dal pokoj, ale nepřipadá mi to správné. Takže…nejsem zadaná. Nikdy jsem nebyla.“
Pomalu přikývl. „Já respektuji, že to byla pro tebe jen dětská láska. Kdybys zadaná byla, nic by se pro mě nezměnilo.“ To však nebyla tak úplně pravda. Někde uvnitř byl rád.
„Ale stejně jsi to měl vědět. Stejně by to nefungovalo. Viděla jsem to při tom, jak jsi vystoupil. Původně jsem tě chtěla obejmout, ale ty ses mě bál. Je to samozřejmé, odcizili jsme se sobě. Jak jsem psala…“
„Ne, počkej, to není tak, jak si myslíš.“ Olízl si rty a pokračoval. „Já se nebojím tebe. Ale tvého psa.“
„Jeho?“ pohlédla pod své nohy, kde ležel. „Nikdy ses psů nebál. A vždy jsi poznal ty hodné. Myslím…“
„Já vím.“ Zhluboka se nadechl. „Moana je mrtvá.“ Než to vyslovil, myslel si, že má své pocity pod kontrolou, ale slyšet do z vlastních úst ho znovu rozhodilo.
„Cože? A počkej, jak to souvisí se psy?“ Pohladila svého mazlíčka.
„Zabili ji vlci.“ Zděšeně zamrkala. Čekal cokoli. Upřímnou soustrast, objetí, soucit, ale ne otázku, kterou mu položila.
„Kolik vlků?“
„Jak to mám vědět? Pět nebo šest? Ale jak…“
„Ve kterých novinách o tom píší?“ skočila mu pro změnu do řeči ona.
„V žádných. Nikoho nezajímá nějaká mrtvá vesničanka. Ale Taynio, to nejsou běžné otázky. Co se děje?“
„Sakra,“ zaúpěla. Nikdy předtím ji neslyšel klít. Buďto se opravdu změnila, nebo musela být zoufalá. „Musím vědět, jak vypadali! Nevíš o někom, kdo je viděl?“
Odkašlal si. „Já.“
To ji trochu zklidnilo, paradoxně. „Ty jsi viděl, jak zabíjejí tvou sestru?“ Nezmohl se na nic než na přikývnutí. „Tere, musíš mi říct, jak vypadali. Co nejvíce do detailů. Prosím. Hned ti to vysvětlím, jen si potřebuji být jistá.“
Nechtěl se ve vzpomínkách vracet k té hrozivé události. Ale mluvila příliš naléhavě. „Byl jsem vyděšený, takže si to příliš nepamatuji. Vypadali…prostě jako vlci. Ale možná ti pomůže, že jeden z nich měl hrozně zjizvený čumák.“
„Půjčíš mi ten časopis?“
Pozvedl obočí. „Taynio, nechtěl bych se tě nějak dotknout, ale jsi si jistá, že si chceš zrovna teď číst?“
„Nechci si číst. Prosím, můžu?“ Převzala si od něj magazín i propisku. Nalistovala stránku s nějakou modelkou v bělostných šatech, které použila jako podklad pro nějaký nákres. Teriar v tom viděl jen různě velká kolečka a nesmyslná písmenka. Rozptylovalo ho to, ale stejně pokračoval.
„No, a další z těch vlků byl nápadně menší než všichni ostatní. Je to vše?“
„A co oči? Měl jeden z nich každé oko jiné barvy?“
Teriar se zamyslel. Nechtělo se mu nic takového vybavit, tak jen bezmocně pokrčil rameny.
„To je jedno. Kdy se to stalo?“
„Před měsícem.“
„To je tak čerstvé?“ hlesla soucitně. Posléze však zavrtěla hlavou. „No, každopádně to souhlasí, před měsícem tam mohli být. Tere, já vím, co ti vlci jsou zač.“
„Cože?“
„Když jsem říkala, že již nepíši a ani se tolik nevěnuji poezii jiných autorů, myslela jsem to vážně. Nemám čas.“ Odmlčela se. „Vedu záchranou stanici pro zvířata, konkrétně pro psy a psovité šelmy.“
Navzdory vážnosti situace se musel zasmát. „Vážně?“ Tak to minimálně vysvětlovalo ten pach granulí.
„Ano. A právě tito vlci…utekli. Jsou mí, Tere. Proč si myslíš, že jsem se dostala až sem? Hledám je. Problém je jen v tom, že oni v té stanici nebyli pro nic za nic. Jsou nemocní a mimo jiné se to projevuje i tak, že napadají lidi. Bezdůvodně.“ Jen na ni hleděl, neschopen vstřebat ty informace. „Nikdy mě nenapadlo, že se dostanou až k vám a že to bude zrovna Moana… Musím je najít a odchytit, než to jednak někdo zjistí – kdyby se to dostalo ven, stanici by mi zavřeli, má již tak namále, a jednak než ublíží někomu dalšímu.“