O Tuivovi (Taimi a Siiri)
Konečně se mi ji povedlo zahlédnout. Rychlými kroky jsem se k ní vydala a doufala, že mi nějakým způsobem pomůže, klidně i poté, co řekne, že takto bych ji o pomoc prosit neměla. Měla bych požádat celou šamanskou radu, avšak v tom byl ten problém. Já jsem to nedokázala. Změnila jsem se a možná to celé byla moje chyba. Potřebovala jsem vědět, jak dále. I kdyby to znamenalo vzdát se Tuiva. Milovala jsem ho, ale zároveň pro celou mou identitu znamenal problém, který jsem si nikdy předtím neuměla přerušit. Cítila jsem věci, které bych tady cítit neměla. Nechtěla jsem je cítit a zároveň chtěla. Přála jsem si, aby sem nikdy nepřišel, ale věděla jsem, že zároveň naplnil něco neurčitého ve mně, co by navždy zůstalo prázdné a já bych nebyla… co vlastně?
Tolik jsem se zamotala do svých myšlenek, že jsem nedávala pozor na cestu a vrazila do mohutné hrudi jednoho z našich největších válečníků – Jokiho. Vždy jsem ho podvědomě obcházela, trochu mě děsil, protože jsem znala jeho sílu, ale na druhou stranu, ani on mě nijak zvlášť nevyhledával, až poslední dobou, ale to proto, že trávil hodně času s Tuivem.
„Taimi? Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.
„Ano, já jen… Jsem v pořádku.“
Chytil mě za ramena. „Nevypadáš tak. Stalo se něco?“
„Jdu si promluvit s šamany.“
Otevřel ústa, ale proti tomuto si nedovolil nic namítnout. Pustil mě, ale cítila jsem jeho pohled v zádech. Vypustila jsem ho však z hlavy a konečně dohnala Siiri. Povedlo se mi zadýchat se jen trochu, za což jsem byla nesmírně vděčná. Bylo by neuctivé před ní předstupovat v jiném než co nejlepším stavu.
„Ahoj, Taimi,“ pozdravila mě. Srdce mi začalo bít na poplach. Co jsem to dělala? Vždyť mi mohla vzít možnost být s Tuivem. Dívala se na mě dost překvapeně.
„Chtěla bych s vámi mluvit. Prosím.“
Naklonila hlavu na bok. „Proč jsi nešla do našeho příbytku? Vždy tam někdo je.“
„Já chci mluvit přímo s vámi,“ přiznala jsem zahanbeně.
„Proč?“ nerozuměla tomu.
„Já nevím,“ vydechla jsem. „Prosím, umožněte mi to. Neumím si představit s tím přijít za někým dalším.“
„Dítě, tak kmen nefunguje,“ prohlásila, ale hned nato se usmála. „Ale ty tak docela nejsi věrná starým tradicím, viď?
To byl moment, kdy mi začaly téct slzy po tváři. „To je právě ono.“ Siiri se na mě stále usmívala, tak jsem pokračovala. „Tuivo… já ho miluji. Opravdu ho miluji. Myslela jsem ale, že ta jeho část, která to tady stále nemá ráda, je jen jeho. Tím nechci říct, že to tady nemám ráda,“ chrlila jsem ze sebe rychle, než jsem si to mohla rozmyslet. „Ani že s jeho názory souhlasím. Jen jsem doufala, že… já nevím, zlepší se to?“
„Taimi, chceš se mnou mluvit o Tuivovi nebo o sobě?“ Potřásla jsem hlavou, protože jsem příliš nechápala, jakou odpověď čeká. „Pokud jde o Tuiva, on se nezmění, a ty ho za to, že je jiný, miluješ.“
„Ale proč?“ hlesla jsem. „Neměl by pro mě být ani možností, ne snad?“
Siiri na okamžik vzhlédla k potemnělé obloze, jako by tam hledala odpovědi. „Máš to v sobě a na tom není nic špatného. Máš v sobě určitou touhu po jinakosti jako Tuivo. Proto ho miluješ. Ztělesňuje pro tebe něco, co hledáš, ale tady ti to nikdo dát nemůže. Možná by ti to ani nechybělo, kdyby ho sem bohové nepřivedli, ale nejspíš to tak nikdy nemělo být. Nejspíš je ti předurčeno něco většího než jen být součástí tohoto kmene.“
Málem se mi podlomila kolena. „Chcete po mně, abych odešla?“
„Odešla odkud? Z kmene?“ zasmála se Siiri.
„Tuivo o tom se mnou mluvil. Nejednou,“ přiznala jsem. „Vím, že je špatné, že jsem vám to neřekla.“
Siiri zaváhala. „Ne. Ne ve tvém případě. A ne, nemyslela jsem tím, že máš opustit kmen, ale uvědomuješ si, že jsi pro Tuiva pojítkem mezi vším novým a jím samotným? Můžeš se Tuiva vzdát, ale už nikdy nebudeš taková, jako kdybys ho nepotkala.“
„Strašně se to ve mně bije,“ zašeptala jsem. „To, kdo jsem pro kmen, a to, kým se stávám s ním.“
„A kdo těmi osobami je? Kdo je Taimi z kmene?“ zajímala se. Zamyslela jsem se na vhodnou formulací.
„Vločka, jediná vločka, která až spolu s ostatními tvoří sněhovou pokrývku.“
„A víš, čím se vločky vyznačují?“
„Že samy o sobě nic neznamenají? Že jsou samy křehké? Bezbranné?“
„Tak se vidíš?“
Krátce jsem na ni pohlédla. „Já netuším. Nic konkrétního pro kmen nedělám. Vím, že občas držím hlídku nebo se potápíme pro mušle, někdy mám na starosti oheň, ale nemám určenou úlohu, kterou bych mohla vykonávat denně.“
„A trápí tě to?“
„Nerozumím té otázce,“ přiznala jsem. Začala jsem být z toho rozhovoru unavená.
„Trápí tě, že nemáš konkrétní úlohu? Popravdě, Taimi, určitě by se pro tebe nějaká našla, ale ty už přece jen jednu máš.“
„Jakou?“ podivila jsem se.
„Jsi jako most. Propojuješ lidi. Jsi jediná, kdo se dokázal pořádně sblížit s Tuivem.“
„A co Joki? Tähti?“
„Nemyslím si, že to je ten typ blízkosti, Taimi. Joki mu jen pomáhá sem zapadnout. Tähti ho má zčásti ráda proto, že je pro ni zajímavý a nosí jí ty dárky. Ty jsi mu dala celé své srdce. Ale nejde jen o Tuiva. Jsi laskavá, uzdravuješ ostatní a mluvíš s nimi o všem, co potřebují. To je pro kmen stejně důležité jako úspěšný lov. Bez tebe a dalších takových bychom se dávno rozpadli. A to je to, co jsem tím chtěla říct. Sněhové vločky se vyznačují tím, že je každá jedinečná. Nesnaž se být jinou vločkou. Zapadáš mezi nás přesně taková, jaká jsi.“
„Ale Tuivo ne. Tuivo se musí měnit.“
„Ano,“ odpověděla s neochvějností. „Tuivo sem zavál úplně odjinud. Ale on odmítá se nechat vytvarovat. Bude tady vždy samostatná vločka, právě proto je možná křehký, ale má tady své místo.“
„A co když i já přestanu zapadat?“
„Pak budete dvě vločky, které patří k sobě. Ale doufám, že si nebudeš muset vybírat mezi kmenem a láskou.“
„Co když ano?“
„Za všech okolností tady pro tebe bude vždy domov,“ slíbila mi a já jsem cítila, jak se mi do očí znovu derou slzy, tentokrát to však byly slzy dojetí.
„Taimi?“ oslovila mě Siiri, stále s úsměvem.
„Ano?“
„A kdo je Tuivova Taimi?“ Tuivova Taimi. To znělo hezky.
„Tuivova Taimi je… to by měl říct spíše on. Myslím ale, že… já nevím. Že jsem nějakým způsobem milovaná. S ním mi na ničem jiném nezáleží. Siiri, já… netuším, jak poděkovat. Je mi mnohem lépe.“
„Odpověděla sis na všechno sama, děvče.“ Než jsem stihla něco namítnout, otočila se a svižným krokem odešla. Vždy mě fascinovala elegance, se kterou šamani všechno vykonávali.
Když jsem od ní odtrhla pohled, zjistila jsem, že i mě někdo sleduje. Očividně u toho štípal dříví, už měl vedle sebe hotovou hromádku, ale věděla jsem, že se mnou bude chtít mluvit. Přešla jsem proto k němu. Hleděl na mě, jako by viděl samotné božstvo.
„Ona s tebou mluvila ve dvou,“ poznamenal. Pokrčila jsem rameny a on se uchechtl. „Vím, jak se cítíš. I mě kontakt s ním ovlivňuje.“
„Jak jsi věděl, co probíráme?“
„Nevěděl, ale nic kromě Tuiva bys s ní neprobírala takhle.“ Nejistě přešlápl. „Taimi, já jsem mu zřejmě hodně ublížil.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Rozhodně ne. To, že ho učíš tady žít, je dobře. Já ho některé věci naučit nemůžu. Je to v pořádku, Joki.“ Zdálo se, že se mu doopravdy ulevilo. „Potřebuješ s něčím pomoct?“
„Nanos to dříví do přístěnku u ohniště.“ Kývla jsem a začala plnit přidělenou práci.
Tuivo po pár minutách přišel a začal mi bez řečí pomáhat. Jemu nevadilo dělat praktické věci pro kmen ani nebyl líný, štvaly ho jen pravidla a zákazy, protože, jak mi sám vysvětloval, na ně nebyl zvyklý. Všimla jsem si, že Joki se na něj občas mírně usměje, a nesmírně mě to těšilo. Měl Tuiva rád. Nakonec nám poslední část dřeva pomohl odnést do přístěnku a zadíval se na nás.
„Tuivo,“ začal. Zdálo se mi to, nebo byl trochu nervózní? Tuivo sklopil pohled do země. „Přijdeš dneska večer za mnou? Doděláme to, co jsme minule začali.“ Tuivo nikdy příliš nechtěl mluvit o tom, co ho Joki učí, což jsem se pokoušela respektovat, i když to bylo zvláštní. Ale Tuivo se uměl uzavřít do sebe, to už jsem více vytáhla z Jokiho, když mě to zajímalo.
„Dnes ne,“ prohlásila jsem. „Joki, ty nevidíš, jak je vyčerpaný? Víš, co s ním dělají ty polární noci. Ať pracujete na čemkoli, dej mu čas na odpočinek. Prosím.“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Mám ten amulet,“ stiskl přívěsek na krku. Jeho tvář hned působila živěji. Zavřela jsem oči, abych uklidila svůj hněv. Neměl by to dělat tak často, když si pak dovolil odpočívat, procházel podivnými stavy mezi spánkem a bděním, kdy si jen něco nesrozumitelně mumlal a na mě nereagoval.
„Ne, Taimi má pravdu,“ uznal Joki. „Měl by sis odpočinout. Už ten amulet pusť, nebo vážně neusneš.“ Tuivo ho váhavě poslechl. Vzala jsem ho za ruku, aby si to náhodou nerozmyslel, a skoro ho odtáhla pryč. Došla jsem k závěru, že nebýt toho, že se dotkl amuletu, usne za chůze, protože mu k tomu po ulehnutí do stanu stačila malá chvíle. Políbila jsem ho na tvář a odešla. Ráda bych se k němu přitulila, ale on to vnímal příliš významně, příliš romanticky. Někdy jsme to porušovali a chovali se podle něj jako druh a družka, ale přišlo mi, že dnes jsem toho porušila ažaž, a pro Tuiva bych to udělala znovu.