Antiliiny příběhy

Sevřel jsem její dlaně a zhluboka se nadechl. Na její tváři jsem četl napětí. Bylo mi jasné, že je oprávněné. To, co jsem se jí chystal říct, se jí v žádném scénáři nemohlo líbit. Uhnul jsem pohledem a upřel ho na desku stolu mezi námi, abych nemusel čelit těm velkým modrým očím. Uměly být stejně posuzující jako laskavé.

„Taimi,“ začal jsem. Oslovit ji bylo to jediné, co jsem po pár sekund zvládl. Ona čekala. Vždy čekala, byla neuvěřitelně trpělivá. „Víš, vážně jsem nechtěl, abys se mnou odešla z kmene.“ Byla jediný člověk, pro kterého jsem se přinutil mluvit udgunsky, přestože jsem tu řeč nenáviděl. Zajímalo by mě, jestli to ví.

Odtáhla se, ale nepustila moje dlaně. „Proč to teď říkáš?“

„Podívej, já… chtěl jsem odejít, abych začal znovu. Ty jsi neodešla, protože bys to tam nenáviděla.“ Cukla sebou. „Ale protože mě miluješ.“

„To není tak přímočaré, Tuivo,“ namítla. „Odešla jsem především proto, že jsem se změnila. Už nejsem jako oni. Povídala jsem ti to.“

„Změnila ses kvůli mně.“ Bodl mě osten výčitek, ale ignoroval jsem ho.

„To nepopírám, ale…“ Prudce vydechla. „Ty za to nemůžeš. Nezměnil jsi mě schválně.“ Tentokrát už vyprostila ruce ze sevření. „Kam tím vším míříš?“

„Že… podívej, Taimi. Já tě miluju, to víš, že jo?“ Její tvář zůstala kamenná. Oba jsme věděli, že ne dost. „Jen ne tím způsobem, jaký by sis zasloužila.“

„Chceš snad, abych si našla někoho jiného?“ nevesele se usmála. Ta reakce mě trochu překvapila, ale pak mi došlo, že ona už ví, co se chystám říct, jen to chce slyšet ode mě. Oči se jí zaplavily slzami.

„Ale no tak. Nenuť mě to vyslovovat,“ hlesl jsem a zvedl se. Přešel jsem k ní a pevně ji objal. Nevytrhla se mi, ale ani se ke mně nepřitulila. Byla jako socha, dokonce i tak chladná. Sledoval jsem, jak jí mráz kreslí květy po pažích. Bylo mi jasné, že to nastane. Netušili jsme, jak ta magie přesně funguje, protože ti zpropadení šamani všechno jen naznačovali v hádankách, každopádně to asi souviselo s jejími emocemi.

„Proč?“ zeptala se nakonec a odstrčila mě.

„Protože mi to vzali. Kmen mi vzal možnost si vyzkoušet, kdo mi vyhovuje, a… Taimi, kdybychom byli tam, vzal bych si tě. Ale teď jsem svobodný a… chci víc. Ne víc než tebe,“ opravil jsem se rychle, než to špatně pochopí. „Víc zkušeností. A…“ polkl jsem. „Nemůžu ti zaručit, že se na konci vrátím k tobě.“

„Nic ti nevzali,“ probodla mě pohledem. „Měl jsi šanci to zkusit i tam.“

„Ano, jenže… všechny holky z kmene jsou stejné. Kromě tebe, samozřejmě, ale tohle musíš uznat.“

Protočila oči. „Uznávám, že ty je tak můžeš vnímat. Tuivo, znám tě odmala. Tohle špatně skončí. Nedokázal jsi ani mít se mnou styk, jak chceš…“

„Nechci s nima spát,“ namítl jsem.

Taimi nechápavě zavrtěla hlavou. Bolelo mě, že i když jsem jí zrovna rozdrtil srdce, myslela hlavně na mě. „Dobře, ale… ublížíš jim nebo sobě. Ty to nechápeš? Ještě mezi ty lidi pořádně nezapadáš. Nepochybuji, že se to změní, ale nedělej to, prosím. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Nezvládneš to.“

„Neříkej mi, co zvládnu a co ne. Tenhle svět neznáš.“

„A ty snad ano?“

„Rozhodně víc než ty.“ Taimi se zhluboka nadechla. Věděl jsem, že nebude křičet ani plakat, ale možná bych byl raději, kdyby něco z toho udělala místo věty, kterou nakonec vyslovila.

„Jdi pryč.“

„Neblbni. Nemůžu tě tu teď nechat.“

Viděl jsem v jejích očích nekonečný vztek. „Akorát to zhoršuješ. Jdi ode mě, nebo umrznu nebo zmrazím tebe. Já to zvládnu. Jdi si třeba najít přítelkyni.“

„Taimi, já… budu vedle,“ zamumlal jsem a zamířil do kuchyně. Její hlas mě ale zadržel.

„Ne!“ Podíval jsem se na ni. Její kůže získávala namodralý odstín. Zachvátila mě panika, jako vždy, když se to stalo. Udělal jsem krok k ní, ale ona zavrtěla hlavou. „Ne. Musíš ven!“

„Vyhazuješ mě z vlastního domu?“ usmál jsem se ve snaze odlehčit situaci.

„Když teď neodejdeš, budeš bydlet leda tak v iglú, ve které tvůj dům přeměním,“ zasyčela a její hlas nabral ostrý tón podobný skučícímu větru.

Přesto jsem potlačil veškerý pud sebezáchovy a znovu udělal krok k ní. „Vím, že jsem ti ublížil. Můžeme…“

„Jdi pryč,“ prohlásila skrze modrající rty a já jsem věděl, že to opravdu potřebuje. Co nejrychleji jsem si oblékl kabát a nazul boty. Až venku jsem zjistil, jak moc se mi zvedá žaludek. Bylo mi špatně ze sebe samotného. Taimi to tady už tak měla těžké. Možná jsem s tím objevováním vztahů měl počkat.

Potřeboval jsem se rozptýlit, ale nechtěl nikoho vidět. Auri a Joni by mě akorát popichovali, že jsem zamlklý a já bych jim to nemohl vysvětlit, protože nesměli vědět, že jsem žil v kmeni, natož ten zbytek. Stejně by mi nevěřili. Zbytek party už vůbec nepřicházel v úvahu. Nikoho jiného jsem tady neměl, ne nikoho, s kým bych mohl sdílet alespoň něco. Zrovna jsem osciloval mezi tím, pořádně se napít alkoholu a všechno vypnout s tím, že mě Taimi zaškrtí, až to zjistí, a přece jen zkusit Auri a Joniho s tím, že je tisíckrát upozorním, aby si ze mě nedělali legraci, když jsem uslyšel hlas, za který bych byl za normálních okolností neskutečně rád.

„Ahoj, Tuivo.“ Obrátil jsem se a bylo to vůbec poprvé, kdy byl jeho úsměv širší než ten můj.

„Jyrki,“ vydechl jsem. S ním to bylo jiné. Rád bych se mu svěřil, ale bál jsem se, že když jednou začnu, řeknu mu úplně všechno. „Nemáš smečku.“

„Pořád mě potkáváš, když jdu zrovna nakoupit,“ pokrčil rameny. „Nechceš jít se mnou?“ Nejistě přešlápl. Byl úžasný. Kdysi by mě rozhodně nepozval, spíš by se mi vyhýbal. Tolik se posunul. Už dávno jsem si přiznal, že mám pro něj slabost. Jen jsem ho neměl potkat zrovna teď. Čekal mě druhý těžký rozhovor toho dne. Položil jsem mu ruku na lopatky a trochu zatlačil, aby pochopil, že má popojít. Pustil jsem ho až za rohem. Nechtěl jsem, aby se s Taimi potkal. Ne proto, že bych se za jednoho či druhého styděl, ale udržet všechna ta tajemství před Jyrkim, abych nás všechny ochránil, by bylo příliš komplikované. Ne že by mu snad Taimi něco řekla, ale mohl by vidět vliv její magie nebo něco podobného.

„Jyrki, já… se dneska necítím dobře. Není to kvůli tobě, ano?“ Pevně jsem mu sevřel ramena. „Nepůjdu s tebou. Ale ne proto, že bys něco udělal.“

Zmateně zamrkal. „Jsi nemocný?“

Nabídl mi výmluvu, ale jemu jsem lhát nechtěl. Navíc, a to měl společné s Taimi, stejně nejspíš znal pravdu. Dokázali do mě do určité míry vidět. Nesnášel jsem to a miloval zároveň.

„Ne. Jenom…“ Mávl jsem nad tím rukou. „Takový běžný starosti. Uvidíme se jindy, jo? Určitě na závodech.“

Olízl si už tak suché rty. Měl by používat lůj nebo alespoň jeho náhražku. Myslím, že jí říkali balzám. „Tuivo, když mi není dobře, jsi tady pro mě. Objímáš mě a povídáš si o tom se mnou. Dovol mi udělat to samé pro tebe. Nakoupit půjdu potom.“

Odolal jsem nutkání přivinout ho k sobě. „Ke mně domů teď nemůžeme. Neptej se proč, prostě to nejde.“

Neptal se. Nikdy se neptal, proto jsem ho měl rád. A ze spousty dalších důvodů. „Tak se pojď projít.“ Naposledy jsem zvážil společnost alkoholu, ale touha být s Jyrkim byla silnější. Mátlo mě, co k němu cítím, protože to byl muž, ale bylo to něco jiného než to, co jsem cítil k Taimi. U ní jsem neměl takovou touhu se jí dotýkat a být jí nablízku. Vrhl jsem rychlý pohled k domu, ale nechtěla mě tam. Vyjádřila se jasně. Zvládne to. Zvládne tu kletbu, jako to udělala tolikrát předtím. Taimi byla silná a já jsem v ní věřil. I Jyrki byl silný, jen jinak, méně viditelně. Několikrát mě ale napadlo, že i on by kletbu dokázal zvládat. Já ne. A to byla další věc, kterou jsem na obou obdivoval. A právě proto byl Jyrki jediným člověkem, kterého jsem odsud znal, ale nikdy bych s ním nemohl mít vztah, i kdyby byl žena. Zničil bych ho, zničila by ho láska, kterou bych mu nebyl schopný opětovat.

„Chceš o tom vůbec mluvit?“ vyrušil mě náhle jeho hlas z myšlenek.

Přikývl jsem.. Některé věci jsem mu říkal, jen hodně zjednodušeně. Ale nejprve jsem si musel něco ověřit. „Nezahltí tě to?“

„Ne,“ šeptl Jyrki a krátce sevřel mou dlaň. Nechtěl mě držet za ruku, když jsme byli v Aletasu, ale začínal jsem chápat, že měl pravdu, když říkal, že by si to ostatní vykládali jako romantické gesto. Ano, nechtěl jsem s ním vztah, ale pravda byla, že jsem si často představoval, že můžeme. Že se dva muži můžou milovat, a hlavně, že by to se mnou Jyrki zvládl. Ten krátký dotek byl proto z jeho strany velká věc. „O co jde?“

„Vztahový problémy,“ přiznal jsem.

Pousmál se. „Čekal jsem, kdy to přijde.“

„Co jako?“

„Kdy si někoho najdeš, s rychlostí, s jakou se seznamuješ.“ Pátral jsem v jeho pohledu po známkách nechuti nebo žárlivosti, ale samozřejmě tam nebyly. Moje city k tomu klukovi mě jednou zabijí. Byl tak čistý, kdyby jen z poloviny věděl, co mám za sebou, ani by se mnou nemluvil.

„No, mám jeden vztah, dá se říct. Neptej se s kým, ono je to trochu tajemství.“ Usmál se na mě, aby mě povzbudil. „Ale nemiluju ji tak, jako ona mě. Ví to, ale je ochotná se mnou i přesto zůstat. Ale já… chtěl bych poznávat. Chodit s dalšíma holkama, být v tomhle svobodný. Já ji mám fakt rád a vlastně se s ní nechci rozcházet, ale taky ji nechci podvést.“

Jyrki dlouho mlčel, tak dlouho, že jsem si myslel, že mi na to nic neřekne. I tak mi pomohlo to vyslovit. On o tom ale nejspíš přemýšlel. „Nějak jste se pohádali? To je to, proč ti není dobře?“ Kývl jsem. „Nevím, jestli bych ti na to měl něco říkat, když jsem nikdy s nikým nechodil.“

„Ty jsi…“ Ztichl jsem. Samozřejmě že ne, s tím, jak se vyhýbal lidem.

„Ne.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To je jedno. Co na tenhle typ problémů říkají ty tvoje knížky?“

Jyrki se zasmál. „Ty moje knížky asi nejsou dobrý zdroj. Většinou to skončí podvodem.“

„Chtěl jsem tím říct, že mě i tak zajímá tvůj pohled.“

„Vysvětli jí to. Možná…“

„Vysvětlil jsem. Proto jsme se pohádali.“

Jyrki si skousl už tak rozpraskaný ret. „Takže možnost, že by ti dovolila… zkoumat, asi není.“

Zaváhal jsem, ale jen krátce. „Ona by asi ani nepochopila, co po ní chci.“ Sakra, to vyznělo, že je Taimi hloupá, což rozhodně nebyla. Jyrki to tak ale nepřebral.

„Někteří lidi na to nejsou nastavení. Pak… si asi budeš muset vybrat.“

Protočil jsem oči. „Jo. Geniální závěr.“ Náhle mi došlo, že nemluvím se svou partou, ale s ním. Nejspíš věděl, že to byl jen sakrasmus, ale i tak sklopil pohled.

„Takže se asi můžeme rozloučit, pokud je to všechno,“ začal unikat ze situace.

Chytil jsem ho za ramena a přiměl zastavit. „Jyrki, ne. Omlouvám se. Jsem vystresovaný. Vím, že se mi snažíš pomoct.“

„Ale nejsem ti moc platný.“ Obrátil jsem oči k sychravému nebi. Na to, uklidňovat ho, jsem teď neměl, ale zároveň jsem ho nemohl nechat odejít.

„Pomohlo mi ti to říct. A máš naprostou pravdu. Budu si muset vybrat.“

Setřásl moje ruce. „No, a máš nějakou představu, co si vybereš?“

Povzdechl jsem si. „Asi bych si na to měl nechat nějaký čas.“ Najednou mi to došlo. „Jyrki, já už vím! Zkrátka jí řeknu, že žádný vztah nezačnu, dokud nebude připravená na to, že budeme jen kamarádi. Já vím, že to bude i tak bolet, ale takhle budeme mít čas oba si všechno srovnat.“ Objal jsem ho kolem pasu a zatočil se s ním, protože jsem měl radost z toho řešení. Zasmál se a pokusil se mi vykroutit, ale nedal do toho mnoho síly, přestože na nás zírali lidé.

„Ty jsi kretén,“ obvinil mě. „Oni mě znají. Jsem po Yö nejlepší psovod, nezapomeň.“ Nevychloubal se, byl to prostě fakt.

„Pak budou vědět, že tě mám rád,“ řekl jsem a dřív, než jsem se mohl zamyslet nad tím, jak to pochopí, jsem pokračoval. „Co… co si o tom myslíš?“

Zvážněl a upřel na mě zkoumavý pohled. „A plánuješ to dodržet? To, že nezačneš žádný vztah, dokud ti to nedovolí?“

Ledaže by to bylo s tebou, blesklo mi hlavou, ale naštěstí se mi povedlo to neříct nahlas. „Jasně že jo. Já jí nelžu.“ Zato Jyrkimu jsem lhal. Trochu, ale přesto.

„V tom případě myslím, že je to skvělý nápad,“ povzbudil mě a pousmál se. Nakonec jsme se procházeli ještě zhruba půl hodiny a pak jsem ho odprovodil do obchodu. Následně mě ale pohltila nervozita kvůli Taimi, protože zůstala sama příliš dlouho, a byla moc silná, než abych ji nešel zkontrolovat. Jyrki naštěstí rozuměl tomu, že jsem v napětí a musím to se svou přítelkyní vyřešit. Alespoň v tomhle jsem mu mohl říct víceméně pravdu, jen bez faktu, že ta moje přítelkyně může umrznout.

Když jsem otevíral dveře svého domu, byl jsem připravený na cokoli, proto mě ani nešokovalo, že je její kůže bledá, téměř průsvitná, a oči jí září nepřirozenou ledovou modří. Mráz jí nakreslil květy na celé tělo a ve vlasech se jí objevily bílé prameny. Ta změna se poslední dobou děla až příliš rychle.

„Taimi,“ zašeptal jsem a přispěchal k ní. Natáhla ke mně ruce a já jsem ji pevně sevřel do náruče. „Rozhodl jsem se. Nebudu si nikoho hledat. Ne teď.“ To pro začátek stačilo. Zbytek jí řeknu, až kletba ustoupí.

„Ty se mnou zůstaneš?“ vydechla s nadějí a já jsem cítil, jak mě v očích pálí slzy.

„Zůstanu,“ slíbil jsem. „Zatím zůstanu. Nebyl by dobrý nápad si teď někoho hledat, měla jsi pravdu. V budoucnosti uvidíme, ale zůstanu s tebou.“ Popotáhl jsem.

„Tuivo?“ oslovila mě váhavě.

„Strašně jsem se bál,“ vydechl jsem jí do vlasů. „Taimi, bez ohledu na cokoli, nechci tě nikdy ztratit.“ Potlačil jsem do podvědomí fakt, že ji ztratím. Kletba postupovala každým dnem. Jednou mi umrzne. Možná bych s ní měl zůstat až do konce. Možná bych jí měl říct, proč jsem s ní tehdy nedokázal mít sex, i za cenu toho, že by mi nejspíš nevěřila.

„Co jsi vůbec dělal?“ zeptala se nakonec.

„Byl jsem s Jyrkim,“ přiznal jsem popravdě. „Potkali jsme se úplně náhodou. Jen jsme se procházeli.“

Taimi mě pohladila po tváři. „Vypadáš tak šťastně, když o něm mluvíš.“

Napadlo mě, jestli by jí vadilo, kdybych měl vztah, i kdyby to bylo s ním. Věděla, co k němu cítím, a přišlo mi, že to respektuje. Tu myšlenku jsem ale odsunul. „Jsem šťastný i s tebou.“ Ani to nebyla lež. Samozřejmě, že mi s ní bylo dobře, znamenala pro mě všechno. Usmála se na ně a já jsem věděl, že pro ten moment je všechno v pořádku.

Trvalo však skoro dvě hodiny, než její kůže nabrala zdravý odstín a bílé pramínky zmizely. Povídali jsme si, vařili a snažili se dívat na filmy, i když to bylo těžké. Já jsem měl trénink z raného dětství, protože v podstatě jediná další věc, kterou jsme s Ristem, mým tehdejším nejlepším kamarádem, dělali, kromě průzkumu jeskyní, ale Taimi se vždy cítila z těch rychle míhajících se obrazů přetížená a některé koncepty děje ani nechápala. Učilo nás to však mnoho z tohoto světa. Nakonec jsme spolu usnuli v objetí, respektive Taimi usnula. Já jsem předtím dlouho zíral do stropu. Bylo to tak nefér. Dal bych všechno za to, abych mohl umrznout já. To já jsem byl špatný člověk, nedokázal jsem patřit do kmene ani tady a vlastně ani do Pieni. Já jsem byl vadný kus. Ona byla anděl. Nezasloužila si to.