5. Nemusíš se držet zpátky
Tuivo položil svému kamarádovi ruku na rameno. Ylermi se na mě trochu nervózně usmál. Byl připravený, tím jsem si byla jistá, jen jsem nevěděla, jestli si je jistý i sám Ylermi.
„Tak jo, hele, ono se stejně nic nestane, tu hlídku držíme pro jistotu. Kdybys měl sebemenší podezření, tak nás probuď. Jinak probuď jenom mě, až budeš mít přímo nad hlavou souhvězdí Vlka a…“ začal Tuivo vysvětlovat.
„Prostě za čtyři hodiny,“ protočil oči a poťukal si na hodinky na zápěstí.
„Nebo tak. Ale víš, hodinky se můžou pokazit. U hvězd se to nepředpokládá.“ Ylermi se ušklíbl. „Fajn. Jak jsem řekl, tak se stejně dost možná po těch čtyřech hodinách probudím sám od sebe.“
„Já vím, Tuivo. Chci to, dobře? Chci vám pomáhat, když jste tu vlastně kvůli mně.“
Tuivo se pousmál se a odešel do stanu. Šla jsem za ním a vrhla na něj nevěřícný pohled, když jsme zůstali sami. Ušklíbl se. „Co je?“
Potřásla jsem hlavou. „Neumím si představit, že bys ho zhruba před rokem nechal držet hlídku, když v tom nemá tolik cviku.“
Pousmál se se. „Neumím si představit, že by nám Jyrki před rokem půjčil spřežení. Nebo že bys řekla cokoli špatného o šamanech, dokonce že Lumikki už neexistuje a nemluví se mnou. Všechno je teď trochu jiný.“
„To je asi pravda,“ odvětila jsem a ulehla. „Dobrou noc. Myslela jsem, že opravdu jdeme spát, tudíž mě hodně překvapilo, když jsem ucítila jeho paže kolem pasu. Ztuhla jsem, ale vzápětí se uvolnila a stiskla jeho ruce.
„Rakastan sinua,“ pošeptal mi do ucha. Málokdy jsme už spolu mluvili udgunsky, protože přepínat mezi oběma jazyky pro nás bylo náročné, ale připadalo mi, že tato konkrétní fráze zní lépe než miluji tě. Proto to možná řekl. Roztřásla jsem se. Cítila jsem se kvůli tomu hloupě, ale nešlo to ovládnout. Mělo by mě to uklidňovat, nebylo to přece poprvé, co mě takto objímal, ale už to neudělal dlouho.
„Promiň, Taimi. Já jenom… dobrou noc.“ Jeho stisk začal povolovat. Dříve, než jsem se nad tím stihla zamyslet, jsem si jeho ruce přitáhla blíže.
„Ne, Tuivo. Ještě chvíli, prosím. Když tak si za tebe vezmu hlídku, toto je...“
„Stejně už budeme zítra spát ve Stosse. U Naimienových si odpočineme všichni.“
Rozhodla se to vnímat jako souhlas a využila toho, že trochu povolil sevření, abych se k němu obrátila. Vyhledala jsem jeho pohled. Jeho zelené oči se usmály a já jsem sklouzla pohledem k jeho rtům. Také se usmívaly. Naklonila jsem se k němu, pomalu, aby měl dost času uhnout, ale on to neudělal. Položil mi dlaň na tvář. Příjemně hřála. Přitiskla jsem svá ústa na jeho a položila mu ruku za záda. Nejprve jsem ji chtěla položit na zátylek, ale došlo mi, že mu musím nechat prostor.
Najednou se veškeré moje myšlenky rozutekly. Přejel mi špičkou jazyka po rtech. Trochu se odtáhl. Ne, že bychom to už nedělali. Vysvětloval mi, že je to intimnější než obyčejné líbání. Přidala jsem se k němu. Naše jazyky se o sebe otíraly, byl tak blízko, a já jsem se v jeden moment neovládla a zasténala. Oba jsme se zarazili.
„Taimi,“ zašeptal.
„Promiň, já…“
„Neomlouvej se, vždyť já vím, že…“ Potřásl hlavou. „Vždyť já tě taky miluju.“ Uhnul pohledem. „Tehdy při tý bouřce jsem tě nepolíbil proto, že mi to bylo jedno, ale proto, že mi konečně došlo, co k tobě cítím. I proto jsem chtěl odejít. Abych ti znovu nezlomil srdce.“
„To ale nedává smysl. Zlomil jsi mi ho tím, že jsi odešel.“
Usmál se. „Já vím. Chceš jít spát?“ Musela jsem říct ano. Bylo by hloupé prosit ho na další polibek, možná by se mi vysmál a zničilo by to všechno pěkné z této noci. Možná jsem mlčela až moc dlouho, protože Tuivo se ušklíbl. Ne však jako by se mi chystal vysmívat, spíše jako by v mou reakci doufal. Přitáhl mě k sobě a začal mě znovu líbat. Vklouzla jsem mu jazykem do úst a on se nebránil. Nebránil se dokonce ani tehdy, když jsem mu opravdu položila dlaň na zátylek.
Stále v polibku jsme se posadili a on mi přejel prsty k lemu haleny. Vklouzl rukama pod ní a začal mě hladit po břiše. Svaly se mi samovolně zatínaly, ale nebyl to vyloženě nepříjemný pocit. Nedovolila jsem si ho napodobit, i když jsem chtěla. Nedokázala jsem však ovládnout svůj dech, když stoupal dlaněmi výše. Když lehce přejel prsty přes má prsa, uvědomila jsem si zvláštní teplo mezi nohama.
„Nemusíš se držet zpátky,“ řekl mi.
„Nechci ti ublížit,“ špitla jsem.
„Neublížíš. Nešel bych do toho, kdybych nebyl v pohodě, už ne.“ Prohlédl si mou tvář. „Věříš mi?“
Usmála jsem se a místo odpovědi mu sjela dlaněmi k zadku. Tady jsme se naposledy zastavili, ale Tuivo najednou udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Nadzvedl se a sám si stáhl kalhoty i spodní prádlo.
Snažila jsem se nedívat dolů, ale stále to přitahovalo můj pohled. Byl tam drobný stejně jako celý zbytek jeho těla, ale to jsem věděla. Znali jsme se od dětství. Natáhla jsem k němu ruku. Bál se, ale zároveň si to přál. Aby mi dodal odvahu, stiskl má ňadra. Zaúpěla jsem. Začal mě líbat na ústa, na krk a na celé tělo, dokud jsem se zlehka nedotkla jediné části jeho těla, která mi byla zapovězená. Začala jsem ji hladit.
Celý svět se zastavil. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku, ale jeho výraz mluvil za vše. Blaženě se usmíval a všechny své steny tlumil polibky. Věděla jsem, co znamená, když mi jeho penis v rukou ztvrdl.
„Moc nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem.
Jeho pohled se na moment projasnil. „To, co děláš. Děláš to dobře. Nebo vlastně… sakra,“ zaúpěl a jemně odtáhl mou dlaň. Snažila jsem se nedat najevo zklamání. Zašla jsem moc daleko. On si však klekl a naznačil mi, abych udělala to samé. Teprve když mi začal sundávat kalhoty, došlo mi, že jsem to nepokazila.
„Tuivo, nemusíš…“
„Já vím,“ zamumlal. „Já chci. Jestli chceš ty.“ Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Něco takového jsem nikdy nepovažovala za možné, takže neexistovala možnost, že bych mu to odmítla. Pomohla jsem mu zbavit nás veškerého oblečení. Natiskla jsem se na jeho nahou hruď a jen se snažila mu nesahat na místa, kde se jeho jizvy ze zad táhly až k hrudníku.
Vnímala jsem, jak klesáme na zem. Pohledem se mě ptal na poslední svolení a já jsem kývla a roztáhla nohy. Najednou zaváhal.
„Víš, neplánoval jsem to, takže tady nemám kondom, ale…“
„Já s tím počítám,“ ujistila jsem ho.
„A taky to možná bude bolet. Asi míň než…“ zarazil se. Ať už chtěl říct cokoli, pohladil mě místo po tváři. „Kdyby bylo něco špatně, řekni mi to.“
Odpustila jsem si poznámku, že nejsem jako on. Nechtěla jsem to pokazit. Ne teď. „Řeknu,“ slíbila jsem. Políbil mě a pak se trochu narovnal, aby do mě vnikl.
To byl ten moment, kdy se všechny moje myšlenky a opatrnost rozplynuly. Cítila jsem jen žár, mé tělo i nitro hořelo. Dotýkala jsem se ho a hladila ho všude. Cukal sebou, ale věděla jsem, že se mu to líbí. Ucítila jsem mezi nohama zvláštní mokro, které nepatřilo mně. Tuivo se trochu odtáhl. Víčka se mu chvěla. Přitáhla jsem ho k sobě. Zůstal ležel, ležel na mě a stále jsme byli spojení. Až pak jsem si vzpomněla, že říkal, že to bude bolet. Nebolelo.
„Tuivo,“ oslovila jsem ho tiše. Trochu pootevřel oči. „Bylo to moc krásné.“
Vzepřel se a opustil mé tělo. To byl jediný moment, kdy to trochu zabolelo. Protřel si tvář a svalil se vedle mě.
„My jsme spolu fakt… splynuli,“ zašeptal.
„Lituješ toho?“
„Ani náhodou,“ odpověděl trochu ochraptělým hlasem. Přitáhl svůj spacák a oba nás přikryl, stále nahé. Pevně mě objal a zkrátka usnul. To bylo možná dobře. Já jsem spát nemohla, užívala jsem si jeho přítomnost. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco takového mohlo doopravdy stát. Byla jsem tak šťastná.