11. Vybrala jsem si domov
Den byl dnes nezvykle temný. Všimla jsem si, jak se Tuivo při naší nejspíš poslední pauze toho dne předtím, než zastavíme definitivně na přespání, neklidně ošívá. Přičítala jsem to právě polární noci, protože se mu začínala do očí vkrádat neustálá únava, kterou při těchto dnech cítil, ale když promluvil, došlo mi, že měl zkrátka strach.
Odkašlal si a vzal si pár kousků sušeného ovoce ze sáčku, nejspíš aby získal čas. „Ne je taky odpověď. Ale když vlastně nikam nespěcháme a v Pieni budeme stejně stavět… můžeme tam tak dva dny zůstat? Budeme bydlet u mých rodičů.“
Ylermimu se zasvítily oči. „Mohl bych být s Palem víc než… chtěl jsem s ním i tak pár hodin být.“
Tuivo pokýval hlavou. „Jo, takže… no, chci se stavit za Ristem a být s rodiči. A možná zjistit, jak je na tom Venla.“
„Hele, je mi docela jedno, co tam budeš dělat. Tak… tak já to Palovi řeknu. Je tady signál?“ Tuivo vytáhl mobil a hleděl na něj dost dlouho. Mračil se. „Tak?“
„Jo, hodně silnej,“ zavrčel Tuivo. „Běž si někam vyřídit ten hovor.“
Ylermi pozvedl obočí, ale nic neřekl. Opravdu odešel. Chtěla jsem Tuivovi říct, že se k němu zachoval ošklivě, ale třásly se mu ruce.
„Copak se děje?“
„Jyrki,“ špitl a podal mi přístroj. Přečetla jsem si krátkou zprávu. Az budes mit dobry signal, zavolej. Je to dulezity.
„Tuivo, nejspíš ti chce jen říct, jak to dopadlo na té policii,“ navrhla jsem.
Ušklíbl se. „A toho se právě bojím.“ Prosebně na mě pohlédl. „Mohla by sis to vyslechnout ty? Ať se stalo cokoli, líp zareaguješ.“
Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Čekala bych, že zrovna s Jyrkim…“
„Jo, já vím, budu mluvit já. Ale sám se toho hovoru asi bojí, nechci mu přitížit. I kdyby to bylo něco zlýho, ty zareaguješ líp. Dej to prosím na hlasitý odposlech, jak jsem tě učil, ale nebudu ti do toho zasahovat.“
„Tuivo. Mile jsi mě překvapil,“ vydechla jsem a pohladila ho po tváři. Ohlédla jsem se po Ylermim, ale zdálo se, že si s Palem živě povídá. Naučeným postupem jsem vytočila Jyrkiho číslo a stiskla tlačítko pro hlasitý odposlech. Trochu jsem znervózněla, ale telefon naštěstí nezvonil dlouho.
„Tuivo,“ ozval se. Nedokázala jsem v jeho hlase rozpoznat emoce.
„To jsem já, Taimi,“ pronesla jsem. „Ale Tuivo tě slyší. Jen… má dojem, že zareaguju lépe na špatné zprávy. Jsou špatné?
Jyrki se uchechtl. „Jak… jak se to vezme. Dost možná se potkáme.“ Vyměnila jsem si znepokojený pohled se svým přítelem.
„Jak to myslíš?“
Jyrki se zhluboka nadechl. „Celej ten proces dopadl dobře. Pro Pasiho úplně, vyvázl s podmínkou. Pro mě… nezavřeli mě.“
„Ale?“ pobídla jsem ho.
Chvíli byl zticha. „Jen proto, že se Pasi zaručil, že najde někoho, kdo mě naučí ovládat tu moc. Vím, že nikdo takovej už asi není, ale prostě… budu teď žít v Hetce. S ním.“
Tuivo ke mně natáhl ruku, abych mu předala přístroj, ale zavrtěla jsem hlavou. Teď by byl na Jyrkiho zlý. „Zachránil tě? I když jsi ho udal?“
„Nevěděl jsem, že je až takhle… že mě má až tak rád.“
„Já… Co přesně znamená žít s ním v Hetce?“
„Pět let. Pět let tam u něj musím pobývat, respektive nesmím vytáhnout paty z Hetky bez něj. Můžou mě kdykoli přijít zkontrolovat a kdyby mě jinde zastavila náhodná policejní hlídka, měl bych problém. Ale… jsem pořád psovod. Se zásobama se dostanu ven. Jen… jen si budete muset zvyknout žít beze mě. Nebudeme všichni v Pieni, jak jsme měli v plánu.“
„Patříme k sobě,“ hlesla jsem.
„Já vím, Taimi. Líp to nešlo. Kdybych se nechal zavřít, nemůžu doručovat zásoby. Podmínkou je čistý trestní rejstřík. Když to nařízení poruším, skončíme za mřížema oba, já i Pasi.“
„Já samozřejmě nechci, abys byl ve vězení a Pasi je moc hodný, že to pro tebe udělal, ale… Hetka? Je to… je to strašně daleko. Byli jsme zvyklí spolu být neustále a…“
„Tak se přestěhujeme tam,“ prohlásil Tuivo.
Jyrki si povzdechl. „Vole. Jediného člověka, kterýho odtamtud znáš, nesnášíš.“
Tuivo zaváhal. „Nemám problém se seznamovat.“
„Ale…“
„Takové rozhodnutí si potřebujeme rozmyslet,“ přerušila jsem je. „Jyrki. Jak se do Hetky plánujete dopravit?“
„Skútrem. Chtěli jsme letět, ale piloti pořád nemůžou. Jedeme já, Auri a Pasi. Proč jede Auri, to je na dýl.“
„Joniho skútr nezvládne cestu až do Hetky,“ namítl Tuivo. „A všechny vás neuveze.“
„Nemáme jeho skútr. Půjčili jsme si z půjčovny. Dají se vracet i v Hetce.“
„To je hrozně drahý,“ namítl Tuivo.
„Pasi to platil. Nevím, proč to všechno dělá,“ vydechl Jyrki.
„Dobře. Můžeš se s námi sejít, asi až v té Hetce?“ napadlo mě. „Potřebuju tě vidět, dohodnout se, co dále.“
„Můžu.“ Pohlédla jsem na Tuiva. Zaťal pěsti, ale přikývl.
„Tak dobře. Budeme tam asi za tři týdny. Drž se, Jyrki.“
„Budu,“ slíbil. „Vy jste v pořádku?“
„Víceméně,“ kývla jsem. „Tak zatím. Zase si zavoláme.“
„Miluju vás,“ špitl, než to zavěsil.
„My tebe taky,“ vydechla jsem, i když už to nemohl slyšet. Pohlédla jsem na Tuiva, kterému poklesla ramena.
„Jsi ochotná věřit, že to pro něj Pasi dělá fakt nezištně?“ zeptal se mě. Poznala jsem, že tu otázku myslí vážně.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Čekala bych to od něj. Možná si vyčítá, co všem těm lidem, které unesl, způsobil, víš.“ Odmlčela jsem se a počkala, až to zpracuje. „Nemůžeme se přestěhovat do Hetky.“
„Proč ne? Nechci o Jyrkiho přijít.“
„Nepřijdeš. Budeme ho navštěvovat. A on nás, když to zrovna půjde.“
„To je hrozně málo. Pro nás je a ty to víš.“
„Hetka je daleko na severu.“ Kývla jsem směrem k nebi.
„Vím,“ pokrčil rameny. Zřejmě ještě nebyl tak unavený, aby si uvědomoval, co to obnáší.
„Nikde okolo nic kloudného není.“
„To ani kolem Pieni,“ ušklíbl se.
„Ale Pieni je tvůj domov.“
„Já vím.“
„Znáš to tam. Co rodiče? Co Risto?“ Kývla jsem k telefonující postavě. „Co Ylermi? A také pak jen velmi složitě navštívíš Auri a Joniho a zbytek Aletasa.“
„Nemusíš tam jít se mnou, víš, Taimi.“
„Já půjdu kamkoli, kde budete vy dva. Tady jde o tebe, Tuivo. Vím, jak moc chceš žít v Pieni.“
Zaváhal, ale ne na dlouho. „Vyzní to strašně blbě, ale mám pocit, že bez Jyrkiho to nemá smysl. Bez něho nic, co si přeju, nedává smysl. Kdybys byla na mým místě, vybrala by sis stejně.“
Pousmála jsem se. „Byla jsem na tvém místě.“ Zarazil se. „Před rokem. A vybrala jsem si domov. A bylo to v době, kdy už jste se ke mně chovali moc hezky, ale zároveň předtím, než jste se stali partnery. Byla jsem v podstatě ve stejné situaci jako ty, domov nebo člověk, kterého miluji. A vybrala jsem si domov.“
Zamyslel se. „To není to samý.“
„Řekni mi jeden podstatný rozdíl.“
Odfrkl si. „Pieni je pořád jenom město. Kmen byl tvůj svět.“
„Není to jen město. Ne pro tebe. A ty to víš.“
„Nemám k němu takovou citovou vazbu jako ty ke kmeni. A kromě toho jsi z něj odešla kvůli mně.“
„Ano. Předtím jsem si vybrala jinak. Proto netvrdím, že existuje správná volba, jen… jen si to dobře rozmysli.“ Chtěl mi něco odpovědět, ale přešel k nám Ylermi a usmíval se.
„Tak skvělý. Palo si dokonce může vzít volno. Je fakt super, že tam takhle chvilku zůstaneme.“
Tuivo se nevesele ušklíbl. „Jo.“ Sklopila jsem oči, aby z nich Ylermi nic nevyčetl.
„Co je s váma? To se stihlo něco za tu dobu, co jsem byl pryč, stát?“
Tuivo se na něj usmál, trochu falešně. „Tvůj táta je z toho venku. Nezatkli ho. Dali mu podmínku.“
Ylermiho úsměv trochu povadl. „Skvělý, ale hádám, že Jyrki…“
„Pasi se za něho zaručil. Pět let s ním bude žít v Hetce.“ Ylermi vykulil oči, když slyšel má slova. „Aby se naučil ovládat svou moc. Pasi řekl, že někoho, kdo mu pomůže, najde, ale to je nepravděpodobné. Spíše u něj bude vážně jen žít.“
„Ale… chtěli jste zůstat v Pieni.“
„Jo,“ kývl Tuivo. „A to je ten důvod, proč jsme rozhození. Moc nevíme, co dál.“
Ylermi se na něj usmál. „Váš vztah to nezničí, ne?“
Tuivo pokrčil rameny. „Asi ne. Ale já chtěl vážně žít v Pieni.“
Ylermi vážně přikývl. „To dilema ti nezávidím.“
„Pokračujeme v cestě,“ vyhlásil Tuivo.