17. Bylo snad možné, aby všechno nakonec dopadlo dobře?
„Tuivo,“ pronesla jsem, když jsme se ocitli blízko našeho cíle. „Zařídím to. Nechej mě mluvit.“
„Proč?“ zeptal se. Znělo to dost dotčeně.
Usmála jsem se na něj. „Protože pro tebe prostě nemůže být komfortní mluvit s Jokim, hlavně když po něm něco chceš.“
„Jsem v pohodě.“
„Necháš mě, prosím? Hrozně bych si to přála.“
Svěsil ramena. „Dobře, Taimi. Vyřídíš to.“
Vydali jsme se okolo kmene k Jokiho stanu. Všimla jsem si, že se Tuivo třese, ale neupozorňovala jsem ho na to, když se snažil tak vehementně předstírat, že celá ta věc s náčelníkem je za ním. Když jsem došla ke stanu, schválně jsem šlápla na větev, abych na sebe upozornila. Počkala jsem, až se náčelník ukáže. Svěsil ruku, ve které držel nůž.
„Tuivo. Taimi. Pojďte dál.“ Vzala jsem svého přítele za ruku a vtáhla ho dovnitř. Joki počkal, až se usadíme. „Tak o co jde tentokrát?“
Kuráž mě najednou přešla. Jak jsem si mohla myslet, že je v pořádku jen tak je tady navštívit? Jistěže se nám Joki vysměje a budeme na Ylermiho čekat někde v divočině.
„Chtěl bych… chtěl jsem vidět Tähti,“ zamumlal Tuivo a sklopil pohled. Možná si myslel, že budu naštvaná, když převzal iniciativu, přestože mi slíbil opak. Nebo se Jokiho bál. Možná oboje.
„Chcete navštívit kmen?“ zeptal se náčelník. Z jeho tváře jsem nedokázala nic vyčíst. Neochotně jsem přikývla. Přemýšlel. „Poradím se s Laurou. Vy dva tu zůstaňte.“
„Jak to, že Laura tady není s tebou? Má tady více pohodlí,“ neodpustila jsem si otázku.
„Chce být s ostatními ženami. Je jí tam dobře a já ji v tom nebráním.“
Pochopila jsem, co myslí těmi ostatními ženami. Mezi ostatními těhotnými nebo kojícími ženami. Laura měla právo tam být, ale překvapilo mě, že se jich nestraní. Kdybych byla na jejím místě, neustále bych se držela Jokiho, protože on jediný věděl všechno. Laura ale zjevně neměla problém sem patřit. Možná tady patřila vice než kdy. V nitru mě bodl nesmyslný osten žárlivosti.
„Taimi, oni nás neodmítnou,“ vzal mě Tuivo kolem ramen.
„Ne, o to nejde,“ vydechla jsem. „Nepatřím ani sem.“
„Samozřejmě že patříš. Narodila ses tu a prožila většinu života.“
„Ano. A Laura je tady pár měsíců a celý kmen ji respektuje a poslouchá.“
„Kmen se změnil.“
„I díky ní. Co jsem si myslela? Že tu dojdu a bude všechno v pořádku?“ Něco mi chtěl odpovědět, ale ozval se dvojitý dupot. I oni na sebe upozornili schválně, jistě uměli vejít nenápadně. Laura nesla v náruči svého syna.
„Myslím, že bude dobré, když kmen čas od času navštívíte. Přejeme si znovu získat silnější spojení se světem tam venku. Toto je dobrá cesta.“ prohlásila Laura.
„Kmen s tím souhlasí, i když tady byla ta letadla?“ podivila jsem se.
„Vědí, že je to ta lepší možnost.“
„Pojď. Půjdeme za Tähti,“ prohlásil náhle Joki a natáhl k Tuivovi ruku. Až když ucukl, se Joki stáhl. Neušlo mi, jak se na něj Laura zamračila. Jak to dokázala, mít pochopení pro to, co Joki udělal, být si s ním blízká, ale zároveň rozumět i Tuivovi?
„Ty jdeš t-taky?“ zeptal se můj přítel a hlas se mu trochu zachvěl.
„Já se pak odpojím. Chci jen projít kmenem s tebou, kdyby někdo nepřijal fakt, že jsi tady. Chci tě… ochránit.“ Joki uhnul pohledem.
„Dobře. Pojď,“ souhlasil s jemným úsměvem Tuivo. Došlo mi, proč tak snadno souhlasil. Chtěl dát Jokimu pocit, že jednou může odčinit to, co mu udělal. Nechala jsem ho jen proto, že před kmenem si Joki nic nedovolí.
Zůstala jsem sama s Laurou a s děsem si uvědomila, že nikoho kromě ní nechci zoufale vidět. Ano, milovala jsem svůj kmen, ale spíše jako celek. Neměla jsem tady nikoho mimo Laury, koho bych musela znovu vidět. Vážně jsem tomuto místu mohla říkat domov. Ucítila jsem na ruce dotek. Pohlédla jsem na ni. Mírně se usmívala a tiskla mou dlaň.
„Co se děje, Taimi?“ zeptala se tak laskavě, že mě v očích zaštípaly slzy. Hned jsem je zahnala.
„Já nevím. Připadám si hrozně osaměle.“
„Proto jste sem šli?“
Kývla jsem. „Ale nefunguje to. Došlo mi, že jediný člověk, kterého jsem chtěla vidět, jsi ty.“
Laura se znovu usmála. „A povedlo se ti to.“
„Ano. Jenže zase odejdeme a všechno bude stejné.“
„Kluci ti nevěnují dost pozornosti?“
„Věnují. Ale… mají kolem sebe takovou spoustu lidí. Zejména Tuivo, ale poslední dobou i Jyrki. Mám strach…“ Najednou jsem se zarazila. „Promiň. Nechtěla jsem si stěžovat.“
„Ne, pokračuj. Zajímá mě to.“
„Mám strach, že jim zkrátka jednou nebudu stačit. Že mě opustí.“
„Je přirozené, že kolem sebe chtějí i jiné lidi. To neznamená, že jim nejsi dost dobrá, Taimi. Milují tě.“
„Já vím. Ale já nikoho jiného nemám a… občas je mi to hrozně líto.“
„Máš mě. To, co jsem ti říkala, stále platí. Můžeme se vídat. Bez toho, aby to ovlivnilo Rista.“
„Jak bys to chtěla udělat?“
„Přijdete sem, stejně jako teď.“ Pohladila svého spícího syna po hlavičce a začala ho něžně kolébat. „Jediný důvod, proč jsem to nenavrhla, je, že jsem si myslela, že Joki nebude souhlasit, ale překvapil mě.“ Natáhla ke mně ruce s dítětem. Opatrně jsem si převzala to roztomilé miminko. „Vlastně byste tady mohli zůstat, pokud chcete.“
Smutně jsem se usmála. „Moc si toho vážím, ale nemůžeme. Když už nic, chceme žít s Jyrkim.“
„Zvykl by si tady.“
„Zvykl. Ale nechci, aby tady oba žili jen kvůli mně. Navíc myslím, že už nepatřím ani sem.“
„Samozřejmě že sem patříš. Vždy budeš.“
Povzdechla jsem si. „Ty jsi tady pár měsíců a všichni tě plně respektují a není to jen proto, že sis vzala Jokiho.“
Laura se uchechtla. „Ne každý musí budit respekt. Už jsem se naučila, že nemusíš být něčím výjimečná, abys někam patřila. Někdo je vůdce, někdo je lepidlo celé skupiny, a pak je tady spousta těch, kteří v ní prostě jsou a tím dělají skupinu skupinou. Patříš sem, Taimi. A Tuivo taky.“
Smutně jsem potřásla hlavou. Chystala jsem se říct, že vím, že bych tady nebyla šťastná, ale vtom někdo vešel do stanu. Joki. Tuivo ho následoval. Němě kývl k mé náruči. Předala jsem mu dítě. Sledovala jsem, jak se mu rozzářily předtím vyhaslé oči.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.
Tuivo se na mě falešně usmál. „Nechce se mnou mluvit.“
„Tähti?“ vydechla jsem.
Přikývl. „Nedivím se jí. Musel bych to tady navštěvovat častěji, aby to šlo.“
„Říkal jsem ti už venku,“ usmál se na něj Joki a cukla mu při tom ruka. Nejspíš chtěl Tuiva pohladit, ale ovládl se. „Můžeš to tady navštěvovat.“
„Jo, to by se ti líbilo,“ odfrkl si Tuivo. Šťouchla jsem do něj. „Au.“
„Myslím tady jako v kmeni. A ano. Líbilo. Stejně jako zbytku, Tuivo. Pořád se na vás ptají, jako bych snad věděl víc než oni. Pořád sem patříte.“
Laura kývla. „Po tom, co se dělo s armádou a vy jste nám pomohli, pochopili, že nejste jako oni.“
„To by mohl být dobrý kompromis. Navštěvovat to tady často, ale žít mimo,“ prohlásila jsem. Propletla jsem si s Tuivem prsty. Odtáhl se. Nejprve mě to zklamalo, ale pak mi došlo, že to dělá kvůli Jokimu, aby mu to nebylo líto. Sevřelo se mi srdce dojetím. Tuivo možná měl nějaké chyby, ale určitě nebyl bezcitný nebo sobecký.
„Taimi?“ oslovila mě Laura. „Je to lepší? Cítíš se míň vyděšeně z toho, že všechno ztratíš?“
Zamyslela jsem se. „Ano. Ano, cítím. I kdybych ztratila všechno, mám se kam vrátit, a minimálně ty tu budeš pro mě.“ Laura se na mě laskavě usmála. Jakékoli další slovo utnulo tiché zakňučení.
„No ahoj,“ zazubil se Tuivo na chlapce ve své náruči. Podal mu prst a sledoval, jak se ho dítě snaží chytit do hrsti. Musela jsem se usmívat také. Kdyby na to došlo, byl by skvělým otcem. Usmívala se i Laura.
Pak mi však padl pohled na Jokiho. Vypadal neskutečně zraněně. Když si všiml, že ho pozoruju, nasadil úsměv, ale mě neoklamal. Chtěl snad vlastního potomka? Nebo ho bolel pohled na šťastného Tuiva, protože ho takového neznal?
„Joki?“ rozhodla jsem se promluvit. „Půjdeš se mnou? Něco bych potřebovala.“ Všichni na mě tázavě pohlédli. Náčelník se však nakonec zvedl a společně jsme vylezli ze stanu.
„Co jsi potřebovala?“ zeptal se. Odvaha mě pomalu opouštěla, ale neucouvla jsem před tím.
„Co se děje? Viděla jsem tvůj výraz.“
Joki si nervózně promnul zátylek. „Je úžasný.“
„Tuivo?“
„Samozřejmě. Chtěl bych… kéž bych to nikdy nepokusil a mohli bychom být kamarádi.“
„Možná není úplně pozdě.“ Joki na mě pohlédl. „Splynuli jsme spolu. Dostává se z toho.“ Joki zaváhal.
„Když jsme spolu tehdy naposledy mluvili sami, objal mě, nebylo to v té chvíli nutné, ale stejně to udělal.“
Překvapilo mě to, ale možná se přes to vážně Tuivo přenesl více, než jsem se domnívala. „Není pozdě. Ale netlač na něj. Nechej to na něm.“
Joki kývl. „Děkuji.“ Usmála jsem se na něj. Bylo snad možné, aby všechno nakonec dopadlo dobře, aby se vyřešily všechny naše problémy?