13. Chci být
Laura mi tady citelně chyběla. Risto byl ke mně moc hodný, přinesl mi čaj a připadalo mi, že se mnou mluví laskavěji než kdy dříve, ale i když se snažil to nedělat a tu snahu jsem na něm viděla, soustředil se hlavně na Tuiva. Jestli si Tuivo uvědomoval, jak moc je jeho kamarád šťastný, že ho navštívil, nedával to najevo. Ylermi samozřejmě trávil čas s Palem a chtě nechtě jsem si zase připadala odstrčená.
Ať si Tuivo tvrdil, co chtěl, toto místo pro něj bylo stále domovem. Byl tady šťastný, šlo to poznat, ať byl s rodiči nebo se svým kamarádem. Více se usmíval a jiskřily mu oči. Nemohli jsme dlouhodobě žít v Hetce.
„Takže,“ pronesl Tuivo a to slovo mě vytrhlo z přemýšlení, protože ho vyslovil důrazně. „Takže ty kletby jsou v podstatě vyřešený, když jste odhalili princip.“
Risto pokrčil rameny. „Asi jo. Jenom na sobě musím pracovat, aby se to neopakovalo. Víš, přijmout sebe i ostatní.“
„Jo. Taky jsem na sobě musel pracovat,“ odpověděl Tuivo. Risto si podepřel hlavu a pohledem vyzval Tuiva k pokračování. „Hnal jsem se za nějakou vnější svobodou, ale…“ Odkašlal si. „Když jsem přišel do Aletasa, odmítal jsem všechno, co mě naučili v kmeni, ale souhlasil, ať mě kamarádi naučí žít v jejich světě. Stejně jsem dodržoval nějaký pravidla, jen jiný.“ Kývla jsem. Tuivo se na mě usmál. „Taimi mi to říkala, ale musel jsem si to uvědomit sám.“
Risto vážně kývl. „Ale tu únavu z polární noci si nevyřešil, že?“
Tuivo sklopil pohled. „Jde to poznat?“
„Kdyby ses chtěl prospat, tak můžeš i tady. Ložnice je volná.“
Tuivo mávl rukou. „Jsem v pohodě.“
„Není,“ usmála jsem se a Risto mi to oplatil. „Ale nechce tím ztrácet čas.“
Ristův úsměv zmizel. „Jak dlouho…“
„Dva dny. Promiň, Risto. Není to napořád, jenom…“ Tuivo si povzdechl. „Jyrki teď musí nějakou dobu zůstat v Hetce. A my ho v tom nenecháme samotnýho.“
Risto se pokusil znovu usmát, ale zahlédla jsem v jeho očích bolest. „Takže zítra zase vyrazíte.“
„Jo,“ kývl Tuivo. „Za úsvitu.“
„Fajn,“ kývl Risto. „O důvod víc, proč by sis měl odpočinout. Jdi domů nebo do ložnice, ale trvám na tom, abys šel spát.“
Tuivo si odfrkl. „Chci stihnout nějaký věci.“
„Seš blbej? V tomhle stavu nemůžeš jet až do Hetky,“ prohlásil Risto.
„Neodpočine si,“ podotkla jsem a sevřela Tuivovu dlaň. Třásla se. Měl na Rista vztek. „Zmínil jsi, že Palo a Kesä se setkali. Jak to dopadlo?“ změnila jsem téma.
Risto však potřásl hlavou. „Tuivo…“
Můj přítel se zvedl. „Fajn. Chtěl jsem tě navštívit, ale jestli mi chceš akorát říkat, co mám dělat, tak si naser, Risto.“
Oslovený sklopil pohled. „Myslím to s tebou dobře. Musíš…“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Nech mě.“ Zamířil ke dveřím. Neochotně jsem ho následovala. Tuivo na mě pohlédl a oči mu na moment zněžněly.
„Jdu k rodičům. Ale nemusíš se mnou teď jít.“
Zaváhala jsem. Za normálních okolností bych s ním samozřejmě šla, s Ristem jsem si neměla co říct, ale Tuivo chtěl být sám. Viděla jsem to na něm. Navíc jsem chtěla Ristovi pomoct tu situaci pochopit.
„Tuivo, nikam nechoď,“ prohlásil. „Nechápu, proč ses naštval, ale… asi se omlouvám,“ prohlásil Risto. Tuivo potřásl hlavou a bez rozloučení vyšel ven. Risto se chtěl vydat za ním, ale postavila jsem se mu do cesty.
„Nechej ho. On se ti ozve,“ řekla jsem mu. „Teď o tebe nestojí.“ Tiše jsem za svým přítelem zavřela dveře.
„Měla bys jít, Taimi,“ zašeptal.
„Ano. Půjdu. Ale dovol mi to vysvětlit. Tím, že jsme tu nyní jen na dva dny, chce stihnout navštívit tebe, rodiče, Jyrkiho matku a kdo ví, co má ještě v plánu. Nechce prospat několik hodin. Je to hloupé, ale na druhou stranu, on to do Hetky zvládne. Zvládl dlouhou cestu i v horším stavu.“
„Takže jsem jenom… položka na seznamu toho, co chce stihnout?“
„Tak to nevnímej. Vůbec to, že si na tebe ten čas udělal, něco znamená. U kamarádů z Aletasa to obvykle nedělá.“
Risto zvedl hlavu a zazářily mu oči. „Záleží mu na mě?“
Pokrčila jsem rameny. „Risto, na Tuiva se neupínej. Připouštím, že plán byl usadit se v Pieni, ale ani já nevím, co se mu honí hlavou. Chci říct, může si to kdykoli rozmyslet. Jestli chceš kamaráda, Palo je mnohem lepší volba.“
Odfrkl si. „Palo není Tuivo.“
Pousmála jsem se. „Tuivo není ten nejlepší kamarád. Možná se ti to nezdá, ale je neuvěřitelně zranitelný. Doopravdy se nenaštval. Ublížil jsi mu.“
Risto se zarazil. „Ublížil?“
„Ano. Nedá to tolik najevo, ale ano, záleží mu na tobě. A ty jsi mu řekl, jak má žít svůj život.“
Sklonil hlavu. „Vyřídíš mu omluvu?“
„Vyřídím, ale to Tuivo nechce. Chce, abys přijal všechna jeho rozhodnutí. I když jsou špatná. Sama to nedělám, ale měla bych.“
„Přijal? To je to přijetí, o kterém je ta kletba?“
„V případě Tuiva ano. Ani já nevím úplně, kdy mu můžu poradit. Tuivo je komplikovaný.“
Risto se na mě zadíval. „Odrazuješ mě od kamarádství s ním?“
Potřásla jsem hlavou a dopila čaj. „To vůbec. Jen ti říkám, že to nebude jednoduché.“
Risto kývl k mému hrnku. „Chceš ještě čaj?“
Překvapilo mě to. „Myslela jsem… nemám odejít? Chtěl ses setkat s Tuivem, ne se mnou. Vždyť…“
Smutně se usmál. „To není pravda. Chtěl jsem vidět i tebe. Vím, že to tak nepůsobí, když je tu Tuivo, ale mám rád i tebe.“
„Připomínám ti Lauru?“
Trhl sebou. Na okamžik jsem si myslela, že jsem to pokazila, ale on pak potřásl hlavou. „Ne. Nejsi jako Laura. A to je fajn. Je fajn tě znát.“ Odmlčel se. „Vím, že Tuivo není ta nejlepší volba. Akorát… bych mu chtěl pomoct. Chci trochu odčinit to, že jsme ho nechali v tý rokli.“
„Víš, jak by si toto Tuivo přebral?“ Risto pozvedl obočí. „Že si chceš jenom ulevit od výčitek. Vím, že to tak není. Že ti na něm fakt záleží. Ale jemu to musíš říct přesně takhle. Že ti na něm záleží, ne že to chceš odčinit.“
Risto trochu zmateně kývl. „Dobře. Děkuju.“
Usmála jsem se. „Mohla bych přece jen dostat ještě jeden čaj?“
Risto kývl a mávl na mě, abych ho následovala do kuchyně. Nalil vodu do konvice a zapnul ji. Pak na mě pohlédl. „Víš… když jsem s ním, mám z toho podobný pocity jako s Laurou. Myslím… Tu blízkost. Neřekneš mu to, že ne?“
Zamračila jsem se. „Ty… ty ses do něj zamiloval?“
Risto znovu sklopil pohled. „Možná. Trochu. Jsem z toho sám zmatenej, ale bylo to tu, i když jsem o něm slyšel jen z novin. Ty věci, co dělal, třeba to, jak pomáhal psovodům… vím, že to byla jeho práce, ale mohl si vybrat cokoli.“
„V Aletasu je to úplně běžná práce. A on pro to má schopnosti.“ Byla jsem překvapená, ale věděla jsem, že pro Rista to musí být těžké, takže jsem se snažila reagovat neutrálně.
„Jo. Ale i tak. Na tohle člověk musí chtít pomáhat ostatním. A pak ta jeho nenucenost, i když asi hraná, úsměvy…“
„Tuivo je charismatický.“
„Jo. Já vím. Došlo mi, že takhle prostě působí na všechny. Ale…“
„Ale je to přitažlivé,“ usmála jsem se. „Já vím.“
Zavrtěl hlavou. „Neměl bych ti to říkat.“
„Ne. To je v pořádku. Chápu to. Ale myslím, že Tuivo to nevidí stejně.“
Risto si odfrkl. „To já vím.“ Prudce vydechl. „Díky, že jsem ti to mohl říct. Cítím se líp. I když teď se to asi Tuivo dozví a nepromluví se mnou.“
„Kvůli tomuto by s tebou nepřestal mluvit. Já mu to navíc neřeknu. Ale ty bys měl, pro vlastní klid v duši. Přijme to.“
„Jsi si jistá?“
„Ne,“ připustila jsem. „Nicméně myslím, že se mu to stává často.“
„A ty? Vadí ti, že jsem…“
Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Vnímám to jinak, když má i Jyrkiho. Je to v pořádku.“ Přešla jsem k němu a položila mu dlaň na rameno. „Ale vážně mě zajímá, jak to dopadlo s Palem a Kesou.“
Risto se pousmál a zalil nám čaje. „Párkrát spolu mluvili. To je asi víc, než v co jsem doufal. Myslím, že to můžou napravit.“
„To je skvělé,“ zazubila jsem se. „A Palo a jeho rodiče?“
Risto se nevesele ušklíbl. „Nemyslím si, že by překonali, kdo je. A že by on překonal, že ho za to takhle odsoudili. Ale to je Palova věc, jestli to jednou zvládne nebo ne. Já bych to na jeho místě nezvládl.“
Napadla mě jedna věc. „A Risto?“ začala jsem opatrně.
„Ano?“
„Co tví rodiče?“
Odvrátil zrak. „Mrtví.“
„Promiň.“
„To nic,“ potřásl hlavou. „Mrzí mě jenom to, že jsme neměli lepší vztahy.“
„Chceš o tom mluvit?“
„Zatím asi ne. Ale díky, Taimi.“ Vzala jsem do ruky hrnek a pomalu si usrkla čaje. Napodobil mě. V ten moment někdo zaklepal na dveře. Risto pokrčil rameny a přešel k nim. Následovala jsem ho. Nevím, kdo z nás byl překvapenější, když za nimi stál Tuivo. Když na něj Risto jen zíral, rozpřáhl ruce.
„Zíráš na mě jako na ducha,“ podotkl. Risto k němu vykročil a nejistě ho objal. Vrhla jsem směrem k Tuivovi tázavý pohled, když vcházel dovnitř, ale on se na mě jen usmál. Risto za ním zavřel a uhnul pohledem. Můj přítel mu položil dlaň na rameno. Risto sebou cukl a shlédl na něj se zvláštní zranitelností v očích. Teď, když jsem věděla, co za tím je, jsem na Ristovi viděla, jak ho Tuivo vyvádí z míry.
„Promiň,“ prohlásil náhle Tuivo a pustil kamarádovo rameno. „Chci toho hodně stihnout. Máš pravdu, že bych si měl odpočinout, ale půjdu brzo spát, slibuju.“
„Nic mi do toho není,“ pokrčil Risto rameny.
„Ale je. Myslels to dobře,“ usmál se Tuivo. „Ale jestli se mi chceš omluvit, tak mi uvař ještě jeden čaj.“
Risto se rozzářil. „Jasně. Zase černej?“
Tuivo kývl a posadil se ke stolu. Podepřel si hlavu a oční víčka mu spadla, ale vypadal spokojeně. Byla jsem na něj pyšná, že se vrátil a vyřešil to. Když Risto zmizel v kuchyni, objala jsem svého přítele zezadu.
„Jsi úžasný,“ pošeptala jsem mu do ucha.
„Chci být,“ zašeptal nazpátek. Musela jsem se usmát.