Antiliiny příběhy

Našla jsem ho na verandě domu Naimienových. Silně foukalo, takže jsme tady stáli sami. Jestli si mě všiml, nedal to najevo. Sledovala jsem, jak mu vítr vmetává vločky do tváře a on před nimi jen přivírá oči. Ve tváři měl vepsané napětí. Přešla jsem k němu a sevřela jeho dlaň. Nejistě se na mě usmál. Od té noci kdy jsme splynuli, se mnou příliš nemluvil, ale více se mě dotýkal. Trochu mě to mátlo, ale chtěla jsem věřit, že je to v pořádku. Navíc to teď nebylo důležité. Nastavila jsem tvář posledním paprskům slunce před dlouhou chladnou tmou. I mně budou chybět, ale Tuivo se musel opravdu bát.

„Víš, vždy vyjde. Alespoň na chvíli. Zasvítí sice slabě, ale nebude úplná tma.“

„Jo. Mám s polárními nocemi svý zkušenosti,“ ušklíbl se.

„To, co se stalo minulý rok, se nebude opakovat. To víš. Porazil jsi tu kletbu.“

Povzdechl si. „Já vím. Ale i tak.“

„Pořád se můžeš vrátit do Aletasa.“

Protočil oči. „Copak jsem medvěd, abych prospal celou zimu?“

„Co já vím, když tě tehdy ten medvěd napadl, třeba ses změnil v medvědodlaka,“ pokusila jsem se odlehčit situaci.

Usmál se. „Umím utajit hodně věcí, ale tohle asi ne.“

„Asi,“ zopakovala jsem. Tolik mě těšilo vidět jeho pobavený úšklebek. „Ale vážně. Já tam Ylermiho dopravím.“ Pohlédla jsem směrem k oknu, kde se nacházel pokoj, kde hned po ubytování usnul, protože nebyl zvyklý na hlídky.

„Ne, já bych… myslíš si, že si dokazuju, že tu cestu zvládnu, že?“

Zaváhala jsem. „A dokazuješ?“

„Já chci prostě jenom mít jistotu, že bude v pohodě. Kdybych zůstal v Aletasu, bylo by to mnohem horší. Ne že bych v tebe nevěřil, ale asi… asi bych si vyčítal, kdyby se vám něco stalo a já bych tu nebyl. A…“ Ztichl.

„A?“ vybídla jsem ho.

„Chtěl jsem být s tebou. Jyrki si od nás teď stejně chtěl odpočinout. Je to takhle nejlepší.“

„Tak dobře,“ uznala jsem a zadívala se na mizející paprsky. Nechtěla jsem dát najevo, jak moc mě jeho slova vyvedla z míry. Neměla by. Už jsem si mohla být jistá, že mě Tuivo miluje. Jenže u něj jsem si tím nemohla být jistá nikdy. Pustila jsem ho a vrátila se dovnitř. Nebo to alespoň plánovala udělat.

„Taimi?“ zastavil mě jeho tichý hlas. Nedokázala jsem na něj pohlédnout. V očích měl vepsanou starost. „Co se děje?“

Pokusila jsem se usmát. „Hloupé myšlenky.“

„Zvláštní, že přišly po tom, co jsem řekl, že chci být s tebou.“

„Zvláštní,“ přikývla jsem, ale znovu už jsem se nedokázala otočit a odejít.

Přistoupil ke mně, ale nedotkl se mě. „Taimi, vyspal jsem se s tebou. Co ještě potřebuješ, abys mi věřila, že tě miluju?“

Zamračila jsem se. „Počkej. Ty jsi se mnou… spal, abys mi dokázal, že mě miluješ?“

„Ne! Samozřejmě že ne. Jenom jsem myslel, že mi pak i uvěříš.“

Prohlédla jsem si jeho tvář. Nelhal, ale zároveň jsem v jeho očích rozpoznala vinu. Nechtěla jsem litovat toho, co se stalo, koneckonců, od dětství jsem předpokládala, že se to stane, ale vyčítala jsem si, že jsem uvěřila tomu, že to bylo čistě z lásky.

„Řekneš mi, proč přesně jsi to udělal? Popravdě.“

Uchechtl se. „Neplánoval jsem to. Jsi krásná, Taimi. A přitažlivá. I objektivně, ale…“ Rozhodil pažemi. „Prostě mi byly tvoje doteky příjemný. A zároveň vím, že bys mi nikdy neublížila. Když jsme to zkoušeli tehdy, při odchodu z kmene, nevyšlo to, protože jsem věděl, že bych ti předtím měl říct o Jokim.“

„Chtěl jsi? Chtěl jsi mi to říct už tehdy?“

„Bál jsem se, že bys mi neuvěřila. Joki byl… vím, jakou úctu jsi k němu měla.“

„Vím, že tohle by sis nevymyslel.“

Pobaveně naklonil hlavu na bok. „Jseš si tím jistá?“

„Přestaň. Ty… ty si nevymýšlíš. Nelžeš mi, alespoň ne tímto způsobem. A už vůbec by sis nevymýšlel něco takového. Nikdy ses nesnažil mi zničit pohled na kmen. Mluvil jsi o nich ošklivě, to ano, ale… záměrně ses nikdy nesnažil mi je znechutit.“

„Možná… tehdy bych byl rád, kdybys je nenáviděla.“

„Ale stejně jsi mi o Jokim neřekl.“

Protočil oči. „Protože jsem si myslel, že mi to neuvěříš.“

„Já…“ Najednou se mi nedostávalo slov. Jaká je šance, že bych mu to tehdy vážně věřila, že bych věřila, že se jen nesnaží získat mě na svou stranu? Provinile jsem na něj pohlédla. „Zřejmě bych ti to nevěřila,“ přiznala jsem tiše.

„Toho jsem se upřímně bál i teď.“

Zamyslela jsem se. „Jyrki mi před nějakou dobou řekl, že v tobě vidím jen to nejhorší. Měl pravdu.“

Ušklíbl se. „A mně řekl, že se k tobě chovám příšerně. Taky měl pravdu.“ Zavrtěl hlavou. „Nemám ti co vyčítat.“

„Tak to nefunguje, Tuivo,“ hlesla jsem a natáhla se pro jeho dlaně. „Udělala jsem chybu. Ty asi taky, ale moje chyba s tou tvojí nesouvisí. Jestli cítíš křivdu, můžeš mi to vyčítat.“

Uchechtl se. „Doufám, že až mi bude tak sto let, budu stejně moudrý jako ty.“

„Ani v tomto světě se lidé nedožívají sta, ne snad?“

Potřásl hlavou. „To byla jen nadsázka. A kompliment. Prostě jsem to tehdy neudělal, protože by to nebylo fér ani k jednomu z nás.“

„Kdy ti došlo, že mě miluješ tím romantickým způsobem?“ zeptala jsem se.

„Vím, že tohle mi neuvěříš, ale miloval jsem tě vždycky.“

„Ale ne romanticky.“

„Romanticky,“ usmál se.

„Ale ta kletba…“

Potřásl hlavou. „Když jsem přišel do Aletasa, chtěl jsem začít znovu a byl přesvědčenej, že jsi to jediný, co mě brzdí. Nedocházelo mi, jak moc jsem jinej. Tehdy jsi mi lezla na nervy. Nedivím se, že se ta kletba projevila. Nejde ani tak o to, co cítím, ale jak ti to dávám najevo. A já se snažil sám sebe i tebe přesvědčit, že… že pro mě nejsi důležitá.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale… miloval jsi spoustu lidí.“

„Chodil jsem s nima. Nemiloval jsem je.“ Pokrčil rameny. Pohlédl směrem na západ. Slunce už zapadlo. „Myslel jsem, že tak to má být, že tak vypadá tam venku láska. Než jsem se sblížil s Jyrkim.“ Sklopil pohled. „Nikdy tě nemohl nahradit, pořád nemůže, ale ty jsi umírala a já jsem ti nedokázal pomoct. Soustředil jsem se na něho, protože on měl zůstat naživu. I pak, když se dotkl tý kytky. Já byl… byl jsem přesvědčenej, že to za šamany nezvládneš.“

„Já také,“ pousmála jsem se, ovšem nevesele. „Ty sis uvědomoval, že mě miluješ?“

Zavřel oči. „Za žádnou cenu jsem si to nechtěl připustit. A stejně jsem si myslel, že je to vyřešený, když ses vrátila do kmene.“

„Launo byl milý.“ Při vyslovení toho jména sebou trhl. „Laskavý. Upřímný. Pohledný.“ Tuivo váhavě přikývl. „Ale nebyl ty. Dokázala bych se do něj zamilovat, časem ano. Ale nikdy bych k němu necítila ani polovinu toho, co k tobě. A oba jsme to věděli. Jen…“ Z očí mi stekla zrádná slza.

„Taimi…“

„Ne,“ usmála jsem se a setřela slanou kapku. „Nevyčítej si, co se stalo. Je to pryč.“

„Já vím, ale kdybych byl…“

„Tuivo. To nemá smysl. Odpustila jsem ti. Tak si odpusť také.“ Roztřeseně se nadechl. Stiskla jsem mu dlaně pevněji. „Snažím se ti říct, že… že prostě nemůžu milovat nikoho kromě tebe. Nikdy. Ne tímto způsobem. Vím, jak hloupě to zní, ale chci, abys to věděl.“

„Je mi tě upřímně líto,“ uchechtl se. „Jsem docela špatná volba.“

„Jsi,“ usmála jsem se. „Ale já jsem si tě nevybrala. Nemůžu necítit to, co cítím.“

„Vyspal jsem se s tebou, protože jsem chtěl,“ vrátil se k původnímu tématu. „A… udělal bych to znovu.“ Pohlédla jsem na něj. To jsem ani v nejmenším nečekala. Chtěla jsem se zeptat, jestli to někdy znovu doopravdy udělá, ale on to pokazil. „Kdybych to dělal proto, abys mi věřila, že tě miluju, tak to stejně moc nevyšlo.“

„Tuivo…“

„Ne,“ nevesele se usmál. „Vím, že některé věci, který jsem ti udělal, nejdou jen tak zapomenout. Vždycky tady budou. Děkuju, že jsi to se mnou pořád nevzdala.“

Jemně mě políbil a vešel dovnitř. Já jsem prozatím zůstala venku a hleděla do tmy. Po delší chvíli jsem dospěla k rozhodnutí.

„Špatné věci z minulosti musíme nechat spát. Zůstane jen láska,“ slíbila jsem hvězdám. Tuivo si nezasloužil, abych mu neustále předhazovala, co udělal, když toho sám litoval. Budu tady pro něj, ne proti němu. Budu ho milovat tak, jak si zaslouží.