19. Já tě neopouštím
Slunce venku dávno vyšlo, ale s Tuivem jsme se k sobě stále tulili. Měli jsme odejít, ale on byl unavený. Rozhodla jsem se počkat, až vstane, ale byla jsem z toho nervózní. Ležet tak blízko něj však bylo až moc příjemné na to, abych se toho vzdala. Navíc, nerada jsem si to přiznávala, ale byla jsem také unavená. Celkově jsem se necítila zdravě.
„Myslím, že jsme na cestách už příliš dlouho,“ pronesla jsem a zavrtěla se, abych pohodlněji ležela na Tuivově rameni.
„Snažíš se mi říct, že se mám na den prospat. To teď ale nepůjde, řekli jsme Jokimu, že tu budeme jen jeden den.“
„Pochybuji, že by ti Joki zakázal tu ještě zůstat. Ale ne, tentokrát o tebe nejde.“ Odmlčela jsem si, abych sebrala odvahu se mu svěřit. Chtěla bych po něm totéž, takže bych neměla cokoli skrývat. „Mně není dobře.“
Tuivo sebou cukl a doširoka otevřel oči. „Jakým způsobem ti není dobře?“
„Jsem unavená. A neustále se cítím, jako bych měla zvracet. Je mi slabo a…“
„Taimi?“ přerušil mě váhavě. „Vím, že o tomhle se s muži nemluví, ale… kdy jsi naposledy krvácela? Myslím mezi nohama.“
„Ještě v Aletasu, dva týdny před odjezdem,“ odpověděla jsem. „Pročpak se ptáš?“
Projel si prsty vlasy. „Protože jsme věděli, že se to může stát, ale… teď je ta možnost mnohem reálnější. Čekáme dítě, Taimi.“
Pohlédla jsem do jeho tváře. Měl v očích radost, ale i obavy. „Co teď?“
„Měla bys jít k doktorovi, ale… myslím, že budeš klidnější, když zůstaneš tady.“
„Jak to myslíš?“
Tuivovi se v očích zaleskly slzy. „Jestli čekáš dítě, měla bys tu zůstat. Alespoň třeba rok. Kmen se o dítě postará líp než svět tam venku.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Neluč se se mnou. Konečně jsem dostala šanci tě milovat a ty…“
„Taimi, já tě neopouštím. Budeme tu spolu.“
„A-ale,“ zakoktala jsem, udivená jeho nabídkou. „I kdyby s tím Joki souhlasil, pořád je to muž, který tě…“
„Teď už nic takovýho neudělá. Věřím mu.“
„A co Jyrki?“
Tuivo zaváhal. „Stejně musí zůstat v Hetce. Budeme za ním jezdit. Koneckonců mu musíme vrátit smečku.“ Nejistě se na mě usmál. Naše tváře byly nyní natočené k sobě a tak blízko, že bych ho mohla políbit, kdybych chtěla.
„Měli bychom tam žít s ním.“
Tuivo potřásl hlavou. „Nepotřebuje nás tolik jako na začátku. Myslím, že… že vnímá Pasiho jako svýho otce.“ Chápala jsem, co se mi tím snaží říct. Jyrki nás už nepotřebuje. Má nás rád, ale nepotřebuje nás, aby porazil kletbu. Nacházel lásku jinde, byť zrovna ne tu romantickou. Nacházel ji jinde, stejně jako Tuivo. „Kromě toho, za pár měsíců pro tebe nebude bezpečný chodit tolik schodů.“
„Měl bys jít s ním,“ prohlásila jsem. Trochu se mi třásl hlas. „Patříte k sobě.“
„Je to i moje dítě.“
„Má se tu o něj kdo postarat.“
„O to nejde,“ hlesl a oči mu zazářily. „Já tu chci být celou dobu. Chci vidět moment, kdy přijde na svět, chci vidět jeho první krůčky, sakra, chci i přebalovat jeho smradlavý zadek.“
Zasmála jsem se. Myslel to vážně. „Jyrki to zvládne?“
„Zvládne. A pochopí,“ kývl a setřel mi slzu, která mi stékala po tváři. Plakala jsem štěstím. Můžu se vrátit domů, po tom všem, a přesně tak, jak jsem si to vždy představovala. S Tuivem po boku. Navíc budu mít rodinu, svou i kmenovou.
„Jsi o tom, že to tak chceš, naprosto přesvědčený? Vím, že existují možnosti, jak to dítě… jak ho nemít. Jsem ochotná…“
„Naprosto přesvědčený,“ přerušil mě a působil u toho tak šťastně. Vtiskl mi jemný polibek na rty. Oplatila jsem mu ho a pomalu se začala zvedat.
„Chtěla bych to probrat s Laurou, ale děkuji ti, Tuivo. Vím, že máš rád děti, ale nečekala bych, že tě to tady udrží.“
„Není to jenom o tomhle. Fakt cítím, že se teď chci vrátit sem. Že si chci odpočinout od složitýho světa tam venku. V kmeni je všechno jednodušší, protože žijeme podle toho, co nám řekl ša… Teda, náčelník.“
„Ale to je Joki. Jak si můžeš být tak jistý, že si nic nedovolí, když tě bude mít dennodenně na očích?“
Tuivo se pousmál. „Prostě to vím.“
Sjela jsem ho podezřívavým pohledem. „Nedovolil jsi mu to znovu udělat, že ne?“
„Ne. Ale předtím, než jsi ztvárnila tu bohyni, jsme spolu mluvili sami v jeskyni.“
„Tuivo…“
„Objal jsem ho. Dobrovolně, on mi to nejprve ani neoplatil, jak byl překvapený. Byli jsme tam sami. Ale nic si nedovolil.“
„A co bys dělal, kdyby ano?“
„On by…“
„Ale co kdyby?“
Tuivo pevně semkl rty. V první chvíli jsem si myslela, že se zlobí, ale pak jsem si všimla odhodlání v jeho očích. „Tak ho odmítnu. Jak mi sám řekl, už nejsem chlapec, ale muž. Teď už mu v tom dokážu zabránit.“
„Když odejdu za Laurou, půjdeš za ním, viď? Do jeho stanu. Budete tam sami.“
„Musím mu říct…“
„Tuivo. Proč za ním chodíš? Proč jsi za ním chodil i tehdy? Jistě, získáš si tím nějaké výhody, ale to tě vážně láká si nechat líbit něco, co nechceš, jen kvůli tomuhle?“
„Taimi, nic se nestane.“
„A co když? Co když mu v tom zase nebudeš schopný zabránit?“
Ušklíbl se. „Žárlíš, že byl první, viď?“
„A přecházíme k jízlivosti, viď?“ zazubila jsem se na něj, ale spíše výhružně než vesele. Oba jsme už seděli naproti sobě. „Nechápeš to? Bojím se o tebe.“
Tuivo se mírně usmál. „Nebyl hrubý. Bolelo to, protože neví, jak tomu zabránit, ale já to teď vím. Alespoň teoreticky. Podívej, Joki je docela hezkej a ne vždycky po mě něco vůbec chtěl. Občas jsme si jen povídali nebo se tulili. A jindy mě… jindy mi udělal dobře, aniž by chtěl něco na oplátku. Myslím, že tu nejde o Jokiho, ale o mě.“ Upřel na mě své pronikavé zelené oči. „Nebyl jsem připravený a oba jsme byli nezkušení. Netvrdím, že to chci, ale kdyby se teď něco stalo, myslím, že by mi to neublížilo.“
„Baví tě si tolik lhát?“ Pohladila jsem ho po paži
„Ne, Taimi, myslím to vážně. Nic se nestane, Joki se změnil, ale i kdyby, jsem s tím v pohodě. Ale já osobně nic neudělám, protože miluju vás. Myslel jsem, že už to nebudeme řešit, když se s tebou vyspím.“
Ta slova se mi zabodla do srdce. „Proto jsi to udělal?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Nejen.“ Protočil oči. „Udělal jsem to proto, že jsem chtěl. Ale tohle měl být přidaný bonus.“
„Víš, co je tvůj problém?“
„Vážně dokážeš vybrat jen jeden?“ poznamenal.
Jeho poznámku jsem ignorovala. „Že u všeho hodnotíš, co ti to přinese. Ze všeho chceš mít něco pro sebe.“
„Fakt?“ jízlivě se usmál. „A co věci, jako že jsem Naimienovým splatil... A co… víš co? Tohle nemá smysl.“ Pohlédl na mě. „Už hledáš, jak mi vyvrátit věci, za který jsem na sebe hrdý.“ Sklopila jsem hlavu. Měl pravdu.
„Promiň, Tuivo. Já vím, že je to pro tebe všechno těžké a… není ode mě správné ti stále něco vyčítat.“
Mávl nad tím rukou. „Je lepší, když se se mnou podělíš o to, co ti vadí. Jenom nejsem schopnej s některýma věcma hnout.“
„To je v pořádku. Nechci tě měnit. Ale nechci ani, abys byl nešťastný.“
Usmál se. „Jsem… myslím, že jsem šťastný. Nic moc nám nehrozí, všechno máme jakžtak vyřešený, mám vás dva, kamarády i rodinu. Vlastně tři rodiny. Jednu v Pieni, jednu tady a jednu…“ Natáhl se ke mně a přiložil mi dlaň na břicho. Něžně se na mě usmál. „I ty máš teď tři rodiny. Nás, kmen a mí rodiče tě taky mají hrozně rádi. Prostě ke mně patříš.“
Napadla mě bláznivá myšlenka. „Mohla bych k tobě patřit i právně.“
Zamračil se. „Ty… ty jsi mě právě požádala o ruku?“
„Jistě. Koneckonců, byl to náš osud.“ Zamračil se ještě více. Nejspíš to nebyl dobrý nápad.
„V podstatě nemám nic proti. Jenom nevím, jestli dokážu být v těchhle věcech romantik. Já…“
Usmála jsem se. „Kdyby mi šlo o romantické gesto, vezmu si tě jenom tady. Má to racionální důvody.“
„Je ti jasný, že to znamená, že se vezmeme třikrát, že jo?“
„Cože? Proč?“
„No, měli bychom se vzít tady, když tu budeme nějakou dobu žít. Pak tam venku, oficiálně, a ještě v Alet… vlastně nejspíš v Hetce. Psovodi se tam nějak dostanou, mají spřežení. Takže…“
„Zadrž. Proč s tím mají co dělat psovodi z Aletasa?“ podivila jsem se.
Zhluboka se nadechl a prudce vydechl. „Protože si chci vzít i Jyrkiho. Alespoň symbolicky, když s tím teda souhlasí, což nevím. Nevím, jakej na to bude mít pohled.“
„Manželství se mnou ti znemožní vzít si jeho?“
„V Joissenu není moc pochopení pro to, když má někdo víc partnerů. Ale to je v pohodě. Právně si sice vezmu tebe, ale to je spíš pro výhody, jakože s tebou můžu jet do nemocnice v sanitce, zdědím tvůj majetek, když umřeš, nebo náš vztah budou brát vážněji.“
„Dobře,“ kývla jsem a ignorovala, že první dva důvody zněly dost morbidně. Věděla jsem, že jen vtipkuje, aby odlehčil situaci. „Teď si chci opravdu promluvit s Laurou.“
„A já s Jokim.“
„Nechceš…“
„Ne, nechci se přehodit, Taimi,“ přerušil mě. „Ty to pořád nechápeš, co?“
„Jak to myslíš?“
Protočil oči. „Joki musí dostat šanci ukázat nám, že se změnil. Když mu ji nedám, budu se ho pořád bát. Ale počítám i s možností, že to nevyjde.“
„Tuivo…“
„Ne, Taimi. V tomhle mě nebrzdi.“
Povzdechla jsem si. „Dobře. Tak na viděnou, Tuivo.“
„Na viděnou,“ usmál se. Usmála jsem se nazpět, oba jsme posbírali své oblečení do chladu, vylezli ze stanu a vydali se každý svou cestou, já ke stanu s těhotnými nebo kojícími ženami, kde se zdržovala Laura, a on k Jokiho stanu.