4. Budu se muset naučit poslouchat, co lidi říkají
Stáli jsme před domem a vychutnávali si jeden z posledních západů slunce před dlouhou tmou. Jyrki stál opodál. Jestli mu vadilo, že kouřím, nedal to najevo, ale jasně mi řekl, že nestojí o to, aby musel čichat dým. Styděla jsem se za sebe, ale ruce mi cukaly nervozitou. Teď se celý svět uklidnil. Alespoň na pár sekund. Než zaklel. Když jsem uslyšela jeho kurva, trochu se mi zatočila hlava. Típla jsem cigáro, abych ho neobtěžovala a přešla k němu.
„Co je?“
Kývl někam před sebe a olízl si prst. Teprve když ho nastavil větru a zahleděla jsem se o něco víc nalevo. Teď už jsem to viděla. Hnal se k nám velký černý mrak.
„Sakra. Zvládnou to?“
Jyrki potřásl hlavou. „Jde to z jihu. Oni jdou spíš na severozápad. Nejspíš je to mine, když se vítr nestočí. Nás to ale nemine.“
„Jak takhle poznáš světový strany?“ zajímala jsem se.
„Vždyť… teď jsme se dívali na západ slunce.“
„No jo, ale jak víš, kde je sever a jih?“
Zarazil se, ale pak mu zřejmě došlo, že to myslím vážně. Zavrtěl hlavou. „Na tohle nemáme čas. Pojď, musíme utěsnit okna, než to přijde.“ Jako na povel se zvedl vítr a vehnal mi vlasy do tváře. Sotva se mi povedlo je odhrnout, uviděla jsem ve dveřích Joniho. Třásl se a rozhodně ne zimou.
„Pojď za mnou, prosím,“ vydechl. Snažil se skrýt, jak moc se bojí, ale klepal se mu hlas. Pevně jsem ho objala a zavřela za námi dveře. Jyrki mezitím došel do koupelny pro hadry a ucpával jimi škvíry v oknech, kterými by mohl foukat vítr. Chtěla jsem se k němu připojit, ale Joni se třásl, tak jsem ho držela.
„Kde máte krbové zápalky?“ zeptal se Jyrki.
Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Proč? Krb nepotřebujeme, je tu dost teplo. Jestli chceš navodit atmošku…“
„Auri, máte elektrický vytápění, jestli se nepletu. Ta bouřka bude velká. Nejspíš vypadne proud.“ Joni se roztřásl ještě víc. Zavrtěla jsem nad Jyrkim hlavou. Ještě mu to zhoršoval.
„Nezapalujeme krb často. Bude ti stačit zapalovač?“
Povzdechl si a vytáhl jeden z kapsy. Podpalový materiál byl naštěstí u krbu stále připravený. Sledovala jsem ho, jak zručně ukládá klestí tak, aby co nejlépe hořelo, a pak bere do ruky kus novin a zapaluje ho. Byla jsem v přesvědčení, že si musí podpálit ruce, ale on ho vhodil do krbu dřív, než se oheň doplazil až k němu. Vyšlehly drobné plamínky, které obalily kusy suchých větviček. Když si byl jistý, že nezhasnou, opatrně přiložil několik polínek. Pak přivřel krb a rozhlédl se.
„Co hledáš?“ zeptala jsem se ho.
„Svíčky. Jestli vypadne proud, nebudete tu chtít být jen při světle z krbu. Copak jste nikdy nezažili bouřku?“
Zažili, ale vždycky jsem se soustředila jen na to, abych utěšila svýho přítele. Joni se pevněji schoulil do mé náruče hned poté, co jsem dosedla na gauč. Ten mi nebude nic platný. Zamyslela jsem se. „Možná máme nějaký svíčky tamhle ve vitríně,“ mávla jsem rukou. Jyrki ji otevřel a vytáhl několik největších svíček. Zapálil je a pak nás přejel pohledem. Překvapilo mě, jak je vážný.
„Je… bude to moc zlý?“ zeptala jsem se.
Trochu sebou trhl a na chvilku působil jako ten Jyrki, kterého jsem znala. Ztracený jako malé štěně. Pak však zase zvážněl a v té chvíli z něj šel trochu strach. „Ne. Teď už ne. Tak… se uvidíme, Auri.“
„Cože? Co… kam jdeš?!“ zeptala jsem se, když si bral bundu.
„Domů,“ pousmál se.
„Cože? Teď? Vždyť tě to může zastihnout,“ namítla jsem.
Pokrčil rameny. „Ve městě to nebývá tak strašný jako v horách. Zvládnu to.“
„Proč bys měl? Vždyť můžeš zůstat u nás,“ nechápala jsem.
Kývl k Jonimu „Nechci vás obtěžovat.“ Můj přítel se zavrtěl a vymanil se z mého objetí.
„Jyrki, zůstaň, jo? Nevadí mi, že tohle vidíš. Nějak to netajím.“ Byl pobledlý, ale našel sílu se na našeho kamaráda usmát. „Nechci, abys teď šel ven.“ Jyrki zaváhal. „Nepustíme si nějakej film, dokud jede proud?“
Jyrki pokrčil rameny a usadil se na kraj gauče. Nechápala jsem, proč se najednou chová tak nervózně. Byli tady s Tuivem a Taimi tolikrát, že neměl důvod se čehokoli bát. Ten kluk, který nás před chvilkou připravoval na vánici a bez problému si bral všechno, co potřeboval, byl pryč.
„Uvařím nám čaj. Pořádnou konvici,“ navrhla jsem. Joni mezitím vstal a začal se přehrabovat naší sbírkou filmů. „Jyrki, pojď se mnou,“ vyzvala jsem ho. Poslechl mě, ale působil při tom nejistě a vyděšeně. Když jsme byli sami v kuchyni, sevřela jsem mu rameno.
„Hej. Co je?“
„Radši bych byl doma.“
„Proč?“
„Protože Joni se teď bojí a já…“
„A ty co? Má tě rád, Jyrki, kdy to pochopíš?“
Odfrkl si. „Jo. Z lítosti. A taky proto, že jsem Tuivův přítel.“
„Ne. V tom to fakt není. Věř mi, poznala bych, kdybys mu vadil. Nestyď se. A zůstaň tady.“
„Auri, ale já se necítím komfortně. Jenom s tebou by to asi bylo jiný, ale…“
„Máš tu čest vybrat čaj,“ pokusila jsem se ho rozptýlit. Potřásl hlavou a vrátil se za Jonim. Jeho chování mě překvapilo, ale nic víc, co by se dalo udělat, mě nenapadlo. Vzdáleně jsem vnímala, jak se ho Joni ptá na výběr filmu, ale Jyrki odpovídal tak tiše, že jsem ho přes hučení konvice neslyšela.
Když jsem dovařila čaj, vzala jsem za uši tři hrnky a do druhé ruky konvici a vrátila se k nim. Klečeli na zemi a pokoj podivně potemněl. V televizi běžely úvodní titulky nějakého sitcomu. To byla dobrá volba, jestli má vypadnout proud, asi stihneme alespoň jeden díl, navíc se na to nemusíme moc soustředit.
„Jyrki,“ začal najednou Joni vážnějším tónem. Položila jsem čaj, usedla na gauč a naklonila se k nim. „Proč vlastně… proč vlastně tu bouřku prostě nezastavíš? Po tom, co jsi dokázal v tom kmeni…“
Zavrtěl hlavou. „To neumím. V tom kmeni jsem v podstatě jenom zmrazil vodu v mracích. Neovládám vítr.“
„Ale umíš rozehnat vločky, ne?“
Jyrki se zamyslel. „Teoreticky. Ale víš, stejně bych tu bouřku jen přesunul jinam. A nepřijde mi správný ovládat počasí. Z nějakýho důvodu sněží zrovna tady a tak to má být.“
Joni na něj udiveně hleděl. „Nebyl by to skvělej trénink? Chápu, že máš strach, ale…“ Nelíbilo se mi, že se pokouší Jyrkiho přesvědčit k používání té moci, jen aby zahnal svůj strach, ale na druhou stranu, když to Jyrki uměl, proč by mu nemohl pomoct?
„Kdybych to teď zkusil, zabije mě to.“ Joni pozvedl obočí. „Ne, vážně. Ta moc má své limity. Po tom, co jsem udělal v kmeni, ji nemůžu jenom tak použit znovu, ne tak brzo. A ani nechci. Promiň, Joni. Já vím, že ty vánice jsou děsivý, ale zvládneš to.“
Joni si odfrkl. „Pro někoho jinýho bys to udělal, co?“
Jyrki jen poposedl, ale v jeho očích se rozzuřila bouře, možná stejně silná jako ta, co se chystala venku. „Ne. Neudělal bych to pro nikoho, protože nemůžu. Myslel jsem, že vy ve mně vidíte i někoho jinýho než kluka s kouzelnou mocí.“
Joni potřásl hlavou. „Promiň. Jsem nervózní.“ Vítr jako na povel udeřil do okna. „Zapálil bych si.“
„Chystáš se udělat to tady?“ zeptal se Jyrki opatrně.
Uchechtla jsem se. „Nikdy jsme nekouřili doma. A i kdyby, tak bysme to rozhodně neudělali takhle před tebou. Uklidni se.“
Jyrki upřel pohled na obrazovku, tak jsme ho napodobili. Pořád byl ale nervózní, dokonce se ani neopřel o opěradlo gauče. Joni se ke mně pevně natiskl. Netušila jsem, co s nimi, tak jsem jen sledovala obrazovku a pokoušela se soustředit na děj. Těsně po začátku druhého dílu se to stalo. Televize vypnula a všechno skučení větru se najednou stalo reálnějším. Zamotala jsem Joniho do přikrývky, ale stejně se bál. Neodlepil tvář od mého ramene.
„Tak co teď?“ zašeptala jsem do ticha a tmy prozařované jen svícemi a krbem. „Budeme si vyprávět příběhy jak za starejch časů?“
„Už vás tady nechám,“ prohlásil Jyrki a vstal.
Nechápavě jsem na něj pohlédla „Ta bouřka je přímo tady.“
Pousmál se. „Nepůjdu ven. Jen do kuchyně. Mám tady knihu, budu si číst. Můžu si vzít jednu svíčku?“
„Vole. Proč nechceš být s náma?“
„Protože si nemáme co říct.“
„Co je to za pitomost? Joni byl k tobě vždycky hodnej, proč s ním máš takovej problém?“
„Nech ho být,“ zašeptal můj přítel, ale nevšímala jsem si ho.
„To není o Jonim. Chtěl jsem dneska večer být sám. Už mám dost lidí. Jakýchkoli. Proto jsem chtěl odejít.“
Dřív, než jsem si stihla rozmyslet, co na to Jyrkimu říct, ozvalo se zaskřípání gauče. Joni vstal a na trochu roztřesených nohách k Jyrkimu přešel.
„To je v pohodě. Běž si číst. Kdybys nás potřeboval, jsme tady, jo?“ Udiveně jsem na něj pohlédla, ale Jyrki se usmál. Beze slova odešel do kuchyně. Pohlédla jsem na Joniho.
„Akorát si myslí, že tě obtěžuje.“
„Ne. Chtěl být fakt sám.“
Založila jsem si ruce na prsa. „Myslíš si, že ho znáš líp než já?“
„Ne. Ale poznám na něm, kdy začíná panikařit.“
„On začínal panikařit?“ podivila jsem se.
„Už když jsem se ho ptal na tu kletbu. Proto jsem se mu omluvil. Auri, já tě potřebuju. Nic chvilku neřešme, prosím tě.“
Zavedla jsem ho nazpět ke gauči a vzala ho do náruče. Joni se navzdory své výšce dokázal poskládat do mého objetí tak, že působil nesmírně zranitelně. Nevěděla jsem, co mu říct, tak jsem ho jen pevně svírala. Po chvíli se začal jeho dech prohlubovat. Usnul.
Seděla jsem tam dlouhé chvíle, a když už jsem se začínala dost nudit, Jyrki k nám neslyšně přišel a sedl si kousek ode mě. Nic neříkal, jen se na mě usmíval, a v ten moment to z nějakýho důvodu stačilo. Cítila jsem hlubokou lásku k Jonimu v mé náruči, protože byl tak oddaný a zranitelný, a hluboký vděk ke svému kamarádovi, protože jsme díky němu byli od bouřky prakticky izolovaní a nemuseli jsme po výpadku rozdělávat oheň potmě. Budu se muset naučit poslouchat, co lidi říkají, a míň si domýšlet. Joni chtěl jenom obejmout, Jyrki chtěl jenom být sám, a v moment, kdy to dostali, bylo všechno v pořádku.
Jyrki nahmatal moji dlaň a stiskl ji. Nevím, jestli to bylo gesto podpory nebo toho, že mě měl rád, ale bylo to milý. Měla jsem radost z toho, že i kdyby se Joni probudil, tak bych mohla Jyrkiho držet dál, aniž by na tom bylo něco špatnýho. Bylo to tak uklidňující, nemuset se ohlížet na to, abych náhodou nevzbudila nějakou žárlivost. Natáhla jsem se a s úsměvem pohladila Jyrkiho po tváři.
Co jsem ale nečekala, tak to, že sebou cukne. Překvapené pohlédl na moji ruku, kterou jsem neodtáhla, protože nebylo proč.
„Co je?“ zašeptala jsem. „Víš, že to není myšlený romanticky.“
Odtáhl moji ruku. „No právě. Tohle je moc. Mám hranice, jenom posunutý, Auri.“
„Tak je posuň dál.“
Ušklíbl se. „Nedělej to, prosím.“ Nechápala jsem, v čem je problém, ale až nebudu riskovat, že to Joniho vzbudí, vyřeším to.