6. Pro mě je důležité, že jsi to pochopila
Joni byl v práci a mně se nechtělo být doma samotné. Chvíli jsem si pohrávala s mobilem, projížděla v něm kontakty, ale stejně mi bylo naprosto jasné, koho vytočím. Minule mě sice naštval, když se před Jonim choval, jako by byli cizí, ale jen se mnou se vždycky choval normálně. Pravda, nemohli jsme na projížďku, s cizím spřežením by nejel, ale Tuivo tvrdíval, že při procházkách bývá podobně uvolněný.
„Jdeme ven,“ oznámila jsem mu, když přijal hovor. „Ještě nevím kam, ale bude to někam do přírody. Co třeba…“
„Auri,“ přerušil mě. „Já nikam nejdu. Promiň.“
Protočila jsem oči. „Přijdu pro tebe.“
„Ne, Auri. Fakt ne, dobře?“
„A to jako proč? Jyrki, v práci začínáš až pozítří, vždyť…“
„Ano. A zítra musím k soudu.“
„V Aletasu.“
„Jo?“
„Takže máš dneska čas.“
Uchechtl se. Něco v jeho hlase mě děsilo. „Neodjíždím. Uvidíme se jindy.“
„Ne, Jyrki. Nepokládej to, jasný? Nebo za tebou fakt dojdu a vytáhnu tě ven násilím.“ Znovu se uchechtl. Oba jsme věděli, že to by se mi nikdy nepovedlo.
„Auri, hele. Jsem z toho dost vynervovanej. Já mám Pasiho rád, jasný? Nechci proti němu svědčit. Nechci vidět jeho pohled, až mě tam u soudu uvidí a bude vědět, že to já jsem ho udal.“
„Neříkals, že s tím tak trochu počítá?“
„Asi počítal, než jsme se sblížili. To je fuk. Prostě potřebuju…“
„Co? Celý den se užírat?“
„Nebudu nejlepší společnost,“ varoval mě. Usmála jsem se. V podstatě souhlasil.
„Přijdu za tebou tak za půl hoďky. Půjdeme k jezeru.“
„Ne, Auri, já…“ Položila jsem mu to. Rychle jsem se připravila a pospíchala k Tuivově domu. Když jsem zazvonila, chvíli se nic nedělo. Už jsem začínala přemýšlet, jestli tuší, že jsem to já, komu Tuivo dal náhradní klíč, když mi konečně otevřel. Založil si ruce na prsa.
„Auri.“
„Mohl ses za tu dobu aspoň oblíknout na ven, víš. Půlhodina by ti stačila i třikrát.“
Zavřel oči. „Auri, já ale opravdu nechci, jo. Vím, že mi chceš pomoct a normálně by to i pomohlo…“
Trochu jsem ho odstrčila. „Fajn. Nevadí. Budeme tady. Kafe?“ Zamířila jsem do kuchyně.
„Auri. Dneska ne,“ vydechl a následoval mě. Vytáhla jsem hrnky a až pak si vzpomněla na to, co mi před několika měsíci říkal Ylermi. Položila jsem hrnky na linku.
„Promiň, Jyrki. Můžu udělat kafe? Neměla jsem… chci říct, Tuivovi nikdy nevadilo, když jsem se sama obsloužila, ale ty… ne že bys byl horší nebo…“
Protočil oči. Konečně se trochu pousmál. Považovala jsem to za dobrý znamení. „Nevadí mi, že si děláš kafe. Jenom… chtěl bych být fakt sám.“
„Ne když tě zítra čeká ten soud. Nechci, aby ses trápil.“
Zapnul konvici. Vsypala jsem do hrníčků kávu. Měla jsem raději čerstvě pomletou, ale alespoň tu Jyrki měl něco, co se dalo pít. „O ten soud nejde. Jasně, jsem nervózní. Ale chtěl bych… chci s tebou trávit čas. Ale nejsem Tuivo. Nemám na to… nemám na to vždycky sílu.“
„Na mě nemusíš mít sílu. Nemusíš být vždycky v pohodě, když se sejdeme, víš. Ani Tuivo nebyl.“
„Nebyl?“ podivil se
Ušklíbla jsem se. „Když mlčí a nasadí ten svůj kamenný obličej, poznáš, že mu něco je.“
Pousmál se, ale hned zvážněl. „Když ti řeknu, ať nechodíš, tak sem nechoď. Já jsem…“
V ten moment mi to došlo. „Jde o to, jak jsem tě pohladila, že? Nemyslela jsem to… Já k tobě…“
Vykulil oči. „Co? Upřímně, Auri, málem bych na to zapomněl.“
Zamračila jsem se. „Zrovna u tebe tomu nevěřím.“
„Nemusím nutně analyzovat úplně všechno, víš. Nic se nestalo.“ Upřel na mě zkoumavý pohled. V momentech jako tenhle mi naháněl strach, ale nedala jsem to najevo. „Pokud to pro tebe něco znamenalo, tak mi to řekni, prosím. Bude lepší, když budeme vědět, na čem jsme.“
Couvla jsem. „Ses posral nebo…“ Pak mi došlo, že Jyrki se ptá pro jistotu. „Ne. Ale tys mě chytil za ruku. V čem je to jiný, prosím tě?“
Povzdechl si. „Nevím. Asi jsi mě spíš překvapila. Ale už to nedělej. A já jsem tě neměl brát za ruku. A radši už mě ani nelíbej na tvář.“ Uhnul pohledem.
„Počkej. Ty ke mně...“
„Ne. Jsi kamarádka, Auri, a upřímně si vůbec nedokážu představit s tebou chodit. Jenom nechci překročit hranici toho, co je v pohodě a co…“
„Joni to chápe.“
Protočil oči. „Když jsem naposledy ignoroval ty hranice, tak to bylo s Taimi.“
„Ale tu miluješ, ne? Svým způsobem.“
„Jo. Ale Tuiva jsem taky nechal. Ne hned, ale postupně jsem ty hranice posouval a… nechci, aby se jeden z nás zamiloval, dobře?“
Uchechtla jsem se. „A ty si myslíš, že tímhle tomu zabráníš? Stejně pak odjedeš. Ser na nastavování hranic, když se pak budeme vídat tak jednou za půl roku.“
„Určitě to bude častěji než jednou za půl roku.“
„To tvrdíš teď.“
Potřásl hlavou. „Nevykašlu se na tebe. A stejně se s tebou bude chtít vidět Yl.“
„To těžko. Má lepší život.“
Povzdechl si. „Odstěhoval se. To není taková katastrofa, teď už teda ne. Mám kamaráda s letadlem, zapomněla jsi?“
„Fajn,“ vydechla jsem. „Když chceš, budeme mít hranice.“
„Fajn,“ odsekl a zalil kávu, přestože voda už dovařila před nějakou dobou. Chtěla jsem vzít kouřící šálky, ale on mě předběhl. Když jsme se usadili ke stolu, málem jsem mu položila ruku na předloktí, ale včas jsem se zarazila.
„Tohle můžeš,“ zamumlal.
„Seš divnej,“ odpověděla jsem, ale rozhodla se nechat to nastavování hranic na něm. „Můžu jít zítra s tebou, jestli se bojíš. Vím, že bys víc uvítal Tuiva, kdyby tu byl, ale…“
Uchechtl se. „To by byl špatnej nápad. Ne, Auri. Ty jdeš do práce a…“
„Můžu si vzít volno. Fakt.“
„Jediný, co mě štve, je, že se za to Pasimu nemůžu omluvit a vysvětlit mu to. Že ho zklamu.“
„Ale unesl tě. To je prostě fakt. Vždyť na tom soudu můžeš klidně říct, že k tobě byl hodný.“
„To úplně ne. Musí potvrdit, že mám tu ledovou moc, aniž by věděli, že jsme si blízcí. Můžu jen říct, že nebyl krutý.“
„Budu tam s tebou,“ usmála jsem se na něj. K mému překvapení však zavrtěl hlavou.
„Tohle je můj boj.“
„To ale neznamená…“
„Ne, Auri. Já to zvládnu. Nepotřebuju pomoct.“
„To ale neznamená, že ti ji nemůžu dát.“
Odtáhl se. „Když ti řeknu ne, tak tam stejně půjdeš, viď?“
„Jo, když mě odmítáš jenom proto, že máš pocit, že otravuješ.“
„Ne.“ Jeho hlas byl náhle jako led. „Odmítám tě, protože nechci, abys tam byla, dobře? Tohle…“
„Jsi pěkně nevděčnej, víš,“ naštvala jsem se. „Pořád se tě snažíme vytáhnout z tý tvý podělaný ulity, ale ty si toho vůbec nevážíš.“
„Doprdele, Auri, jasně, že si toho vážím,“ prskl. Ušklíbla jsem se. Až když znovu promluvil, došlo mi, že jsem ho vážně naštvala. Naštvala jsem Jyrkiho. To už bych spíš věřila, že přijde obleva a roztaje celý Joissen. „Ale taky budu víc nervózní, když u toho budeš. A nevěděl jsem, že tahání z ulity znamená dělat věci proti něčí vůli.“
„Cože?“
„Říkal jsem ti, že chci být sám.“
„Jo, ale myslela jsem, že nechceš obtěžovat nebo…“
Potřásl hlavou. Vztek z jeho očí vyprchal a teď jsem se na něj nedokázala zlobit ani já. „Řekl bych ti to přímo.“
„Pochybuju, že bys řekl něco jako Auri, rád bych s tebou šel rád na procházku, ale nechci tě obtězovat.“
„Jo, přesně to bych ti klidně řekl.“ Řekl to s takovou jistotou, že jsem neměla důvod mu nevěřit. Sklopila jsem pohled.
„Fajn. Omlouvám se.“
„V pohodě,“ odpověděl tónem, který značil, že se fakt nezlobí. Vzhlédla jsem. Styděla jsem se. Udělala jsem to samé, co jsme dělali celé roky Ylermimu. Nerespektovala to, co doopravdy říká, řídila se podle toho, co jsem si myslela, že chce říct.
„Jyrki, já…“
„Neomlouvej se. Pro mě je důležité, že jsi to pochopila.“ Vstal a popadl naše prázdné hrnky. Brala jsem to jako znamení, že mám odejít, a taky mi už v kalhotách na ven začínalo být teplo. Zastavil mě však jeho hlas.
„Auri, počkej. Jenom se převlíknu.“
Obrátila jsem se. „Vždyť jsi nikam jít nechtěl. Chtěl jsi být sám.“
„Chtěl,“ připustil. „Ale teď už nechci. Takže jestli ještě chceš…“
Usmála jsem se. „Tak dělej.“ Ani jsem nečekala, že by nebyl hotový během několika minut. Skoro celou cestu mlčel, ale na to jsem byla zvyklá. Když však mlčel i u jezera, začalo mi to být podezřelé.
Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale pak mi došlo, že on je spokojený. Mírně se usmíval, našlapoval měkce, přestože nám nehrozilo žádné nebezpečí, a mně došlo, že nechce narušovat okolní harmonii. Nakonec mi došlo, že se cítím líp. Uvolněně, bezstarostně, a především, neměla jsem potřebu to ticho narušovat. Jen jsem sledovala odrazy posledních paprsků slunce na poklidné hladině, zasněžené stromy a stádo sobů pasoucí se na druhém břehu.
Promluvil až při svačině. „Myslel jsem, že si budeš chtít povídat,“ nadhodil.
Usmála jsem se. „To já taky. Ale… tady necítím tu potřebu. Nechápu to. Byla jsem tu se spoustou lidí, ale nikdy jsem tu necítila takovej mír. Nikdy jsem neměla pocit, že nemusím mluvit.“
„Možná jsi to podvědomě potřebovala. Ticho, klid. Jenom jsi to nevěděla. Chci říct, každej občas potřebuje přírodu, někdo víc, někdo míň, ale pořád tu potřebu jako lidi máme.“
„Už asi chápu, proč jsem se vždycky těšila na projížďku, ale tohle bylo jiný. Ještě klidnější.“
Kývl. „Neplánoval jsem to, ale…“
„Já taky ne. Teda, tu procházku jo, ale mělo to být… jiný.“
„Jo. Ale jsem rád, že jsi tohle zažila.“ Odmlčel se. „Proto bysme měli chránit hory. Když tam něco pokazíme, poznáme to i tady. Ne hned, ale časem jo. Místa jako tohle to zničí.“
Kývla jsem. „Teď už chápu.“ Zvedli jsme se, uklidili odpadky a pokračovali v cestě. Už jsme téměř v tichosti obešli celé jezero a zrovna jsem přemýšlela, jestli mu řeknu, že už mě bolí nohy, když mě oslovil.
„No?“ reagovala jsem.
„Byl bych rád, kdybys tam se mnou zítra šla. Chtěl jsem to zvládnout sám, ale mám strach.“
Usmála jsem se. „Fajn. Večer zavolám do práce.“
„Fakt ti to nezpůsobí problémy?“
Usmála jsem se. „I kdyby, tak mi za to stojíš „ Sledovala jsem, jak se mračí. „Jejda, klídek. Nezpůsobí. Jsem v pohodě, jasný? A zítra to zvládneš.“ Sevřela jsem mu rameno. Vděčně se na mě usmál.