Archiv
Nalezené příspěvky
1. Vezmu tě do nemocnice
22. 5. 2021
„Pomohl jsi mi," uznala. „Ale stejně se to stane."
„Co se stane?" vypadlo ze mě.
Povzdechla si. „Uvrhla jsem na sebe kletbu." Protočil jsem oči. Proto mi na ni něco nesedělo. Ta holka byla zcela očividně blázen. „Jednou umrznu. Jediné, co mě ještě drží při životě, je ta květina. Ale protože ses jí dotkl, jsi teď taky prokletý."
Suše jsem se zasmál. „Připadá ti, že je mi zima?"
„Zatím ne. Ale bude. A nic na světě tě nezahřeje." Asi na sekundu mě vyděsila. Ale pak jsem se rozesmál.
„Jo, jasně."
První dopis
22. 5. 2021
Jo jo, to jsem já, ten cvok, který píše dopisy sama sobě, protože proč ne. Ani nevím, jak mě to napadlo, protože normální lidi si přece vedou deník, ale napadlo mě, že by mohla být sranda si napsat vzkazy, zalepit do obálky, a pak si to za pár let přečíst. No, a taky se potřebuju vykecat někomu, kdo mi nebude radit nebo mě soudit.
Začátek konce
22. 5. 2021
Zdravím všechny přítomné! Tento třidílný článek bude pojednávat o mém studiu na vysoké škole, které jsem nedokončila. Nebudu uvádět přesná jména ani názvy, protože nechci nikoho hanit, a tento článek rozhodně nemá odradit budoucí studenty. Vysoká škola je skvělá a pro někoho i zábavná věc, jen u mě to nějak nefungovalo. Proč a jak se to všechno semlelo, chci vysvětlit v tomto článku, chci zkrátka předat zkušenosti a varovat vás před možným úskalím. Na to, že je to můj první článek, se tady hodně otevřu, ale myslím, že to našemu vzájemnému vztahu autora a čtenářů jen prospěje. A rozkecávám se, hodně se rozkecávám, snad to přežijete.
2. Nemohl ti říct všechno
23. 5. 2021
„Přece nepůjdu s úplně cizí holkou kdovíkam jenom proto, že..." Pousmál se. „Počkej, tohle je nějaká hra, že jo? Zkouška odvahy nebo podobná blbost."
Tuivo protočil oči. „Do háje, už jsem ti asi milionkrát říkal, že ne." Pak zjemnil hlas. Takovým způsobem jsem ho slyšela naposledy mluvit se mnou, když to všechno začalo. Tehdy mě to uklidňovalo, ale vadilo mi, když tak hovořil s někým jiným. „Vím, že je to všechno hrozně divné a matoucí, ale věříš mi, že jo?"
„Jo," hlesl Jyrki tiše a nervózně na mě pohlédl. Nejspíš mu překáželo, že s ním Tuivo tenhle styl rozhovoru vedl přede mnou. Chápala jsem to. Také by mi to nebylo příjemné. Tuivo mi i nenápadnými posunky naznačoval, ať odejdu, ale nemínila jsem ho poslechnout. Koneckonců, týkalo se mě to.
„Je to pravda," hlesl Tuivo, stále tím tónem, který mi tak lámal srdce. „Prosím tě, Jyrki. Na nic se neptej, ale už jsem ztratil jednoho člověka." Zpozorněla jsem. Myslel mě? „Nechci ztratit i tebe." Hrozně mě to mátlo. Tuivo by takovou větu neřekl skoro nikomu. Jak dlouho mohl Jyrkiho znát? Pár let? Co se mezi nimi stalo, že si byli tak blízcí?
„To se teda budu ptát," zavrčel hnědovlasý muž. „Ale to teď jedno. Prostě do žádných pitomých hor nejdu a dej už s tím pokoj." Zvedl se a vypadalo to, že se připravuje k odchodu. Viděla jsem, jak Tuivo bojuje sám se sebou.
„Já půjdu s váma." Nechápavě jsem na něj pohlédla. Zbláznil se? Respektive konečně dostal rozum, ale když jsem odcházela, dala bych celý svět za to, aby šel se mnou. A on s tím teď jen tak souhlasil, dokonce to v podstatě sám navrhl?
Druhý dopis
23. 5. 2021
Asta: Proč? Vím, že se ti líbím.
Já: Ale tohle je nepříjemný, bolí mě krk.
Asta: (Pustil mě.) Ale? Takže se ti líbím. Nesnaž se to zatajit, vidím ti to na očích.
Já: Očividně se ti taky líbím, když se na mě furt lepíš.
Asta: Takže příště spolu půjdeme sami.
Já: Počkej, jako na rande? Ale… asi bych tě radši nejprv poznala takhle s ostatníma.
Asta: Nebuď naivní. Myslíš, že se o tebe kluci přetrhnou? Využij šance, dokud ji máš.
3. Ujdi dvě stě čtyřicet pět kroků
25. 5. 2021
„Kam jdete?" napadlo mě, jak ho zastavit.
Máchl holí s takovou vervou, že málem praštil Tuiva, který polekaně uskočil, zdálo se však, že to dědka ani trochu nevyvedlo z míry. „Já? Nikam, mladíku, nikam." Pak se pomalu odvrátil a já jsem se rozhodl, že podivných lidí už mám dost. Nechal jsem ho prostě odejít. On se však náhle zastavil a zase se zazubil.
„A mimochodem," vyslovil pomalu a zřetelně. „Když se zvedne vítr, ujdi dvě stě čtyřicet pět kroků jihovýchodním směrem, a pak hledej to, po čem zatoužíš ze všeho nejvíce!" A pak se ztratil ve stínech, a to až kupodivu rychle.
Třetí dopis
25. 5. 2021
Ilma: Ty seš jedna z těch, co si myslej, že je týrám, co?
Já: N-ne, já jenom… nevím, jestli tohle dokážu.
Ilma: Seš moc měkká. Myslíš si, že můžeš někdy vyhrát nějakej závod nebo být slavná, když tě nikdy nebudou pořádně poslouchat?
Já: Já… už vím, že musím rázněji a…
Ilma: Nemáš to v sobě. Mohla bych tě učit, i když vidím, že to nikam nedotáhneš, ale za ty prachy mi to nestojí.
Já: Ne… Prosím.
Ilma: Jsi hodná holka, ale na tohle se fakt nehodíš. Dojíme to a pojedem domů.
4. Chci být sám sebou
26. 5. 2021
Tuivo se zvedl a začal přecházet z jedné strany na druhou. Mátlo mě to. Takhle se naposledy choval, když nám jednou nedopatřením vyhasl oheň, protože jsme oba usnuli. Mimoděk jsem si vzpomněla na žár v těle, když nás za trest bičovali. Otřásla jsem se. Věděla jsem, že jsme si to zasloužili a byla jsem vděčná, že nám ukázali, co je správné, ale bolelo to.
„Udělali jsme něco zle?" zeptala jsem se.
S laskavým, ale trochu smutným úsměvem na mě pohlédl. „Ty ne. To já."
„A co?"
Zhluboka se nadechl. „Já... Prostě už nemůžu." Vstala jsem také a objala ho. Složil si tvář do dlaní. On vážně plakal?
„Co nemůžeš?"
Roztřeseně si povzdechl. „Být. Tady."
Zarazila jsem se. „Jak to myslíš?"
„Nechci být jen součástí tohohle kmene. Chci být sám sebou."
„Já ti ale nerozumím," namítla jsem rozhořčeně.
„Já sobě taky ne, věř mi. Ale chci být... svobodný." Oči se mu ve světle plamenů zvláštně zajiskřily.
Čtvrtý dopis
26. 5. 2021
Tuivo: Tohle téma je pro mě nepříjemný. Nejradši bych zapomněl celou svoji minulost. Máš taky něco jako nepříjemný témata?
Zamyslela jsem se. Ta otázka byla zvláštní, ale zaujala mě.
Já: Asi jo. Třeba se mě všichni snaží přesvědčit, že můj pohled na vztahy je blbý.
Tuivo: A ty jsi tak šťastná?
Já: Takhle to prostě funguje.
Tuivo: Nemusíš přece věci dělat tak, jak by měly být, ale tak, jak bys chtěla.
5. Kde je ta jeskyně?
28. 5. 2021
„Jyrki," ozval se najednou za mnou. „Já nevím, kde je ta jeskyně."
„Vydržíme to i tak."
„Nechci to riskovat. Nesměj se." Nechápal jsem, o čem mluví, než vytáhl z kapsy kompas a začal něco počítat. Pomátl se? Pak mi to došlo. On vážně poslouchal to, co říkal ten divný dědek.
„Idiote," okomentoval jsem jeho chování, ale nezbývalo mi, než jít s ním. Když napočítal dvě stě čtyřicátý pátý krok, obrátil se ke mně. Mávl, ať jdu tam, kde stojí on.
Pátý dopis
28. 5. 2021
Asta: Co blbneš?
Nějak jsem po tý otázce zpanikařila.
Auri: Soráč, tohle je naše první rande, nebudu ti dávat pusu.
Asta: Zrovna ty seš staromódní? Působila jsi jinak.
Auri: Nejsem staromódní, prostě jenom nechci. Ne teď.
Asta: Tak fajn. Pojď do tý restaurace.
6. Chci být svobodný
29. 5. 2021
„A chtěl bys udělat ještě něco?" otázal se ho jeden z nejmocnějších šamanů.
Tuivo sklopil zrak, ale musel vědět, že když jim nyní nic neřekne, postihne ho trest. „Odejít." Udělalo se mi zle. To mi neřekl. Ne takto otevřeně.
„Zemřít?" vyslovila to hrozné slovo Siiri. Tuivo zaťal pěsti. On neuměl lhát.
„Ne. Odejít. Jako z kmene. Já... chci být svobodný." Pustila jsem ho a zhnuseně na něj pohlédla. Nemohl za to, ale toto bylo příliš. Tuivo jen zavrtěl hlavou a stiskl k sobě čelisti. Vypadal tak zuboženě, ale nemohla jsem ho utěšit, když vykládal takové nesmysly.
„To je v pořádku," usmál se však šaman a pohlédl na ostatní. Pochopila jsem, že spolu nejspíš komunikují skrze myšlenky. To uměli jen oni. „My ti pomůžeme." Pohlédl na Tuivův krk a ukázal na žlutý kámen, který mu sloužil jako ochranný amulet. „Půjči mi to na moment." Čekala jsem, že Tuivo hned uposlechne, ale on zděšeně zavrtěl hlavou a sevřel přívěsek v dlaních. V té chvíli jsem na něj byla opravdu nahněvaná.
Šestý dopis
29. 5. 2021
Tuivo: Seru na to. Prostě tu nepatřím.
Já: Ne ne ne, to je v pohodě. Fakt ti pomůžem.
Joni: Jo. Půjdem zítra na lyže nebo…
Tuivo: Já neumím jezdit na lyžích. Nebo teda… ne dost. Ale… jestli chcete do hor, tak řídím spřežení.
Já (nadšeně): To fakt?
Tuivo: Jo. Můžem si půjčit dopravní sáně.
Joni: To by šlo. A my ti tam zkusíme vysvětlit, co a jak.
Tuivo: Fakt díky.
7. Bojím se, že ti jednou řeknu moc
30. 5. 2021
„Tak moment, mám to. Zbili tě, protože tě nutili si vzít Taimi, ale ty jsi nesouhlasil, tak jsi utekl a..."
Tuivo se začal smát. „Náhodou, jsi docela blízko. Fakt jsem utekl, protože jsem nesouhlasil s jejich stylem života. Akorát... je to složitější." Obrátil jsem se k němu, protože jsem cítil, že i on se pohnul, a sledoval plameny, které se odrážely v jeho zelených očích. „Taky bych měl být prokletý jako ona. A jako ty."
„Dotkl ses tý květiny?" Tuivo nejprve přikývl, ale pak zavrtěl hlavou. Povytáhl jsem obočí.
„Nevím, jestli ti to můžu říct."
„Tu větu už jsem slyšel asi milionkrát. Tak to nějak naznač."
„Nedotkl."
„Tak co? Leze to z tebe jak z chlupatý deky."
Usmál se. „Když jsi to přirovnání použil poprvý, nechápal jsem ho."
„Tuivo, neodbočuj," zavrčel jsem.
„Je to vinou jednoho kouzla. Na mě ho zkusili taky. Ale nefungovalo to."
„Jak to? Kdo ho zkusil?"
„Na druhou otázku ti nemůžu odpovědět, ale ta první... hm..." Zaváhal. „Ten divný stařec, ten, co předpověděl vánici... já ho znám." Ta informace mi téměř vyrazila dech.
„Počkej, co?!"
„Myslím, že mi tehdy pomohl."
„A... proč sis z něho teda dělal srandu? A neřekl jsi mi, že by ta věštba možná mohla vyjít?"
Tuivo si odfrkl. „Protože on byl vždycky trochu divný a občas blábolil nesmysly. Myslel jsem si, že mu přeskočilo, protože se takhle nechoval poprvý. A hlavně se mu tak úplně nedá věřit."
„Hm, a co si myslíš teď, když ta věštba vyšla?"
„Popravdě," pohlédl na mě. „Že mě chce dostat zpátky domů. Teda, nás. Mě a Taimi."
Sedmý dopis
30. 5. 2021
Joni: Hele, a odkud že to vlastně jsi?
Tuivo: Nestarej se.
Joni: Fajn, ale uvědom si, že ti chcem pomoct.
Tuivo: Jo… vážím si toho, ale na tohle se mě už nikdy neptej. Fakt ne.
Já: Fajn, ale ta holka je ze stejnýho místa jako ty, že?
Tuivo: Jo, ale ona se tam narodila.
Já: Je to nějaká sekta?
Tuivo: Řekl jsem, ať se neptáte.
Já: Nemusíme to pro tebe vůbec dělat. Vzali jsme tě pod ochranný křídla, uvědomuješ si to?
Tuivo: Pod… co?
Já: Netvrď mi, že nevíš, co znamená vzít někoho pod ochranný křídla.
Tuivo: Nevím.
Já: Tohle bude fakt těžký.
8. Nechoďte kolem lesa
31. 5. 2021
„Vítejte, zbloudilí a bláhoví přátelé!" zašveholil. Nikdo se neměl k tomu, aby mu odpověděl. On se však přesto zeširoka usmál. „Jak vidím, našli jste jeskyni!"
„Děkujeme," procedil Jyrki skrze zuby.
„Není za co, mládenče," zachechtal se stařík. „Jsi velmi odvážný, velmi," zamumlal si víceméně pro sebe. „A to nemluvím," vztyčil prudce prst, „jen o této cestě. Měl jsi velmi těžký život, velmi..." Jyrki zaťal zuby. Já jsem jen nechápala, jak dotyčný něco takového zjistil. Jyrki mu přece musel být ukradený.
„Co kdybychom přestali tlachat a rozloučili se?" otázal se hnědovlasý muž podrážděně.
„Jak myslíš, jak myslíš, chlapče. Mohl ses dozvědět něco o svém osudu." Odmlčel se. Všichni jsme čekali, že ještě dodá něco podobného, jako minule. A nezklamal. „A mimochodem," mrkl na nás. „Nechoďte kolem lesa. Není tam bezpečno." S těmi slovy se zvedl a zmizel ve stínech. Všichni jsme z jeho příchodu byli nějakou chvíli otřesení. Jako první promluvil Jyrki.
„Doufám, že jsi se sebou spokojený," řekl Tuivovi, který se kupodivu usmál.
„Jsem," odvětil. „Protože teď už víme, čemu se vyhnout."
Oba jsme na něj zmateně pohlédli. „Jak to myslíš?" vyjádřil Jyrki i mou myšlenku. Bylo nám oběma jasné, že to nemyslí tak, že se vyhneme lesu, to by to neříkal tak ironicky.
„No, jediné řešení, jak se vyhnout dalšímu setkání s ním, je udělat přesný opak toho, co po nás chce." Zamračila jsem se. To se mi moc nezdálo.
Osmý dopis
31. 5. 2021
Já: Co? Ne, ani ne, prostě jsme se domluvili až na pozítří. Ale je tu takovej problém.
Máma: S chlapama bývaj vždycky problémy.
Já: Dneska jsem ho viděla jít po ulici s nějakou holkou. A choval se k ní dost důvěrně.
Máma (po krátkém tichu): Mizera jeden. Pořádně mu to vytmav.
Já: Ale my spolu asi ještě reálně ani nechodíme.
Máma: Musí vědět, že tohle si k tobě nemůže dovolit.
Já: Nechci být za hysterku.
Máma: Musí vědět, že o něho stojíš. Musíš na něho být tvrdá, aby za tebe bojoval.
Já: Ale mami…
Máma: Věř mi, holčičko, jestli mu to jenom tak projde, bude tě později podvádět pořád.
Já: Tak díky, mami.