8. Nechoďte kolem lesa
Pokračovali jsme v cestě hlouběji a hlouběji do hor. Nádech domova byl všude kolem mě. Když jsme odsud odcházeli, Tuivo tvrdil, že je to hořká pachuť věcí, které jsme pohřbili, ale mě to uklidňovalo. A uklidňovalo mě to také teď, i když jsem věděla, že i pokud všechno půjde dobře, takové selhání nám nemůže projít. Možná ale konečně i Tuivo dostane rozum a přestane se snažit jít proti tak nelítostnému proudu. Osudu přece nelze unikat věčně.
Mé oči na okamžik upoutalo teď už poklidně šeré nebe. Když jsme odsud odcházeli, byla také polární noc. Bylo to tak podobné, a přitom tak jiné. Já už jsem dávno nebyla tou naivní zamilovanou dívkou, která si myslela, že Tuivo přesně ví, co dělá, už jsem nenosila v hlavě ideály a sny. Zbyla jen bolest, strach a mráz. Koutkem oka jsem na Tuiva pohlédla.
Jak jinak, seděl při Jyrkim, který mu vyprávěl nějakou historku. Možná to bylo jen tím, že jsem je naplno neposlouchala, ale nešlo mi se s nimi smát. Možná to ostatně ani nebylo určeno pro mé uši. Byla jsem ráda, že na mě Jyrki nemluví. Jednak nemělo smysl si s někým vytvářet vztah, když nejspíš stejně zemřu, a jednak jsem si nemyslela, že my dva bychom spolu někdy mohli vycházet. Byl z jiného světa, do kterého teď patřil i Tuivo, a já jsem zůstala úplně sama.
Opět mě začala přepadat úzkost, ale neměla šanci mě pohltit. Znovu se totiž ozvalo zapískání. Jyrkiho psi zastavili a strnuli, zjevně byli zmatení, že na ně někdo píská, když jsou všichni zapřažení a táhnou sáně. Štěňata a Titta přeběhli k Jyrkimu a jedno ze štěňat mu i vyskočilo do klína, ale on by tímto způsobem v takové chvíli nezapískal, a hlavně se to ozývalo z větší dálky. Naklonil se ke své smečce a začal je uklidňovat. Ještě než se nám zjevil, došlo mi, že to pískal onen stařík. A po chvíli se opravdu vynořil ze stínů. Pomalým krokem se k nám přiblížil.
„Ale ne," hlesl Jyrki. „Já mu prostě ujedu."
„To bych nedělal. Nevím, co to způsobí," odpověděl mu Tuivo.
„Už mám těchhle řečí dost," zavrčel jeho kamarád a chystal se popohnat spřežení, ale Tuivo ho popadl za paži, aby se nemohl pohodlně usadit. To už k nim mezitím došel onen muž. Bez okolků se postavil přímo vedle mě. Trochu jsem se od něj odtáhla, protože to byl přece jen zatracenec.
„Vítejte, zbloudilí a bláhoví přátelé!" zašveholil. Nikdo se neměl k tomu, aby mu odpověděl. On se však přesto zeširoka usmál. „Jak vidím, našli jste jeskyni!"
„Děkujeme," procedil Jyrki skrze zuby.
„Není za co, mládenče," zachechtal se stařík. „Jsi velmi odvážný, velmi," zamumlal si víceméně pro sebe. „A to nemluvím," vztyčil prudce prst, „jen o této cestě. Měl jsi velmi těžký život, velmi..." Jyrki zaťal zuby. Já jsem jen nechápala, jak dotyčný něco takového zjistil. Jyrki mu přece musel být ukradený.
„Co kdybychom přestali tlachat a rozloučili se?" otázal se hnědovlasý muž podrážděně.
„Jak myslíš, jak myslíš, chlapče. Mohl ses dozvědět něco o svém osudu." Odmlčel se. Všichni jsme čekali, že ještě dodá něco podobného, jako minule. A nezklamal. „A mimochodem," mrkl na nás. „Nechoďte kolem lesa. Není tam bezpečno." S těmi slovy se zvedl a zmizel ve stínech. Všichni jsme z jeho příchodu byli nějakou chvíli otřesení. Jako první promluvil Jyrki.
„Doufám, že jsi se sebou spokojený," řekl Tuivovi, který se kupodivu usmál.
„Jsem," odvětil. „Protože teď už víme, čemu se vyhnout."
Oba jsme na něj zmateně pohlédli. „Jak to myslíš?" vyjádřil Jyrki i mou myšlenku. Bylo nám oběma jasné, že to nemyslí tak, že se vyhneme lesu, to by to neříkal tak ironicky.
„No, jediné řešení, jak se vyhnout dalšímu setkání s ním, je udělat přesný opak toho, co po nás chce." Zamračila jsem se. To se mi moc nezdálo.
„Netvrdil si, že vás nejspíš chce dostat domů?" otázal se Jyrki. Zděšeně jsem na něj pohlédla. Tuivo se choval jako blázen. S takovou domněnkou se nesvěřil ani mně, tak proč to říkal Jyrkimu, který o ničem z toho neměl vědět? Nevydržela jsem to.
„Tuivo," oslovila jsem dotyčného. Zaváhala jsem nad jazykem, ale poté jsem zvolila udgunštinu, jazyk většiny horských kmenů. „Co jsi mu to napovídal? Vždyť..."
„Teď ne, Taimi," odpověděl mi stejným způsobem a přesměroval svou pozornost k Jyrkimu, který zrovna začal také mluvit.
„Tak proč chceš udělat něco, co tě domů nedovede?" zeptal se ho. I když se mi nelíbilo, že jeho otázky byly důležitější než ty mé, musela jsem uznat, že to je dobrý dotaz. „Vždyť před tou vánicí nás to zachránilo."
„Taky jsi mu chtěl zdrhnout. A přežili bychom ji tak jako tak," pokrčil Tuivo rameny.
„To sice jo," uznal Jyrki. „Ale ta jeskyně nám dost ulehčila práci."
„Nebudu dělat to, co si nějaký dědek zamane. Kdo ví, jaké má plány," zavrčel Tuivo. Když jsem viděla jeho výraz, věděla jsem, že je zle.
„To je prostě jenom ta tvoje nechuť k poslouchání něčích rad," ušklíbl se Jyrki. Přikývla jsem. Tuivo nejenže nerespektoval příkazy a autority, ale neposlouchal ani dobře míněná doporučení.
„Prostě ne, Jyrki. Nebudu dělat to, co říkal."
„Tady jde o víc než nějakou hrdost," upozornil ho Jyrki, ale já jsem věděla, že je to marné. „Prostě jedeme a uděláme to tak, jak řekl ten dědek, když už jsme si ho vyslechli."
„A co když nás chce schválně zabít?" namítl Tuivo, ale já jsem věděla, že se jen nechce vzdát.
„Proč by to dělal?"
Tuivo pokrčil rameny. „To nevím."
Jyrki mu už na to nic neřekl, pobídl svou smečku k jízdě a beze slova jsme pokračovali v cestě. Myslím ale, že jsme všichni cítili, jak moc se atmosféra změnila. Byla jaksi dusivá a těžká, i když se nám vlastně nepřihodilo nic zlého. Ticho přerušoval jen vítr a Jyrkiho občasné povely. Váhala jsem. Napadlo mě, že to Jyrkimu nebude po chuti, ale mně se taky nelíbilo, když si povídal s Tuivem a já jsem na jejich rozhovoru neshledávala nic zajímavého.
„Tuivo?" oslovila jsem ho proto.
„Co se děje?" zeptal se. Zjevně nepochopil, že nechci, aby nám Jyrki rozuměl.
„Já jen... Nechceš už přestat s tím odmítáním rad, autorit a tak? Já vím, že je to kvůli tomu, co se nám dělo v kmeni, ale už je to pryč a ty teď žiješ v úplně jiném světě."
„Může se to stát znovu. Nechci, aby měl kdokoli kontrolu nad mým osudem," zavrčel. Alespoň už přešel do udgunštiny.
„Já vím, ale ty kvůli tomu děláš hlouposti. Stále sis nenašel pořádnou práci, viď?" Ve skutečnosti jsem neřekla práci ve smyslu zaměstnání, na takový pojem jsme neměli slovo, označila jsem to spíše jako úlohu nebo úkol, ale Tuivo to pochopil.
Zachechtal se. „Jak to s tím souvisí?"
„Myslíš si, že se navždy uživíš tak, že budeš sem tam někde pomáhat, Tuivo? Co ti tak vadí na tom, že by tě někdo systematicky řídil tak, abys dělal svou práci nejlépe?"
„V tom, že by mě řídil. Vyhovuje mi to tak, jak to je, a ty to moc dobře víš. Taimi, může ti to být jedno."
„Protože už nejsem ve tvém životě. Chápu."
Tuivo na mě s lítostí pohlédl. „Nebylo snadné se smířit s tím, že zemřeš, Taimi. A když se mi to konečně povedlo, nebudu se vracet k tomu, co bylo, když..."
„Když stejně zemřu, že."
„Je to dost pravděpodobné," vyslovil opatrně. Zamotala se mi hlava. Nechtěla jsem to slyšet zrovna od něj. „Co je? Proč jsi tak zbledla?" zeptal se mě. Jen jsem nad tím mávla rukou, ale moc dobře mi nebylo. Jyrki nás přejel pohledem, ale za slova jsem mu nestála. U něj jsem za to byla ráda, ale mrzelo mě, že jsem nestála za slova ani Tuivovi. Oba se ode mě odvrátili. Tuivo vytáhl mapu a něco v ní studoval. Neměla jsem sílu se k němu připojit.
Bylo to zase tady. Na chlad se dalo zvyknout, na slabost také. Ale ne na tuto zvláštní únavu, která mě dočista paralyzovala, která mě nutila si lehnout a usnout s tím, že už se možná nikdy neproberu. Chtěla jsem se jen někam stulit a čekat na nevyhnutelné, ale tady to nešlo, tolik místa na sáních nebylo. Před očima se mi míhaly mžitky. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale bylo to silnější. Roztřásla jsem se. Zima, tak hrozná zima vládla všude ve mně. Nechtěně jsem sykla bolestí, když začala prostupovat mými žílami. Matně jsem vnímala, jak na mě oba muži pohlédli. Proč se starali?
„Kurva," procedil Tuivo skrze zuby a pak jsem něco cítila. On mě pohladil. Pohladil mě po vlasech. Na malou chvíli jsem se uklidnila. „Promiň, Taimi," promluvil ke mně přesně tím laskavým hlasem, který jsem si přála. Pohled se mi trochu projasnil. Podívala jsem se na něj a pokusila se usmát. „Můžu za to." Netušila jsem, v jakém jazyce na mě mluvil, ale zjevně mu Jyrki rozuměl, protože se netvářil zmateně, spíše nerozhodně. Cítila jsem, jak se sáně zastavily. Oba vstali. Chtěla jsem je vyzvat, aby jeli dále, ale hlas mě neposlouchal. Tuivo mi zatlačil do ramen. Neměla jsem sílu se bránit. Na poslední chvíli uklidil z místa, kam poté dopadla má hlava, cepín. Lehnutí na sáně mi na jednu stranu pomohlo, ale na druhou se mi chtělo ještě více spát.
Jyrki přešel ke mně a chytil mě za ruku. Zděšeně jsem na něj pohlédla, ale vysmeknout jsem se mu nedokázala. Tuivo otevřel ústa, aby mu něco řekl, ale pak si to zjevně rozmyslel. Nebylo to přímo nepříjemné, naopak, lidský kontakt mi vždy pomáhal, ale nechápala jsem, co to Jyrki dělá. Vždyť mě neměl rád. To to se mnou vážně bylo tak zlé, že mu mě bylo líto?