Plamen vzpomínek: Temná obloha (1. díl)
Příspěvky
24. Byla jsem doma
25. 7. 2021
Jejich hlasy se změnily v nepřehledný šum a následně se vytratily úplně, ale byla jsem ráda za to, co jsem vyslechla. Jyrki slíbil, že spolu minimálně ještě jednou oslaví Vánoce. Tuivovi to muselo udělat neskutečnou radost. S úsměvem jsem v kapse sevřela sněžítko. Obešla jsem malou skálu a zahlédla v dáli kouř. Kouř domova. Nic nebude jako předtím. Já jsem nebyla stejná. Doma budu šťastnější, ale pobyt mimo kmen a zejména tato cesta mě hodně naučily. Naučily mě tomu, že lze žít i jinak. A především, v kmeni už nebude Tuivo. Ale bylo tam teplo a bezpečí. Byl tam domov, kam jsem skutečně patřila. Přesto jsem v duchu Tuivovi slíbila to, co si snad opravdu přál, když mi dával onen dar. Slíbila jsem mu, že na něj nikdy nezapomenu.
Cesta mi uběhla rychle. Bála jsem se, ale už nebylo co ztratit. Ignorovala jsem zvídavé pohledy lidí z kmene, kteří mi tolik chyběli, a zamířila rovnou do obydlí šamanů, přestože mě nepozvali. Bylo zvláštní, jak málo mi vadilo porušovat pravidla. Když jsem vešla dovnitř, nikdo se nezdál být překvapený. Jistě. Museli to vědět, museli vědět, že sem přijdu, ještě dříve, než já. Siiri ke mně beze slova přešla a položila mi dlaň na čelo. Došlo mi, to dělá. Bere si zpět svůj dar. Už jsem ho nebyla hodna. Zároveň mě tak ovšem vysvobozovala z kletby. Tělem se mi po dlouhé době rozlévalo až nepříjemné teplo. Vykřikla jsem a zároveň se rozplakala. Rozplakala jsem se štěstím. Byla jsem doma.
23. Dneska jsou asi Vánoce
25. 7. 2021
Tuivo se však nenechal odbýt. Šel opět za mnou. Společně jsme sledovali, jak dovádějí ve sněhu nebo odpočívají. Vydechl jsem. „Promiň. Fakt vidím, jak se snažíš, jenom..."
„To nefunguje, co?" zeptal se dost zklamaně.
„Ale jo. Ty rukavice jsou super. A ta polívka byla fajn. Jenom... se nemůžu zbavit vzpomínek."
Pokrčil rameny, ale viděl jsem, že ho to trápí. „Aspoň jsem to zkusil."
„Taimi..."
„Taimi je to jedno. Navíc jsem si to u ní asi trochu pokazil s dárkem."
„Proč? Co jsi jí dal?"
Mávl nad tím rukou. „To je fuk. Věděl jsem, že je to blbost. Necháme už to být a půjdeme spát, fajn?"
„Ne, Tuivo, já..."
„Nemusíš se přemáhat. Teď už vidím, jak moc je to pro tebe nepříjemné."
Zaťal jsem čelisti. „Ne. Jestli máš na programu ještě něco..."
„Vlastně ani ne. Promiň, že zase musíš držet hlídku." Přikývl jsem. Bylo mi zle. Zklamal jsem ho. „Anebo vlastně..." Sáhl si do kapsy u bundy. „Ještě něco pro tebe mám. Nechtěl jsem ti to dávat, protože je to kravina, ale teď už to je jedno. Koupil jsem to... abys nikdy nezapomněl, víš."
Rozevřel dlaň. Spatřil jsem sošku. Dřevěnou sošku psa. Nejprve jsem se ušklíbl, ale pak mi to došlo. On nechtěl, abych zapomněl, jak jsme se poznali, a co jsme pro sebe znamenali. Oči se mi zalily slzami, znovu.
22. Jdu se rozloučit
25. 7. 2021
Tuivo prudce vydechl. „Prostě odcházím. Pryč. Pryč mimo tenhle styl života, do normálního města, do normálního světa."
Cítila jsem v sobě obrovský vír zmatku. Pomalu se měnil v bouři hněvu, když mi začínalo docházet, co tím myslí. „Ale... to přece nemůžeš!"
„Proč ne?" naklonil hlavu na bok. „Víš co? Mně je to vlastně jedno. Přišel jsem se rozloučit a... to je celý." Zděšeně jsem vrtěla hlavou, ale on si mě přitáhl k sobě a držel mě v objetí. Rozplakala jsem se. Hladil mě po vlasech, což mě uklidňovalo, stejně jako jeho teplo. Ale nervózně se při tom ošíval a po krátké chvíli mě pustil. Beze slova se zvedl a ušklíbl se. Opouštěl mě, opouštěl všechno, co jsme kdy znali a měli.
21. Já vás zachráním
25. 7. 2021
„Hej. Pojď zpátky," zavrčel jsem.
„Jo, jenom..."
„Ne, nedám ti chvilku. Musíme jet."
„Co tě žere? Ta kletba tě vůbec nepostihla." Pomlčel jsem o bílých prstech tam v Pieni.
„Ne, ale Taimi možná umře, než si tady utřídíš myšlenky nebo co vlastně děláš."
Obrátil se ke mně a na tváři se mu zračil posměšek. „Odkdy ti na ni záleží? To ses zamiloval nebo co?"
„Jo, jasně, teď se tady budeme obviňovat, kdo se do koho zamiloval."
„Co?"
„Ale nic," mávl jsem nad tím rukou. Nemínil jsem rozebírat, co si Taimi myslela. „Ne. Prostě... nezaslouží si, jak se k ní chováš."
„Já vím, že ne, ale stejně umře. Pochop, že v kmeni vám nepomůžou. Tohle nemůže vyjít."
„A proč jsi sem teda šel, když nevěříš, že se to povede?"
Pokrčil rameny. „Nevím. Asi jsem si myslel, že se stane nějaký zázrak. Ale jste oba dva odepsaní." Vyhrkly mi slzy do očí, ale rychle jsem zamrkal a odehnal je. Nechtěl jsem, aby mě utěšoval.
„Tak proč jsi se mnou ještě před pár minutama chtěl slavit Vánoce?"
Jeho výraz se změnil. Byl smutný a odevzdaný. Položil mi ruku na rameno. „Abych měl na tebe další hezkou vzpomínku." Už jsem to nevydržel. Sklopil jsem hlavu, ale věděl jsem, že slzy stejně vidí. „Neplač. Bude tě to v týhle zimě akorát bolet," hlesl.
„Ty prostě... snažíš se o to samé, jako jsi udělal u ní. Snažíš se smířit s tím, že umřu. Jenže mě se tak lehko nezbavíš," šeptal jsem.
„A... jak to chceš udělat? Jak, Jyrki? Ti šamani nemají nejmenší důvod ti pomáhat, to už spíš pomůžou Taimi, i když zradila."
„Nevím. Ale koukni na mě. Sám jsi to řekl. Ta kletba mě nedostihla. Zatím jsem živý a zdravý. A hlavně... ten Taimin nápad možná není úplně odvěci." Nemyslel jsem si to, ale potřeboval jsem, aby se ode mě neodtahoval.
20. Cíl není tam, kde si myslíte
25. 7. 2021
„Cesty osudu jsou někdy příliš nevyzpytatelné," prohlásil stařec veselým tónem.
„Co jsme podle vás měli dělat? Vždyť byl Tuivo zraněný, neměli jsme zásoby!" obořil se na něj Jyrki. „Museli jsme do města."
Stařec se shovívavě usmál. „Mladíku, jak jsem již řekl, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Chtěl jsem vás dovést co nejrychleji k cíli, protože Taimi," podíval se na mě s lítostí. „Nejspíš příliš dlouho nevydrží, i když jste mě v něčem mile překvapili." Odmlčel se a já jsem přemýšlela, jak druhou část svých slov myslel. „Ale udělali jste správně, že jste slepě nenásledovali má slova."
Jyrki zavrtěl hlavou. „Nerozumím tomu. Nejprv vás máme poslouchat, nebo to dopadne zle, a pak je to najednou dobře?"
Stařec si mocně povzdechl. „Za celou vaši cestu se vám nic nestalo."
„Spadl do ledovýho jezera. Málem mě sežral medvěd. Uvízli jsme se vánici," zavrčel Tuivo. „To jako nic není?" Já jsem však předem věděla, co mu muž odpoví.
„Vypravili jste se v zimě a za polární noci do zasněžených hor. Obyčejně by vás potkalo mnohem více nebezpečí."
Tuivo se zamračil. „Stejně někdo z nás zemře."
„Kde bereš tu jistotu, chlapče?" zeptal se ho muž. Překvapeně jsme na něj hleděli.
„Protože jste nám to sám řekl," vydechl nakonec Jyrki, ale znělo to nejistě.
„To že jsem vám řekl?" zasmál se od srdce, jako by někdo právě pronesl hodně dobrý vtip. „Ach, asi máte na mysli, že jeden z vás nedospěje k cíli tak, jak si představuje. Myslím však, že tuto hrozbu jste zažehnali." Pohlédli jsme na sebe.
„A... co se vlastně mělo stát? Teda, asi mi neodpovíte..." zamumlal Jyrki.
Stařec chvíli přemýšlel. „Mám dojem, že k tomuto poznání byste měli dospět sami." Hnědovlasý muž zaťal pěsti, ale nic neříkal.
19. Co tě to napadlo?
25. 7. 2021
„Náročný den v práci?" snažil jsem se s ním konverzovat. Přece jen, udělal pro mě hodně.
„Co myslíš?" zašklebil se. Sklopil jsem hlavu. Jistěže měl náročný den. Já jsem mu ho zkazil. Neměl jsem sem chodit. Jen jsem ho otravoval. „Ty za to ale nemůžeš. Když to chceš vědět, tak ta polární noc mě příšerně uspává. Vždycky jsem to tak měl."
„Znám takové lidi." S těmito slovy jsem vážně odešel pro spací pytel, než řeknu ještě větší hlouposti. Vzal jsem i jednu deku, abych nespal na studené zemi. Vrátil jsem se do obytné místnosti.
Když jsem prudce otevřel dveře, Tuivo sebou škubl. Byl od pasu nahoru nahý. Těkavými pohyby popadl košili a pokusil se ji obléknout. Snažil jsem se pochopit, co se děje. Přes celá záda se mu táhly ošklivé a částečně i zhnisané krvavé rány. Obrátil se ke mně čelem a konečně se mu povedlo obléknout košili. Zděšeně jsem na něj pohlédl a on mi to oplatil. Vybavil jsem si, jak zvedal Tittu, jak vedl spřežení, jak mě objímal. Muselo ho to hrozně bolet. Posadil jsem se k němu na postel. Znovu sebou trhl.
„Doufal jsem, že se stihnu převlíknout, než přijdeš," pokrčil rameny.
„Jsi normální?" uhodil jsem na něj. „Neměl by ses vůbec namáhat. A hlavně bys s tím měl něco udělat, aby to nehnisalo. Byl jsi vůbec v nemocnici?"
Znejistěl. „Víš... já tam nebyl nikdy."
„Ty jsi nikdy nebyl v nemocnici?"
„Nepotřeboval jsem to. A pak jsem... nemohl." Rozhodl jsem se nevyptávat, podle jeho bolestného výrazu jsem pochopil, že bych neměl.
18. Život není pohádka
25. 7. 2021
Podívala jsem se na obě postele. Jyrki spal, přesně jak jsem čekala, ale překvapila mě druhá postel. Byla prázdná. Nejprve mě pohltila panika, ale poté mi došlo, že si nejspíš jen odskočil na toaletu. Čekala jsem na něj, abych měla jistotu, že je všechno v pořádku. Čekala jsem až příliš dlouho. Nakonec jsem to nevydržela a rozhodla se ho najít. Tiše jsem se zvedla a přešla ke dveřím. Vzala jsem za kliku. V tom momentě Jyrkiho postel zavrzala. Jeho silueta se zvedla.
„Ty máš hodně lehké spaní," zašeptala jsem. „Divím se, že jsi vůbec tolikrát usnul v horách."
„Byl jsem unavený," odpověděl také šeptem. „Co se děje? Kde je Tuivo?"
„No... právě. Já netuším, kde je."
„A doprdele," zavrčel, vyšvihl se na nohy a rychlými kroky přešel ke mně. Vyšli jsme na úzkou chodbu a zamířili ke schodišti. Netušila jsem, proč Jyrki tak vyšiluje, ale následovala jsem ho až ven. Až když ho ovanul zimní vítr, zastavil se.
„Pojď dovnitř," hlesla jsem. „Bude ti zima."
„On... někam zase odešel," pravil. Stál tam jen v haleně s dlouhým rukávem a tenkých kalhotách na spaní a hleděl na nachová světla nad námi.
„Jak víš, že si jen neodskočil?"
„Protože odešel už před několika hodinama. Akorát jsem to zaspal."
„Bohové. Kam si myslíš, že šel?"
17. Zřejmě bys tu myšlenku neměl jen tak zahazovat
25. 7. 2021
„Taimi si myslí, že odhalila důvod, proč tě zatím nedostihla ta kletba, a upřímně, pokud na sebe přestanete štěkat, tak ani nedostihne," pronesla bělovláska.
„Co?" nechápal jsem.
„Jyrki," oslovila mě naléhavě. Tuivo protočil oči, ale já jsem se chtěl dozvědět, co má na mysli. Vzal jsem do ruky nejbližší kamínek a začal si ho přehazovat z jedné dlaně do druhé, abych se alespoň trochu uklidnil.„Ta kletba podle mě jde... ne zastavit, ale zbrzdit. Víš, když jsi mě poprvé chytil za ruku, a také když jsme čekali ve Stosse na Tuiva, nebyl ten mráz tak hrozný. A celkově... mi pomáhá, když mi někdo věnuje pozornost, když cítím, že na mě někomu záleží."
„Ale já ne..." Stiskl jsem kámen tak pevně, až mi zbělely klouby.
„Já vím. Ale zajímáš se o mě. A mně to pomáhá, i když vím, že jsi prostě jen hodný člověk a zajímal by ses o každého, s kým bys trávil tolik času." Hleděla na mě s naprostou důvěrou. „A tím se dostávám k tomu, proč ta kletba u tebe zřejmě nefunguje. Protože Tuivo tě má opravdu rád. A záleží mu na tobě."
16. Musíte se vydat na severozápad
25. 7. 2021
„Snažím se vás ušetřit problémů. A pokud mne budete poslouchat, tak se vám nemusí nic stát. Již máte spoustu starostí, nemusíte si tuto cestu ještě více ztěžovat." Přikývla jsem. To znělo rozumně. Jyrki i Tuivo se tvářili pochybovačně, Tuivo o něco více, ale byla jsem ráda, že zatím opravdu neutekl. Stařec si protáhl prsty. „Je div, že jste to zatím všichni přežili. Ne všichni však svůj cíl splníte tak, jak si představujete." Znepokojeně jsme na sebe pohlédli.
„To jako umřeme?" zeptal se Tuivo a neklidně se zavrtěl.
„Nemůžu vyprávět o vaší budoucnosti," zacvrlikal stařík. Pohlédl na ztemnělé nebe. Vypadalo, jako by se blížil úsvit, ale všichni jsme dobře věděli, že žádný nenastane. Byla tu jen nekonečná noc. „Nicméně mne v tuto chvíli dobře poslouchejte." Jeho hlas zhutněl a zhrubl. „Důvod, proč jsem přišel, je ten, že za chvíli dorazíte k místu, odkud neznáte cestu. Musíte se vydat na severozápad, pokud nechcete skončit zle."
Tuivo se zasmál. „Ale... Pieni je východně, to je jediná věc, kterou jsem si jistý."
„Další město vám není souzeno," pravil stařec a překvapivě čile se zvedl.
„Potřebujeme zásoby," namítl Jyrki chabě. „Určitě by se dalo..."
„Se mnou se nehádej, mladíku. Hádej se s osudem," pravil stařec, a i když se ho oba muži snažili vyptávat na detaily, již neodpovídal. Vzdálil se od nás a nakonec zmizel v šeru.
15. Bojím se, že se něco stane
8. 7. 2021
Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Zase jsem to udělal. Zase jsem se nechal unést svými vzpomínkami tak moc, že mi připadalo, jako by se děly zrovna teď. Přitom už to bylo sedm let, co jsem mámu ani jejího manžela neviděl. Vzduch, chtělo to čerstvý vzduch. Prudce jsem vstal a jen doufal, že to neprobudilo Taimi. Alespoň ona mohla spát. Vylezl jsem ven. Polární záře na nebi odehrávala své působivé představení. Našel jsem Tuivovu siluetu u ohně. Byl podivně schoulený. Až když jsem byl u něj, došlo mi, co se stalo. On vážně usnul.
Nejprve mě ovládl vztek a ponoukal mě ho nevybíravým způsobem probudit, ale nakonec jsem se zarazil. Sice udělal pěknou hloupost, mohl nás všechny ohrozit, ale nezasloužil si, abych mu ublížil. Proto jsem s ním jen jemně zatřásl. Když otevřel oči, chvíli na mě jen zmateně hleděl, a poté se mu v nich objevil čirý děs.
„U bohů! Já se strašně omlouvám!" vyhrkl. Po tvářích stékala jedna slza za druhou. Jen něco nesrozumitelného mumlal a krčil se, co nejvíce to dokázal.
„To je v pohodě. Nikdo tě za to už nepotrestá. Už nikdy. Chápeš, už nikdy," řekl jsem mu a trochu s ním zatřásl. Netušil jsem, co mám dělat. Většinou to probíhalo přesně naopak. Já jsem byl ten, který se hroutil.
„Taimi se bude zlobit. Vždyť..."
„Ta se to nedozví."
„Ale..." Zase něco nesrozumitelného zamumlal. Sice jsem se stále cítil hodně zle, ale on mě zjevně potřeboval. Přisedl jsem si k němu. Když jsem se rozhodoval, jestli ho můžu obejmout nebo ne, zvedl hlavu a osušil si slzy, jak to jen rukávem nepromokavé bundy šlo.
„Nic se nestalo," hlesl jsem.
„Ale mohlo. Mohlo, a já jsem..." Začal zase panikařit.
„Ne, ne, ne, Tuivo, ty za nic nemůžeš," vložil jsem se do toho. „Prostě jsi unavený. Běž spát."
Podíval se na hvězdy. „Ještě mě nemáš střídat."
„Já vím. Stejně nemůžu spát. Fakt, jdi do stanu."