Plamen vzpomínek: Temná obloha (1. díl)
Příspěvky
14. Není radno dnes někam jezdit
8. 7. 2021
„Vítejte, přátelé," zvolal zvesela. „Když jste mě neuposlechli, byl jsem velmi roztrpčen." Upřel šedivé oči na Jyrkiho. Řekl to tak vyčítavě, že Jyrki sklopil zrak. „Doufám, že jste se již poučili. Dnes mám pro vás jen jednu malou přátelskou radu. Chcete ji slyšet?" Čekali jsme, ale zdálo se, že si přeje odpověď.
„Ano," odpověděla jsem ve stejné chvíli, jako Tuivo zavrčel „ne". Stařec se shovívavě usmál.
„Tak já vám to tedy povím." Tuivo protočil oči. „Není radno dnes někam jezdit." Jyrki otevřel ústa, aby se ho na něco zeptal, ale stařec si začal pískat tak nahlas, že nejspíš nedokázal zformulovat žádnou myšlenku. Muž důstojně, jak to jen v jeho otrhaných hadrech šlo, odkráčel.
„Už ho mám plný zuby," zavrčel Tuivo.
Jyrki se pousmál. „Jsem rád, že nakonec nemusíme dneska na cestu. Alespoň se prospíš."
Tuivo i já jsme na něj překvapeně pohlédli. „Ne," pronesl Tuivo. „Tentokrát fakt jedeme. Kašlu mu na to, jestli se něco stane, zvládneme to."
„Tuivo, já vím, že ho nehodláš poslouchat, ale..." namítl Jyrki.
„V tom to není. Fakt nemáme čas."
„Přesně tak. Zemřeme, jestli se tam nedostaneme co nejrychleji. A umrzneš. To bys chtěl?" zeptala jsem se.
Zamračil se. „Jestli ho neposlechneme, tak možná umřeme taky. To byste chtěli?" zeptal se Jyrki. Znělo to hodně kousavě. Sklonil se k popruhům, nejspíš aby se na nás nemusel dívat.
„Minule jste vy dva měli jiný názor než já. Nechal jsem vám ho. Možná ten můj nebyl správný, ale jde o to, že jsem se přizpůsobil. Udělej to taky, Jyrki," domlouval mu Tuivo.
Jyrki na svého kamaráda nasupeně pohlédl. „Fajn. Ale jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej." Tuivo se jen ušklíbl.
13. Nakolik je jenom produkt toho, kde žil?
8. 7. 2021
„Pochopil jsem dobře, že jste z horského kmene?"
„S Tuivem je to složitější. Ale ano," odpověděla. Ani se na mě nepodívala. „Tuivo říkal, že to nepochopíš. Nemyslel sis snad, že pochází z běžné rodiny, ne snad?"
„Ne, to nikdy. Věděl jsem, že je jiný. Vždycky byl a bude. Nedávno jsem začal věřit tomu, že je z nějaké horské osady. Ale kmen je něco jiného. Prostě..." Zavrtěl jsem hlavou. Nevěděl jsem, jak pokračovat.
Konečně se na mě podívala. „V čem je to takový rozdíl? Tak či tak je z hor."
Flustrovaně jsem vydechl. „V tom, že..." Ztichl jsem, netušil jsem, jak to vyjádřit. „V tom, že nevím, jestli ho dokážu brát stejně. Chápej, osada je místo, kde jsou nějaké pravidla, někdy i přísné, ale nezabraňuje to být člověku sám sebou. Ale jestli jste z kmene, nakolik je ten člověk, kterého znám, Tuivo, a nakolik je to jenom produkt toho, kde žil? Však víš, dáváš tam smysl jenom jako část společenství, aspoň co vím."
„V podstatě ano. On tam však nikdy doopravdy nepatřil."
„Jo. Já vím. Dělá pravý opak toho, na co byl zvyklý. Ale i to jenom proto, odkud je."
„Jyrki," povzdechla si. „Každého z nás formuje, odkud je. Tebe taky, tím jsem si jistá."
„Jo, jenže jeho extrémně. On se od toho nikdy neodpoutá." Mávl jsem rukou. „Víš co, nech to být. Asi jsem prostě jen překvapenej."
12. Tak se budeš za chvíli cítit stále!
8. 7. 2021
„Jyrki," oslovil ho Tuivo.
„C-co zase?" zakoktal oslovený a protočil oči.
„No... pořád se třeseš."
„Jasně že jo," vydal ze sebe slabým hlasem. „Je mi zima. Ale neboj, bude to v pohodě. Fakt, Tuivo. Taimi má pravdu, nemůžeme se moc zdržovat."
„Za chvilku dorazíme do Stossy," vyslovil název jednoho ze dvou měst, kde jsme se měli v plánu v horách zastavit, a na kterých jsme se domluvili hned první den této poutě. V duchu jsem zaúpěla. Město bude další zdržení, ale věděla jsem, že tam musíme doplnit zásoby. Navíc jsem s touto zastávkou počítala. „Slib mi, že si tam odpočineš."
„Ale mně fakt nic není. Tuivo, už toho nechej, fakt," zasmál se.
„Ale..."
„U všech bohů!" došla mi trpělivost. Zvýšila jsem hlas. „Tak se budeš za chvilku cítit vielä! Stále! Ten chlad tě bude sžírat, bude ti brát všechno, a nic ti od něj nepomůže! Tak to tu konečně přestaňte řešit a posuňme se alespoň do Stossy." Poslední větu jsem téměř zavrčela. Jyrki bohové ví proč zbledl a jeho hlas se roztřásl. Za jeho povelů jsme vyjeli, ale bylo to jakési těžkopádné, jako by psy vedl začátečník. Tuivo ho chtěl vystřídat, nebo se alespoň naklonil jeho směrem, ale pak si to nejspíš rozmyslel.
11. Nech to na mně
12. 6. 2021
A pak se pokazilo. Úplně všechno. Ucítil jsem pod sebou podivné škubání. Co nejrychleji jsem zastavil roztřeseným, ale hlasitým „stop", ale stejně zbytek spřežení jednu z fen chvíli táhl po břiše po zemi. Žalostně kňučela. Seskočil jsem a přispěchal k ní. Co nejrychleji jsem se snažil ji vyprostit z postroje, ale jen ležela a nešťastně na mě hleděla.
„Titto," zašeptal jsem a neměl daleko k pláči. Kolem feny byla krev. Netušil jsem, co se stalo, ale sevřelo se mi srdce. Mohl jsem za to. Kdybych nezrychlil, nebo dokonce opravdu vyjel z trasy, nic by se nestalo. Ublížil jsem jí. Třásly se mi ruce. Ostatní psi netrpělivě přešlapovali. Bál jsem se, že začnou znovu tahat.
Ozvalo se jakési zasvištění. Zjevil se přede mnou nějaký zrzavý muž. Věděl jsem, že je to jeden z těch, kteří na nás dohlížejí, cestou jsem ho minul. Pamatoval jsem si, že mi ukázal zdvižený palec a usmíval se. Teď se ale neusmíval ani trochu. Rychle si sundal lyže a klekl si vedle mě.
10. Prostě ho odepiš
3. 6. 2021
„Ten vůl..." zavrčel a postavil se. Otočila jsem se a došlo mi, na co ta nadávka byla mířená. Jyrki se nějakým způsobem ocitl až moc blízko druhému břehu. Až moc blízko lesu. Tuivo si protřel oči. „Hej!" zakřičel. „Zpátky!" Psi na něj zvědavě koukli, ale jinak se nic nezměnilo. Z Tuivových úst uniklo ještě několik nadávek. Panikařil.
„Vždyť šamanům stejně nevěříš," namítla jsem tiše.
„To je ale úplně jedno! Zůstaňte tady!" zavrčel a s posledním zaváháním se rozběhl za svým kamarádem. Poslední dvě slova byl zřejmě povel psům, kteří byli zřejmě naučení, že ho mají poslechnout za všech okolností. Žalostně kňučeli.
„Tuivo!" zakřičela jsem na něj. „Vždyť se něco stane vám oběma!" On mě ale neslyšel, nebo mě možná nechtěl slyšet. Bezmocně jsem pozorovala, jak míří k Jyrkimu. A pak se to stalo. Ozvalo se děsivé zapraskání. Led se propadl a ztratila jsem z dohledu Jyrkiho. Lehl si? Postavila jsem se na roztřesené nohy. Ne, nelehl si, zřejmě to nestihl. Propadl se. Propadl se pod led. Tělem mi projela vlna mrazu. To bylo hodně špatné. Přesměrovala jsem pohled na Tuiva, který zůstal stát beznadějně daleko od svého kamaráda.
Opatrně jsem k němu přešla a objala ho zezadu. Třásl se. „Prostě ho odepiš," zašeptala jsem. Trhl sebou.
„Co?" zašeptal.
„Prostě ho odepiš. Když ho teď zkusíš zachránit, tak se tam nejspíš propadneš také. Ta věštba..."
Prudce mě odstrčil a zavrtěl hlavou. „Tohle jsi prostě neřekla." Nejspíš se konečně probral z transu. Zamířil rychlými kroky k saním. Popadl cepín, na který jsem předtím málem spadla, a odvázal z něj lano.
9. Chce nás zabít
2. 6. 2021
„Chce nás zabít," zavrčel. Překvapeně jsem na něj pohlédl a naklonil se k mapě.
„Kdo?" zeptal jsem se.
„Ten dědek. Koukni, tu je obrovská skála, kterou bychom asi těžko přelezli nebo obešli, a tu je les. A mezi nima je akorát jezero. To znamená, že po nás chce, když nemáme jít kolem lesa... že máme jít kolem skal. Takže po jezeře."
„Po jezeře?" nechápal jsem stále.
„Chce po nás, abychom šli po jezeře. Bude zamrzlý a mělo by udržet i sáně, ale jestli všichni spadneme do vody, tak jsme v prdeli. Kolem skály to nejde, na sáně je tam málo místa a málo sněhu." Odmlčel se. „Ještě pořád ho chceš poslechnout?"
8. Nechoďte kolem lesa
31. 5. 2021
„Vítejte, zbloudilí a bláhoví přátelé!" zašveholil. Nikdo se neměl k tomu, aby mu odpověděl. On se však přesto zeširoka usmál. „Jak vidím, našli jste jeskyni!"
„Děkujeme," procedil Jyrki skrze zuby.
„Není za co, mládenče," zachechtal se stařík. „Jsi velmi odvážný, velmi," zamumlal si víceméně pro sebe. „A to nemluvím," vztyčil prudce prst, „jen o této cestě. Měl jsi velmi těžký život, velmi..." Jyrki zaťal zuby. Já jsem jen nechápala, jak dotyčný něco takového zjistil. Jyrki mu přece musel být ukradený.
„Co kdybychom přestali tlachat a rozloučili se?" otázal se hnědovlasý muž podrážděně.
„Jak myslíš, jak myslíš, chlapče. Mohl ses dozvědět něco o svém osudu." Odmlčel se. Všichni jsme čekali, že ještě dodá něco podobného, jako minule. A nezklamal. „A mimochodem," mrkl na nás. „Nechoďte kolem lesa. Není tam bezpečno." S těmi slovy se zvedl a zmizel ve stínech. Všichni jsme z jeho příchodu byli nějakou chvíli otřesení. Jako první promluvil Jyrki.
„Doufám, že jsi se sebou spokojený," řekl Tuivovi, který se kupodivu usmál.
„Jsem," odvětil. „Protože teď už víme, čemu se vyhnout."
Oba jsme na něj zmateně pohlédli. „Jak to myslíš?" vyjádřil Jyrki i mou myšlenku. Bylo nám oběma jasné, že to nemyslí tak, že se vyhneme lesu, to by to neříkal tak ironicky.
„No, jediné řešení, jak se vyhnout dalšímu setkání s ním, je udělat přesný opak toho, co po nás chce." Zamračila jsem se. To se mi moc nezdálo.
7. Bojím se, že ti jednou řeknu moc
30. 5. 2021
„Tak moment, mám to. Zbili tě, protože tě nutili si vzít Taimi, ale ty jsi nesouhlasil, tak jsi utekl a..."
Tuivo se začal smát. „Náhodou, jsi docela blízko. Fakt jsem utekl, protože jsem nesouhlasil s jejich stylem života. Akorát... je to složitější." Obrátil jsem se k němu, protože jsem cítil, že i on se pohnul, a sledoval plameny, které se odrážely v jeho zelených očích. „Taky bych měl být prokletý jako ona. A jako ty."
„Dotkl ses tý květiny?" Tuivo nejprve přikývl, ale pak zavrtěl hlavou. Povytáhl jsem obočí.
„Nevím, jestli ti to můžu říct."
„Tu větu už jsem slyšel asi milionkrát. Tak to nějak naznač."
„Nedotkl."
„Tak co? Leze to z tebe jak z chlupatý deky."
Usmál se. „Když jsi to přirovnání použil poprvý, nechápal jsem ho."
„Tuivo, neodbočuj," zavrčel jsem.
„Je to vinou jednoho kouzla. Na mě ho zkusili taky. Ale nefungovalo to."
„Jak to? Kdo ho zkusil?"
„Na druhou otázku ti nemůžu odpovědět, ale ta první... hm..." Zaváhal. „Ten divný stařec, ten, co předpověděl vánici... já ho znám." Ta informace mi téměř vyrazila dech.
„Počkej, co?!"
„Myslím, že mi tehdy pomohl."
„A... proč sis z něho teda dělal srandu? A neřekl jsi mi, že by ta věštba možná mohla vyjít?"
Tuivo si odfrkl. „Protože on byl vždycky trochu divný a občas blábolil nesmysly. Myslel jsem si, že mu přeskočilo, protože se takhle nechoval poprvý. A hlavně se mu tak úplně nedá věřit."
„Hm, a co si myslíš teď, když ta věštba vyšla?"
„Popravdě," pohlédl na mě. „Že mě chce dostat zpátky domů. Teda, nás. Mě a Taimi."
6. Chci být svobodný
29. 5. 2021
„A chtěl bys udělat ještě něco?" otázal se ho jeden z nejmocnějších šamanů.
Tuivo sklopil zrak, ale musel vědět, že když jim nyní nic neřekne, postihne ho trest. „Odejít." Udělalo se mi zle. To mi neřekl. Ne takto otevřeně.
„Zemřít?" vyslovila to hrozné slovo Siiri. Tuivo zaťal pěsti. On neuměl lhát.
„Ne. Odejít. Jako z kmene. Já... chci být svobodný." Pustila jsem ho a zhnuseně na něj pohlédla. Nemohl za to, ale toto bylo příliš. Tuivo jen zavrtěl hlavou a stiskl k sobě čelisti. Vypadal tak zuboženě, ale nemohla jsem ho utěšit, když vykládal takové nesmysly.
„To je v pořádku," usmál se však šaman a pohlédl na ostatní. Pochopila jsem, že spolu nejspíš komunikují skrze myšlenky. To uměli jen oni. „My ti pomůžeme." Pohlédl na Tuivův krk a ukázal na žlutý kámen, který mu sloužil jako ochranný amulet. „Půjči mi to na moment." Čekala jsem, že Tuivo hned uposlechne, ale on zděšeně zavrtěl hlavou a sevřel přívěsek v dlaních. V té chvíli jsem na něj byla opravdu nahněvaná.
5. Kde je ta jeskyně?
28. 5. 2021
„Jyrki," ozval se najednou za mnou. „Já nevím, kde je ta jeskyně."
„Vydržíme to i tak."
„Nechci to riskovat. Nesměj se." Nechápal jsem, o čem mluví, než vytáhl z kapsy kompas a začal něco počítat. Pomátl se? Pak mi to došlo. On vážně poslouchal to, co říkal ten divný dědek.
„Idiote," okomentoval jsem jeho chování, ale nezbývalo mi, než jít s ním. Když napočítal dvě stě čtyřicátý pátý krok, obrátil se ke mně. Mávl, ať jdu tam, kde stojí on.