5. Kde je ta jeskyně?
Ze stanu jsem vylezl celý rozlámaný a promrzlý. Noci v horách někdy byly náročné, ale budu si muset zvyknout. Takových nocí bude ještě hodně, jestli máme vážně dojít za těmi šamany. Jemně foukalo. Taimi ještě spala, ale Tuivo byl vzhůru a něco připravoval nad malým ohněm. Přešel jsem k němu a kývnutím ho pozdravil. Byl jsem rád, že můžu být chvíli jen s ním.
„Fouká," oznámil jsem mu a pousmál se. „Kolik že jsme to měli počítat kroků?"
Tuivo mi ale úsměv neoplatil. „Dneska bude hodně špatné počasí. Tak za šest hodin." V první chvíli jsem chtěl namítnout, že je nad námi modrá obloha. Pak mi ale došlo, že to v horách nic neznamená. Počasí se tu měnilo příliš rychle. Spíše mě překvapovala jiná věc.
„Jak to víš?" zeptal jsem se ho. Nešlo to z ničeho vyvodit.
„Prostě to vím."
Zamračil jsem se nad tou odpovědí. „Hele, nechci po tobě, abys mi řekl všechno najednou, ale už bys s tím pomalu mohl začít."
Tuivo smutně zavrtěl hlavou. „Když já prostě nevím, co se stane, když ti to řeknu. Už tak jsem ti toho řekl moc."
„Jo? A co jsi mi řekl?" udeřil jsem na něj.
„Hodně věcí," odpověděl a uhnul očima. „Takže, za šest hodin se zhorší počasí." Zase se stáhl do sebe. Nezbývalo mi než to respektovat.
„Takže zůstáváme tady."
„To ne, to by byla ztráta času a my tam potřebujeme být co nejrychleji. A není to potřeba. Podle mě v pohodě dojdeme k jedné jeskyni, kde se pak můžeme schovat."
„Jak myslíš," odvětil jsem. Samozřejmě, že už mě mnohokrát potkalo špatné počasí, ale žádné větší známky, že by se to mělo stát, jsem zatím neviděl. Ale Tuivo o tom očividně z nějakého důvodu věděl více. Věděl jsem, že je to ten poslední člověk, kterému bych měl důvěřovat, ale byl ten jediný, komu jsem důvěřovat mohl. Takže jsem mu důvěřoval.
To už vylezla ze stanu i Taimi. Nejdříve ze všeho pohlédla na oblohu a zamračila se. Došla až k nám a pohlédla na Tuiva. Zamumlala několik slov v tom jejich jazyce. Tuivo jen zachmuřeně přikývl a něco jí odpověděl. Pokrčila rameny, a poté se konečně podívala i na mě.
„Hyvä huomenta, Jyrki," řekla mi. Nerozuměl jsem jí, ale odhadl jsem, že to asi bude něco jako pozdrav nebo přání dobrého rána. Nicméně to tak neznělo, znělo to spíše jako výhružka.
Pojedli jsme Tuivův výtvor, což byly vlastně jen uvařené fazole z konzervy a trocha kávy, ale byl jsem za teplé jídlo rád. Dodalo to mému tělu teplo a sílu. Koutkem oka jsem pohlédl na Taimi. Nejspíš to na ni takový účinek nemělo, protože se stále objímala pažemi a třásla se. Docela mě to děsilo. Něco takového přece její tělo nemohlo tak dlouho vydržet. Raději jsem nad tím ale hlouběji nepřemýšlel a v klidu dojedl svou snídani. Pak jsem trochu s obavami zapískal na své psy, kteří se po jídle rozutíkali do všech stran, ale naštěstí se tentokrát žádný podivný dědek neobjevil a nezapískal nazpět.
Začal jsem jim nasazovat postroje. Tuivo se ke mně připojil. Ta bělovlasá holka si jen sedla na sáně a upřeně nás pozorovala. Bylo to trochu nepříjemné, ale dalo se to ignorovat. Ale po chvíli mi to nedalo.
„Ty teda umíš vést spřežení, že jo?" Zaváhala, ale přikývla. „Tak proč nám někdy nepomůžeš?" Nemyslel jsem jen nasazování popruhů. Občas, když už jsem byl unavený, psy vedl Tuivo. Ne, že bych jí to chtěl svěřovat, ale zajímalo mě, proč to ani nenavrhla. Přišlo mi to hloupé a sobecké.
„Protože..." Odvrátila tvář. Mohl jsem si prohlédnout všechny ty ledové květy, které na ni mráz nakreslil. Tuivo se jí na něco zeptal v jejich jazyce. Znělo to starostlivě. Něco mu odpověděla. Vrhl jsem na něj vražedný ohled. On mě však překvapil a začal mi to vysvětlovat, i když se to Taimi zřejmě nelíbilo.
„Ona má strach. Hrozně slábne kvůli té kletbě, víš. Má strach, že jí to vysílí a zase omdlí, jako když jsi ji našel. Ona už se nemusí probrat." Sevřelo se mi srdce. Pohlédl jsem na Taimi.
„Mohla jsi mi to říct sama." Posadil jsem se na sáně, Tuivo také, a za hlasitého „vpřed!" se už nedočkavá smečka rozběhla. Jakmile jsem si byl jistý, že běží, kam mají, odkašlal jsem si.
„Pomáhá ti aspoň trochu, když sedíš a nemusíš chodit?" zeptal jsem se Taimi. V té chvíli mi jí bylo líto.
„Proč se na to ptáš?"
„Tak pomáhá? A nebylo by lepší, kdyby ses pořádně zamotala do těch dek, které..."
„Nestarej se o mě," odpověděla mi a tím mě probrala. Co jsem to dělal? Nechtěl jsem přece, aby mě měla ráda nebo jí na mně nějak záleželo. Přineslo by to jen starosti. Tuivo jí něco řekl, ale ona mu na to odpověděla dost podrážděně. Tentokrát jsem věděl, o čem mluvili, i když jsem jim nerozuměl. Můj kamarád se jí snažil domluvit, že jsem to myslel dobře. Ale měla pravdu. Bylo hloupost si mezi sebou vytvářet jakýkoli vztah, což by se snadno mohlo stát, kdybychom se o sebe začali zajímat.
Jeli jsme opravdu několik hodin, než se počasí začalo zhoršovat. Nebe se zatáhlo a začalo silně foukat. Tuivo se na mě usmál. Samozřejmě, že to věděl. On nikdy netvrdil nic, čím si nebyl jistý. Pak ale vytáhl mapu a začal v ní cosi studovat. Taimi se k němu naklonila a opět si vyměnili pár vět. Mimo jiného mě štvalo, že já jsem s ním takto tajně mluvit nemohl. Nepotřeboval jsem to, neměl jsem problém před Taimi něco říct. Nezáleželo mi na tom, co se dozví, a že tady vůbec je. Ale šlo o ten princip. Skrývání a tajemství už jsem měl plné zuby.
Počasí šlo od desíti k pěti velmi rychle, jak se obvykle v horách stávalo. Vítr sílil a začínalo silně sněžit. Vypadalo to, že Tuivo něco hledá, ale že se mu to příliš nedaří. Mapu raději schoval, aby se nerozmočila. Zastavil jsem.
„Co je?" zeptal jsem se.
„Tady by někde měla být ta jeskyně. Ale... já nevím kde. V tý vánici nic nevidím," odpověděl.
„Dvě stě čtyřicet pět kroků jihovýchodním směrem," ušklíbl jsem se.
„Ha ha," odpověděl Tuivo, ale ani trochu se neusmál. Zřejmě byl nervózní. Začínalo mi docházet, že jestli si rychle nevzpomene, kde přesně se ta jeho jeskyně nachází, budeme muset strávit ten nečas venku. To se mi příliš nechtělo.
A pak se to stalo. Vítr se přímo při nás zvedl natolik, že vytrhl Taimi květinu z vlasů a unesl ji několik metrů. Slabě vykřikla a seskočila ze sání. Tuivo něco zavolal, zase v tom jejich jazyce, ale ona zmizela v hustém sněžení, jako by se už sama stala vločkou. Neměla k tomu ostatně daleko. Chtěl se za ní rozběhnout, ale zadržel jsem ho.
„Musíme se držet aspoň trochu u sebe."
„Ale..." Nervózně se ošil, ale zřejmě věděl, že mám pravdu.
Nedokázal jsem mu už odpovědět, měl jsem pocit, že kdybych se o to pokusil, hned bych měl plná ústa sněhu. Chytil jsem se jeho paže a postupovali jsme směrem, kde jsme předpokládali, že se nachází Taimi. Po pár krocích však Tuivo zavrtěl hlavou a bolestně zamrkal, když mu poryv větru vehnal ledové krystaly do tváře. Zastavil se. Překryl jsem si ústa rukávem bundy, abych nevdechl sníh. K tomu jedinému byla nejspíš nyní dobrá. Byla mi neskutečná zima.
„Pojď k sáním. Schováme se za ně a něco vymyslíme." Rozkašlal se, ale nevšímal si toho. „A hlavně musíme pustit psy, aby si našli nějaký úkryt." Tuivo ještě naposledy pohlédl na sněžné clony, ale nejspíš uznal, že to nemá cenu. Protože jsme toho neušli tolik, za chvíli se nám povedlo se vrátit. Začal jsem osvobozovat trochu vyděšené psy. Nevěděl jsem, jestli se něco děje nebo ne. Přežil jsem i horší vánice, ale Tuivo zřejmě taky. Přesto byl hrozně rozrušený.
„Jyrki," ozval se najednou za mnou. „Já nevím, kde je ta jeskyně."
„Vydržíme to i tak."
„Nechci to riskovat. Nesměj se." Nechápal jsem, o čem mluví, než vytáhl z kapsy kompas a začal něco počítat. Pomátl se? Pak mi to došlo. On vážně poslouchal to, co říkal ten divný dědek.
„Idiote," okomentoval jsem jeho chování, ale nezbývalo mi, než jít s ním. Když napočítal dvě stě čtyřicátý pátý krok, obrátil se ke mně. Mávl, ať jdu tam, kde stojí on.
Udělal jsem ještě pár kroků vlevo a má ruka se dotkla kamene. Postupoval jsem podél zdi, až jsem nahmatal prázdnotu. Otvor. Jeskyně. V udivení jsme vešli dovnitř. Jeskyně byla dost prostorná, takže jsem přivolal i psy. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ten pomatený stařec měl nakonec pravdu, právě po tomto místě jsme toužili nejvíce.