7. Bojím se, že ti jednou řeknu moc
„Jyrki?" oslovil mě můj kamarád chvilku po tom, co jsme se dostali do jeskyně. Snažil jsem se zrovna přinutit plamen zapalovače, aby se konečně začal plazit po dřevě, které naštěstí jen kousek před jeskyni donesl vítr. To nebylo nic snadného, protože dovnitř se hnal silný průvan. Takže jsem na něho jen kývl. Napůl po čtyřech, napůl po dvou, přelezl ke mně. Opřel se svými zády o mé. Těžko říct, jestli se chtěl zahřát, nebo chtěl cítit něčí blízkost.
„Co jsi chtěl?" nedalo mi to po chvíli mlčení. Plameny se konečně rozhořely. Schoval jsem zapalovač, ale po chvíli jsem ho zase vytáhl a začal si s ním pohrávat. Oheň jsem však znovu nerozsvěcoval, nemohli jsme si dovolit jím plýtvat.
„Jenom se ti omluvit," prohlásil. „Rád bych ti řekl všechno, ale fakt nevím, co by to způsobilo. Nevím, jak přesně to celý funguje, ale taky bych dost dobře mohl zabít sebe i Taimi. A teď možná i tebe, když ses dotkl tý kytky."
Moc jsem to nechápal, ale doufal jsem, že ví, co dělá. „A nemůžeš mi to alespoň naznačit?"
„To nevím," hlesl.
„To jsi mi toho moc nového neřekl," zasmál jsem se. Tuivo se však nesmál. „Co tě žere?"
„Prostě... asi celá takhle situace. Nevěřil bych, že zrovna vy dva se někdy potkáte."
„Tajil jsi mě před ní, jako jsi tajil ji přede mnou?"
Tuivo chvíli mlčel. „Hm... ne. Ale neber si to zle." Chtělo se mi zvednout a odejít od něj, ale stejně bych daleko nedošel. Proto jsem zůstal sedět a snažil jsem se netřást hněvem.
„No," pronesl jsem možná trochu uštěpačněji, než jsem měl v úmyslu. „Očividně jste si hodně blízcí."
Tuivo se zavrtěl. „Nic z toho, co jsi svěřil jen mně, jsem jí neřekl. Neber si to zle, prosím tě. Známe se odmala. Vlastně, tohle bych ti asi říct mohl." Napjatě jsem čekal. Konečně mi prozrazoval i informace, které jsem o něm nevěděl. „Tak nějak se předpokládalo, že se vezmeme."
„Nepřijde mi, že byste se měli až takhle rádi."
Tuivo se konečně zasmál. „Ne, to ne. Ale dál. Uhm... My... Víš, já jsem věděl, že umírá kvůli té kletbě. Tolik jsem se snažil se od ní odpoutat, zapomenout, až se mi to skoro povedlo. Nenapadlo mě, že se s ní ještě někdy setkám. Je to teď takové divné, když ji znovu vidím a musím s ní nějak dojít až do konce."
„Nemusíš. Nebo jo?" Zapalovač mi vypadl z rukou a spadl na tvrdou kamennou zem. Tuivo po mě vrhl vražedný pohled, ale alespoň mu to asi poskytlo čas na promyšlení odpovědi.
„Je mi jasné, že beze mě bys to vzdal po pěti minutách, Jyrki. Hlavně když je k tobě Taimi tak... chladná."
Škrtl jsem zapalovačem. Naštěstí se mi nepovedlo ho rozbít. „Všiml sis?"
„Ona za to nemůže. Je úplně vyčerpaná a nemá moc naděje. I kdybychom dorazili za těmi šamany, není jistý, že vám pomůžou." Zamrazilo mě v zádech, i když jsem to tušil.
„Já vím, já vím. Snažil jsem se k ní být milý a ty víš, že to moc nedělám, ale asi jí to tím ještě ztěžuju. Je mi jí fakt líto."
„To přesně ona nechce. Jestli jí chceš pomoct, chovej se k ní tak, jak se chováš ke všem. A přestaň si s tím hrát, nebo to fakt zničíš."
Suše jsem se zasmál a schoval si zapalovač do kapsy. „To mě ještě k tomu bude nesnášet."
„Nebude. Věř mi, znám ji dobře." Slíbil jsem si, že nad tím ještě popřemýšlím.
„Víš, co si myslím?" začal jsem z trochu jiného soudku. „Že ona tě má pořád ráda. Na začátku jsem si myslel, že s tebou mluví v tom vašem jazyce o věcech, o kterých nemám vědět, ale to není tak docela pravda, že ne?" Vzal jsem do ruky napůl ohořelý klacek a začal ho lámat na malé kousky.
„Je to pravda," překvapil mě. „My dva už si jinak nemáme co říct. Zůstaly nám jenom vzpomínky, o kterých před tebou musíme mlčet." Mezitím, co mluvil, jsem házel kousky rozlomeného dřeva zpět do ohně. „Ale máš pravdu, ona mě má pořád ráda. Asi. Vždycky mě milovala víc než já ji."
To prohlášení mě trochu překvapilo. „No, a proč sis jí teda chtěl vzít?"
„Nechtěl. Nebo teda, bylo mi to jedno. Ona je fajn. Stejně bych si musel někoho vzít a ona byla ta nejlepší možnost."
Zasmál jsem se. „Počkej. Musel sis někoho vzít? Sakra, Tuivo, odkud jsi?"
Pousmál se a poposedl. „Ta tvoje potřeba pořád dělat něco s rukama, když jsi nervózní, mě jednou dovede k šílenství." Vhodil jsem do ohně poslední kousek a omluvně se usmál, přestože to nemohl vidět. „Já každopádně si myslím, že na to časem přijdeš sám, až si spojíš všechny indicie."
„A nemůžeš mi nějakou přidat?"
Tuivo se zamyslel. „Ty jizvy na zádech. Souvisejí s tím."
„Tak moment, mám to. Zbili tě, protože tě nutili si vzít Taimi, ale ty jsi nesouhlasil, tak jsi utekl a..."
Tuivo se začal smát. „Náhodou, jsi docela blízko. Fakt jsem utekl, protože jsem nesouhlasil s jejich stylem života. Akorát... je to složitější." Obrátil jsem se k němu, protože jsem cítil, že i on se pohnul, a sledoval plameny, které se odrážely v jeho zelených očích. „Taky bych měl být prokletý jako ona. A jako ty."
„Dotkl ses tý květiny?" Tuivo nejprve přikývl, ale pak zavrtěl hlavou. Povytáhl jsem obočí.
„Nevím, jestli ti to můžu říct."
„Tu větu už jsem slyšel asi milionkrát. Tak to nějak naznač."
„Nedotkl."
„Tak co? Leze to z tebe jak z chlupatý deky."
Usmál se. „Když jsi to přirovnání použil poprvý, nechápal jsem ho."
„Tuivo, neodbočuj," zavrčel jsem.
„Je to vinou jednoho kouzla. Na mě ho zkusili taky. Ale nefungovalo to."
„Jak to? Kdo ho zkusil?"
„Na druhou otázku ti nemůžu odpovědět, ale ta první... hm..." Zaváhal. „Ten divný stařec, ten, co předpověděl vánici... já ho znám." Ta informace mi téměř vyrazila dech.
„Počkej, co?!"
„Myslím, že mi tehdy pomohl."
„A... proč sis z něho teda dělal srandu? A neřekl jsi mi, že by ta věštba možná mohla vyjít?"
Tuivo si odfrkl. „Protože on byl vždycky trochu divný a občas blábolil nesmysly. Myslel jsem si, že mu přeskočilo, protože se takhle nechoval poprvý. A hlavně se mu tak úplně nedá věřit."
„Hm, a co si myslíš teď, když ta věštba vyšla?"
„Popravdě," pohlédl na mě. „Že mě chce dostat zpátky domů. Teda, nás. Mě a Taimi."
„Kam domů?"
„Dobrý pokus, ale už mě vyslýchali, umím... sakra, tohle jsem neměl říkat."
„Počkej, myslíš policii?"
„Ne. Doma," hlesl a v té chvíli jsem se bál, že se stáhne do sebe. Měl hrozně ublížený výraz. Došlo mi ale, že se prořekl schválně. Kdyby nechtěl, nevyslovil by to.
„Co jsi to měl za rodiče, sakra. To se divím, že ti po tomhle ten blbeček od mojí mámy nepřijde jako slabý odvar."
„To je složité, Jyrki. Každopádně, myslím, že chce mít jistotu, že tam dojdeme."
„Počkej, kdo?"
„Ten stařec přece."
„Že dojdete domů? Ale... máme jít přece za nějakými šamany či co."
„No... no právě."
„Asi jsem se v tom úplně ztratil."
„Sakra, Jyrki, já jsem ti to vlastně celé prozradil. Nemůžu za to, že jsi to nepochopil. Já už nevím, jak ti to víc naznačit." Zamračil jsem se.
„Bydlel jsi u šamanů či co?"
„Ha, kéž by. Ne, ale oni jsou jediní odtamtud, kdo nám může pomoct."
„Takže jdeme do nějaké vesnice v horách? Jak se jmenuje?"
„Spíš... osady, která ani není na mapě."
„Ty jsi z nějaké horské osady, co ani není na mapě?" podivil jsem se. Na malý moment mě něco napadlo, ale hned jsem to zavrhl. Kdyby tomu tak bylo, jistě by se choval jinak.
„Tak nějak."
„Ani se nedivím, že jsi utekl." Odmlčel jsem se. „Vidíš, řekl jsi mi toho tolik, a nic se nestalo."
„Já vím," povzdechl si Tuivo. „Ale bojím se, že ti jednou řeknu moc, a všechny nás ohrozím." V té chvíli se tvářil tak smutně, že mi ho bylo opravdu líto. Zaváhal jsem, ale Tuivo rozhodně vypadal jako někdo, kdo potřebuje utěšit. Objal jsem ho. Jen lehce, ale on se ke mně přitáhl. Sice jsme se někdy objali, ale ne takhle. Ne tak pevně. Poprvé a naposledy ten den, kdy jsme se poznali, ale to se stala velká věc. Nicméně možná byl velkým dnem i dnešek.
Zrovna když mě pustil, do jeskyně vběhl Orvo, jeden z mých psů. Neměl jsem o něj příliš strach, moje smečka si ve vánicích uměla poradit, ale byl jsem rád, že je mám zase všechny pohromadě. Co mě ale překvapilo, tak to, že ho následovala Taimi. Orvo mě začal olizovat a vítat, takže jsem neviděl, jak se bělovláska tváří, ale prohodila s Tuivem pár slov v jejich jazyce. Když se mi konečně povedlo se Orva zbavit a on se odebral za zbytkem smečky, který odpočíval, na malý moment jsem měl chuť se jí zeptat, jestli je v pořádku a jestli si nechce sednout blíže k ohni, ale poté jsem si vzpomněl na Tuivova slova, a odvrátil se od ní pryč. Protože přesně to jsem obvykle u lidí dělal. Byl jsem ale rád, že sem přišla a nic se jí nestalo.
Přemýšlel jsem o tom všem, co mi před chvíli řekl Tuivo, ale spíš mě to ještě víc zmátlo. Navíc toho bylo hodně najednou. Zkusil jsem si to v hlavě alespoň nějak zrekapitulovat. On a Taimi se znají odmala, předpokládalo se, že se vezmou. Jsou z nějaké horské osady, která ani není na mapě, a my jdeme za šamany, kteří tam zřejmě také bydlí. Taimi byla prokletá nějakým kouzlem a Tuivo měl být také, ale zachránil ho ten podivný stařeček, který ho ovšem nyní chtěl dostat domů. A onen stařec nám vyvěštil vánici. Ne, stále nic z toho pořádně nedávalo smysl.