6. Chci být svobodný
Konečně jsem ji našla. Téměř s posvátnou úctou jsem zvedla svou květinu a přitiskla ji na prsa. Hrudí mi projela bolest. To už mě neznepokojilo. Popravdě, bylo mi jedno, že všude kolem mě zuří vánice a že jsem se dočista ztratila. Možná to bylo lepší. Jestli zemřu, bude lepší, když to bude beze svědků. Možná později najdou mé tělo, ale to už mi bude jedno. Má duše poletí s větrem do jiného světa. Nechtěla jsem, aby se snažili být se mnou při posledních minutách. Nechtěla jsem, aby u toho byl vůbec někdo.
Jeden z velkých kamenů mě alespoň trochu ukryl před větrem. Schoulila jsem se do klubíčka a tiskla k sobě květinu. Mráz prostupoval celým mým tělem a téměř bolel, pálil. Nebylo to poprvé, ale možná naposledy. Láskyplně jsem hladila barevné okvětní lístky, které mě uklidňovaly. Ta květina byla jediná, co mě ještě drželo naživu. Byla stále tak plná síly, dávala mi stále tolik tepla. To už jsem sice přes zimu dávno necítila, ale věděla jsem, že tam je. Zpočátku jsem ho mohla vnímat.
Pohltily mě vzpomínky. Byly ostatně to jediné, co mi ještě zůstalo, protože přemýšlet nad přítomností bylo ubíjející, a něco jako budoucnost pro mě nejspíš neexistovalo. Bylo tady příliš mnoho věcí, které se mohly pokazit. Nemuseli jsme se k šamanům vůbec dostat. A i kdyby, proč by nám měli pomáhat? Udělali jsme vše pro to, abychom si jejich přízeň nezasloužili. Byl to jen poslední zoufalý pokus před nevyhnutelným koncem.
„Mám pocit, že jste nám ublížili. Že jste nás zranili. Že jsme si to nezasloužili," téměř plakal Tuivo. Nejmoudřejší ho jen poslouchali s napjatými výrazy. Držela jsem ho za ruku, abych mu dodala odvahu. Nechtěli mi dovolit tu s ním být, ale Tuivo beze mě nechtěl jít do jejich přístřešku. Nejspíš usoudili, že bude lepší, když udělají výjimku.
„A jak bys to chtěl vyřešit?" zeptala se ho laskavě Siiri, postarší žena s jiskřivýma, šedivýma očima.
„Přišel přece za vámi," odvážila jsem se promluvit, ale hned mi došlo, že jsem to neměla dělat. Neměla jsem právo mluvit. Byla jsem tady jen kvůli Tuivovi. Tiše jsem se omluvila, a naštěstí to stačilo.
„Přesně tak, přišel jsem za váma," zašeptal Tuivo, ale hned jsem věděla, že lže, respektive že jim neříká všechno. A oni to zřejmě poznali také, protože se většina z nich jen shovívavě usmála.
„A chtěl bys udělat ještě něco?" otázal se ho jeden z nejmocnějších šamanů.
Tuivo sklopil zrak, ale musel vědět, že když jim nyní nic neřekne, postihne ho trest. „Odejít." Udělalo se mi zle. To mi neřekl. Ne takto otevřeně.
„Zemřít?" vyslovila to hrozné slovo Siiri. Tuivo zaťal pěsti. On neuměl lhát.
„Ne. Odejít. Jako z kmene. Já... chci být svobodný." Pustila jsem ho a zhnuseně na něj pohlédla. Nemohl za to, ale toto bylo příliš. Tuivo jen zavrtěl hlavou a stiskl k sobě čelisti. Vypadal tak zuboženě, ale nemohla jsem ho utěšit, když vykládal takové nesmysly.
„To je v pořádku," usmál se však šaman a pohlédl na ostatní. Pochopila jsem, že spolu nejspíš komunikují skrze myšlenky. To uměli jen oni. „My ti pomůžeme." Pohlédl na Tuivův krk a ukázal na žlutý kámen, který mu sloužil jako ochranný amulet. „Půjči mi to na moment." Čekala jsem, že Tuivo hned uposlechne, ale on zděšeně zavrtěl hlavou a sevřel přívěsek v dlaních. V té chvíli jsem na něj byla opravdu nahněvaná.
„Chceme ti jen pomoct, chlapče," pronesla laskavě Siiri a udělala k němu krok. Tuivo o ten samý krok ucouvl. Oči se jí zablýskly hněvem. Bála jsem se, co udělají. Proto, i když jsem na to neměla právo, jsem zasáhla.
„Tuivo, neblázni," hlesla jsem tiše, ale ve velkém přístřešku se můj hlas děsivě rozlehl. Nikdo mě ale nezastavil, proto jsem ho popadla za ruce a pokračovala. „Chtěl jsi přece vyléčit." S něčím v sobě bojoval, ale s čím?
Vytrhl se mi a zamířil ke vchodu. Náhle se ale zastavil. Zkusil udělat onen krok vpřed znovu, ale něco mu v tom bránilo. Bariéra, magická bariéra. Zoufale na mě pohlédl. Měl téměř šílený výraz. „Nejsem nemocný!" zakřičel. „Jenom už nechci být trestaný za každou blbost! Nechci žít tak, jak mi určíte! Chci být svobodný!" Při posledním slově se rozplakal a svezl se na zem. „Nechci... nenechám vás očarovávat moje věci. Už nikdy! Nikdy!" křičel. Neviditelná bariéra zasyčela. Někdo procházel dovnitř. Musel to být šaman, nikomu jinému by se to nepovedlo.
Siiri poklekla k Tuivovi. Odtáhl se od ní, což bylo neuctivé, ale ona se jen shovívavě usmála. „Tuivo," oslovila ho jménem. „Jestli mi dáš ten náhrdelník, bude zase všechno v pořádku. Proto jsi sem přece přišel." Kupodivu se zdálo, že ho to trochu uklidnilo. Podíval se na mě. Snažila jsem se skrýt svůj odpor k němu, který mnou momentálně cloumal, ale musel to poznat, protože se mu znovu vtlačily do očí slzy. Po chvíli se na mě podívala i Siiri, a pak přesměrovala pohled na ostatní šamany. Všimla jsem si, že někteří téměř neznatelně přikývli.
„Taimi," oslovila mě. Sklopila jsem oči a čekala, až mě k něčemu vyzvou. „Půjčíš mi na chvíli svou květinu?" Podala jsem jí ozdobu ze svých vlasů. Tak jako měl Tuivo přívěsek, já jsem měla svou všemi barvami zářící ozdobu. Kdysi dávno nejspíš byla živá, ale někdo ji začaroval, aby nezvadla. Zajímalo mě, proč ji chtěli, ale nepříslušelo mi ptát se. Mávla nad květinou rukou a zase mi ji podala. Zarazila jsem se. Vyzařovala příjemné teplo. Siiri se usmála a pohladila mě. Téměř se mi zastavilo srdce. Čím se mi dostalo takové pocty?
„Bude tě nejen ochraňovat," pronesla. „Ale i hřát v nejsilnějších mrazech a bude ti dodávat naději. Ale pozor, nikomu o její moci neříkej, a neopouštěj její domov, nebo tě kromě ochrany začne i ničit. A za žádnou cenu si jí nesundávej z vlasů, jinak nebude působit tak, jak by měla." Nechápala jsem, co mi říká, ale jen jsem dojatě přikývla. Dostala jsem dar, i když jsem si ho vůbec nezasloužila. Siiri poté přešla k Tuivovi.
„Také můžeš dostat tento dar, chlapče. Teplo odežene všechny tvé zlé myšlenky."
Pohlédl na ni. „Opravdu? Pomůže mi to?" Bylo těžké u něj odhadnout, co ho přesvědčilo, ale snad to, že se mi nic nestalo, nebo pochopil, že stejně nemá na výběr.
„Jistěže." Zaváhal, ale pak jí podal náhrdelník. V duchu jsem zajásala a měla chuť ho hned obejmout za to, že dostal rozum. Nebylo by to však vhodné, takže jsem zůstala u povzbudivého úsměvu. On se však díval na šamana, který sem vešel až v průběhu. Proč tady byl zrovna on, to mi nebylo jasné, ale nikdo jiný se nedivil, takže jsem mlčela. Onen šaman si převzal jeho přívěsek a provedl podobné kouzlo jako Siiri. Pak se zvláštním úsměvem podal náhrdelník Tuivovi. Udiveně na něj pohlédl. Nejspíš ho také těšilo teplo, které vyzařoval. Poté nás konečně nechali odejít.
Znovu jsem se na Tuiva usmála a konečně ho objala. „Už bude všechno v pořádku," zašeptala jsem. Z nějakého důvodu mu po tváři stékaly slzy. Nechal mě mu je setřít. „Ty budeš v pořádku. Proč nic neříkáš?"
„Taimi, já..." Odvrátil tvář, nebo se o to alespoň pokusil, ale chytila jsem ji do svých dlaní.
„Už bude zase dobře."
„Ty tomu fakt věříš?" ušklíbl se.
„Samozřejmě. Po bouři vždy vysvitne slunce."
Zaváhal. „V tom máš pravdu." Napadlo mě, že se odvážím ho políbit, ale vytrhl se mi a někam šel. Kam, to netuším, ale znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že ho mám nechat na pokoji.
Někdy mě přepadlo nutkání onu květinu zahodit. Ale nevěděla jsem, co to způsobí. Možná byla s mou duší propojená natolik, že bych zemřela hned. A především jsem věděla, že bez ní bych umrzla už dávno. Sice jsem s ní už nechtěla mít nic společného, ale na druhou stranu jsem ji milovala. A když už nic, byla to poslední věc, která mě spojovala s předchozím životem. A do toho jsem se nyní chtěla vrátit. Nejspíš jsem právě proto podstupovala celou cestu. Na životě jako takovém mi nezáleželo, ale pokud bych náhodou přežila, chtěla jsem zůstat tam.
Náhle jsem ucítila, jak do mě něco šťouchá. Nejprve mě to vylekalo, ale pak jsem na malý okamžik pootevřela oči a uviděla před sebou jednoho z Jyrkiho psů. Neřekl mi jeho jméno a bylo mi to jedno, ale potěšilo mě, že je tady se mnou živá bytost. Pohladila jsem zvíře, které tiše zakňučelo, několikrát se zatočilo dokolečka a lehlo si ke mně. Bylo však nervózní. Asi proto, že nemohl najít pánička, nebo možná kvůli samotné vánici.
Lehla jsem si k němu. Pravděpodobně tak rychle prochladnu, ale šlo to vlastně ještě? Bylo svým způsobem kouzelné, jak pro mě přestávala platit normální pravidla. Mohla bych se klidně naložit do kádě plné ledu a nejspíš by se mi nic nestalo. Mohla jsem ležet ve vánici na holé zemi, pozorovat, jak mi mráz kreslí na ruce květy, protože rukavice by mi byly k ničemu, a nic to nezměnilo. V této chvíli mi bylo podivuhodně dobře.
Pak se ozvalo zapískání a pes zbystřil. Až po druhém zapískání mi došlo, že to píská Jyrki. Svolává svou smečku. Podle zvuku se jeho pes dokázal orientovat a skrze vánici se vydal za ním. Následovala jsem ho, protože mi sice bylo dobře, ale ozval se pud sebezáchovy. Pískání nás dovedlo až k jeskyni, ze které cosi zářilo. Oheň. Pousmála jsem se. Sice mě nezahřeje, ale bylo příjemné cítit jeho teplo. Vešla jsem dovnitř.