22. Jdu se rozloučit
Přišly ke mně pochybnosti o tom, že je můj nápad správný, proto jsem nutila oba muže pokračovat na severozápad. Netušila jsem, jestli se cítím opravdu lépe, nebo si to jen namlouvám. Jyrki a Tuivo říkali, že se jim také zdá, že se mé tělo vrací k lidským barvám, ale možná mi svými slovy jen chtěli pomoct. Ale jednu věc jsem chtěla zkusit – ponořit se do svých myšlenek, pro jednou záměrně. Zmocňovala se mě touha v sobě vzbudit to, co cítila jsem tehdy, aby mě ta kletba konečně opustila.
Snažila jsem se Tuiva vnímat tak jako tehdy. Bylo to těžké, ne proto, že bych někdy doopravdy přestala k němu něco cítit, ale už nebylo pochyb o tom, že on to nevidí stejně. Svým způsobem bylo příjemné si nic nenamlouvat, ale ničilo mě to. Ničilo mě sedět tak blízko něj a nemoct se ho ani dotknout, abych zjistila, co to se mnou udělá. Ale pro něj to tak jistě bylo lepší. Kdyby mě miloval, nedokázal by se se mnou rozloučit.
Možná jsem tím samu sebe týrala, ale chtěla jsem se k těm pocitům ještě jednou vrátit i proto, že jsem se tehdy cítila šťastná. Bylo to zvláštní, že tomu tak bylo, vždyť jsem udělala největší chybu svého života, ale věřila jsem mu. Věřila jsem tomu, že už bude všechno v pořádku, pokud nechám odejít svůj osud. A v tu chvíli možná i bylo.
Někdo se mnou zatřásl. Nelekla jsem se ani nepřemýšlela, kdo by to mohl být, Tuivo toto dělal dost často. Otevřela jsem oči. Usmál se na mě, ale trochu jinak než obvykle. I jindy byly v jeho očích vždy stopy smutku a bolesti, i když mi stále nebylo jasné, proč se tak cítí, ale nyní byl jiný. Neklidný. Rozpačitý. Vyděsilo mě to. Co když nás někdo napadl? Co když se někomu něco stalo? Posadila jsem se, ale on si přiložil prst na ústa.
„Nechci poutat zbytečnou pozornost," hlesl. „Proto ti to taky řeknu stručně. Ale chtěl jsem se rozloučit." Odmlčel se a mně se zatmělo před očima. Co tím myslel? „Odcházím."
„Cože?!" nechápala jsem. „Kam?!"
„Ne tak nahlas," zaúpěl.
„Tuivo, nemůžeš dělat věci za zády ostatních. Copak nevíš, že tě..."
„Potrestají? To vím až moc dobře."
„To jsem nemyslela. Myslela jsem, že tě potřebují jako součást komunity a ty potřebuješ je a..." Pak mi to však došlo. Pousmála jsem se, přestože se mi chtělo spíše plakat. „Tuivo, ty si jdeš hledat dívku do jiného kmene, viď?" Zaváhal. „Ale proč jdeš v noci? A chceš, abych byla potichu?"
„Protože..." zamyslel se. Pak si povzdechl. „Nenapadlo mě si vymýšlet výmluvu. Měl jsem čekat, že to nepochopíš."
„Ale... jak to souvisí s tím, že odcházíš?"
Tuivo prudce vydechl. „Prostě odcházím. Pryč. Pryč mimo tenhle styl života, do normálního města, do normálního světa."
Cítila jsem v sobě obrovský vír zmatku. Pomalu se měnil v bouři hněvu, když mi začínalo docházet, co tím myslí. „Ale... to přece nemůžeš!"
„Proč ne?" naklonil hlavu na bok. „Víš co? Mně je to vlastně jedno. Přišel jsem se rozloučit a... to je celý." Zděšeně jsem vrtěla hlavou, ale on si mě přitáhl k sobě a držel mě v objetí. Rozplakala jsem se. Hladil mě po vlasech, což mě uklidňovalo, stejně jako jeho teplo. Ale nervózně se při tom ošíval a po krátké chvíli mě pustil. Beze slova se zvedl a ušklíbl se. Opouštěl mě, opouštěl všechno, co jsme kdy znali a měli.
„Počkej!" vyhrkla jsem zděšeně. Neochotně se otočil. „Nemáš kam jít. Říkal jsi, že domů se už nikdy vrátit nechceš, že jenom tady tě má někdo rád a..."
„Jo. Věř mi, že jsem přesně nad tím přemýšlel několik let." Odmlčel se. „Prostě půjdu... někam. Hlavně dolů. Pryč z hor a někoho už najdu. Tady už se stejně necítím vítaný." Věděla jsem o jeho zvláštních myšlenkách, věděla jsem, že nepolevily ani poté, co byl jeho přívěsek začarován, ale nenapadlo mě, že je vážně kdy zrealizuje.
„Stejně neodejdeš bez povšimnutí," hlesla jsem.
„Úplně ne. Ale u ohně teď sedí jenom Tähti. Její společník šel sbírat další dřevo." Zaťala jsem pěsti. Věděla jsem, že při Tähti mu to projde. Nebude se ho ptát, kam jde. Na to mu příliš věřila a příliš ho obdivovala.
„Přemýšlel jsi nad tím, že opustíš i lidi, které máš rád? Ji, mě, pak taky..."
„Dej mi pokoj," zašeptal raněně a opustil příbytek, kde jsem přespávala. Obvykle tu byly i jiné ženy, ale ty zrovna pomáhaly při porodu. Já jsem s tím neměla zkušenosti, nebyla bych nic platná. Někdo navíc musel spát, aby ve dne zajistil správný chod kmene. Vyplížila jsem se za Tuivem a sledovala ho. Doufala jsem, že jen chtěl něčeho dosáhnout, že doopravdy neodejde. Bylo mi do pláče. Stále mi to úplně nedocházelo, ale bylo mi jasné, že pokud by vážně odešel, znamenalo by to, že se už nikdy neuvidíme. Ale pochybovala jsem, že kdyby odešel jen na chvíli, balil by si tolik věcí, kolika byl ověšený.
Dorazil až k Tähti. Věděla jsem, že nepočítá s tím, že jdu za ním, takže jsem jen zůstala stát ve stínech a doufala, že mě dostatečně skryjí.
„Tuivo," oslovila ho dívenka a potřásla svou malou tmavovlasou hlavou. „Co se děje?"
„Jdu se rozloučit. Mám před sebou důležitý úkol."
„Ale... máš s sebou věci minimálně na týden."
„Já vím," odpověděl. „Je to velký úkol."
Přitiskla se k němu. „Bude se mi stýskat. Vrátíš se brzy, že ano?"
„Samozřejmě," zalhal jí a dal jí pusu na čelo. Bylo mi z něj zle. Něco jí podal. Neviděla jsem co, ale běžně jí dával dary, přestože mělo být všechno společné. A nyní si ji pravděpodobně uplácel. Nechala ho odejít, aniž by se starala, kam přesně jde. Sledovala jsem, jak odchází, jak opouští to jediné, co jsem kdy znala. Ale on toho znal mnohem více. Vždy byl jiný, a možná proto jsem ho měla tak ráda, možná proto jsem ho milovala, ale nejspíš byl jiný až příliš.
Chtěla jsem ho nechat jít. Opravdu jsem chtěla. Patřila jsem sem a on patřil jinde, až už to bylo kdekoli. Ale nešlo to. Kmen byl moje všechno, ale když přišel Tuivo, nechal mě poznat něco, co bych bez něj nikdy nepoznala. Jakousi vnitřní radost, která nepramenila z úspěchu nebo povinnosti, ale zkrátka z toho, že jsem tam mohla být s ním. Poznala jsem vášeň, opravdovou vášeň, která mě spalovala a mučila mě, ale já jsem se jí nebránila. A především mě naučil spoustu věcí. Naučil mě, že existuje nějaké osobní vědomí, nějaké já, nejen my. Že můžu mít pro sebe malý koutek své duše, který nikomu jinému patřit nebude. Naučil mě, že to je svoboda, kterou tolik miloval. Nemohla jsem žít bez něj, protože ta část mě, která předtím existovala, už tady nebyla. Nemohla jsem ho nechat odejít. Rozběhla jsem se za ním a doufala, že to Tähti bude vnímat jako součást úkolu. Neohlédla jsem se. Tuivo beze mě nemohl odejít, nemohl. Dohnala jsem ho, až když se oheň téměř ztratil z dohledu.
„Tuivo!" zavolala jsem na něj. Docházely mi síly, sníh byl příliš hustý. Otočil se a zůstal na mě hledět. Pak ke mně váhavými kroky přešel. Déle jsem již pláč neudržela. Vzlykla jsem. Vzal mě do náruče. Neuměla jsem si představit, že už ji nikdy neucítím. „Taimi. Vrať se. Mě už nepřesvědčíš."
„Já... tě nechci přesvědčit. Jen nevím, jak to bez tebe zvládnu."
„Mohla bys jít se mnou," zašeptal do nočního ticha. „Ale... nemyslím si, že je to dobrý nápad." Nenapadalo mě, co mu na to odpovědět. A ani jsem nedostala příležitost. Ze tmy se vynořily dvě známé siluety. Tähti. A Siiri, šamanka. Tuivo se na rozdíl ode mě ani neuklonil. Siiri nic neříkala, jen ho přejela pohledem od hlavy k patě. Poté upřela pohled na nebesa.
„Bohové. Věděla jsem, že ten den nastane, ale netušila jsem, že tak brzy." Pak zašeptala k obloze ještě několik příliš tichých slov, a pohlédla zpět na nás. Nevypadala naštvaně, spíše odevzdaně. „Vím, že tebe nepřesvědčím, Tuivo. Jdi a žij šťastně. Nicméně, Taimi, ty bys měla vědět určité věci." Odmlčela se. „Dostali jste dar. Avšak za cenu toho, že pokud odsud odejdete, zemřete. Není to trest. Naše moc nesahá tak daleko, ale kouzlo je silné. Začne vás ničit, místo aby vám pomáhalo. Nevím, jaký způsob si vybere. Možná shoříte v plamenech, možná umrznete, možná vám postupně ochabne i ten poslední sval. Netuším, za jak dlouho se to stane, a existuje jistý způsob, kterým tomu lze zabránit a musíte na něj přijít sami, ale vy dva to společně nedokážete, přestože si nyní myslíte opak. Můžete to zkusit, ale kráčíte do záhuby. A především, nesmíte o čemkoli, co vás ke kouzlu váže, povědět někomu dalšímu."
„Já vám nevěřím," zavrčel Tuivo, odplivl si a zkrátka se zase rozešel dále. Bezradně jsem na Siiri pohlédla.
„Vrať se, Taimi."
„Já ho miluji," hlesla jsem.
„Já vím. Otázkou však je, jestli i on miluje tebe. Nemyslím..." Rozběhla jsem se za Tuivem. Věřila jsem, že on ten způsob, jak na kouzlo vyzrát, najde. Bylo to bláznivé. Utíkala jsem od všeho, co jsem znala, jen kvůli jednomu člověku. Ale když mě později přitáhl k sobě a přiložil své rty na mé, naplnila mě jistota, že jsem udělala správnou věc.
Krása té vzpomínky mi vykouzlila úsměv na rtech. Bylo mi jasné, že se Tuivo změnil, a především, že i tehdy jsem ho viděla, jak se v Aletasu říkávalo, skrz růžové brýle. Nicméně se povedlo to, co jsem si přála. Znovu se ve mně rozhořel ten starý plamen lásky, alespoň na pár chvil. Pomohlo to. Zahřál mě, a zůstala po něm příjemná, teplá stopa v mém srdci. S Tuivem jsem nepromluvila, ani se na něj nepodívala. Věděla jsem, že by to ten plamen úplně uhasilo a teplo by zmizelo. Ale alespoň jsem měla jistotu, že má domněnka byla správná.