19. Co tě to napadlo?
Téměř celé další ráno jsme se střídavě starali o Tuiva a střídavě odpočívali. Nepovedlo se mi je přesvědčit, že bychom měli v Pieni zůstat celý den, jednak proto, že jsme neměli čas, a jednak se báli toho doporučení, které jsme dostali. Báli se, že se co nevidět něco pokazí. Bál jsem se i já, ale snažil jsem se na to nemyslet. Ostatně, neměli jsme na výběr. Další cestu bychom před přestávkou nezvládli. Ale alespoň jsem je přemluvil, abychom zůstali, než bude Tuivovi lépe.
„Sedni si," řekl jsem mu. Jen zasténal. „Jak chceš jít shánět za pár hodin zásoby, když nejsi ani schopný se posadit?" Nemohl jsem říct, že se na něj nezlobím. Ne že bych nikdy nepil alkohol nebo neměl kocovinu, ale Tuivo si vybral tu nejméně vhodnou chvíli. Měli jsme odpočívat a regenerovat svoje těla, a on udělal pravý opak. A hlavně úplně zbytečně. Nakonec se přece jen s námahou posadil.
Zaposlouchal jsem se do zvuků na chodbě, ale Taimi zjevně stále sháněla čaj nebo polévku, aby se z toho Tuivo rychleji dostal. V tuto chvíli jsem za to byl rád, chtěl jsem se svého kamaráda na něco zeptat, pokud mi bude schopný odpovědět. Opatrně jsem mu otřel záda mokrou hadrou. Sykal bolestí, ale neřekl ani slovo. Odkašlal jsem si.
„Co tě to napadlo?" otázal jsem se, jak nejmileji jsem dokázal.
„Tak... promiň... že jsem... se nechal... napadnout medvědem," vyrazil ze sebe. Přestal jsem sahat na hadru, aby se s ním dalo mluvit.
„Ty magore, tohle nemyslím. Proč ses opil?"
Neviděl jsem mu do tváře, ale věděl jsem, že mi co nevidět odpoví. „Já se tam prostě nechci vrátit."
„To už jsi říkal včera, ale..."
„To že jsem říkal?"
„Seš marný. Ale pochop, oni ti nic neudělají, ty po nich vlastně nic nechceš, to já a Taimi. Buďto nám pomůžou nebo ne a..."
„Dal jsem si tolik práce," skočil mi do řeči. „Abych se odtamtud dostal, a teď tam mám jít zpátky. Co když mě tam nějakým způsobem znovu udrží? Mám to v Aletasu rád. Nechci se tam vrátit."
„Vrať se domů, fakt. Můžeme se tady rozloučit, a když nepřijdu do několika týdnů, tak prostě..."
„Ne!" téměř vykřikl. A poté udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Přitáhl si k sobě kolena a téměř se rozplakal. Věděl jsem, že reaguje přehnaně kvůli tomu, jak je mu zle, ale stejně mě to překvapilo.
„Víš, mohli jsme si o tom včera normálně promluvit."
„Chtěl jsem, aby ses vyspal," skoro zakňučel.
„A proto ses šel opít?"
„Nechtěl jsem. Nevím... Co mě to napadlo. Je toho na mě prostě moc. Chápeš, myslel jsem, že už se s Taimi neuvidím, a teď s ní trávím každý blbý den. A do toho vím, že jsi prokletej, a netuším, kolik ještě máš času... A prostě se o tebe bojím. Nechci tě ztratit."
Povzdechl jsem si. „Zhluboka se nadechni." Začal jsem mu potírat záda nějakou mastí, kterou jsme sehnali v lékárně, a která mu měla pomoct. Přejížděl jsem prsty střídavě po starých jizvách a střídavě po nových stezích. Jen málo kůže mu zůstalo zdravé. Jeho problémy, pokud se vrátíme, se tím ještě prohloubí. Tolik se za to styděl, nebo spíše nikomu nechtěl říkat, jak ke svým zraněním přišel, že nedovolil, aby ho někdo viděl bez oblečení. To ovšem znamenalo, že sám sobě zakázal se do kohokoliv zamilovat. Trápil se tak, ale nenechal si to vymluvit. Cukal sebou. Muselo ho to bolet, ale nechtěl jsem, aby se mu ta zranění ještě zhoršila. A nechtěl to ani on, a proto to vydržel. Ostatně, nebylo to poprvé, co jsme tohle podstupovali.
Stalo se do toho dne, když se Titta zranila. Dorazili jsme k městu a ohlásil jsem organizátorům, co se událo. Tuivo z nějakého důvodu nechtěl, aby Tittu prohlédli veterináři, a tvářil se u toho tak sebejistě, že jsem věřil, že ví, co dělá. Konečně se mi povedlo se alespoň trochu uklidnit. Netušil jsem, kam až zrzek chtěl jet, ale zatím se netvářil, že by mě chtěl pustit do vedoucí pozice. Zhluboka jsem se nadechl, aby se mi netřásl hlas.
„Tuivo," oslovil jsem ho a doufal, že si správně pamatuju jeho jméno. „Proč jsem neměl Tittu nechat prohlídnout?"
„Protože si chtějí namastit kapsy, a ani to nejsou moc dobří veterináři. Vyšlo by tě to draho, a zbytečně. Na normální veterinu už je pozdě, musíš tam zítra, ale pár ulic odsud bydlí jeden chlápek, co tam pracuje."
„Fajn," vydechl jsem. „A zastav teda a řekni mi, kde to je. Nebo... proč teda jedeš?" Pobaveně se zasmál.
„Jedeme za ním."
„My?" Byl jsem zmatený. „Tohle už... není tvoje práce."
„Bohové, vždyť já vím," protočil oči. „Myslíš si, že tě v týhle chvíli nechám samotnýho?" Zastavil. „Mlč a zůstaň," přikázal mi. Obyčejně bych ho nejspíš neposlechl, ale to, co se stalo, mě příliš vyvedlo z míry. Zůstal jsem na sáních a snažil se konejšivými slovy uklidnit Tittu, která by nejraději zase běhala.
Sledoval jsem, jak Tuivo zvoní a otevírá mu vousatý muž s neveselým výrazem. Nebylo se čemu divit, den se už nachýlil ke konci. Tuivo mu něco vysvětloval a rozhazoval u toho rukama. Chlap se na chvilku pro něco vrátil do domu. Rozpoznal jsem dlahu. Poté zamířil ke mně. Kývl na mě a více se nezdržoval. Začal Tittě ohmatávat a posléze zpevňovat zraněnou nohu. Trhl jsem sebou při každém jejím zakňučení. Když byl muž skoro u konce, konečně se na mě podíval.
„Nemám tady sádru a má to zlomený... vlastně spíš... něco ostrýho jí přeťalo šlachu." Kámen, ten zatracený kámen. To jsem nečekal. „Teďka to zvládne, ale pochybuju, že bude ještě někdy normálně chodit." Tuivo k nám došel a nejspíš slyšel poslední větu, protože na mě starostlivě pohlédl. Udělalo se mi zle.
A celé se to ještě zhoršilo, když veterinář dokončil svou práci a znovu se na mě podíval. „Závodíš, co?" Neochotně jsem přikývl. Koukal na mě skrze prsty, přestože zrovna on musel vědět, že závody nejsou o týrání psů, když se k tomu přistupuje správně. Ale já jsem k tomu zřejmě správně nepřistupoval. Jistěže ne. Chtělo se mi plakat. Co jsem to udělal?
Veterinář prohodil ještě pár slov s Tuivem a zašel do domu. Také jsem se obrátil k odchodu. Tuivo mě však dohnal a postavil se přede mě. Popadl mě za ramena. Vytrhl jsem se mu, ale nenašel sílu pokračovat v chůzi. Zamračil se.
„Jsi v pohodě?"
Vydechl jsem. „Jo. Jo, jasně, že jsem."
„A ty sáně tady necháš?" zarazil jsem se a pohled mi padl na ostatní zapřažené psy, kteří na mě nechápavě hleděli. „Nastup, pomůžu ti."
„To ne...nejde," zakoktal jsem. Odkašlal jsem si, abych získal jistotu v hlase. „Níž už teďka na jaře není sníh. A já tady přebývám na opačném konci města. Normálně nechávám sáně v horách a dojedu to třeba domů na lyžích nebo tak... ale teď to asi prostě budu muset dojít pěšky. Ty sáně uklidím..."
Tuivo si povzdechl. „Tak přespíš u mě. Ráno tě zavezu zpátky do hor, mám auto."
Couvl jsem. „To... to nejde. Nějak si poradím... asi sám."
„Bydlím hned tady."
„Jenže já tě neznám," ušklíbl jsem se a chtěl ho obejít.
„Neblbni. Domů se v tomhle stavu dostaneš jenom těžko." Domů. Neměl jsem tady domov v pravém slova smyslu, pobýval jsem ve městě na ubytovně, ale to nemohl tušit. „Víš co, kdybych tě chtěl zabít nebo tak, udělám to už v horách."
Ušklíbl jsem se. „Tam to byla tvoje práce. Tady už není." Začal jsem přemýšlet, kde nechám sáně. S tím zrzkem už se nebylo o čem bavit. Nicméně mě dojalo, že mi to nabídl. Chtěl jsem věřit, že to vážně udělal z laskavosti, že na světě ještě existují hodní lidé. A on hodný byl. Pomohl mi už teď více, než musel.
„Tak co jsi vymyslel?" ozval se vedle mě pobavený hlas. Paže mi dopadla na ramena. Nechal jsem ho. „Hele, mně to fakt nevadí. Pojď." Sám jsem tomu nevěřil, ale přikývl jsem. Nechal jsem ho, ať nás odveze k pravidelně tvarovanému zelenému domku zpola obloženému dřevem. Začal sundávat popruhy psům.
„Počkej," zarazil jsem se. „A co s nimi?"
„Za domem je přístřešek. A všechny ty štěňata a ta fenka můžou i dovnitř." Souhlasil jsem. Psi byli zvyklí na mráz, věděl jsem, že se jim pod přístřeškem nic nestane. Nechal jsem tam tedy všechny tři dospělé psy, které jsem mimo Tittu měl. „Sáně ukliď taky tam." Udělal jsem, co říkal. Byl jsem nejspíš příliš vyvedený z míry, než abych protestoval. Doufal jsem, že psi uposlechnou mé povely, aby zůstali na místě a nevyli. Když jsem od nich odcházel, alespoň zatím se jen neklidně vrtěli.
Tuivo už netrpělivě čekal u sání. „Budeme ji muset zase zvednout," kývl směrem k Tittě. Přikývl jsem a pokusil se o to, co říkal. Téměř jsem nevnímal její tíhu ani nešťastné zvuky, které vydávala. O pár chvil a omylem nakopnutých štěňat, která se pletla pod nohy, později jsme fenu donesli na gauč. Byl příliš malý, aby se na něj pohodlně natáhl člověk, ale pro psa byl dostatečný.
„Budeš mít všude chlupy," prohodil jsem.
„Já vím. Jdi si pro spacák."
„To už chceš jít spát?" podivil jsem se. Venku byla sice tma, ale podle hodin bylo dost brzy.
„Ne, ale nezaručuju, že neusnu, a pak bys mě vzbudil, kdybys šel ven." Věnoval ještě jeden pohled sklesle tvářící se Tittě a položil se na postel v rohu místnosti.
„Náročný den v práci?" snažil jsem se s ním konverzovat. Přece jen, udělal pro mě hodně.
„Co myslíš?" zašklebil se. Sklopil jsem hlavu. Jistěže měl náročný den. Já jsem mu ho zkazil. Neměl jsem sem chodit. Jen jsem ho otravoval. „Ty za to ale nemůžeš. Když to chceš vědět, tak ta polární noc mě příšerně uspává. Vždycky jsem to tak měl."
„Znám takové lidi." S těmito slovy jsem vážně odešel pro spací pytel, než řeknu ještě větší hlouposti. Vzal jsem i jednu deku, abych nespal na studené zemi. Vrátil jsem se do obytné místnosti.
Když jsem prudce otevřel dveře, Tuivo sebou škubl. Byl od pasu nahoru nahý. Těkavými pohyby popadl košili a pokusil se ji obléknout. Snažil jsem se pochopit, co se děje. Přes celá záda se mu táhly ošklivé a částečně i zhnisané krvavé rány. Obrátil se ke mně čelem a konečně se mu povedlo obléknout košili. Zděšeně jsem na něj pohlédl a on mi to oplatil. Vybavil jsem si, jak zvedal Tittu, jak vedl spřežení, jak mě objímal. Muselo ho to hrozně bolet. Posadil jsem se k němu na postel. Znovu sebou trhl.
„Doufal jsem, že se stihnu převlíknout, než přijdeš," pokrčil rameny.
„Jsi normální?" uhodil jsem na něj. „Neměl by ses vůbec namáhat. A hlavně bys s tím měl něco udělat, aby to nehnisalo. Byl jsi vůbec v nemocnici?"
Znejistěl. „Víš... já tam nebyl nikdy."
„Ty jsi nikdy nebyl v nemocnici?"
„Nepotřeboval jsem to. A pak jsem... nemohl." Rozhodl jsem se nevyptávat, podle jeho bolestného výrazu jsem pochopil, že bych neměl.
„Zítra půjdeme na veterinu a pak do nemocnice."
„Ale tohle už mám dlouho."
„Nechápu, že tě tam nikdo nedokopal. Prostě tam jdeme, okej?"
„Nebudu tě zdržovat."
„Taky jsem tě dneska zdržoval. Nemám stejně nic na práci, leda tak utíkání před vlastním životem." Pohlédl na mě. Nechápal jsem přesně, proč mu to říkám, ale měl jsem pocit, že nás nyní něco spojuje. Nebo jsem se možná jen potřeboval vypovídat člověku, kterého už nikdy neuvidím „Taky mě týrali. I když teda jenom psychicky."
„Jak jsi... Ale mě netýrali. Tak bych to nenazval." Odmlčel se. „Zasloužil jsem si to."
„Jo, jasně," ušklíbl jsem se.
„Tohle bys nepochopil," mávl nad tím rukou. Trochu mě to konstatování naštvalo, ale nechtěl jsem, aby si toho všiml a měl mě za přecitlivělého hlupáka, kterým jsem sice byl, ale nemusel to vědět.
„Nechám to být, ale půjdeme zítra do nemocnice. Slib mi to." Semkl rty. „Není se čeho bát. Nebude to bolet a pomůžou ti. Je to jako veterinář, akorát pro lidi." Nakonec zdráhavě přikývl. Usmál jsem se. Alespoň jsem mu nebyl tolik dlužný.
„Tebe někdo týral?" zeptal se mě po chvíli s notnou dávkou opatrnosti. Stiskl jsem k sobě čelisti. Nechtěl jsem, aby to kdokoli věděl nebo mě dokonce litoval, ale tento muž mi za jediný den nějak podivně přirostl k srdci. Navíc jsem měl pocit, že to pochopí.
„Moje máma si po smrti táty našla magora, co se při nějaké bouračce praštil do hlavy a nějak se mu to tam pomotalo. V podstatě na mě celé dny křičel, ponižoval mě, nesměl jsem se na něho doslova křivě podívat a... prostě... víš, tohle se ani nedá vysvětlit." Tuivo zaraženě mlčel.
„A já si lámal hlavu nad tím, proč nemáš auto."
Uchechtl jsem se. „Tak nějak. Co kdybych taky naboural, našel si nějakým zázrakem holku a začal se takhle chovat k jejímu synovi?"
„Třeba by měla dceru."
„Ty jsi nemožný," vynadal jsem mu, ale popravdě, jeho reakce byla to, co jsem potřeboval. Byl jsem rád, že si z toho utahuje a nesnaží se mě utěšovat. Pak však zvážněl.
„Ale ne, Jyrki? Bohové, to je tak divný, že o tobě vím tohle, a přitom tě znám jenom z novin... prostě... fakt mě to mrzí. Umím si asi představit, jak se k tobě choval, a muselo tě tak bolet, že tomu máma nezabránila..." Přikývl jsem. „Tvoje máma s ním pořád je?"
„Nevím. Roky jsem ji neviděl. Tohle jí nikdy neodpustím. A fakt si nech kecy o tom, že to přece je moje matka."
Tuivo vydechl. „Ne. Chápu tě. Taky jsem od svojí rodiny odešel."
„No to se ti ani nedivím."
„Nebyli zlí, ale měli jiné hodnoty než..."
„Tomuhle říkáš jiné hodnoty?" neodpustil jsem si.
„O ty rány nejde. To byl zasloužený trest, akorát jsem už podobné věci nechtěl snášet."
„Tohle si nezaslouží nikdo, kurva." Pak mě napadla ještě jedna otázka. „Kvůli tomuhle nezávodíš?"
„Dost to bolí, když musím dlouho stát, opírat se o madlo a tak."
„Až ti to v nemocnici vyléčí, bude to v pohodě. A pak tě porazím." Zazubil se. Přistihl jsem se, jak si přeju, aby tady pro mě nebyl jen tu noc, ale celý život.
A to se i stalo. Tuivo mě pak několikrát znovu vyhledal, a stal se pro mě tím nejdůležitějším člověkem v mém životě. Pomohl jsem mu, aby si ještě na chvíli lehl. Do místnosti konečně vešla Taimi s polévkou i s čajem. Kouřilo se z nich a dostal jsem také chuť na něco teplého, ale vzhledem k tomu, jak dlouho to sháněla, to nejspíš nebylo jednoduché. Sedla si k Tuivovi a snažila se do něj dostat alespoň nějaké jídlo. Bylo by mi v ten moment nejspíš dobře, kdybych neměl pocit, že se brzy zase všechno musí pokazit.