15. Bojím se, že se něco stane
Taimi vedle mě klidně oddechovala. Záviděl jsem jí. Mně spát nešlo. Snažil jsem se s tím bojovat, snažil jsem se, aby mě myšlenky nesžíraly zaživa, ale ony se nevzdávaly. Už bych více uvítal, kdybych usnul a zdála se mi nějaká noční můra. Alespoň moje tělo by si při tom odpočalo. Těžko říct, co přesně ten špatný pocit, to svírání žaludku, ty neutěšitelné myšlenky, vzbudilo. Snad to bylo to, že jsem Taimi přiznal, že se cítím zle, snad ta poslední část rozhovoru s Tuivem. Těžko říct, mohlo to vzbudit cokoli, ale bylo to tady.
Stále mě neopouštěl pocit, že se dnes v noci stane něco špatného. Navíc se nedalo přestat myslet na to, co se událo, než jsem se rozhodl žít po svém. Myslel jsem, že to jednou bude pryč, že jednou budu volný. Ale ukázalo se, že to tady se mnou bude vždy, ať jsem se snažil jakkoli. Ať jsem se snažil jakkoli s tím vyrovnat, vždy se to vrátilo v maličkostech, které člověk ani nečekal.
Tohle nebylo výjimkou. Nějakou náhodou vytanulo na mysl, že ve městě někdy teď budou jistě slavit Vánoce. V horách se špatně orientovalo v čase, ale muselo to být každou chvíli. Všichni budou tak šťastní, tak spokojení. Budou jedna velká rodina a budou oslavovat zrození bohů, ve které na rozdíl ode mě stále dokázali věřit. A budou pohledem odsuzovat lidi jako já, kteří to zkrátka nedokázali vidět stejně. Do očí se mi vtlačily slzy. Copak jsem mohl mít rád Vánoce jako oni? Vzpomínkám už jsem se nedokázal ubránit.
Seděl jsem u stolu a rýpal jsem se ve svém rosolli, přičemž se mi každé jedno sousto vracelo zpátky. Tohle jídlo bylo snad moje nejméně oblíbené. Ještě že se jedlo jen jednou ročně. Nikdy by úplně nevysvětlili, proč mě ho nutí jíst. Bylo na něm tolik věcí, které mě znechucovaly. Neměl jsem rád, když se jídlo míchalo dohromady. Jedna zelenina načichla chutí druhé, zvláště to pak bylo znát na kyselých okurkách. Ale především, především jsem nenáviděl červenou řepu, která byla hlavní součástí tohoto typického vánočního salátu. Nejen proto, že mi nechutnala, také mě dávila, chtělo se mi z ní zvracet.
Věděl jsem, že se na mě upírají zraky obou rodičů, nebo alespoň lidí, kteří se nechali rodiči nazývat. Soudili, hodnotili, jestli jím dostatečně správně a rychle, jestli nedělám jediný pohyb, který si nepřáli. Rychle jsem zamrkal, abych rozehnal slzy, které nesměli vidět. Vždy po mně kvůli nim jen křičeli a nadávali mi do slabochů a usmrkánků. To by mě zničilo ještě více než celý zbytek té zatracené večeře.
S vypětím všech sil jsem si nacpal do úst sousto normální velkosti, aby mi nemohli nic vyčítat. Polkl jsem bez kousání. Tu odpornou chuť stejně ucítím, stejně se mi z ní zvedne žaludek, ale překvapivě jsem zjistil, že jídlo není až tak nechutné, když ho necítím rovnou v ústech. Tuto techniku jsem si vypěstoval za všechny ty roky, kdy mě nutili i do jídla, které mi dělalo tak zle. Asi mi to mohlo ublížit, ale byl to jediný způsob, jak to vydržet.
V jedné chvíli se však něco pokazilo. I navzdory tomu, že jsem si dával pozor, abych ani jednou neskousl, se mi odborně sladká chuť řepy dostala na jazyk. Sousto se mi vzpříčilo v hrdle. Popadl jsem sklenici vody a hltavě ho zapil. Máma na mě vrhla varovný pohled, ale ani mi nejprve nedocházelo, co dělám zase zle, co by se tomu člověku naproti mně zase mohlo nelíbit. Momentálně jsem se soustředil jen na to, abych se neudusil.
Došlo mi, že nebudou moc nadšení, ale nedokázal jsem to jinak. Sousto jsem vyplivl a zvedl se od stolu. Bylo mi jasné, že se vstávat podle tradice nesmí. Těžko říct proč, ale máma tu informaci za mnou volala, jako by šlo o život. Běžel jsem na toaletu a zamkl se. Několik minut jsem se nad jen nakláněl nad mísou. Nakonec ze mě žádné jídlo ven nevyšlo. Vyčerpaně jsem se posadil na holou zem. Právě jsem udělal něco hodně špatného a bál se odsud odejít. Slyšel jsem mužský řev. Nevím, jestli byl směřován mně nebo ne, ale došlo mi, že až vyjdu z této malé oázy samoty, bude ohlušující. Nejraději bych tu strávil celou noc. Ale nechtěl jsem tyto Vánoce zkazit ještě více, než zkažené byly.
S obavami jsem otevřel dveře. Vyšel jsem ven a snažil se uklidnit bušící srdce. Přibližoval jsem se k ohnisku řevu. Samozřejmě. Byl jsem nevděčný parchant, který si nevážil, že se o něj starají, že má co do té svojí hnusné huby. A spousta nadávek na mou adresu. Nic nového, ale stejně mě to bolelo. Ne kvůli těm slovům samotným, ale kvůli tomu, že mu máma, moje vlastní maminka, která na mě vždy byla tak hodná, přizvukovala. Dávno mi došlo, proč to dělá. Bála se ho možná ještě více než já. Nicméně mě to mrzelo.
Nestihl jsem dojít daleko. Nějaká velká ruka mě přirazila na dveře mého pokoje. Máma vyjekla, ale nic neudělala. Neochránila mě. Bylo mi jasné, že mi neublíží fyzicky, nikdy mi takto neublížil, ale přesto mě na pár vteřin naprosto pohltil strach. Vzdáleně mi doléhala k uším slova o tom, jak jsem neschopný, nesamostatný, jak to nikam nedotáhnu. Sice mi nešlo do hlavy, jak to souvisí s rosolli, ale mlčel jsem. Moje hlava mi chtě nechtě přehrávala fakta, aby utlumila tu vnitřní bolest, která mě drtila. S bratrem se vybourali v autě. On neměl pás. Vylétl skrze čelní sklo a dopadl na vozovku. Poranil si hlavu. Pomátl se. Neměl to v hlavě v pořádku. Byl to blázen. Nemohl za to. Měl jsem sice braní ohledu na jeho hendikep plné zuby, ale pomáhalo mi to se uklidnit natolik, abych mu nedal pěstí. Nakonec mě pustil. Rozrazil dveře, strčil mě dovnitř a třískl s nimi. Na druhé straně vypadla klika. Nezamkl mě. Musel by mě pouštět na toaletu a pro jídlo. Věděl, že si z pokoje nějakou dobu stejně nedovolím vyjít.
Plakat, křičet a prosit nemělo smysl. Poučil jsem se. Jen by mi to prodloužilo utrpení v této cele. Oni ale křičeli. Hádali se. Máma tvrdila, že na Vánoce s nimi musím být v místnosti. Musím dojíst večeři. Také jsem si to prvních pár minut myslel. Ale jak jsem tak seděl na drsném koberci, došlo mi, že o to nestojím. Zkazili mi všechny Vánoce. Tyto sice byly zdaleka nejhorší, ale od té doby, co si máma našla tohoto muže, jsem si ani jedny neužil. Nemohl jsem být šťastný z dárků jako všechny ostatní děti, když jsem kvůli nim musel přetrpět celou večeři s nechutným jídlem a spoustou ponižujících poznámek. A narozeniny totéž. A vlastně všechny oslavy. Nemělo smysl se na ně těšit, tohle se nikdy nezlepší, spíše se to bude ještě zhoršovat.
Vzal jsem do ruky svůj oblíbený modrý zápisník a přitiskl si ho na hruď. Bylo to to jediné, co mi dodávalo sílu. Vždy, když mi uložili trest, mi máma do pokoje tajně donesla časopisy, které byly plné fotografií psů, a také encyklopedie o mých nejoblíbenějších zvířatech. Vystřihoval jsem si jejich obrázky, lepil si je a psal si k nim informace. K ničemu to nebylo, ale dařilo se mi to tajit před Otssim, matčiným manželem, a to bylo mé malé vítězství, můj malý útěk z těchto okovů. Ale dnes mi nemohlo pomoct ani to. Vždyť mi vzali Vánoce, definitivně mi je vzali. Lehl jsem si do postele a rozplakal se. Plakal jsem dlouho do noci, až mě nakonec ukolébalo ke spánku vyčerpání.
Ráno mi máma donesla do pokoje dárky, které jsem si měl večer rozbalit spolu s nimi. Ani jsem se jich nedotkl. Určitě mi je koupila ona, aby viděla radost v mých očích, ale nedokázal jsem to. Nakonec jsem je otevřel o samotě až za pozdního odpoledne. Dostal jsem pár věcí, které mě potěšily, především šlo o knihy. Ale zničené Vánoce mi to vynahradit nemohlo. Možná bych je měl přestat vnímat jako veselý svátek. Možná jsem měl konečně přijmout, že je to naopak jeden z nejhorších dní v roce.
Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Zase jsem to udělal. Zase jsem se nechal unést svými vzpomínkami tak moc, že mi připadalo, jako by se děly zrovna teď. Přitom už to bylo sedm let, co jsem mámu ani jejího manžela neviděl. Vzduch, chtělo to čerstvý vzduch. Prudce jsem vstal a jen doufal, že to neprobudilo Taimi. Alespoň ona mohla spát. Vylezl jsem ven. Polární záře na nebi odehrávala své působivé představení. Našel jsem Tuivovu siluetu u ohně. Byl podivně schoulený. Až když jsem byl u něj, došlo mi, co se stalo. On vážně usnul.
Nejprve mě ovládl vztek a ponoukal mě ho nevybíravým způsobem probudit, ale nakonec jsem se zarazil. Sice udělal pěknou hloupost, mohl nás všechny ohrozit, ale nezasloužil si, abych mu ublížil. Proto jsem s ním jen jemně zatřásl. Když otevřel oči, chvíli na mě jen zmateně hleděl, a poté se mu v nich objevil čirý děs.
„U bohů! Já se strašně omlouvám!" vyhrkl. Po tvářích stékala jedna slza za druhou. Jen něco nesrozumitelného mumlal a krčil se, co nejvíce to dokázal.
„To je v pohodě. Nikdo tě za to už nepotrestá. Už nikdy. Chápeš, už nikdy," řekl jsem mu a trochu s ním zatřásl. Netušil jsem, co mám dělat. Většinou to probíhalo přesně naopak. Já jsem byl ten, který se hroutil.
„Taimi se bude zlobit. Vždyť..."
„Ta se to nedozví."
„Ale..." Zase něco nesrozumitelného zamumlal. Sice jsem se stále cítil hodně zle, ale on mě zjevně potřeboval. Přisedl jsem si k němu. Když jsem se rozhodoval, jestli ho můžu obejmout nebo ne, zvedl hlavu a osušil si slzy, jak to jen rukávem nepromokavé bundy šlo.
„Nic se nestalo," hlesl jsem.
„Ale mohlo. Mohlo, a já jsem..." Začal zase panikařit.
„Ne, ne, ne, Tuivo, ty za nic nemůžeš," vložil jsem se do toho. „Prostě jsi unavený. Běž spát."
Podíval se na hvězdy. „Ještě mě nemáš střídat."
„Já vím. Stejně nemůžu spát. Fakt, jdi do stanu."
Zavrtěl hlavou. „Bojím se, že se něco stane. Ten dědek to asi nepovídal jen tak pro nic za nic."
„Půlnoc už dávno byla." Tím jsem si nebyl jistý, ale chtěl jsem ho uklidnit.
„Nikdo neřekl, že jeho věštby mají platnost jenom do půlnoci." Přeběhl mi mráz po zádech. Měl samozřejmě pravdu.
„To je jedno. Budu držet hlídku já."
„Jasně. Ty to aspoň nepokazíš."
Protočil jsem oči. „Tak jsem to nemyslel. Fakt, Tuivo, běž."
„Nemyslím si, že to pomůže. Ta polární noc tady bude ještě týdny."
„Asi to na tebe jenom nějak dolehlo. Měli jsme zůstat ve Stosse, už jen kvůli tady tomu. No tak. Zvládneme to. Už to není zase tak daleko."
Tuivo se zamračil. „Hm... No, a proč vlastně nemůžeš spát?"
„Ani nevím," pokrčil jsem rameny. Rozhodně jsem ho teď nehodlal zatěžovat vzpomínkami, o kterých stejně dávno věděl. „Fakt jdi do toho stanu."
„To by bylo sobecký," namítl.
„Mám tě tam dostrkat?" K mé úlevě mě nakonec přece jen poslechl. Vrátil jsem se znovu k ohni. Plameny, ty skutečné, i ty plápolající na hvězdném nebi, mě vždy nějakým zvláštním způsobem uklidňovaly.