1. Vezmu tě do nemocnice
Popohnal jsem svou smečku kupředu. Bylo vidět, jak je běh těší, a to mi vykouzlilo úsměv na rtech. Polární noc byla temná a mrazivá, ale já jsem se dnes cítil dobře. Vlastně jsem se cítil dobře vždycky, když jsem byl v horách. I když teď nebylo zrovna nejpřívětivější období v roce, tohle bych sobě ani svým psům nemohl upřít. Tu svobodu, tu volnost. Navíc se tady dalo schovat před Vánoci, které mě přiváděly k šílenství, stejně jako davy lidí nakupující dárky, zabíjející ryby na vánoční stůl nebo zpívající koledy. V horách naštěstí nebylo ani jedno.
Míjel jsem zasněžené stromy, jejichž větve se téměř dotýkaly země, a všude kolem mě se třpytila bělostná pokrývka. Široko daleko nebyly žádné vyšlapané stezky. Možná tudy jednou za čas někdo prošel, ale jeho stopy odvál vítr. I ty moje brzy zmizí a nikdo mě nikdy nenajde, pokud nebudu sám chtít.
Krajina však nebývala vždy pustá. Sem tam jsem viděl různé živočichy, jak utíkají, loví, sbírají potravu, nebo prostě jen tak bloumají sněhem. Měli k tomu určitě nějaký důvod, ale pokud jsem něco nepotřeboval ulovit, nezajímalo mě to. Příroda mě fascinovala v poetickém slova smyslu, ne v tom praktickém. Možná měl Tuivo pravdu, možná jsem se snažil schovat před skutečností za každou cenu. Nepřišlo mi na tom nic špatného.
Najednou něco upoutalo mou pozornost a vrátilo mě to do reality. Ve sněhu něco leželo. Možná nějaké umírající zvíře. Špatně jsem v šeru viděl. Liška? Ne, bylo to příliš velké. Sob? Ne, mělo to jiný tvar. Podivnější. Hlasitým „stop!" jsem zastavil celé psí spřežení. Štěňata, která zatím nemohla být zapřažená spolu s ostatními, začala vzrušeně pobíhat kolem. Jako by nevěděla, že nemají strkat čumáky všude, kam se jim zachce. Naštěstí toho na můj další povel nechala.
Přistoupil jsem ke zvířeti a posvítil na něj baterkou. Možná to bylo zbytečné, možná jsem tím jen ztrácel čas, ale možná by to mohla být moje večeře a já bych tak ušetřil zásoby. Navíc mě přemohla zvědavost. Když jsem si uvědomil, co to je, zatajil se mi dech. Nebylo to zvíře, ale člověk. Žena. Třásla se. Hodně se třásla. Ale alespoň byla naživu. Sice jsem neměl rád lidi, ale ona potřebovala zachránit.
„Hej," zatřásl jsem s ní. „Všechno už bude v pohodě. Já jsem Jyrki a teď tě vezmu do města do nemocnice." Přehodil jsem přes ni jednu z dek, které jsem vozil pro všechny případy s sebou, ale nejspíš neměla ani sílu se posadit a zachumlat se do ní. Chtěl jsem ji vzít do náruče, ale pak se stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Sotva ucítila další dotek, prudce mě odstrčila. Zapotácel jsem se a tak tak neupustil baterku. Ta holka rozhodně nebyla vysílená.
„Pois," zavrčela. Jakým to mluvila jazykem? „Pryč. Jdi pryč," řekla skoro vyčítavě. „Nezachraňuj mě. Je to zbytečné."
Teprve teď jsem si všiml, že má úplně bílé vlasy. Určitě to nebyla její přirozená barva, mohlo jí být sotva dvacet let. Navíc v těch vlasech nesla barevnou ozdobu ve tvaru květiny. Ženy a jejich touha po kráse zjevně neznaly mezí. A pak mi pohled padl na její tvář. Zalapal jsem po dechu. Úplně promodrala a kůži pokrývala jinovatka. Bylo něco takového vůbec možné, nebo to bylo nějaké tetování? K čemu jí něco takového v horách je? Alespoň že ta holka byla docela teple oblečená, ačkoli mohla mít nějakou pořádnou čepici.
„Na sáně. Hned," zavrčel jsem, protože jsem pochopil, že po dobrém to nepůjde. Něco se mi na ní nezdálo, ale potřebovala zachránit.
„To nemá smysl," odpověděla.
„Dělej," přikázal jsem ji a nejspíš to fungovalo, protože se pokusila zvednout. Když jsem jí pomáhal se postavit a posadit se na sáně, všiml jsem si, že nemá ani rukavice. Prsty měla úplně bílé a přísahal bych, že je pokrývá tenká vrstva ledu, i když to nebylo možné „Je polární noc," prohlásil jsem. „Zima, a ty se takhle vypravíš do hor? Bez rukavic?! Kdyby ses radši víc starala o svůj život než o to, jak vypadáš."
Zjevně jsem ji zaskočil. „To... bys nepochopil. Prosím tě, jen ztrácíš čas. Mně nic není."
Bylo to matoucí. Sice se vážně chovala, jako by se nic nedělo, ale proč ležela ve sněhu? A proč byla tak promrzlá? Proč se tak hrozně třásla? A stále jsem nechápal, proč vypadala tak, jak vypadala, a proč se vypravila do hor. A nejméně, proč si sem vzala takovou zbytečnost jako ozdobu do vlasů? Až když jsem na květinu pomyslel, došlo mi, že ji nemá. Rozhlédl jsem se kolem. Po chvíli jsem ji uviděl ve sněhu. Musela jí spadnout, když jsem se ji snažil dostat do sání.
„Ne, nezvedej to!" zakřičela z nějakého důvodu a na chvíli mě tím vylekala. Koutkem oka jsem si povšiml, že se snaží vymotat z deky. Nezajímalo mě to. Zvedl jsem květ a s úšklebkem jí ho podal, snaže se nedat najevo, jak mě tím výkřikem rozhodila. Z nějakého důvodu vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Netušil jsem, co dělat. Napadlo mě jedině ji opravdu vzít do nemocnice. Posadil jsem se k ní na sáně určené na dlouhé trasy, vydal pár povelů a psi s radostí zamířili nazpět k městu. Přál jsem si cítit se jako oni, ale ta holka to všechno pokazila. Dobře jsem věděl, proč se lidem vyhýbám.
„Podívej, jediný důvod, proč jsem ti ještě neutekla, je, že..."
„Sedíš v rozjetých sáních," skočil jsem jí do řeči.
„Ne. Musím ti něco říct." Nebyl jsem na to ani trochu zvědavý, ale zjevně se nenechala odbýt. „Poslyš, je moc milé, že se mě snažíš zachránit a všechno, ale udělal jsi jednu velkou chybu. Když jsi zvedl tu květinu... Každopádně, zastav. Nepomůžeš nám, když teď pojedeš... do města?" Mlela páté přes deváté a mě to unavovalo.
„Nevím, kdo málem umrzl v horách," neodpustil jsem si.
„Pomohl jsi mi," uznala. „Ale stejně se to stane."
„Co se stane?" vypadlo ze mě.
Povzdechla si. „Uvrhla jsem na sebe kletbu." Protočil jsem oči. Proto mi na ni něco nesedělo. Ta holka byla zcela očividně blázen. „Jednou umrznu. Jediné, co mě ještě drží při životě, je ta květina. Ale protože ses jí dotkl, jsi teď taky prokletý."
Suše jsem se zasmál. „Připadá ti, že je mi zima?"
„Zatím ne. Ale bude. A nic na světě tě nezahřeje." Asi na sekundu mě vyděsila. Ale pak jsem se rozesmál.
„Jo, jasně."
„Ale když půjdeš se mnou, existuje šance, že..."
„Počkej," stále jsem se smál. „Kam bych s tebou jako měl jít?"
„K šamanům," odpověděla. „Ale ty to nebereš vážně." Všiml jsem si, že se nenápadně odkrývá. Co u sakra chtěla udělat? Vyskočit za jízdy? Zamyslel jsem se. Sice byla šílená, ale nemohla tady zůstat. Nelíbilo se mi to, ale musel jsem jí zabránit v tom, aby odešla. Musel jsem ji dostat do nemocnice za každou cenu. I za cenu předstírání, že je její chování úplně normální.
„Promiň, jenom mi to znělo dost neuvěřitelně," prohlásil jsem. „Vezmu tě do nemocnice. Tam tě jenom zkontrolují, jestli jsi v pohodě. A pokud budeš, zítra vyrazíme k těm... šamanům." Zdálo se, že se vážně uklidnila. Až do konce cesty bylo ticho, což mi naprosto vyhovovalo.
Sjeli jsme z posledního mírného kopce, který nás dělil od města, kde jsem už několik let žil. Vymyslet, jak se co nejrychleji dostat do nemocnice a zbavit se té podivínky, mi nezabralo moc času. Sotva jsem minul ceduli, na které bylo napsáno Aletaso, ukázal se mi známý zelený dům s červenou střechou. Město sice ještě bylo pod sněhem, ale psi tady bývali zmatení a neklidní kvůli všem těm budovám a cizím pachům, a já jsem je nechtěl zbytečně trápit tím, že bych je vedl přes celé Aletaso.
„Seď tady," přikázal jsem té bělovlasé holce a s trochu staženým hrdlem zaklepal na dveře. Po chvíli mi otevřel zjevně rozespalý Tuivo. Když byla polární noc, spal prakticky neustále, dělalo mu velký problém zůstat vzhůru, když slunce několik týdnů nevystoupalo nad horizont a střídaly se jen šero dne a tma noci.
„Jyrki," oslovil mě Tuivo trochu nepřítomně. „Měl jsi být v horách. Však víš, psi a..." Protřel si obličej. Štěňata se ho snažila vítat. Skákala po něm a kňučela, ale on si jich sotva všímal.
„Jo. Ale mám trochu problém. Půjč mi auto."
Zrzek se zamračil. „Jasně. Ale proč?" Odstrčil oba psy, ale bylo mu to k ničemu.
„Já ti to pak povyprávím, určitě se zasměješ. Ale teď se potřebuju dostat do nemocnice..." Všiml jsem si, že se snaží pohlédnout přes mé rameno. „Tuivo...?" oslovil jsem ho váhavě. Obešel mě a rychlými kroky přistoupil k té bělovlasé holce. Pár kroků od ní se však zarazil. Nic neřekl a ona taky ne, jen na sebe hleděli. Přešel jsem k nim.
„Tak jo..." pronesl jsem a stáhl se mi žaludek. Přepadl mě pocit, že je něco hodně, hodně špatně. „Co se tady děje?"
„To bych taky rád věděl," procedil Tuivo skrze zuby.
„Našel mě v horách," promluvila ta bělovláska. Nechal jsem ji, neměl jsem nejmenší chuť to vysvětlovat. „Nemohla jsem už dál kvůli té kletbě." Pak pronesla pár slov v nějakém divném jazyce, který jsem neznal, Tuivo se ale tvářil, že dávají dokonale smysl. Dokonce jí stejným způsobem odpověděl. Měl jsem pocit, že sním. Zjevně ovládal nějaký podivný jazyk a vůbec jsem o tom celé ty roky nevěděl. Pak se obrátil ke mně. Tvářil se dost soucitně, což mě děsilo.
„No... do nemocnice se nejede. A ty máš sakra problém."
Zděšeně jsem na něj pohlédl. Nakonec jsem ze sebe dostal pouhé slabé co?
„Ona ti říkala pravdu. Neměl jsi tu blbou kytku brát." Chtěl jsem se smát, ale nešlo to. Tuivo byl můj jediný kamarád a jediný člověk, kterému jsem věřil. Většinou jsem poznal, když si ze mě utahoval. A tentokrát se tvářil smrtelně vážně.
Komentáře
Přehled komentářů
Konečně jsem se dokopal k tomu, abych začal číst, a vůbec toho nelituju! Tvůj styl je pořád velmi čtivý a příjemný, čte se to jedna báseň :) Jsem rád, že konečně "potkávám" Jyrkiho a Tuiva (a, předpokládám, Taimi?), o kterých jsem tolik slyšela :D Už se těším, až si o nich přečtu víc!
Re: (Příště vymyslím nějaký nadpis!)
(Ant, 5. 5. 2023 20:31)Oho, ahoj, ahoj! Děkuju moc za rozečtení, udělalo mi to neskutečně velkou radost! A děkuji i za zbytek. :-)
(Příště vymyslím nějaký nadpis!)
(Azer, 5. 5. 2023 11:14)