Archiv
Nalezené příspěvky
13. Můžu si dovolit všechno
5. 9. 2021
„Já už si můžu dovolit všechno. Jsem daleko a nikdy mě nenajdeš. Nevím, jak se dozvíš, že už nejsem na tomhle světě. Možná z novin, protože navzdory tomu, co jsi mi vždycky říkal, jak jsi mi vykládal, že jsem neschopný a nikam to nedotáhnu, jsem se stal docela úspěšným psovodem, víš? Zničil jsi mi život a za moji smrt jste zodpovědní vy dva!" Křičel jsem, už nebylo proč se kontrolovat. Křičel jsem hlasitěji než Otssi, který se snažil něco namítat, ale já jsem ho neposlouchal. „Shnijte si tam společně, jste oba dva stejní! Nenávidím vás a tuhle nenávist si beru s sebou do hrobu!" S těmito slovy jsem vypnul telefon a rozplakal se. Byl to ale pláč štěstí. Možná to bylo trochu patetické, ale připadalo mi, jako bych ze sebe zrovna vykřičel všechny ty roky utrpení. Mráz mnou prostupoval, ale zároveň mi žilami kolovalo teplo. Lehl jsem si do postele a do pár minut usnul vyčerpáním.
14. Pusť mě!
5. 9. 2021
„Moment."
„Jyrki, to jsem já!" zabouchal jsem znovu. „Pusť mě. Prosím!"
„Tuivo," hlesl.
„Jo. Pusť mě!"
„Ne...nemůžu. Nedojdu ke dveřím."
„Co jsi... nemůžeš to aspoň zkusit?" Na malou děsivou chvíli ztichl.
„Jo. Asi jo."
15. Myslím, že se ti to bude líbit
6. 9. 2021
„Pokud jde o tebe, ty si myslíš, že jsem tě přestal mít rád?"
Povytáhl jsem obočí. „Co? Proč? Ne."
„Že se ta kletba probudila v takovýhle míře. Myslel jsem, že ti pomůžu, když tě nechám samotnýho..."
„Pomohl. Ta kletba se probudila, protože... jsem to vzdal."
Tuivův úsměv povadl. „Vzdal jsi život?"
„Jo. V podstatě."
„Venlu už nikdy nemusíš vidět."
Do očí se mi vtlačily slzy. „Víš, co udělala? Ne že by mě to nenapadlo, ale... dala se zas dohromady s Otssim."
„Po tom všem?"
„Jo, po tom všem. Prý bude radši s ním, než sama, když jsem ji poslal do háje a nevrátil se hned domů." Zavrtěl jsem nad ní hlavou. „Víš, já bych jí to všechno před koncem možná i odpustil, kdybych nezjistil tohle."
16. Půjde to i jinak
6. 9. 2021
Přesměroval jsem pohled na Jyrkiho. Původně jsem se ho chtěl na něco zeptat, ale když jsem viděl, jak okouzleně hledí na hladinu odrážející všechna ta světla, raději jsem od toho upustil. Kdyby už nic, všiml jsem si, že bílých pramenů v jeho vlasech zase ubylo. Když jsme došli k půjčovně, řekl jsem si o pramici a jedna pádla. Nechtěl jsem, aby se vyčerpal. Posadili jsme se do loďky a vypluli vstříc noci. Zatáhnutím za provázek jsem rozsvítil lampu. Jyrki se usmál.
17. Pojďme na to pomalu
7. 9. 2021
„Ale ne, tyhle řečičky o tom, že jsem jediný, koho jsi miloval, si nech. Tomu prostě nevěřím a nechci to slyšet."
„No, to máš blbý, protože to pravda je." O trochu se ke mně přisunul. Dotýkali jsme se boky pod jednou peřinou a bylo to až překvapivě příjemné. „Nejsou to romantický řečičky, ono je to dost pitomý, protože než mi došlo, že k tobě cítím tohle, cítil jsem se v tomhle ohledu děsně bezcitnej."
„Ale to už nemusíš. Nemusíš se tak už cítit." Kývl. „Kdy ti tohle vůbec došlo?"
„Že jsem zamilovanej? Hele... věděl jsem to ještě před horama, ale přiznal jsem si to v tý jeskyni. I když jsi byl trochu naštvanej, bylo mi tam s tebou tak hezky."
„Jo. Díky," pousmál jsem se. „Ale pořád nechápu ten problém."
„Sakra, Jyrki, jestli to chceš fakt vědět, tak je to nechutně sobecký, ale bojím se, že až dostanu to, co chci, tak mě přestaneš zajímat tímhle způsobem."
„I kdyby, tak jsme pořád kamarádi. Dobří kamarádi."
„Ale ublížil bych ti tím."
„Já bych to zvládl. Nebraň se tomu, dobře?" Odmlčel jsem se. „Netvrdím, že se nebojím, toho samotnýho i toho, co jsi mi právě řekl, ale zvládneme to."
„Tak fajn," hlesl. „Pojďme na to pomalu, prosím."
18. Tak ho nenech zhasnout
7. 9. 2021
„Chlapče," hlesl. „Chybí ti tvůj domov?"
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Proč?"
„Připadáš mi smutný."
„Mám pocit, že tady nepatřím," postěžoval jsem si. „Všichni na mě koukají skrz prsty."
„Jsi jiný, Tuivo," odpověděl. „To není zle. Řekl bych ti, ať se jim za každou cenu přizpůsobíš, ale myslím, že by tě to zničilo tady," poklepal si na hruď. „Tady uvnitř." Odmlčel se. „Nebude to jednoduché, ale zůstaň sám sebou." Poklepal holí na obrázek slunce. „Máš v sobě ohromnou energii. Jako by v tobě zářilo tvoje vlastní slunce. Tak ho nenech zhasnout." Tehdy jsem ho nepochopil, ale o pár let později mi jeho slova došla a řídil jsem se jimi." Tak pojď..." Vtom se ale ozvalo křupání sněhu a volání.
19. Mohl bys lézt na nervy i nám
9. 9. 2021
„Můžu?" zeptal se nás Tuivo. Přikývl jsem a Taimi také. Nebylo na tom nic špatného. „Taimi je taky z kmene, to už jsem ti myslím říkal. Měli jsme se původně vzít, ale pak to mezi náma nějak nedopadlo, a jsme teďka dobří kamarádi. Jednu dobu jsem si myslel, že jsou do sebe s Jyrkim zamilovaní, a ono to tak občas bude působit i teď, ale upřímně, když to nebude komplikovat náš vztah s Jyrkim, tak je mi to asi jedno." Zmateně jsem na něj pohlédl. „Fakt. Normálně by mi to možná vadilo, ale zrovna u vás dvou je mi ukradený, co mezi váma je. A s Jyrkim jsem se to snažil udržet v tý kamarádský rovině, ale prostě... jsme už asi nemohli jít jinam. Bylo to moc intenzivní. Jasnější?"
„Moc ne, ale je to hezký," ušklíbl se. „Myslím, že tam jsou takhle rozmělněný ty hranice mezi kamarádstvím a něčím víc. Vždycky jsem se snažil vztah s holkou posouvat, dbal na takový ty věci jako a teď jsme si dali pusu, a teď spolu oficiálně chodíme, a teď je asi vhodný čas na to se spolu vyspat, ale mezi váma asi ty hranice moc nejsou, že?"
„Ne v takový míře, jako je normální," odpověděl Tuivo. Zamyslel jsem se nad tím. Možná měli pravdu. Nevadilo mi to, i když bych to nečekal. Bylo to svým způsobem osvobozující, nemuset řešit ono posouvání, prostě to jen nechat plynout.
„Spojily nás hory," řekl jsem a láskyplně pohlédl na vrcholky.
20. Je v pohodě někoho potřebovat
9. 9. 2021
To je v pořádku, chlapče," usmál se. „Nemyslím, že byste někdy přestali hledat jeden druhého." V tom měl nejspíš pravdu. Potřeboval jsem vedle sebe Jyrkiho, protože jsem před ním mohl být sám sebou, ale potřeboval jsem i Taimi, protože mi vždy nastavovala zrcadlo, ve kterém jsem viděl, jaký doopravdy jsem a jak se chovám. Stařec zavřel oči. Cítil jsem, jak se mi po tvářích koulí slzy. „Neplač. Kuolemalatar, bohyně smrti, mě přivítá s otevřenou náručí."
„Znamenal jste pro mě hodně. Jenom to vidím až teď," stiskl jsem mu ruku pevněji. Jeho sevření naopak chablo.
„Důležité je, že to vidíš."
„Chci prostě teďka jenom... normálně žít. Svobodu musím hledat v sobě, ne ve vnějších věcech."
Stařec se usmál. „Myslím, že v kmeni bys ji nikdy nenašel. Ale nyní můžeš. Už jsi udělal ohromný krok vpřed. A Taimi," pohlédl na bělovlásku, která mu přestala otírat čelo a dřepla si k němu. „Není zle, že ty kolem sebe budeš stále někoho potřebovat, dokud tam ten člověk pro tebe chce být. To mimochodem platí i pro tebe, Jyrki." Oslovený k němu vzhlédl. „Netrap se. Pojď ke mně. Pustil mě a stiskl Jyrkiho ruku.
21. Neexistuje dobře nebo špatně
10. 9. 2021
Tuivo objednal koláče a obrátil se na mě. „Co to vyvolalo?"
„To je jedno."
„Jyrki," zaúpěl. „Prosím, řekni mi to."
„Já..." povzdechl jsem si. „Je to pitomost." Tuivo stále vyčkával a podal mi dva první talířky s koláčem. „Jak Asta začal s tím, že sama se mnou jet nemůže..."
„Většina lidí prostě žárlí," zasmál se.
„O tohle nejde. Ona mu pak odpověděla, že nebude svatba, a... nevím, je mi z toho smutno. Nepřipadá mi to v pohodě."
Tuivo se zamyslel. „Ani mně. Ale my si to uděláme po svým, jasný?"
„Co když taky děláme něco špatně?"
„Myslím si, že tady neexistuje špatně nebo dobře, jde jenom o to, aby to oběma vyhovovalo." Přikývl jsem. To znělo rozumně. „Netrap se. Oni si to vybrali, a buďto se rozvedou, nebo jim to takhle bude sedět a budou šťastní." Odmlčel se a vzal druhé dva talíře. „Ale nedivím se, že tě to rozhodilo, i já jsem se trochu zarazil. Sníme koláč, dopijeme kávu a můžeme klidně domů, jo? A i když řekneš ne, tak já bych celkem šel, asi s nima nechci trávit víc času."
„Tak jo," usmál jsem se a krátce mu stiskl ruku. Bylo mi o něco lépe. Když jsme se zase posadili ke stolu, všiml jsem si, že všichni jsme už trochu znudení. Když jsme dojedli a dopili, přišlo mi to tak akorát.
22. Zase se uvidíme
10. 9. 2021
„Chci si koupit nový lyže."
„Co?" usmál se nechápavě, ale znovu se uvolnil.
„Ještě moc nemám za co, ale budu muset, protože se mi povoluje vázání. Když jsem za tebou minule přijel, když Titta... hele, jak jí vůbec je?" teprve teď jsem si uvědomil, že tady fena není.
„Nechal jsem ji doma, myslím doma v horách. Má tam boudu. Asi je jí smutno, ale běhat ještě nemůže a asi dlouho nebude moct. Ale prý bude za chvilku alespoň normálně chodit, teď sotva skáče po třech. Ale nechci na to teď myslet. Co ty lyže?"
„Když jsem za tebou na těch závodech přijel, málem jsem se pár metrů od tebe přizabil, protože mi vylítla noha z těch řemínků. Dal jsem to spravit, ale prý jsou už stejně staré a ztrouchnivělé," pokrčil jsem rameny.
„No, minimálně si je můžeš nějakou dobu brát z půjčovny, ne? Aby se ti nic nestalo."
„Jo, to dělám. Ale se svýma se líp sžiješ." Přikývl. V podobně odlehčeném duchu se náš rozhovor nesl až k městu. Když zastavil u mého domu, jeho pohled se změnil. Byl podivně sklíčený. Položil jsem mu dlaň na rameno.
„Hele, zase se uvidíme."
Pousmál se. „Jo. Tak na závodech." Vydal povel a odjel. S úsměvem jsem pozoroval, jak se vzdaluje.
3. Další člověk v mém životě
11. 9. 2021
„Kolik?"
„Nevím, kolik bereš?"
Povzdechl jsem si. Nerad jsem si říkal o cenu. „Dvě stě marek za lekci?"
„Seš drahej. Přátelská sleva by nebyla?"
„Auri, já to nedělám úplně s láskou. Jestli se ti něco nelíbí, najdi si jinýho psovoda."
„Ne ne ne," usmála se. „Já chci tebe."
„Proč?" nedalo mi to se nezeptat.
„Přesně proto, cos říkal v tý kavárně. O tom, že se psy se musí jednat s láskou a tak. Asi jsem moc takových instruktorů nepotkala."
„Jo, oni si často chtějí prostě jenom vydělat. Ale pár jich je slušných. Mám tě někam doporučit? Ale levnější to nebude, spíš naopak."
„Ne. Mně seš sympatickej. Navíc nemusím nic dalšího domlouvat." Možná to nebyl dobrý nápad, ale nemuselo by to být zase tak špatné. Auri byla veselá a já budu moct být v horách skoro sám a ještě za to dostanu slušně zaplaceno. Můžu to zkusit, a přinejhorším se z toho nějak vymluvím.
„Tak fajn, Auri. Nebudu na tebe snad zlej, ale nejsem na to stavěnej, ok?"
„Víš, možná se to takhle alespoň naučíš. Nebudu ti to zbytečně ztěžovat." Možná měla pravdu. Pokračovali jsme v cestě k osadě.
24. Harmonie mezi námi
11. 9. 2021
Ušklíbl jsem se. „Možná." Využil jsem téhle příležitosti, abych si sesumíroval myšlenky. „Ale každopádně, ještě ohledně tý kletby, musím vám fakt poděkovat. Nebýt vás, tak bych si ani nepochopil, že svobodu musím hledat v sobě, ne ve věcech okolo."
„To hory," prohlásil Jyrki. „Bez nich bysme nepochopili, jak jsme pro sebe důležití." Kývl jsem. „A nepotkal bych Taimi, a to by byla fakt škoda."
Jmenovaná se na něj usmála a objala ho. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem se k jejich objetí přidal. Dlouhou chvíli jsme tam stáli, drželi se a mlčeli. Slova byla zbytečná, narušila by tu nádhernou harmonii mezi námi. V ten moment bylo všechno v naprostém pořádku, a já jsem chtěl věřit, že bude už navždy.