4. Chci být sám sebou
„Jak že to bylo?" smál se Tuivo stále tomu staříkovi, kterého prý potkali a který byl podle něj pomatený. Já jsem ze své pozice nic neviděla. Chtěla jsem tam jít s nimi, ale kletba byla silnější. Nedovolovala mi se zvednout. Jednou budu tak slabá, že se opravdu už znovu nepostavím. Tohle byl jen začátek. Už mě to děsilo jen málo. Proč bych se ale měla smát s nimi takovým hloupostem a tak nevhodně? Věděla jsem, co je to za člověka, a Tuivo to věděl také, ale zřejmě ho odepsal stejně jako tehdy mě. Nečekala bych však, že se bude chovat tak nesmyslně.
„Ujdi sto čtyřicet pět kroků jihovýchodním směrem a pak hledej něco, po čem toužíš?" navrhl Jyrki. Zachvěla jsem se. O čem to mluvili?
„Nebylo to dvě stě čtyřicet pět?" zareagoval Tuivo.
„Vždyť je to jedno. Ale přísahal bych, že jsem se ho v tý chvíli i bál."
Tuivo se drsně zasmál. Odvrátila jsem se od něj, ale pochopitelně si toho nevšiml. „Jo. Znělo to jako nějaké výhružné varování či co. Doufám, že už nikoho takového nepotkáme."
Už mě nebavilo je poslouchat. Oni to všechno, co se právě dělo, nebrali vůbec vážně. Dělali z toho výlet, ale toto výlet nebyl. Byla to dlouhá a nebezpečná cesta s nejistým výsledkem. Vždyť jsme ani nevěděli, kam přesně máme jít, i když se Tuivo snažil předstírat něco jiného. Tehdy nás nenapadlo, že se tam budeme muset vrátit. Šli jsme prostě jen rovnou za nosem a dolů, až jsme došli do prvního města pod horami. Nebylo proč si zapamatovávat, kudy naše kroky vedly.
Kéž bych Jyrkiho nikdy nevarovala. Chtěla jsem mu pomoct, ale možná jsem ho zkrátka měla nechat umrznout. Bylo to jedno. Stejně jsem tušila, že tu cestu nejspíš celou nezvládnu, a nemusela bych tak s pocitem viny žít dlouho. Navíc si nemyslím, že bych kvůli němu cítila větší vinu, než doteď. Nebyl by první ani poslední, kdo kvůli mně zemře. A ostatně si stejně nemyslím, že plně věří tomu, že je prokletý. Vydal se se mnou do hor jen kvůli Tuivovi, i když mi nebylo jasné, proč to udělal.
Bylo by všechno jednodušší, kdybych sem šla jen já. Jyrki samotný mi tolik nevadil. Chápala jsem, že on sám chce jen klid, a mohli jsme spolu zkrátka mluvit jen v nejnutnějších případech. Já bych měla spřežení a on vůbec šanci dostat se k šamanům. Ale Tuivo byl problém. Mezi námi vše skončilo. Ale já jsem zkrátka nemohla zapomenout na to všechno, co se mezi námi stalo, nemohla jsem jen tak zapomenout na člověka, který celý můj život převrátil naruby. Ale teď tu seděl vedle a ani trochu to nebyl ten Tuivo, který se mnou tehdy odešel. V hlavě se mi zobrazil den, kdy to všechno začalo.
Seděli jsme u ohně dlouho do noci a věděli, že nám ještě pár společných hodin zbývá. Nebylo to poprvé, co jsme spolu drželi hlídku a starali se o to, aby oheň nevyhasl. Bylo nad slunce jasné, proč nás stále nechávají spolu. Čekali, že když už si dobře rozumíme, jednou se i vezmeme, a tak to chtěli. Víceméně jsme s tím souhlasili. Měla jsem ho ráda a on měl rád mě, a také jsme nebyli ani trochu pokrevně příbuzní, což se uvnitř horských kmenů nestávalo příliš často. Bylo to tak jednodušší. On si nebude muset jít hledat dívku jinam, a já nebudu muset čekat, až sem přijde nějaký cizinec, na kterého bych měla udělat dojem.
Obvykle jsme si živě povídali, ale dnes mi Tuivo připadal příliš zamyšlený a nesvůj. Hleděl na polární záři nad námi. Ruce se mu třásly a každou chvíli je zatínal v pěst. Když už několik hodin nepromluvil jediné slovo, začalo mi to být i nepříjemné. Bála jsem se o něj, bála jsem se, co ho může trápit. Jídla jsme měli dost, atmosféra v kmeni se uklidnila, ani jsme neválčili s žádným jiným. Co vůbec mohl mít za problém?
„Stalo se něco, o čem nevím?" zeptala jsem se ho.
Obrátil se ke mně, ale jeho pohled byl jaksi vzdálený. „Ne, proč?"
„Nevím, připadá mi, že jsi smutný."
Tuivo se jen zasmál. „Ne, to... Nic se neděje."
„A proč jsi tedy smutný?" nechápala jsem to. „Když se nic neděje?"
Tuivo znejistěl. „Víš... napadají mě takové smutné myšlenky."
„Ale kvůli čemu? Stalo se něco někomu? Zranil se někdo? Onemocněl?"
Tuivo se zvedl a začal přecházet z jedné strany na druhou. Mátlo mě to. Takhle se naposledy choval, když nám jednou nedopatřením vyhasl oheň, protože jsme oba usnuli. Mimoděk jsem si vzpomněla na žár v těle, když nás za trest bičovali. Otřásla jsem se. Věděla jsem, že jsme si to zasloužili a byla jsem vděčná, že nám ukázali, co je správné, ale bolelo to.
„Udělali jsme něco zle?" zeptala jsem se.
S laskavým, ale trochu smutným úsměvem na mě pohlédl. „Ty ne. To já."
„A co?"
Zhluboka se nadechl. „Já... Prostě už nemůžu." Vstala jsem také a objala ho. Složil si tvář do dlaní. On vážně plakal?
„Co nemůžeš?"
Roztřeseně si povzdechl. „Být. Tady."
Zarazila jsem se. „Jak to myslíš?"
„Nechci být jen součástí tohohle kmene. Chci být sám sebou."
„Já ti ale nerozumím," namítla jsem rozhořčeně.
„Já sobě taky ne, věř mi. Ale chci být... svobodný." Oči se mu ve světle plamenů zvláštně zajiskřily.
Přemýšlela jsem. To slovo jsem znala, ale co to vlastně bylo, ta svoboda? Šamané mi to kdysi vysvětlili jako možnost volby. „Ale ty přece máš svobodu," prohlásila jsem. „Můžeš si vybrat, jestli si vezmeš mě, nebo přece jen půjdeš do jiného kmene."
„Ne tak úplně, čeká se ode mě... To je jedno." Zvědavě naklonil hlavu na bok. „Co si ještě podle tebe můžu vybrat?"
„Všechno," rozhodila jsem pažemi. „Jestli půjdeš s ostatními muži na lov nebo ne, jestli..."
„Myslíš? Když nejdu, dostanu menší příděl."
„To je pochopitelné."
„Ale co když mám hlad?"
„Stejně volíš mezi tím, jestli budeš mít hlad nebo jestli půjdeš na lov."
„To není svoboda. To je jen volba mezi zlem a trochu menším zlem. A vůbec, já nechci lovit. Vždy je mi těch zvířat líto."
„Hlupáku," zavrčela jsem. „Svoboda, kterou máš na mysli, neexistuje. Kdo tě něco takového naučil?"
„To je právě ono. Já sem prostě nepatřím. Nikdy jsem nepatřil."
„Prosím tě, co tě to popadlo? Uklidni se, Tuivo. Kdo ti co namluvil?" snažila jsem se ho uklidnit.
Viděla jsem v jeho tváři vztek, ale proč se zlobil? Nebylo přece třeba cítit hněv, s nikým jsme nebojovali, nic jsme nelovili, nikdo nedělal nic špatného. „Nikdo. Jen... víš, zanítila se mi jedna z těch rán z bičování, když jsme... selhali. Už mi to ošetřili, ale..."
„Zasloužili jsme si to," prohlásila jsem pevně.
Pokrčil rameny. „Možná. Ale já už si od nich nechci nechat poroučet, co můžu a co ne. Chci si to zvážit sám."
„Ale to nedokážeš! To můžou zvládnout jen ti nejmoudřejší!" prohlásila jsem. Nedokázala jsem porozumět tomu, proč se chová tak hloupě, ale snad se to dalo nějak zastavit.
„A to řekl kdo? Oni, viď? Říkají o sobě, že jsou nejmoudřejší. Ale proč jim to věříš? Protože jsou moudří? A odkud víš, že jsou moudří? Protože to říkají."
„Nerozumím," vydechla jsem.
Protočil oči. „Chci jenom říct, že nemáš jistotu, že opravdu ví všechno nejlíp. A já si to nemyslím."
„Jak můžeš takhle mluvit?" zašeptala jsem.
„Protože nám ublížili, Taimi," pronesl zvláštně měkkým hlasem. Přeběhl mi mráz po zádech. „Nikdo nám nemůže ubližovat. Kdyby oni usnuli, nikdo by jim nic neudělal."
„Ale oni by to neudělali. Oni neselhávají," namítla jsem.
„Možná jo. Jen o tom nevíme."
„Ty ses zbláznil, Tuivo," zavrtěla jsem hlavou.
„Asi jo," povzdechl si. „Ale už... s těma myšlenkama nedokážu bojovat."
„Měl bys jít za šamany. Máš nemocnou duši," doporučila jsem mu. „Oni tě z těch myšlenek vyléčí."
„To mám taky v plánu," prohlásil. „Hned zítra. Ale... mám strach tam jít sám."
„Proč máš strach?" nerozuměla jsem tomu.
Pokrčil rameny. „Nedokážu jim o těch myšlenkách říct. Ale... hrozně jsem se bál se tě zeptat, jestli bys tam nešla se mnou."
Nešťastně jsem na něj pohlédla. Nemohl za to. Kdyby se tady narodil, takové myšlenky by ho nepřepadaly. Nikdy mi neřekl, odkud přesně vlastně je. Prý bych ho nenáviděla. „Tobě... pomůže, když půjdu s tebou?" zeptala jsem se. Nedávalo mi to příliš smysl, ale on přikývl. „Tak dobře," dala jsem mu svůj slib. Doufala jsem, že se z toho vyléčí a všechno bude zase v pořádku.
Tehdy jsem ničemu nerozuměla, ale nakonec ke mně v průběhu let přišlo uvědomění, že Tuivo byl tady vždy ten moudrý. A nyní se tu jako hlupák smál tomu starému muži a připadalo mi, jako bych ho nikdy neznala. Život mimo kmen ho hodně změnil a oddálili jsme se od sebe. Kdysi by s někým, jako je Jyrki, nechtěl mít nic společného. Považoval by ho za příliš primitivního. Bylo mi z toho smutno.
Možná se to mělo stát. Možná jsme se s Tuivem měli ještě naposledy vidět, abych pochopila, že z toho, co mě k němu táhlo, už v jeho duši nic nezůstalo. Tuivo byl pryč a mě nezbývalo než se od něj konečně odpoutat. Měla bych ho odepsat tak, jako on odepsal mě. Musím zhasnout tu malou jiskru ve svém srdci, která mě stále poutala k naději, že k sobě ještě někdy budeme mít blízko. On to všechno zahodil. Cítila jsem, jak mnou prostupuje další vlna dobře známého mrazu. Snad byl čas, aby konečně nastal konec, když jsem našla sílu utopit pod neprostupným ledem dávnou minulost.