Archiv
Nalezené příspěvky
12. Tak se budeš za chvíli cítit stále!
8. 7. 2021
„Jyrki," oslovil ho Tuivo.
„C-co zase?" zakoktal oslovený a protočil oči.
„No... pořád se třeseš."
„Jasně že jo," vydal ze sebe slabým hlasem. „Je mi zima. Ale neboj, bude to v pohodě. Fakt, Tuivo. Taimi má pravdu, nemůžeme se moc zdržovat."
„Za chvilku dorazíme do Stossy," vyslovil název jednoho ze dvou měst, kde jsme se měli v plánu v horách zastavit, a na kterých jsme se domluvili hned první den této poutě. V duchu jsem zaúpěla. Město bude další zdržení, ale věděla jsem, že tam musíme doplnit zásoby. Navíc jsem s touto zastávkou počítala. „Slib mi, že si tam odpočineš."
„Ale mně fakt nic není. Tuivo, už toho nechej, fakt," zasmál se.
„Ale..."
„U všech bohů!" došla mi trpělivost. Zvýšila jsem hlas. „Tak se budeš za chvilku cítit vielä! Stále! Ten chlad tě bude sžírat, bude ti brát všechno, a nic ti od něj nepomůže! Tak to tu konečně přestaňte řešit a posuňme se alespoň do Stossy." Poslední větu jsem téměř zavrčela. Jyrki bohové ví proč zbledl a jeho hlas se roztřásl. Za jeho povelů jsme vyjeli, ale bylo to jakési těžkopádné, jako by psy vedl začátečník. Tuivo ho chtěl vystřídat, nebo se alespoň naklonil jeho směrem, ale pak si to nejspíš rozmyslel.
13. Nakolik je jenom produkt toho, kde žil?
8. 7. 2021
„Pochopil jsem dobře, že jste z horského kmene?"
„S Tuivem je to složitější. Ale ano," odpověděla. Ani se na mě nepodívala. „Tuivo říkal, že to nepochopíš. Nemyslel sis snad, že pochází z běžné rodiny, ne snad?"
„Ne, to nikdy. Věděl jsem, že je jiný. Vždycky byl a bude. Nedávno jsem začal věřit tomu, že je z nějaké horské osady. Ale kmen je něco jiného. Prostě..." Zavrtěl jsem hlavou. Nevěděl jsem, jak pokračovat.
Konečně se na mě podívala. „V čem je to takový rozdíl? Tak či tak je z hor."
Flustrovaně jsem vydechl. „V tom, že..." Ztichl jsem, netušil jsem, jak to vyjádřit. „V tom, že nevím, jestli ho dokážu brát stejně. Chápej, osada je místo, kde jsou nějaké pravidla, někdy i přísné, ale nezabraňuje to být člověku sám sebou. Ale jestli jste z kmene, nakolik je ten člověk, kterého znám, Tuivo, a nakolik je to jenom produkt toho, kde žil? Však víš, dáváš tam smysl jenom jako část společenství, aspoň co vím."
„V podstatě ano. On tam však nikdy doopravdy nepatřil."
„Jo. Já vím. Dělá pravý opak toho, na co byl zvyklý. Ale i to jenom proto, odkud je."
„Jyrki," povzdechla si. „Každého z nás formuje, odkud je. Tebe taky, tím jsem si jistá."
„Jo, jenže jeho extrémně. On se od toho nikdy neodpoutá." Mávl jsem rukou. „Víš co, nech to být. Asi jsem prostě jen překvapenej."
14. Není radno dnes někam jezdit
8. 7. 2021
„Vítejte, přátelé," zvolal zvesela. „Když jste mě neuposlechli, byl jsem velmi roztrpčen." Upřel šedivé oči na Jyrkiho. Řekl to tak vyčítavě, že Jyrki sklopil zrak. „Doufám, že jste se již poučili. Dnes mám pro vás jen jednu malou přátelskou radu. Chcete ji slyšet?" Čekali jsme, ale zdálo se, že si přeje odpověď.
„Ano," odpověděla jsem ve stejné chvíli, jako Tuivo zavrčel „ne". Stařec se shovívavě usmál.
„Tak já vám to tedy povím." Tuivo protočil oči. „Není radno dnes někam jezdit." Jyrki otevřel ústa, aby se ho na něco zeptal, ale stařec si začal pískat tak nahlas, že nejspíš nedokázal zformulovat žádnou myšlenku. Muž důstojně, jak to jen v jeho otrhaných hadrech šlo, odkráčel.
„Už ho mám plný zuby," zavrčel Tuivo.
Jyrki se pousmál. „Jsem rád, že nakonec nemusíme dneska na cestu. Alespoň se prospíš."
Tuivo i já jsme na něj překvapeně pohlédli. „Ne," pronesl Tuivo. „Tentokrát fakt jedeme. Kašlu mu na to, jestli se něco stane, zvládneme to."
„Tuivo, já vím, že ho nehodláš poslouchat, ale..." namítl Jyrki.
„V tom to není. Fakt nemáme čas."
„Přesně tak. Zemřeme, jestli se tam nedostaneme co nejrychleji. A umrzneš. To bys chtěl?" zeptala jsem se.
Zamračil se. „Jestli ho neposlechneme, tak možná umřeme taky. To byste chtěli?" zeptal se Jyrki. Znělo to hodně kousavě. Sklonil se k popruhům, nejspíš aby se na nás nemusel dívat.
„Minule jste vy dva měli jiný názor než já. Nechal jsem vám ho. Možná ten můj nebyl správný, ale jde o to, že jsem se přizpůsobil. Udělej to taky, Jyrki," domlouval mu Tuivo.
Jyrki na svého kamaráda nasupeně pohlédl. „Fajn. Ale jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej." Tuivo se jen ušklíbl.
15. Bojím se, že se něco stane
8. 7. 2021
Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Zase jsem to udělal. Zase jsem se nechal unést svými vzpomínkami tak moc, že mi připadalo, jako by se děly zrovna teď. Přitom už to bylo sedm let, co jsem mámu ani jejího manžela neviděl. Vzduch, chtělo to čerstvý vzduch. Prudce jsem vstal a jen doufal, že to neprobudilo Taimi. Alespoň ona mohla spát. Vylezl jsem ven. Polární záře na nebi odehrávala své působivé představení. Našel jsem Tuivovu siluetu u ohně. Byl podivně schoulený. Až když jsem byl u něj, došlo mi, co se stalo. On vážně usnul.
Nejprve mě ovládl vztek a ponoukal mě ho nevybíravým způsobem probudit, ale nakonec jsem se zarazil. Sice udělal pěknou hloupost, mohl nás všechny ohrozit, ale nezasloužil si, abych mu ublížil. Proto jsem s ním jen jemně zatřásl. Když otevřel oči, chvíli na mě jen zmateně hleděl, a poté se mu v nich objevil čirý děs.
„U bohů! Já se strašně omlouvám!" vyhrkl. Po tvářích stékala jedna slza za druhou. Jen něco nesrozumitelného mumlal a krčil se, co nejvíce to dokázal.
„To je v pohodě. Nikdo tě za to už nepotrestá. Už nikdy. Chápeš, už nikdy," řekl jsem mu a trochu s ním zatřásl. Netušil jsem, co mám dělat. Většinou to probíhalo přesně naopak. Já jsem byl ten, který se hroutil.
„Taimi se bude zlobit. Vždyť..."
„Ta se to nedozví."
„Ale..." Zase něco nesrozumitelného zamumlal. Sice jsem se stále cítil hodně zle, ale on mě zjevně potřeboval. Přisedl jsem si k němu. Když jsem se rozhodoval, jestli ho můžu obejmout nebo ne, zvedl hlavu a osušil si slzy, jak to jen rukávem nepromokavé bundy šlo.
„Nic se nestalo," hlesl jsem.
„Ale mohlo. Mohlo, a já jsem..." Začal zase panikařit.
„Ne, ne, ne, Tuivo, ty za nic nemůžeš," vložil jsem se do toho. „Prostě jsi unavený. Běž spát."
Podíval se na hvězdy. „Ještě mě nemáš střídat."
„Já vím. Stejně nemůžu spát. Fakt, jdi do stanu."
Dvanáctý dopis
8. 7. 2021
Já: Mně přišel fajn. Jako nevím, co čekali. Člověk, kterej odmítá dávat rozhovory novinářům, asi nebude úplně jako oni.
Tuivo: Prostě si hledám divný kamarády. Kromě vás, teda.
Pochopila jsem, že je to narážka na tu Taimi, ale tohle byl úplně jiný případ. Jyrki nebyl divnej tím špatným způsobem, jenom prostě uzavřenej.
Já: Trochu, ale musíš ho mít hodně rád. Vypadáš úplně rozhozeně, že odešel.
Doufala jsem, že mi řekne, co mezi nima je, ale on jenom pokrčil rameny. Raději jsem změnila téma.
Já: Nemusíš mi odpovídat, ale co myslel tou nabídkou, kterou přijal? To rande asi ne, že?
Tuivo (s povzdechem a po krátkém zaváhání): Jeden pastýř, kterýho potkal při projíždďce v horách, mu nabídl, jestli nechce na tři měsíce pohlídat jeho chatu v horách. V tý chatě není nic, a hlavně je to den nebo dva daleko, takže vlastně dost v izolaci. Každej normální člověk by se z toho zcvokl, ale on to asi vezme, právě aby utekl od lidí.
Já: A jéje, to ho tolik rozhodilo, že se ho vyptávali?
Tuivo: Spíš že si myslí, že jim na to normálně neodpověděl. Já… to asi nechci řešit.
Třináctý dopis
8. 7. 2021
Já: Joni, čau!
Joni: Jejda, Auri, ahoj! Prosím tě, kde tu mají čaje? Tyyne je nemocná a chce nějaký koupit.
Já: Jsi ve špatný uličce, pojď za mnou. Co jí vůbec je?
Joni: Je akorát nachlazená, doufám.
Já: No… ráda tě zase vidím… takhle. Víš, myslím samotnýho. Musíme zase někdy vyrazit ven jenom my dva. Jako kdysi.
Joni: Víš, myslím, že se toho od tý doby hodně změnilo. Hele, kterej čaj mám vzít?
Já: Co já vím, třeba tenhle, píšou tu, že je přímo na nachlazení. Jak to myslíš, že se hodně změnilo? Tyyne nechce, abysme se spolu vídali sami?
Joni: To spíš nechce Asta, nemyslíš? Ale ne, spíš prostě… pochybuju, že si ještě máme co říct. Změnila ses.
Já (už naštvaně): Debile. To ty ses změnil, to je samý Tyyne sem, Tyyne tam. Chováš se jako ona, jsi na nás bezdůvodně hnusnej a vůbec všechno.
Joni: Myslíš, že jsem si nevšiml toho, o co ti jde? S Astou ti to nefunguje, tak se snažíš mě sbalit, ale máš smůlu, protože…
Já: Ty seš fakt kretén. Jsme kamarádi a tak to taky zůstane.
Joni: Stejně si za to můžeš sama. Skoro nikam s náma už nechodíš, a když jo, tak se tváříš kysele a otráveně.
Já: To protože se chováte debilně. Vždycky to tak nebývalo. Vždycky jste jenom nepomlouvali pomalu celý město, neožírali se tak, že se další den málem nepostavíte na nohy, a vůbec, doprdele, fet? To jste fakt klesli tak hluboko?
Čtrnáctý dopis
8. 7. 2021
Já: Tak fajn. Ale ještě jde i… o nás. Víš, jak jsi třeba kdysi říkal, že se nemám o samotě bavit s kluky…
Asta: Nechal jsem si to projít hlavou. Není to tvoje chyba, ale moje. Prostě žárlím a nemůžu se toho zbavit, i když ti vlastně věřím, že bys mě nepodvedla nebo něco.
Já: Fakt?
Asta: Jo, fakt. Tak pojď se mnou někdy někam. Klidně zase do parku. Na restaurace, kino a tak moc nejseš, co?
Já: Ne, to je v pohodě, spíš jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsi mě tam vzal jenom proto, že se to tak dělá.
Asta: Taky že jsi měla pravdu. Proto říkám, ať jdeme do parku.
Já: Divím se, že tě ještě baví se o mě snažit.
Asta (se smíchem): Právě proto, že to s tebou není vůbec jednoduchý, mě to baví. Jinak jseš v pohodě, Auri? Přijdeš mi poslední dobou i nějaká smutná.
Já: Trochu jsem. Já nevím… nevím proč, prostě mám pocit, že jde všechno do sraček.
Asta: Tak ten pocit změníme. Co bys řekla, na to, že se setkáme za týden ve dvě v parku?
Já: Pracuju do čtyř.
Asta: Aha, jo, tak tě vyzvednu v práci, až skončíš?
Já: Tak jo.
Patnáctý dopis
8. 7. 2021
Tuivo: Říkala jsi, že se chceš naučit víst spřežení.
Já: No… jo, ale neodpověděl jsi…
Tuivo: Tak jsem to nadhodil před Yö, tou zelenovlasou, co minule vyhrála závody…
Já:Vím, kdo je Yö. Počkej, to jsi stihl kdy? Vůbec s ní mluvit…
Tuivo: Potkali jsme se u zápisů na další závody, já tam teď pomáhám, a chvilku jsme kecali. Řekl jsem jí, že mám kamarádku, která by se to chtěla naučit, ani jsem tím nic nesledoval, a ona se hned sama navrhla, že tě může učit. Když jsem nadhodil, že jde o tebe, byla ještě nadšenější.
Já: Počkej, to fakt?
Tuivo: Jo, fakt. Dala mi, vlastně tobě, na sebe číslo. Pak ti ho napíšu do SMSky.
Já: Však musí mít spoustu práce s tréninky a tak.
Tuivo: No, očividně je z té možnosti nadšená. Jestli ti teda nevadí, že není přímo instruktorka.
Já: Ne, sakra, to… to vůbec! Jejda, to je tak úžasný! Díky, Tuivo!
Tuivo: Jo. Není za co, není to moje zásluha.
16. Musíte se vydat na severozápad
25. 7. 2021
„Snažím se vás ušetřit problémů. A pokud mne budete poslouchat, tak se vám nemusí nic stát. Již máte spoustu starostí, nemusíte si tuto cestu ještě více ztěžovat." Přikývla jsem. To znělo rozumně. Jyrki i Tuivo se tvářili pochybovačně, Tuivo o něco více, ale byla jsem ráda, že zatím opravdu neutekl. Stařec si protáhl prsty. „Je div, že jste to zatím všichni přežili. Ne všichni však svůj cíl splníte tak, jak si představujete." Znepokojeně jsme na sebe pohlédli.
„To jako umřeme?" zeptal se Tuivo a neklidně se zavrtěl.
„Nemůžu vyprávět o vaší budoucnosti," zacvrlikal stařík. Pohlédl na ztemnělé nebe. Vypadalo, jako by se blížil úsvit, ale všichni jsme dobře věděli, že žádný nenastane. Byla tu jen nekonečná noc. „Nicméně mne v tuto chvíli dobře poslouchejte." Jeho hlas zhutněl a zhrubl. „Důvod, proč jsem přišel, je ten, že za chvíli dorazíte k místu, odkud neznáte cestu. Musíte se vydat na severozápad, pokud nechcete skončit zle."
Tuivo se zasmál. „Ale... Pieni je východně, to je jediná věc, kterou jsem si jistý."
„Další město vám není souzeno," pravil stařec a překvapivě čile se zvedl.
„Potřebujeme zásoby," namítl Jyrki chabě. „Určitě by se dalo..."
„Se mnou se nehádej, mladíku. Hádej se s osudem," pravil stařec, a i když se ho oba muži snažili vyptávat na detaily, již neodpovídal. Vzdálil se od nás a nakonec zmizel v šeru.
17. Zřejmě bys tu myšlenku neměl jen tak zahazovat
25. 7. 2021
„Taimi si myslí, že odhalila důvod, proč tě zatím nedostihla ta kletba, a upřímně, pokud na sebe přestanete štěkat, tak ani nedostihne," pronesla bělovláska.
„Co?" nechápal jsem.
„Jyrki," oslovila mě naléhavě. Tuivo protočil oči, ale já jsem se chtěl dozvědět, co má na mysli. Vzal jsem do ruky nejbližší kamínek a začal si ho přehazovat z jedné dlaně do druhé, abych se alespoň trochu uklidnil.„Ta kletba podle mě jde... ne zastavit, ale zbrzdit. Víš, když jsi mě poprvé chytil za ruku, a také když jsme čekali ve Stosse na Tuiva, nebyl ten mráz tak hrozný. A celkově... mi pomáhá, když mi někdo věnuje pozornost, když cítím, že na mě někomu záleží."
„Ale já ne..." Stiskl jsem kámen tak pevně, až mi zbělely klouby.
„Já vím. Ale zajímáš se o mě. A mně to pomáhá, i když vím, že jsi prostě jen hodný člověk a zajímal by ses o každého, s kým bys trávil tolik času." Hleděla na mě s naprostou důvěrou. „A tím se dostávám k tomu, proč ta kletba u tebe zřejmě nefunguje. Protože Tuivo tě má opravdu rád. A záleží mu na tobě."
18. Život není pohádka
25. 7. 2021
Podívala jsem se na obě postele. Jyrki spal, přesně jak jsem čekala, ale překvapila mě druhá postel. Byla prázdná. Nejprve mě pohltila panika, ale poté mi došlo, že si nejspíš jen odskočil na toaletu. Čekala jsem na něj, abych měla jistotu, že je všechno v pořádku. Čekala jsem až příliš dlouho. Nakonec jsem to nevydržela a rozhodla se ho najít. Tiše jsem se zvedla a přešla ke dveřím. Vzala jsem za kliku. V tom momentě Jyrkiho postel zavrzala. Jeho silueta se zvedla.
„Ty máš hodně lehké spaní," zašeptala jsem. „Divím se, že jsi vůbec tolikrát usnul v horách."
„Byl jsem unavený," odpověděl také šeptem. „Co se děje? Kde je Tuivo?"
„No... právě. Já netuším, kde je."
„A doprdele," zavrčel, vyšvihl se na nohy a rychlými kroky přešel ke mně. Vyšli jsme na úzkou chodbu a zamířili ke schodišti. Netušila jsem, proč Jyrki tak vyšiluje, ale následovala jsem ho až ven. Až když ho ovanul zimní vítr, zastavil se.
„Pojď dovnitř," hlesla jsem. „Bude ti zima."
„On... někam zase odešel," pravil. Stál tam jen v haleně s dlouhým rukávem a tenkých kalhotách na spaní a hleděl na nachová světla nad námi.
„Jak víš, že si jen neodskočil?"
„Protože odešel už před několika hodinama. Akorát jsem to zaspal."
„Bohové. Kam si myslíš, že šel?"
19. Co tě to napadlo?
25. 7. 2021
„Náročný den v práci?" snažil jsem se s ním konverzovat. Přece jen, udělal pro mě hodně.
„Co myslíš?" zašklebil se. Sklopil jsem hlavu. Jistěže měl náročný den. Já jsem mu ho zkazil. Neměl jsem sem chodit. Jen jsem ho otravoval. „Ty za to ale nemůžeš. Když to chceš vědět, tak ta polární noc mě příšerně uspává. Vždycky jsem to tak měl."
„Znám takové lidi." S těmito slovy jsem vážně odešel pro spací pytel, než řeknu ještě větší hlouposti. Vzal jsem i jednu deku, abych nespal na studené zemi. Vrátil jsem se do obytné místnosti.
Když jsem prudce otevřel dveře, Tuivo sebou škubl. Byl od pasu nahoru nahý. Těkavými pohyby popadl košili a pokusil se ji obléknout. Snažil jsem se pochopit, co se děje. Přes celá záda se mu táhly ošklivé a částečně i zhnisané krvavé rány. Obrátil se ke mně čelem a konečně se mu povedlo obléknout košili. Zděšeně jsem na něj pohlédl a on mi to oplatil. Vybavil jsem si, jak zvedal Tittu, jak vedl spřežení, jak mě objímal. Muselo ho to hrozně bolet. Posadil jsem se k němu na postel. Znovu sebou trhl.
„Doufal jsem, že se stihnu převlíknout, než přijdeš," pokrčil rameny.
„Jsi normální?" uhodil jsem na něj. „Neměl by ses vůbec namáhat. A hlavně bys s tím měl něco udělat, aby to nehnisalo. Byl jsi vůbec v nemocnici?"
Znejistěl. „Víš... já tam nebyl nikdy."
„Ty jsi nikdy nebyl v nemocnici?"
„Nepotřeboval jsem to. A pak jsem... nemohl." Rozhodl jsem se nevyptávat, podle jeho bolestného výrazu jsem pochopil, že bych neměl.
20. Cíl není tam, kde si myslíte
25. 7. 2021
„Cesty osudu jsou někdy příliš nevyzpytatelné," prohlásil stařec veselým tónem.
„Co jsme podle vás měli dělat? Vždyť byl Tuivo zraněný, neměli jsme zásoby!" obořil se na něj Jyrki. „Museli jsme do města."
Stařec se shovívavě usmál. „Mladíku, jak jsem již řekl, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Chtěl jsem vás dovést co nejrychleji k cíli, protože Taimi," podíval se na mě s lítostí. „Nejspíš příliš dlouho nevydrží, i když jste mě v něčem mile překvapili." Odmlčel se a já jsem přemýšlela, jak druhou část svých slov myslel. „Ale udělali jste správně, že jste slepě nenásledovali má slova."
Jyrki zavrtěl hlavou. „Nerozumím tomu. Nejprv vás máme poslouchat, nebo to dopadne zle, a pak je to najednou dobře?"
Stařec si mocně povzdechl. „Za celou vaši cestu se vám nic nestalo."
„Spadl do ledovýho jezera. Málem mě sežral medvěd. Uvízli jsme se vánici," zavrčel Tuivo. „To jako nic není?" Já jsem však předem věděla, co mu muž odpoví.
„Vypravili jste se v zimě a za polární noci do zasněžených hor. Obyčejně by vás potkalo mnohem více nebezpečí."
Tuivo se zamračil. „Stejně někdo z nás zemře."
„Kde bereš tu jistotu, chlapče?" zeptal se ho muž. Překvapeně jsme na něj hleděli.
„Protože jste nám to sám řekl," vydechl nakonec Jyrki, ale znělo to nejistě.
„To že jsem vám řekl?" zasmál se od srdce, jako by někdo právě pronesl hodně dobrý vtip. „Ach, asi máte na mysli, že jeden z vás nedospěje k cíli tak, jak si představuje. Myslím však, že tuto hrozbu jste zažehnali." Pohlédli jsme na sebe.
„A... co se vlastně mělo stát? Teda, asi mi neodpovíte..." zamumlal Jyrki.
Stařec chvíli přemýšlel. „Mám dojem, že k tomuto poznání byste měli dospět sami." Hnědovlasý muž zaťal pěsti, ale nic neříkal.
21. Já vás zachráním
25. 7. 2021
„Hej. Pojď zpátky," zavrčel jsem.
„Jo, jenom..."
„Ne, nedám ti chvilku. Musíme jet."
„Co tě žere? Ta kletba tě vůbec nepostihla." Pomlčel jsem o bílých prstech tam v Pieni.
„Ne, ale Taimi možná umře, než si tady utřídíš myšlenky nebo co vlastně děláš."
Obrátil se ke mně a na tváři se mu zračil posměšek. „Odkdy ti na ni záleží? To ses zamiloval nebo co?"
„Jo, jasně, teď se tady budeme obviňovat, kdo se do koho zamiloval."
„Co?"
„Ale nic," mávl jsem nad tím rukou. Nemínil jsem rozebírat, co si Taimi myslela. „Ne. Prostě... nezaslouží si, jak se k ní chováš."
„Já vím, že ne, ale stejně umře. Pochop, že v kmeni vám nepomůžou. Tohle nemůže vyjít."
„A proč jsi sem teda šel, když nevěříš, že se to povede?"
Pokrčil rameny. „Nevím. Asi jsem si myslel, že se stane nějaký zázrak. Ale jste oba dva odepsaní." Vyhrkly mi slzy do očí, ale rychle jsem zamrkal a odehnal je. Nechtěl jsem, aby mě utěšoval.
„Tak proč jsi se mnou ještě před pár minutama chtěl slavit Vánoce?"
Jeho výraz se změnil. Byl smutný a odevzdaný. Položil mi ruku na rameno. „Abych měl na tebe další hezkou vzpomínku." Už jsem to nevydržel. Sklopil jsem hlavu, ale věděl jsem, že slzy stejně vidí. „Neplač. Bude tě to v týhle zimě akorát bolet," hlesl.
„Ty prostě... snažíš se o to samé, jako jsi udělal u ní. Snažíš se smířit s tím, že umřu. Jenže mě se tak lehko nezbavíš," šeptal jsem.
„A... jak to chceš udělat? Jak, Jyrki? Ti šamani nemají nejmenší důvod ti pomáhat, to už spíš pomůžou Taimi, i když zradila."
„Nevím. Ale koukni na mě. Sám jsi to řekl. Ta kletba mě nedostihla. Zatím jsem živý a zdravý. A hlavně... ten Taimin nápad možná není úplně odvěci." Nemyslel jsem si to, ale potřeboval jsem, aby se ode mě neodtahoval.
22. Jdu se rozloučit
25. 7. 2021
Tuivo prudce vydechl. „Prostě odcházím. Pryč. Pryč mimo tenhle styl života, do normálního města, do normálního světa."
Cítila jsem v sobě obrovský vír zmatku. Pomalu se měnil v bouři hněvu, když mi začínalo docházet, co tím myslí. „Ale... to přece nemůžeš!"
„Proč ne?" naklonil hlavu na bok. „Víš co? Mně je to vlastně jedno. Přišel jsem se rozloučit a... to je celý." Zděšeně jsem vrtěla hlavou, ale on si mě přitáhl k sobě a držel mě v objetí. Rozplakala jsem se. Hladil mě po vlasech, což mě uklidňovalo, stejně jako jeho teplo. Ale nervózně se při tom ošíval a po krátké chvíli mě pustil. Beze slova se zvedl a ušklíbl se. Opouštěl mě, opouštěl všechno, co jsme kdy znali a měli.
23. Dneska jsou asi Vánoce
25. 7. 2021
Tuivo se však nenechal odbýt. Šel opět za mnou. Společně jsme sledovali, jak dovádějí ve sněhu nebo odpočívají. Vydechl jsem. „Promiň. Fakt vidím, jak se snažíš, jenom..."
„To nefunguje, co?" zeptal se dost zklamaně.
„Ale jo. Ty rukavice jsou super. A ta polívka byla fajn. Jenom... se nemůžu zbavit vzpomínek."
Pokrčil rameny, ale viděl jsem, že ho to trápí. „Aspoň jsem to zkusil."
„Taimi..."
„Taimi je to jedno. Navíc jsem si to u ní asi trochu pokazil s dárkem."
„Proč? Co jsi jí dal?"
Mávl nad tím rukou. „To je fuk. Věděl jsem, že je to blbost. Necháme už to být a půjdeme spát, fajn?"
„Ne, Tuivo, já..."
„Nemusíš se přemáhat. Teď už vidím, jak moc je to pro tebe nepříjemné."
Zaťal jsem čelisti. „Ne. Jestli máš na programu ještě něco..."
„Vlastně ani ne. Promiň, že zase musíš držet hlídku." Přikývl jsem. Bylo mi zle. Zklamal jsem ho. „Anebo vlastně..." Sáhl si do kapsy u bundy. „Ještě něco pro tebe mám. Nechtěl jsem ti to dávat, protože je to kravina, ale teď už to je jedno. Koupil jsem to... abys nikdy nezapomněl, víš."
Rozevřel dlaň. Spatřil jsem sošku. Dřevěnou sošku psa. Nejprve jsem se ušklíbl, ale pak mi to došlo. On nechtěl, abych zapomněl, jak jsme se poznali, a co jsme pro sebe znamenali. Oči se mi zalily slzami, znovu.
24. Byla jsem doma
25. 7. 2021
Jejich hlasy se změnily v nepřehledný šum a následně se vytratily úplně, ale byla jsem ráda za to, co jsem vyslechla. Jyrki slíbil, že spolu minimálně ještě jednou oslaví Vánoce. Tuivovi to muselo udělat neskutečnou radost. S úsměvem jsem v kapse sevřela sněžítko. Obešla jsem malou skálu a zahlédla v dáli kouř. Kouř domova. Nic nebude jako předtím. Já jsem nebyla stejná. Doma budu šťastnější, ale pobyt mimo kmen a zejména tato cesta mě hodně naučily. Naučily mě tomu, že lze žít i jinak. A především, v kmeni už nebude Tuivo. Ale bylo tam teplo a bezpečí. Byl tam domov, kam jsem skutečně patřila. Přesto jsem v duchu Tuivovi slíbila to, co si snad opravdu přál, když mi dával onen dar. Slíbila jsem mu, že na něj nikdy nezapomenu.
Cesta mi uběhla rychle. Bála jsem se, ale už nebylo co ztratit. Ignorovala jsem zvídavé pohledy lidí z kmene, kteří mi tolik chyběli, a zamířila rovnou do obydlí šamanů, přestože mě nepozvali. Bylo zvláštní, jak málo mi vadilo porušovat pravidla. Když jsem vešla dovnitř, nikdo se nezdál být překvapený. Jistě. Museli to vědět, museli vědět, že sem přijdu, ještě dříve, než já. Siiri ke mně beze slova přešla a položila mi dlaň na čelo. Došlo mi, to dělá. Bere si zpět svůj dar. Už jsem ho nebyla hodna. Zároveň mě tak ovšem vysvobozovala z kletby. Tělem se mi po dlouhé době rozlévalo až nepříjemné teplo. Vykřikla jsem a zároveň se rozplakala. Rozplakala jsem se štěstím. Byla jsem doma.
Šestnáctý dopis
25. 7. 2021
Asta: Nepůjdeme pak ke mně domů?
Já: Promiň, ale nemám pocit, že… je čas pokročit na další metu.
Asta: Prosím tě, takhle to vůbec nemyslím. Jenom mi začíná být trochu zima. Ale můžem jít do nějaké kavárny nebo tak.
Já: Fakt… to tak nemyslíš?
Asta: Ty mi nevěříš, viď?
Já: Já nevím. Občas se chováš tak hezky a pozorně, a občas… občas mám pocit, že mě odkopneš, až ti dovolím všechno, co chceš.
Asta: Auri, kdyby to tak bylo, najdu si holku, se kterou to bude jednodušší, fakt. Nějak mě neláká tě dobývat, prostě tě mám jenom rád. A i kdybys mi tady teď řekla, že chceš být jenom kamarádka, tak bych se s tebou bavil dál, protože… protože mi na tobě prostě záleží.
Já: Fakt?
Asta: Fakt. Došlo mi to, když ses nám vyhýbala. Pořád jsem na tebe myslel a chtěl jsem prostě… jenom být s tebou.
Já: Tak pojď.
Asta: Kam?
Já: Přece k tobě.
Asta (s obrovským úsměvem): Tak super.
Sedmnáctý dopis
25. 7. 2021
Yö: Nemáš to v sobě.
Já: Co? Co v sobě nemám?
Zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, co řekne.
Yö (s povzdechem): Vzali tě jako dočasnou součást smečky, jsou zvyklí, že se u nich lidi střídaj jak na běžícím páse, problém je, že tě vzali jako ten poslední článek. A ty musíš být vůdce. Cítí z tebe strach a nejistotu, a když nejsi schopná to potlačit, nikdy je takhle víst nedokážeš. Oblíbili si tě, to jo, ale nebudou tě úplně poslouchat.
Já: A jak toho mám docílit?
Yö: Hele, Auri, myslela jsem si to, ale chtěla jsem to s tebou zkusit. Nemáš na to, prostě se… musíš věnovat něčemu jinýmu. Stejně bys nikdy nebyla dobrá závodnice.
Já: Kdybych měla jednu stálou smečku, třeba několik let…
Yö: Ani tak. Hrozně to jde z tebe cítit, že vlastně nevíš, co děláš, a že je jedno, kolik se toho naučíš, stejně si nebudeš pořád jistá. Nechceš zkusit něco jinýho? Třeba se o ty psy starej v boudách, kde je lidi dávaj, když je zrovna nechtěj, nebo je někomu hlídej, nebo třeba jezdi s nějakým kamarádem na vyjížďky a pomáhej mu třeba s těma popruhama nebo celkově s péčí o psy, ale závodění pro tebe fakt není. Nebo… i kdybys to dokázala, já na tohle fakt nemám trpělivost.
Osmnáctý dopis
25. 7. 2021
Moje budoucí já,
uběhly dva roky od posledního zápisu. Myslela jsem si, že už další dopis nikdy nenapíšu, že mě to chytilo jenom na chvilku, ale zjistila jsem, že mi to chybí. Začali jsme spolu s Astou bydlet. Je fajn. A hlavně do mě už matka nerýpe, že bych si měla konečně někoho pořádnýho najít. Nemám si na co stěžovat. Jedině by mohl míň chodit do hospody a víc mi doma pomáhat.
Nechápu, co se stalo. Ze začátku mi normálně pomáhal, uklízeli jsme spolu, vařili jsme spolu, a bylo to fajn. Vždycky jsme se u toho dobře bavili, společně vtipkovali a prostě to bylo celé hrozně fajn. Ani mi nepřišlo, že bych se do něčeho nutila, prostě jsme to dělali automaticky, a on byl hrozně hodnej. Ale po pár měsících se to nějak začalo kazit.
Párkrát jsem mu řekla, že si to radši udělám sama, protože mě nasralo, jak dával pořád ještě částečně špinavé talíře do linky, nebo když po jeho vytírání všude zůstala spousta prachu. Taky jsem mu párkrát řekla, že nemusí nic dělat, když jsem viděla, že měl v práci těžký den. On si z toho všeho ale nějak vydedukoval, že mi nemusí pomáhat vůbec. Napadlo mě to s ním probrat, ale pak jsem se na to vykašlala. Přece jenom, asi to tak mělo být. Bylo to přirozené. Muž chodil do práce a žena se starala o domácnost. Jo, sice jsem technicky vzato pracovala taky, ale vyvrhování a zpracovávání ryb nemohlo být tak náročné jako vyuka lyžování pro děti. Určitě to nebylo tak náročné, a nedivila jsem se, že je Asta po celým dni na svahu unavenej.
Někdy jsem ale byla unavená i já, a jeho to nezajímalo. Jednou po mě dokonce křičel, když neměl včas připravenou večeři. Teplou večeři, podotýkám. S nostalgií jsem vzpomínala na ty dny, kdy jsme spolu ještě normálně chodili, pojídali uprostřed noci jídla z rychlýho občerstvení a přišlo nám to fajn. Jenže teď bylo všechno jinak. Musela jsem se změnit. Musela jsem se stát správnou ženou, tak jako se on stal správným mužem.