Šestnáctý dopis
Moje budoucí já,
dnešek byl konečně fajn. Až podivně fajn. Byla jsem venku s Astou a celou tu dobu se ke mně choval hrozně pozorně a hezky. Měla jsem sice strach, že to náš vztah nějak naruší, že nebude takový, jaký by měl být, ale v tu chvíli mi to bylo nějak jedno. Cítila jsem se zamilovaná a milována. Rozhodla jsem se, že matce to říkat nebudu. Bála jsem se, že by mi řekla, že něco dělám špatně, že takhle to fungovat nemůže. Řeknu jí to, ale dneska jsem si chtěla užít ten dobrý pocit.
Potkali jsme se před vchodem a on mě pevně objal. Nepokoušel se mě líbat nebo něco, prostě mě jenom sevřel do náruče a nechal mě, ať si užívám jeho blízkost. Dokud to neudělal, nenapadlo mě, že přesně to jsem potřebovala. Držel mě při sobě a hladil po zádech, až dokud jsem sama nenašla odvahu se odtáhnout. Pak mě chytil za ruku a nabídl mi, jestli si chci nejprv do nejbližšího stánku jít koupit kávu. Souhlasila jsem. Asta pro mě ztratil jeden nepatrný bod sympatie, když si koupil nějakou přeslazenou sračku, která byla ještě k tomu příšerně drahá, ale zase jsem mu musela nechat, že zaplatil i za moji pěkně hořkou černou kávu. Pak jsme šli do parku a vytvářeli dokonalé stopy. Musela jsem se usmívat. Život se zdál být o tolik lehčí. A pak to přišlo. Ta nabídka, která mě první vyděsila, ale pak se ukázala jako ta nejlepší na světě.
Asta: Nepůjdeme pak ke mně domů?
Já: Promiň, ale nemám pocit, že… je čas pokročit na další metu.
Asta: Prosím tě, takhle to vůbec nemyslím. Jenom mi začíná být trochu zima. Ale můžem jít do nějaké kavárny nebo tak.
Já: Fakt… to tak nemyslíš?
Asta: Ty mi nevěříš, viď?
Já: Já nevím. Občas se chováš tak hezky a pozorně, a občas… občas mám pocit, že mě odkopneš, až ti dovolím všechno, co chceš.
Asta: Auri, kdyby to tak bylo, najdu si holku, se kterou to bude jednodušší, fakt. Nějak mě neláká tě dobývat, prostě tě mám jenom rád. A i kdybys mi tady teď řekla, že chceš být jenom kamarádka, tak bych se s tebou bavil dál, protože… protože mi na tobě prostě záleží.
Já: Fakt?
Asta: Fakt. Došlo mi to, když ses nám vyhýbala. Pořád jsem na tebe myslel a chtěl jsem prostě… jenom být s tebou.
Já: Tak pojď.
Asta: Kam?
Já: Přece k tobě.
Asta (s obrovským úsměvem): Tak super.
Zavedl mě k nízkému, žlutě malovanému domku, který se moc nelišil od okolních. Střechu měl červenou, spodní část obloženou dřevem, a okna spíše menší a bytelná. Společně jsme vešli dovnitř a on mi vysvětloval, že tady žije se třemi kamarády, se kterými se dělí o náklady na bydlení, ale všichni jsou teď mimo město. Usadila jsem se na celkem pohodlnou hnědou sedačku potaženou kůží a sledovala, jak krájí ovoce. Ovoce. Musel mě mít hodně rád, ovoce tady bylo dost drahé, protože se muselo dovážet.
Snažila jsem se uvolnit, ale moc to nešlo. Co když to všechno byla jen zástěrka, aby mě dostal do postele? Zvládla bych se s ním vyspat? Nejspíš ano, ale nebylo by mi to příjemné. Asta je fakt hezkej a teď i pozornej, ale ještě jsem se na to úplně necítila. Ale on si prostě jenom sedl vedle mě, tak blízko, že jsme se o sebe opírali, podal mi mísu s ovocem a pustil televizi. Nechal ji hrát na nějaké blbé komedii, což mi vlastně vcelku vyhovovalo. Kývl k televizi a zeptal se mě, jestli mi to nevadí.
Já: V tom kině ses neptal.
Asta: Jo. A omlouvám se za to. Já o tom mluvil s klukama, myslím s klukama mimo naší partu, a oni mi řekli, že holky jako ty maj rádi kluky, co se chovaj autoritativně, a že se tě nemám ptát, ale rozhodnout za tebe, abych se ti líbil. Ale to není pravda, co?
Já: Ale já mám ráda autoritativní kluky.
Asta: Mně přijdeš taková sama o sobě.
Já (smutně): Vážně?
Asta: Jo. Ale víš co? Líbí se mi to na tobě.
To mě zarazilo. Vzpomněla jsem si na všechny matčiné slova a na to, co mi vykládala Tyyne o Jonim, jaký je to ňouma a že s ním neplánuje strávit život a tak podobně. Tak proč se mi tak líbilo, když mi to říkal? Byla jsem naivní? Proč jsem doufala, že to takhle bude fungovat? Nemohlo to přece fungovat! I přes ty pochybnosti mi to ale bylo hrozně přijemné.
Po celý film, který ani jeden z nás pořádně nevnímal, jsme se k sobě tulili. Párkrát jsme se políbili, ale jenom lehce, a celý to bylo až legračně nevinný. A ono to bylo hrozně fajn. Domů jsem se vracela s obrovským úsměvem, který přebil i všechen strach a obavy ve mně. Mohlo to fungovat, určitě to takhle mohlo fungovat, jinak bych nebyla tak hrozně šťastná.
Auri
.
(L. , 7. 6. 2022 23:15)