Dvanáctý dopis
Moje budoucí já,
dneska jsme se zase všichni sešli v hospodě, ale trochu jinak, protože Tuivo nějak přemluvil Jyrkiho Järvinena, aby šel s námi. Nikdo proti tomu nic neměl, myslím, že každý byl trochu zvědavý. Já jsem byla zvědavá hodně. Slíbila jsem si, že se ho nebudu na moc věcí vyprávat, že si s ním zkusím prostě normálně povídat, ale parta na to asi měla jiný názor. Živě si povídali a nenechali mluvit ani mě, natož Jyrkiho. Všimla jsem si, že putuje očima po místnosti. Nepřišlo mi, že se nudí, spíš byl asi nervózní. Na chvilku mě napadlo, že ho vezmu ven, ale nějak jsem se ho bála oslovit. Než jsem se k tomu odhodlala, ozvala se Tyyne. Jyrkiho odpověď na její otázku mě taky zajímala, ale moc jsem se nedozvěděla.
Tyyne: Hele, ale pusťme taky ke slovu tady Jyrkiho. No co čumíš? Zajímalo by mě, kam to vlastně se závoděním chceš dotáhnout.
Jyrki: Ještě nevím.
Tyyne: Nevíš? Podle mě bys měl mít nějaký cíl. Víš, něco, čeho se budeš snažit dosáhnout. Jinak tě to přestane bavit.
Joni: To je fakt. Chceš třeba závodit i dál než v Aletasu? Teda, jasně že chceš…
Jyrki: Ani ne.
Začínala jsem mít pocit, že mu ten rozhovor vadí. Tyyne a Joni se sice upřímně zajímali, ale jestli neodpovídal na podobné dotazy ani novinářům, tak jaká byla šance, že odpoví nám? Zajímalo by mě, jestli ty odpovědi Tuivo znal, a hlavně, jakým způsobem si k někomu tak uzavřenému našel cestu. Mně to nikdy moc nešlo, buďto se se mnou člověk bavil, nebo jsem to s ním vzdala.
Joni: Ne? To tu zkysneš? No tak, myslím, že sám víš, že máš na víc. Když jsem tě viděl jet naposledy… hele, tys byl desátej a to teprve začínáš. Jak často trénuješ?
Jyrki: Chtěl bych častěji.
Teď už jsem nepochybovala o tom, že je mu ten rozhovor nepříjemný. Jasně, kdyby odpovídal normálně, normálně se rozkecal, tak by to bylo lepší, ale nechápala jsem, že Tyyne a Joni nevidí, že ho obtěžují. Zachytila jsem Tuivův pohled. Snažil se pozorovat všechny přítomné stejnou měrou, ale všimla jsem si, že mu pohled stejně nejvíc sklouzává k Jyrkimu. Vypadal, že by po něm nejradši vyštěkl něco jako tak už řekni něco normálního, blbe!, ale zároveň se tvářil tak nějak… Já nevím. Soucitně. Myslela jsem, že Tuivo moc empatie nemá, takže mě to překvapilo. Slíbila jsem si, že zjistím, co se mezi nima stalo.
Asta: A co děvčata?
Jo, fakt se zeptal zrovna na tohle. To byla asi ta nejhorší otázka, co mu mohl položit, hlavně když dost možná něco měl s Tuivem a pochybovala jsem, že by to chtěl přiznat. Jo, fakt si to myslím, protože jinak jsem nechápala, co spolu ti dva měli společnýho. Navíc to bylo otravný, muset někomu odpovídat, s kým chodí, teda aspoň pro něho, když si tak střežil soukromí. V tu chvíli jsem měla chuť Astu minimálně zaškrtit.
Tuivo: On není úplně ten typ, co by lovil každou.
Lovil. Jako bychom byly jen kořist. Ten rozhovor začínal být dost nepříjemný i mně, a to bych nečekala, protože jsem s nima normálně byla ráda.
Asta: Hele, ale věrnost je náhodou hezká věc. Jen bacha, ať nejsi moc vybíravej, nebo přijdeš o takový kusy jako je Auri. A zbydou ti samý ošklivky.
Omyle. Ne kořist, jsme věci. Všichni se tomu zasmáli, teda až na Jyrkiho. Začala jsem se cítit dost divně. Asi jsem s Jyrkim jenom moc soucítila, ale přestala jsem tu vůbec chtít být.
Tuivo: Snaží se ji sbalit, ale moc mu to nejde.
Což o to, Asta mě sbalil, ale zrovna teď mi přišel úplně odpornej. Ani mě nepřekvapilo, když se Jyrki začal balit a zvedat k odchodu. Kéž bych to mohla taky udělat?
Joni: Počkej, co blbneš?
Jyrki zamumlal jen něco ve smyslu, že už musí jít.
Tuivo: On má rande. Takže je dost nervózní. A nechtěl vám to říkat.
Tyyne, Joni a Asta se ozvali s pobaveným „ó“. Nějaký způsobem jsem věděla, že Tuivo lže. Jyrki žádné rande neměl, pochybovala jsem, že by vůbec nějaké kdy měl.
Tyyne: Tos měl říct. Třeba bysme ti dali nějaké rady.
Jyrki: Tak se tu mějte. A Tuivo, já beru tu nabídku.
Jakou nabídku? Jyrki odešel. Ještě něco říkali, ale já jsem si jich nevšímala. Byla jsem naštvaná a rozladěná, takže mi bylo všechno jedno. Vstala jsem. Asta mě sledoval, ale v tu chvíli mi na něj nezáleželo. Položila jsem Tuivovi, který jako jediný zřejmě sdílel můj názor, ruku na rameno. Šli jsme ven a nabídla jsem mu cigaretu. Vděčně ji přijal. Zkusila jsem začít rozhovor, abych ze sebe dostala tu flustraci.
Já: Mně přišel fajn. Jako nevím, co čekali. Člověk, kterej odmítá dávat rozhovory novinářům, asi nebude úplně jako oni.
Tuivo: Prostě si hledám divný kamarády. Kromě vás, teda.
Pochopila jsem, že je to narážka na tu Taimi, ale tohle byl úplně jiný případ. Jyrki nebyl divnej tím špatným způsobem, jenom prostě uzavřenej.
Já: Trochu, ale musíš ho mít hodně rád. Vypadáš úplně rozhozeně, že odešel.
Doufala jsem, že mi řekne, co mezi nima je, ale on jenom pokrčil rameny. Raději jsem změnila téma.
Já: Nemusíš mi odpovídat, ale co myslel tou nabídkou, kterou přijal? To rande asi ne, že?
Tuivo (s povzdechem a po krátkém zaváhání): Jeden pastýř, kterýho potkal při projíždďce v horách, mu nabídl, jestli nechce na tři měsíce pohlídat jeho chatu v horách. V tý chatě není nic, a hlavně je to den nebo dva daleko, takže vlastně dost v izolaci. Každej normální člověk by se z toho zcvokl, ale on to asi vezme, právě aby utekl od lidí.
Já: A jéje, to ho tolik rozhodilo, že se ho vyptávali?
Tuivo: Spíš že si myslí, že jim na to normálně neodpověděl. Já… to asi nechci řešit.
Já jsem to řešit chtěla, zajímalo mě, co za tím je, ale nechtěla jsem, aby byl z toho všeho rozladěný i Tuivo. Už tak se dnešek nepovedl. Navíc, když už jsem s ním nejspíš na dlouhou dobu byla naposledy sama, zajímal mě jeho názor na jednu věc.
Já: Tak jo. Hele, musím říct, že je Joni poslední dobou divnej. Chápu, že nás znáš dost krátce, abys to úplně posoudil, Od tý doby, co je s Tyyne, je stejně nepříjemnej jako ona, a taky si nás moc nevšímá. Mrzí mě to, byl suprovej, jenže teď se s ním pomalu nedá nic řešit, protože mele jen o tom, jak je dokonalá. Chápeš, nežárlím, Joni mě nějak… já nevím, nepřitahuje, ale… Hele, posloucháš mě vůbec?
Tuivo: Co? Jo… jasně. Je prostě zamilovanej. Jestli ti to vadí, tak si o tom s ním promluv, ne?
To jsem neměla v plánu. Něco jsem Tuivovi odpověděla, ani vlastně nevím co, típla cigaretu, a vrátila se dovnitř. Celý zbytek setkání šel nějak mimo mě. Navíc mi začínalo docházet, že jsem udělala chybu. Zase jsem šla s Tuivem sama ven, i když to Astovi vadilo. Jasně, nic se nestalo, a Asta by nás asi viděl z okna, kdyby chtěl, ale stejně. S takovou mi to zase bude vyčítat. Všechno bylo na hovno. Po tomhle setkání jsem nějak neměla chuť se s kýmkoli z nich vidět znovu. Až na Tuiva. A Joniho, ale ten asi neměl chuť se vidět se mnou, protože Tyyne mu bohatě stačila. A samozřejmě Ylermiho. Ylermi byl zlatej.
Auri
.
(L., 8. 2. 2022 16:21)