Čtrnáctý dopis
Moje budoucí já,
když jsem ti psala, že jde všechno do prdele, tak jsem ještě nevěděla, že se pokazí i ta poslední věc, která mě držela nad vodou. Asi jsem byla sobecká a měla bych svejm přátelům přát štěstí, ale nějak mě to vzalo. A co se vlastně stalo? No, Ylermi si našel novýho kluka. Po rozchodu s Palem byl asi dva měsíce sám a já nevím, tak nějak mi to vyhovovalo. Vyhovovalo mi, že má na mě hodně času, že k němu můžu kdykoli přijít, že spolu můžem komentovat kluky bez jeho námitek na styl ale já tohle dělat nemůžu, já už někoho mám. Kdysi je nemíval, ale i on se změnil. Smůla.
A nejdivnější na tom bylo, že mi furt nechtěl říct, kdo ten kluk je. Vždycky jsme k sobě byli upřímní. Jasně, možná ten kluk nechtěl, abysme to věděli, nebo to byl někdo, kdo nám nebyl sympatický, nebo vypadal divně, nebo co já vím, ale i tak mi to mohl říct. Ale o to až tolik nešlo. V podstatě ani o to, že na mě neměl čas. Ale že o tom klukovi pořád mluvil a tvářil se tak zatraceně zamilovaně a všechno, a já jsem se kvůli tomu cítila děsně zle, protože já nevím, neměla bych být taky takhle paf z Asty? Usoudila jsem, že asi jo. Vzala jsem do ruky telefon, abych mu zavolala, ale jenom jsem si s ním hrála. Bylo by lepší, kdyby si konečně našel jinou holku, a já nemusela nic ohledně vztahů řešit a být oficiálně sama. A pak se telefon rozezvonil. Osud měl fakt příšerný smysl pro humor, protože volal Asta.
Nechtěla jsem to zvednout, ale to zvonění začínalo být tak otravný, že jsem to nakonec udělala. Když jsem slyšela jeho hlas, divně mě uklidnil a rozrušil zároveň, ale na druhou stranu jsem ho nechtěla slyšet. Bála jsem se, že zase řekne něco, co mě ještě víc rozhodí.
Asta (tiše a opatrně): Ahoj, Auri.
Já: Ahoj.
Asta: Máš se dobře?
Já: Ujde to.
Asta: Tak dobře. Půjdu k věci. Tohle mě už nebaví. Udělal jsem ti něco?
Já: N-ne, proč?
Asta: Tak proč se mi vyhýbáš? Proč se vyhýbáš nám všem?
Já: Nevím. Prostě… se cítím, jako bych k vám nepatřila. Že mám názory, který se s těma vašima neshodujou.
Asta: Třeba?
Já: Třeba ohledně Järvinena.
Asta: Jo. Tak o tomhle jsem mluvil s Jonim a shodli jsme se, že jsme moc tlačili na pilu.
Já: Fakt?
Asta: Fakt. Kdybys s náma mluvila, tak bysme ti to taky řekli.
Já: Tak fajn. Ale ještě jde i… o nás. Víš, jak jsi třeba kdysi říkal, že se nemám o samotě bavit s kluky…
Asta: Nechal jsem si to projít hlavou. Není to tvoje chyba, ale moje. Prostě žárlím a nemůžu se toho zbavit, i když ti vlastně věřím, že bys mě nepodvedla nebo něco.
Já: Fakt?
Asta: Jo, fakt. Tak pojď se mnou někdy někam. Klidně zase do parku. Na restaurace, kino a tak moc nejseš, co?
Já: Ne, to je v pohodě, spíš jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsi mě tam vzal jenom proto, že se to tak dělá.
Asta: Taky že jsi měla pravdu. Proto říkám, ať jdeme do parku.
Já: Divím se, že tě ještě baví se o mě snažit.
Asta (se smíchem): Právě proto, že to s tebou není vůbec jednoduchý, mě to baví. Jinak jseš v pohodě, Auri? Přijdeš mi poslední dobou i nějaká smutná.
Já: Trochu jsem. Já nevím… nevím proč, prostě mám pocit, že jde všechno do sraček.
Asta: Tak ten pocit změníme. Co bys řekla, na to, že se setkáme za týden ve dvě v parku?
Já: Pracuju do čtyř.
Asta: Aha, jo, tak tě vyzvednu v práci, až skončíš?
Já: Tak jo.
Po tom hovoru jsem se cítila o hodně líp, ale stejně jsem měla strach, že se něco pokazí, že Asta přestane být tak milý, nebo že ho něčím naštvu, nebo že neudělám věci tak, jak by se měly, a že mě opustí.
Auri
.
(L. , 7. 6. 2022 17:37)