Archiv
Nalezené příspěvky
Dvacátý pátý dopis
1. 8. 2021
Já (tiše): Ahoj, Joni.
Joni: Auri, copak se děje?
Já: Já… Víš, řekla jsem Astovi, co ke mně cítíš.
Joni: Proč jsi mu to…
Já: Mám hovor na hlasitý odposlech. Chce slyšet, jak tě odmítnu.
Joni: Kámo, dochází ti, že by mi to klidně mohla říct, i kdyby se mnou něco měla?
Já: Nepomáháš.
Joni: No, tak mě znovu pošli do háje, ať už to máme za sebou.
Já: Ehm… posílám tě do háje, Joni.
Joni: Super. Můžu to už položit?
Já: Asi jo?
Joni: Ok.
Já: Hele, Joni… drž se.
Joni (dost chladně): Měj se, Auri. (Zavěsil.)
Dvacátý šestý dopis
1. 8. 2021
Joni: Fajn, jak chceš. Hele… já to takhle s Tyyne nechtěl. Chtěl jsem, abysme si byli rovní a vzájemně se na všem domluvili a tak. Jenže to prostě nešlo, často jsme se hádali, a tak jsem se jí začal přizpůsobovat, a to ode mě byla blbost. Nebyl jsem takhle ani trochu šťastnej, jenom mi to nedocházelo. A já se bojím, že někde uvnitř nejseš šťastná ani ty… a prostě mi nějak přišlo, že spolu bysme byli, že by to fungovalo, protože jako kamarádi jsme se dokázali domluvit vždycky, a aspoň mně přijde, že ani jeden z nás tomu druhému nerozkazuje nebo tak.
Já: Jako jo, ale… zaprvý, já prostě Astu nemůžu opustit. Rozložilo by to patu už úplně, a taky by mě matka zabila.
Joni: Nikdy jsi moc nemluvila o svý matce. Vím, že spolu úplně dokonale nevycházíte, ale proč by tě zabila?
Já: Protože podle ní je Asta dokonalej chlap. Přesně takovýho ke mně vždycky chtěla. Zatímco ty… nejsi.
Joni: Tak proto… chápu, jestli tě k tomu vždycky vedla. No, ale říkala jsi zaprvý. Zadruhý je co?
Já: Že…
1. Zapomeň na ni
1. 8. 2021
Skoro celou noc jsme se toulali po ulicích Pieni a na hotel jsme se po krátké zastávce za psy vrátili až nad ránem. Původní plán dnes odjet, ale bylo mi jasné, že se předtím musíme prospat. Možná to o den odložíme, už jsme neměli kam spěchat. Alespoň tak jsme to plánovali. Recepční, která se zamračila nad našim stavem, nám ale podala obálku s tím, že je pro nás. Nebylo na ni žádné jméno ani zpáteční adresa.
„To je omyl, nám nikdo..." pokusil jsem se namítnout, ale žena po mě vrhla vražedný pohled, takže jsem toho raději nechal. Doufal jsem, že se brzy ukáže, pro koho je psaní doopravdy. Vrátili jsme se do malého pokoje. Jyrki se posadil na postel, ovšem na moji. Upřel pohled na obálku.
„Otevřeš to?" zeptal se.
„Asi nemám na výběr, jestli chceme zjistit, co to je. Ale... asi to teď nepřečtu."
„Já to zkusím," nabídl se. Pokrčil jsem rameny a rozlepil obálku. Hned, jak jsem krátký dopis vytáhl, jsem poznal to nejisté písmo. Zachvátila mě panika. Netušil jsem, jak je to možné. Ano, sice musela tušit, kde budeme, ale proč nám psala? Proč to zkrátka nenechala být? Nedokázal už jsem se znovu smířit s tím, že by se vrátila do mého života, i kdyby jen takhle. Dopis jsem naštvaně zmuchlal.
„Hej!" ohradil se Jyrki a sebral kuličku ze země. Začal papír pečlivě narovnávat. „Zcvokl ses?"
„To je Taimi."
Zarazil se uprostřed pohybu a zakolísal. „Proč..."
„Nevím. Ale její písmo poznám všude. Já ji učil psát."
2. Co se tehdy stalo?
1. 8. 2021
„Ale stejně, proč jste tehdy odešli? A jak to, že ses vrátila jen ty? Nejde mi to do hlavy." Došlo mi, že Tähti to nemůže pochopit.
„Dobře víš, že Tuivo byl vždy jiný než my. Nenarodil se tu."
„Ale měl to tady rád!"
„Neměl. Ke konci už ne. Měl rád mě, měl rád tebe, ale nestálo mu to za to, zůstávat někde, kde se trápí."
„Ale já tím myslím, že měl rád hory."
„To měl. Nepřesunul se od nich daleko." Viděla jsem, jak jí zasvítily oči. Celý tento rozhovor byl zvláštní a vůbec jsem mu nerozuměla.
„A proč se nevrátil? Já vím, že ty jsi chtěla zlomit tu kletbu a on prokletý nebyl, ale mohl přece jít s tebou."
Zaťala jsem zuby. „On... on se mnou šel. Ale... pak ztratil odvahu se sem vrátit." Byla to jen velmi částečná pravda, ale bylo to příliš složité na pochopení i pro mě, natož pro ni.
„Kam... kam až s tebou šel?" zajímala se.
„Skoro až sem."
„Takže je..."
„Ano, Tähti, je v horách. Ale nemyslím si, že by tě ještě..."
„Tak to už všechno dává smysl!" rozzářila se náhle během toho, kdy jsem přemýšlela, jak jí šetrně sdělit, že ji Tuivo nejspíš vymazal ze svého života. „Pojď za mnou!" Vyskočila na nohy a někam se hnala.
Dvacátý sedmý dopis
2. 8. 2021
Vedl mě kus podél břehu, až jsme zastavili u docela opečovávaného dřevěného mola. Vstoupil na něj a pokývl na mě. Přestože jsem ničemu nerozuměla, následovala jsem ho. Když už nic, šel odsud vidět hezkej východ slunce. Zastavil se až na samotném okraji a upřel pohled na horizont. Přitiskla jsem se k němu a napodobila ho.
Joni: Připadá ti to romantický, že?
Já: No… jo? Proč…
Joni: To by tak přišlo asi každýmu.
Já: Tobě snad ne?
Joni (s povzdechem): Kdybych nevěděl, že se tady utopila moje první holka, tak asi jo.
Dvacátý osmý dopis
2. 8. 2021
Yl: Mám na tebe asi půlhoďku. Tak povídej.
Já: No… Dostala jsem se do dost blbý situace.
Yl: Chceš půjčit peníze?
Já: Co? Ne ne, o tohle vůbec nejde. Já myslím ohledně vztahů.
Yl: Tak ses zamilovala do někoho dalšího?
Já: Vlastně se to tak dá říct.
Yl: Nevím, co chceš slyšet. Musíš se rozhodnout, jestli ho miluješ víc než Astu, jestli to není jen chvilkový pobláznění, bla bla bla…
Já: No, táhneme to spolu už půl roku.
Yl: Předpokládám, že Asta to neví, ale ví to ten kluk, že jsi zadaná?
Já: Jasně. Ylermi, je to… Je to Joni.
3. Vrať se domů
2. 8. 2021
„Ale já... nepotřebuju zachránit."
„Tuivo," pravila naléhavě a odtáhla se ode mě. „Pokaždé jsi cestu horami zvládl jen proto, že ti pomáhal onen šaman."
„Myslíš Lu..."
„Nevyslovuj jeho jméno, víš, že nesmíme." Zarazilo mě to. Proč nechtěla, abych vyslovoval jeho jméno? Měl jsem se jí už dávno zeptat, co si o něm myslí.
Nešlo mi rozumně uvažovat. „Pomáhal mi, když jsme šli sem, ale..."
„I když jste odcházeli z kmene."
Promnul jsem si spánky. „To... to není pravda."
„Ale je, Tuivo. Jen jste o tom nevěděli, protože vám z cesty přímo odstraňoval překážky. Podruhé vás na ně jen upozornil, abyste mohli... změnit osud, pokud byste chtěli."
Zavrtěl jsem hlavou. „Já... já ti nerozumím. Promiň."
„A já jsem tady proto, že... To je složité. Šaman potřebuje někoho, kdo mu důvěřuje a ty to prý nejsi. Měla to být Taimi, stačily by klidně dopisy, ale ona už s tebou nechce mít nic společného. A proto jsem tady já. Jako spojení."
Byl jsem ještě zmatenější. „Tähti, já... co chceš přesně dělat? Vrať se domů."
„Ale to nejde! Když s vámi nepůjdu, nejspíš zemřete!" namítla.
4. Ona tady není
2. 8. 2021
„Taivasi," vyhrkla jsem. „Jestli není tady, tak je pryč!"
„Při vší úctě," zamračil se. „Ale to je samozřejmé."
„Ne, ne, tím chci říct, že je pryč úplně. Konkrétně... míří do Pieni. U všech bohů!"
„Do Pieni?" zeptal se tiše. Nejspíš si musel myslet, že jsem se úplně zbláznila. „Proč... by to dělala?"
„Kvůli... kvůli Tuivovi. Pamatuješ si ještě Tuiva?" Pokrčil rameny. Jistěže si ho pamatoval. „Je to... složité. Ale musím je nějak varovat, aby odtamtud neodešli a Tähti se tak nevystavila nebezpečí, kdo ví, kam by pak až pokračovala do hor. Musím najít toho šamana a poslat jim dopis nebo..." Chytila jsem se za hlavu. „Taivasi... Běž... běž spát. Ona tady není."
Dvacátý devátý dopis
3. 8. 2021
Joni: Jo, Auri, miluju tě, jenže… Víš co, máš pravdu. Kašleme na to, ale v jiným smyslu. Já prostě… i pro mě je náš vztah hrozně těžký, a bude lepší, když to ukončíme.
Já: Joni…
Joni: Ne, já… já to tak chci. Tyyne nic říkat nebudu, ale jestli to chceš říct Astovi, tak to klidně celý sveď na mě. Já… vlastně stejně nevím, jestli se s ním chci bavit.
Já: Joni, doprdele, ale ty za nic nemůžeš.
Joni: On neví, jak to celý bylo. Klidně mu řekni, že to byl krátký románek nebo že jsme se spolu vyspali, je mi to fakt jedno.
Třicátý dopis
3. 8. 2021
Já: N-ne. Já… já jsem líbala i někoho jiného.
Asta (po dlouhém mlčení): Kdy?
Já: Předevčírem. Ta kamarádka z dětství neexistuje.
Asta (trochu zahněvaně, ale ne tolik, jako bych čekala): Myslel jsem si to, ale nechtěl jsem tě neprávem obvinit, doprdele. Znám ho?
Já: To je v podstatě jedno, nechci, abys mu ublížil nebo…
Asta (vykřikl): Kurva, řekni mi to!
Já: Joni. Promiň. Nech mě…
Asta: Ten hajzl!
Já: Hej. Poslouchej mě. Jenom mě nech to vysvětlit, ok?
Asta: Co na tom chceš vysvětlovat?!
Já (mluvila jsem hrozně rychle, aby mě nepřerušil): Ty víš, že se známe odmala. Vždycky jsme si hodně rozuměli. A on mě prostě začal balit, a já jsem se s ním cítila tak dobře a prostě… Promiň.
Asta: Ty seš fakt kurva.
Já: Jo, já vím.
5. Jsi naštvaný?
3. 8. 2021
Povzdechl jsem si. „Doufal jsem, že budeš mít lepší nápad." Odmlčel jsem se. „Prostě jí utečeme. Pod nějakou záminkou půjdeme do města, zamícháme se do nějakého davu a zmizíme jí. Nebo počkáme na noc."
„Ty chceš nechat malou holku samotnou v úplně cizím městě, v cizím světě..."
„Vrátí se do kmene."
„Nebo půjde za tebou pustinou. Sama. Bez pomoci. Dochází ti to?"
„Vážně ji chceš brát sebou? Zničit jí život?"
„Alespoň možná bude nějaký mít," zasyčel. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Nemohl jsem to Tähti udělat. Musela se vrátit, bez ohledu na to, kolik nebezpečí nám pak bude hrozit.
„Sám jsi to řekl. Nerozumíš tomu," zavrčel jsem. Někde v koutku duše jsem si uvědomoval, že to nebyl právě nejlepší argument a že jsem ho jen přinutil se vzdát, protože mi na to neměl co říct.
„Doufám, že víš, co děláš, Tuivo," zavrčel.
6. Bohové s tebou
3. 8. 2021
Chvíli mlčel. „Ty jsi fakt odešla jenom kvůli mně? To jsi ani trochu nechtěla i z jinýho důvodu pryč?"
„Samozřejmě, vždyť jsem ti to říkala," suše jsem se zasmála. „Miluji tě, Tuivo."
Oplatil mi zasmání. „Taimi, já vím, že jsme se měli vzít, ale..."
„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Já tě opravdu miluji." Natáhla jsem k němu paže. On trochu vyděšeně zavrtěl hlavou. „Neboj se. Myslím to vážně."
Přikývl. „Ale já... Já to tak necítím. Promiň, Taimi." Připadalo mi, jako by do mě kopal. Možná by to méně bolelo.
„Ale vždyť... ti nevadilo, že se vezmeme. A na cestě i tady v Aletasu jsi mě několikrát políbil. Copak to neznamená, že mě miluješ? Myslím, že jsi to párkrát i přímo řekl."
Skousl si spodní ret. „Já byl zmatený. Myslel jsem si, že tě miluju, ale... Nikdy tam nic z mojí strany nebylo, Taimi. Mám tě rád, akorát ne takhle. Ale to neznamená, že nejsi pěkná a milá, jenom asi..." Zhluboka se nadechl. „To teď není důležité. Prostě jsi tehdy neměla odcházet jenom kvůli mně. Vždyť sis tím děsně ublížila."
Třicátý první dopis
4. 8. 2021
Asta: Vyber si. Buďto oni, nebo já.
Já: Si děláš srandu nebo co?
Asta: Směju se snad?
Já: Jsi naštvanej. Promluvíme si o tom jindy.
Asta: Aha, takže sis vybrala je.
Já: Debile! Nevybrala jsem si nikoho, protože já si doprdele vybírat nechci! Všichni jste pro mě hrozně důležití.
Asta: Hlavně Joni, co? Myslíš na něho, stýská se ti po něm? Představuješ si ho místo mě, když se líbáme?
Až na to poslední měl pravdu. Stiskla jsem k sobě čelisti. Možná měl pravdu, možná jsem neměla právo se s nimi bavit, když jsem s nima měla hlubší vztah než Asta, možná bych se mu prostě měla přizpůsobit, aby to fungovalo. Pomalu jsem přikývla.
Třicátý druhý dopis
4. 8. 2021
Moje budoucí já,
uběhlo přes rok od minulýho zápisu. Nějak se asi bojím, že tyhle dopisy Asta najde a dozví se pravdu, a taky mě prostě strašně mrzí, co jsem tehdy s Jonim provedla a málem se připravila o šanci na šťastný život, a mrzí mě, jak nadšeně jsem o Jonim psala. Nemám sílu se na ty papíry podívat. Ale stalo se několik věcí, které si prostě musím zapsat.
7. Taky jsme to nemuseli přežít
4. 8. 2021
„Já jenom, že... že to, cos mi řekl jako poslední... je v pohodě. Fakt. Já..."
„Tohle vyřešíme vevnitř," odpověděl jsem, i když mě to zajímalo.
„Já už na to pak nenajdu odvahu. Chci ti jenom říct, že..." Nechal jsem ho. Večer jsme to už neřešili, šli jsme spát, ale teď mě napadlo, že on možná nespal a doteď o tom přemýšlel. „Že si toho v podstatě vážím. Vážím si toho, že ke mně něco takovýho cítíš zrovna ty."
Pevně jsem semkl rty, abych nedal najevo tu radost, zmatek a strach, to všechno, co jsem cítil. „Díky. A ty..." Chtěl jsem ho zeptat, jak to přesně cítí on, ale hučení větru prořízlo podivné zapraskání.
„Co to...?"
„Kurva!" vykřikl jsem, když mi došlo, co se děje. Popadl jsem ho kolem pasu a strhl ho stranou. Zůstali jsme ležet, obalení sněhem. Ozvalo se další prasknutí. A pak další a další. Zašustění. Tlumený dopad kousek od nás. Jen kousek. Mrazivý úder větru ve tváři. Zíral sem před sebe, neschopný pochopit, co se právě stalo. Celý stan byl pohřbený pod padlým stromem, který vítr zlomil a strhl.
8. Spolu bychom možná mohli být šťastní
4. 8. 2021
Následovala jsem ho až na kraj území. Bylo tu pusto, až na plavovlasého muže, který na nás mával. Svíral v ruce pochodeň, takže jsem si ho mohla prohlédnout. Myslela jsem si, že bude podobně starý jako Sydän, ale byl skoro v mém věku. Byl vysoký a mohutný, ale ne příliš. Hleděl na mě až s jakousi drzostí, ale kupodivu mi to nevadilo. Došlo mi, proč mi to není nepříjemné. Připomínal mi Tuiva, v době, kdy byl ještě v kmeni relativně spokojený. Ne tím, jak vypadal, ale tou zvláštní jiskrou v očích a energií, kterou vyzařoval. Pomalu se zvedl a položil mi dlaň na rameno, aby mě pozdravil.
„Ahoj," pronesl trochu chraplavým, ale příjemným hlasem. „Já jsem Launo."
„Taimi," představila jsem se. Usmál se.
„Já vím. Hodně jsi mě zaujala."
Sydän si odkašlal. „Jdu pro to dřevo." Když jsem se s Launem ocitla sama, znervózněla jsem, ale on se stále usmíval.
„Chci si s tebou jen popovídat," začal.
„Podívej, já nevím, co ti Sydän řekl, ale na mě nic zajímavého není. A kromě toho umírám."
„Já vím," překvapil mě. „Vysvětlil mi, jak ta kletba asi funguje, alespoň tedy to, co ví."
„Jestli si myslíš, že ji zlomíš..."
Usmál se. „Popravdě, myslím, že pokud se ti budu zamlouvat, pak bych mohl. Ale o to mi nejde."
Třicátý třetí dopis
5. 8. 2021
Já: Trápí tě ještě něco?
Joni: Asi… já nevím.
Já: Joni, vybal to.
Joni: Tuivo se mi už tři týdny vůbec neozval.
Já: Ani mně. Podle Asty se nemám starat.
Joni: Já se ale musím starat. Nechci, aby se stalo to, co s mojí první přítelkyní.
Já (se sevřeným žaludkem): Joni, to ne… Tuivo takovej není, neublížil by si.
Joni: Jak vůbec víme, jakej je, když nám nic neřekne?
Já: Určitě se vrátí, a a pak nám to vysvětlí. Nebo nevysvětlí, ale bude s náma. Neboj.
Joni: Tak fajn. Díky za vyslechnutí.
Já: V pohodě.
Zaváhala jsem, ale nakonec ho objala. Došlo mi, že ho mám tak ráda, že mi to stálo i za tu hádku s Astou.
Třicátý čtvrtý dopis
5. 8. 2021
Já: Promiň.
Asta: Slíbíš mi, že se přestaneš bavit s Jonim?
Já: Jo. Dneska to byla výjimka.
Asta: A že přestaneš myslet na blbosti a furt dokola je řešit?
Já: Myslíš to s Tuivem?
Asta: To taky.
Já: Ale já prostě…
Asta: Auri, už mám toho tvýho fňukání plný zuby, chápeš?
Já: Fajn, fajn. Už nic o tomhle neuslyšíš.
Asta: To jsem rád. Pojď ke mně.
9. Co to s tebou je?
5. 8. 2021
„I tak ale. Kalevě by to za to nestálo. Vždyť to na takovou vzdálenost ani nemohla cítit." Přikývl jsem. Při tom pohybu se ale stalo něco, co bylo hrozně zle. Zamotala se mi hlava a svět před očima mi zčernal. Nešťastně jsem vyhekl. Co se to dělo? Předklonil jsem se dopředu.
„Co blbneš, ty magore?!" vynadal mi Jyrki. „Tahle spadneš." Pomohl mi narovnat se. Svět přede mnou se rozmazával a rozplýval. „Co to s tebou je?"
„Já... já nevím," zašeptal jsem. „Říkal jsem, že to je tou polární nocí, asi." Přikývl.
„Možná jsme měli víc odpočívat. Doma spíš i přes den." Pohled se mi konečně začal projasňovat.
„Jo, to jo," přikývl jsem. „Ale nevěděl jsem, že to sehraje nějakou roli."
Chvíli byl ticho. „Možná jo. Očividně ti to prostě nedělá dobře, doma vždycky spíš skoro pořád. Plus jsme toho dneska moc nenaspali. Už jsem ti dávno říkal, že by ses měl odstěhovat někam víc na jih."
„Jseš blázen? Upekl bych se tam."
„Myslím akorát tam, kde není polární noc. Nebo alespoň trvá třeba pár dnů."
„Jenže..." Ztichl jsem. Nechtěl jsem mu ublížit.
„Jenže?" zeptal se tiše. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, fakt, co je?"
„Jenže to bych přišel o tebe."
Zasmál se. „Zrovna ty nemáš nejmenší problém se s někým skamarádit. Možná by to bylo i lepší. Já fakt nejsem..."
„Nezačínej s tím zase," hlesl jsem. Bylo mi jasné, o čem mě chce přesvědčovat, tenhle rozhovor jsme vedli už mnohokrát.
„Ne, fakt, Tuivo. Nejsem v pohodě a nikdy nebudu. Akorát se se mnou zasereš a zničíš si šanci na normální život."
Vzal jsem ho za ruku. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale cítil jsem, že to chci udělat. „Už jsem ti to říkal. Já. Vím. Jaký. Jsi. Vole." Z nějakého důvodu se ironicky zasmál a svou ruku stáhl.
10. Co tady děláš?
5. 8. 2021
„Trochu vám rozumím," prohlásil. Nejprve jsem povytáhla obočí, ale pak mi to došlo. Jistě. Musel něco málo pochytit od Meri. „Ale nedokážu tím jazykem mluvit. Mohla bys mu říct, že se o to postarám?"
„O co?"
„Chce, aby si tady jeho přítel mohl na nějakou dobu odpočinout, nebo se pletu?"
„Ale," namítla jsem. „To přece nejde."
„Jen pokud jsi syn léčitele," zazubil se.
„Launo," oslovila jsem ho. „Toto je Tuivo. Neptej se mě, jak je to možné, ale ten zraněný je Tuivo."
Prudce vydechl. „No, o důvod více, proč mu pomoct."
„A tobě to ani trochu nevadí? Nevadí ti, že se tady zjevil někdo, koho milovala žena, kterou sis vybral?"
Usmál se a zavrtěl hlavou. „To tady vůbec nehraje roli. Řekni mu, ať se ničeho nebojí. Otci to vysvětlím a bude to v pořádku."