6. Bohové s tebou
Měla jsem hledat květinu, ale strach zůstat sama byl silnější. Kletba pomalu postupovala, ale přijala jsem ji jako svou součást. Chtěla jsem zemřít tady, ne bez nich, ne znovu opuštěná. Navíc to nebude hned. Mezitím můžu být kmenu užitečná. Dali mi na práci stáhnout zajíce z kůže. Dlouho jsem něco takového nedělala, ale stále to měla dost zažité na to, abych nad tím příliš nemusela přemýšlet. Bohům žel, dovolovalo to myšlenkám, aby se rozběhly nechtěným směrem. Už nešlo si namlouvat, že se mi povede na Tuiva a potažmo i Jyrkiho zapomenout. Stejně mi je někdo nebo něco připomene. Pokoušela jsem se alespoň myslet na důvody, proč na ně nevzpomínat v dobrém. Netušila jsem, jak to udělat u Jyrkiho, protože mi došlo, že on se ke mně choval nejlépe, jak dokázal, ale u Tuiva to šlo možná až příliš snadno.
Bylo podivuhodné, že jsem k němu ještě dokázala cítit nějaké záchvěvy lásky, jako tehdy v pustině, když spal a já jsem pozorovala jeho tvář. Nedalo se mu vyčítat, že mi převrátil život naruby, ani že jsem kvůli němu opustila kmen a umírala. Za to jsem si mohla sama. Ale kdyby neudělal některé věci, možná by se ta kletba ani tolik neprojevila, možná bych se cítila celkově šťastnější.
Chtěla jsem si promnout oči, ale včas si uvědomila, že mám ruce od krve. Jenže to právě Tuivo mi ukázal, že vůbec něco jako štěstí, osobní štěstí, existuje. Usmála jsem se. Vysvětloval mi to tehdy jako osobní slunce, které svítí jen pro tebe, ne pro všechny, ale to neznamená, že je míň důležité. Milovala jsem jeho přirovnání, způsob, jakým se mi pomocí nich snažil přiblížit svou realitu. Úsměv se mi ještě rozšířil, ale pak jsem si uvědomila, že ten Tuivo je pryč, alespoň pro mě. Možná tady byl pro jiné lidi, ale pro mě už ne. A dával mi to více než jasně najevo. Stáhlo se mi hrdlo a vybavila se mi chvíle, kdy se to všechno nadobro pokazilo.
Seděla jsem před rozpáleným krbem. Nedalo se nevšimnout si, jak se Tuivo potí a ztěžka dýchá, ale mně nebylo ani o trochu tepleji. Všimli jsme si, že moje kůže i vlasy blednou, a došlo nám, že to zřejmě souvisí s mou květinou, ale nedalo se s tím nic udělat. Jen to dnes bylo horší než obvykle. Zoufale jsem na něj se slzami v očích pohlédla a zavrtěla hlavou.
„Tuivo..." zašeptala jsem. Přiblížil se ke mně. Zkřivil tvář, když mu do ní udeřila vlna horka. „U-uhas to. A otevři okno. To stejně nepomáhá."
„Možná..."
„Ne. Nepomáhá to," vzlykla jsem. „Prostě... prostě se budu muset vrátit ke kmeni."
Zjevně ho to zarazilo. „To si děláš srandu?"
„Co?"
„Legraci. Promiň."
Mávla jsem nad jeho podivným slovníkem, který tady v Aletasu pochytil, rukou. „Neměla jsem odtamtud nikdy odcházet," hlesla jsem. Plameny se mu odrážely v zelených očích, a možná se tam daly najít i stopy těch metaforických, těch plamenů hněvu. „Udělala jsem to jen pro tebe."
Chvíli mlčel. „Ty jsi fakt odešla jenom kvůli mně? To jsi ani trochu nechtěla i z jinýho důvodu pryč?"
„Samozřejmě, vždyť jsem ti to říkala," suše jsem se zasmála. „Miluji tě, Tuivo."
Oplatil mi zasmání. „Taimi, já vím, že jsme se měli vzít, ale..."
„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Já tě opravdu miluji." Natáhla jsem k němu paže. On trochu vyděšeně zavrtěl hlavou. „Neboj se. Myslím to vážně."
Přikývl. „Ale já... Já to tak necítím. Promiň, Taimi." Připadalo mi, jako by do mě kopal. Možná by to méně bolelo.
„Ale vždyť... ti nevadilo, že se vezmeme. A na cestě i tady v Aletasu jsi mě několikrát políbil. Copak to neznamená, že mě miluješ? Myslím, že jsi to párkrát i přímo řekl."
Skousl si spodní ret. „Já byl zmatený. Myslel jsem si, že tě miluju, ale... Nikdy tam nic z mojí strany nebylo, Taimi. Mám tě rád, akorát ne takhle. Ale to neznamená, že nejsi pěkná a milá, jenom asi..." Zhluboka se nadechl. „To teď není důležité. Prostě jsi tehdy neměla odcházet jenom kvůli mně. Vždyť sis tím děsně ublížila."
Bylo to důležité. „Já... Já jsem si vážně myslela, že mě miluješ. Jsem hloupá," vzlykla jsem.
Doufala jsem, že mě alespoň obejme, řekne mi něco uklidňujícího, ale on beze slova vyšel z místnosti. Přes okno jsem viděla, že postává venku a kouří cigaretu. Zaťala jsem zuby. Byla jsem si jistá, že to udělal schválně. Věděl, že ho uvidím, a věděl, jak mi vadilo, když kouřil. Nedělal to často, chtěl si tím jen dokázat, že patří do Aletasa, že nepatří k nám, ale stejně mě to rozčilovalo. Zbytečně si tím ubíral roky života.
Sebrala jsem všechny síly, uhasila oheň a pomalu vyšla ven také. Tuivo na mě vrhl dost nepřátelský pohled, ale mě naplňovalo naprosté zoufalství. Vůbec mě nenapadalo, jak pokračovat, co mám dělat. Vrhla jsem se mu do náruče a rozplakala se. Chytil mě a cigaretu někam odhodil. Smrděl po kouři, ale zvykla jsem si na to. Už jsem ten pach cítila hodně krát. Záleželo mu na mě, muselo mu na mě alespoň trochu záležet. Přejela jsem mu ledovými prsty po tváři. Zachvěl se. Vzal mou dlaň do své. Nejprve moje nitro na malý okamžik naplnilo teplo, ale vzápětí jsem si uvědomila, že mou ruku jen odtáhl.
„Prosím," zašeptala jsem. „Já... já tě potřebuji. Slibuji, že tě nikdy neopustím a budu tady pro tebe a..."
„Taimi," přerušil mě. Neznělo to nazlobeně, spíše smutně. Byla bych raději, kdyby se na mě usmál, ale byla jsem ráda, že se nehněvá. „Já vím. Ty jsi moc hodná. Ale takhle to nefunguje, víš. Musí milovat oba, aby se tomu dalo říkat láska."
„Ale já to nechápu. Říkal jsi mi, že mě máš rád."
„Mám. Ale existuje... více druhů lásky, víš. A tohle není ta správná." Odmlčel se. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „Já... necítím k tobě vášeň. Nebo přitažlivost. Prostě... tě mám jenom rád, chápeš?"
„Ale stejně bychom mohli..."
„Ne, nemohli. A jestli to nedokážeš pochopit, tak vypadni," zavrčel.
O krok jsem ustoupila. „To nemyslíš vážně."
„Myslím. Taimi, neříká se mi to lehko, a já se omlouvám, že jsem v tobě asi vzbudil falešné naděje, ale když mám na výběr, prostě s tebou být nechci, pochop to, prosím. Ale vím, že ty to nepochopíš. A jestli fakt půjdeš zpátky, tak se mnou nepočítej. Já už je vidět nechci."
„Já nevím, jak jinak tu kletbu porazit," odpověděla jsem mu tiše na jedinou část, které jsem rozuměla.
„Fajn. Tak... bohové s tebou. Nejspíš navždycky."
Znovu jsem k němu natáhla ruku. Tentokrát mě nechal položit dlaň na jeho tvář. „Jsi zřejmě naštvaný, že říkáš takové věci."
„Ne, nejsem," hlesl a položil svou dlaň na mou. „Nejsem, Taimi, jenom ti nemůžu dát to, co bys potřebovala, a proč jsi sem vůbec šla. Vrať se... domů. Oni tě vezmou zpátky a buď prostě šťastná. Nenech zhasnout to osobní slunce, ale vezmi si kousek i toho jejich. Najdi si muže..."
„Já nikoho jiného než tebe nechci," namítla jsem.
Ušklíbl se. „Ale já nechci tebe. Taimi, prostě jdi." Chtěla jsem něco namítnout, ale došlo mi, že nemám co. Měl pravdu, a došlo mi, co právě udělal. On mě od sebe odstrčil, zalekl se toho, co k němu cítím, přestože jsem si byla jistá, že něco cítí i on ke mně. Říkal přece, že mě má rád. Ale jedno bylo jisté. Nepomůže mi.
„Taimi," vyslovil láskyplně mé jméno a moje nitro se sevřelo, ale tentokrát příjemným způsobem. „Ty jsi tak hodná holka. Doufám, že budeš spokojená." Objímal mě hodně dlouho, tak moc, že se celý třásl, ale stejně mě nepustil. Až když jsem cítila, že lapá po dechu, pustila jsem ho. Pevně semkl rty. „Běž domů."
„Pojď se mnou. Potřebuji tě. A ty potřebuješ mě. Nikoho jiného nemáš." To nebyla tak docela pravda, ale na nikom mu nemohlo záležet tolik jako na mně.
„Ne. Vypadni." Přikývla jsem. Nechtěla jsem ho opouštět, ale teď už to byla moje jediná naděje. Vydala jsem si sbalit pár nejzbytnějších věcí do svého nynějšího příbytku. I tam odmítl jít se mnou, prý že by to jen prodlužovalo loučení. Nechal mě v celém širém světě úplně samotnou.
Rozplakala jsem se. Bělající prameny vlasů mi spadly do tváře a nikdo přes ně nemohl vidět mé slzy. Předstírala jsem, že se nic neděje. Nedalo by se jim to vysvětlit, oni neznali Tuiva tak dobře jako já, a někteří na něj dokonce po celou dobu, co tu s námi žil, nahlíželi s despektem. Nejen proto, že byl cizinec, ale také proto, že se ani nechtěl stát jedním z nás.
Po všech těch letech jsem chápala, proč to tehdy udělal. Stejně si myslel, že umírám, a nechtěl se vůbec zabývat řešením nějakého vztahu, což byl i jeden z důvodů, proč nikdy žádný pořádný vztah neměl. První roky jsem si myslela, že je to proto, že miluje mě, i když to dával hodně málo najevo. Stále jsem jen doufala, že potřebuje čas. Ale nejspíš mi to jen nedokázal říct. Tuivo byl sobecký zbabělec.
Kývla jsem si sama pro sebe, když jsem tu myšlenku v duchu vyslovila. Konečně se mi povedlo na něj myslet v tomto světle. Chtěla jsem to rozvést, chtěla jsem ho nenávidět. Náhle však za mnou přiběhl Taivas. Nevšimla jsem si ho, dokud mě rozrušeným hlasem neoslovil. A nebyl sám. Vedl za ruku uplakanou Tähti. Všichni na ni zírali, protože se za ty dva týdny rozneslo, že je pryč, ale ona si všímala jen mně.
„Na-našla jsem je," zakoktala. Nevěřila jsem svým uším.
„Tuiva?" zeptala jsem se pro jistotu.
„Ano. A jeho kamaráda," sklopila hlavu. „Ale... oni mě tam nechali." Rozplakala se.
„Cože?" vydechla jsem. Všimla jsem si, jak nás ostatní poslouchají, ale bylo mi to jedno.
„Nechali mě v Pieni. Řekli, že jdou jenom koupit nějaké fazole nebo co... a pak jsem si všimla, že s sebou vzali i všechny psy." Chvíli jsem na to nedokázala nic říct, jen jsem ji objala. Přitulila se ke mně. „Oni... tam prostě zůstali bez pomoci. Zemřou," vzlykla.
„Vybrali si to sami," hlesla jsem. Také mi z toho nebylo nejlépe, ale to, co Tähti udělali, bylo naprosto neodpustitelné. „Je dobře, že ses vrátila."
„Já si to tak hrozně vyčítám, že jsem za nimi nepokračovala nebo..."
„Ne, Tähti. Oni tě opustili, nezaslouží si, abys kvůli nim byla v nebezpečí."
Vzhlédla ke mně. Viděla jsem v jejích očích, jak ji to bolí, ale jak se zároveň hněvá. „Vážně si to myslíš?"
„Ano. Tuivo mi kdyby udělal něco podobného, víš?" Hořce jsem se usmála. „Opustil mě, když jsem ho nejvíce potřebovala. On už je prostě takový."
„To byl vždy?" fňukla.
„To netuším. Ale pokud ano, tak jsem to také nevěděla. To nic, ano?" Dav kolem nás se pomalu rozešel. Nejspíš pochopili, že potřebujeme být samy, respektive tedy jen s Taivasem, který svíral Tähtinu dlaň a zdálo se, že jí to alespoň trochu pomáhá. V tu chvíli jsem si přála, aby Tuivo opravdu někde v horách zemřel, a Jyrki také, protože by se zřejmě časem ukázalo, že není jiný.