4. Ona tady není
Bylo obvyklé vstávat s úsvitem, ale dnes mě cosi probudilo ještě za tmy. Po těle se mi rozléval jakýsi cizí a zároveň důvěrně známý pocit. Nebyl příjemný, ale musela jsem ho už někdy vnímat, protože mě nevyděsil. Alespoň v první chvíli ne. Ale když mi to došlo, strach mě naplno dostihl. Pohltila mě zima, strašlivá zima. Do očí mi vnikly slzy. Ne. Určitě jen někdo zapomněl zavřít vchod do příbytku, který byl vlastně jakýsi jednoduchý stan z kůže, dřeva a kostí. Přitáhla jsem si k sobě blíže přikrývku. Na malý okamžik se mi vybavilo, jak se mě snažil Jyrki zahřát dekami, když jsme se poprvé setkali. Zavrtěla jsem však nad sebou hlavou. Neměla bych na něj vzpomínat.
Třásla jsem se, snažila se zahřát všemi možnými způsoby, ale po chvíli mi došlo, že je to marné. Nebyla mi obyčejná zima. Tento druh chladu mi byl tak známý, jen jsem doufala, že už ho nikdy neucítím. Nešlo mi to na rozum. Mělo přece být po všem, všechno mělo být v pořádku, měla jsem být šťastná. Opatrně, abych nikoho nevzbudila, jsem vylezla ven. Do tváří mě udeřil mráz, ale nevadil mi. To bylo špatně, to bylo hodně špatně.
Protože mě opravdu nenapadalo, co si počít, vydala jsem se k obydlí šamanů. Věděla jsem, že i v tuto dobu bude někdo vzhůru, drželi své vlastní hlídky. Přestože mi na to nikdo nedal ani nejmenší právo, mně nezbývalo nic jiného než vejít dovnitř. Když mě zpozoroval jeden z nejmladších šamanů, naznačil mi, abych vyšla zase ven, a vydal se za mnou.
„Nemáš tady co pohledávat," pravil tichým, klidným hlasem. „A především se jdi obléknout, ať neonemocníš." Již dlouho mě zajímalo, jak přesně by se měl šaman chovat a co by měl dodržovat, jaká mezi sebou měli pravidla, protože tento muž mi nikdy nepřipadal tak vznešený a moudrý jako ostatní. Přitom se pohyboval mezi šamany snad odjakživa. Přišlo mi, že se mnou jedná dost povýšeně.
„Já... nemůžu," hlesla jsem. „Ta kletba se vrátila a..." On však zavrtěl hlavou.
„V tom se já nevyznám. Zřejmě bys chtěla mluvit se Siiri, viď?" Přikývla jsem. S téměř neslyšitelným povzdechem se vrátil do přístřešku. Stála jsem venku, snažila se bezúčelně porazit svou vnitřní zimu a čekala. Naštěstí se Siiri po chvíli vynořila. Musela se zrovna probudit, ale vůbec to na ni nebylo znát. Prohodila několik tichých slov k muži, který ji sem dovedl, a zůstala jsem s ní sama. Nešťastně jsem na ni pohlédla.
„Ta kletba... myslela jsem..." Jemně se pousmála a přistoupila ke mně. Položila mi dlaň na čelo. Chlad začal ustupovat a žilami mi znovu proudilo příjemné teplo. Skoro jsem se rozplakala dojetím. Její oči však byly plné lítosti.
„Nemůžu tě zachránit, Taimi," zašeptala a sňala dlaň.
Zmateně jsem potřásla hlavou. „Ale... právě jste mi pomohla."
„Ne. Nikdy jsem tě nezbavila té kletby. Jen jsem ti pomohla od té zimy, ale to neznamená, že ta kletba v tobě stále není."
„Ale..." zamračila jsem se. „Už nemám bílé vlasy ani kůži a..."
„Já vím. To jsem dokázala také potlačit. Ale netuším, na jak dlouho. Taimi, příliš dlouhý život tě nečeká."
O krok jsem ustoupila. Nechtěla jsem věřit jedinému jejímu slovu. „Proč jste mi to neřekla?" zaúpěla jsem.
„Protože jsem nečekala, že se to vrátí tak brzy. Chtěla jsem, aby sis užila pár šťastných chvil. Nicméně ty tady moc šťastná nejsi, viď?"
„Jsem," namítla jsem, ale sama jsem si tím nebyla jistá.
Siiri se smutným úsměvem zavrtěla hlavou. „Stýská se ti po Tuivovi. Já tomu rozumím."
Semkla jsem rty. Nechápala jsem, proč se vlastně bráním, ale přišlo mi hloupé, že to tvrdila. „To... není pravda. Není. A... já se s ním už nikdy nechci vidět."
„Myslím, že by pro tebe bylo lepší žít tam venku, Taimi. Příliš ses s ním sblížila a my ti již nedokážeme dát to, co ti dává on, a co potřebuješ."
Vykulila jsem oči. „Vy... vy chcete, abych odešla?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Dnešní ráno už nemohlo být horší.
„Ne. Nikdo nechce, Taimi, jen si myslím, že bys nad tím měla zauvažovat. Kromě toho, byla by to jedna z možností, jak se dočista zbavit té kletby."
„Existuje ještě nějaká další?"
Siiri kývla. Pohltila mě vlna naděje. „Ale než ti ji povím, chci, abys věděla, že jsme ti nechtěli ublížit. Tobě ani Tuivovi. Nechtěli jsme vás tím udržet v kmeni. Chtěli jsme mu jen něco darovat, aby tu byl spokojenější. Netušili jsme, že to bude fungovat přesně naopak."
Přikývla jsem. „Já vím. Já vím, že nejste zlí." Poté jsem si uvědomila, co jsem řekla. Znělo to, jako by to vůbec šlo. Siiri mě však jen pohladila po vlasech. Bylo to od ní tak krásné.
„Chtěla jsi znát tu možnost. Dokázali bychom snad kletbu odstranit, kdybys měla onu květinu." Tentokrát už jsem pláč neudržela. Věděla jsem, že byla chyba se jí zbavovat.
„Tuivo říkal..."
„On tomu nerozumí," pronesla. „Jistě ti chtěl pomoct, avšak to ještě zhoršil. Pokud je květina zničená, pak..."
„Ne, není. Není. Je pod sněhem kousek odsud."
Šamanka se zamyslela. „Nejspíš už ji znovu nenajdeš, napadly další vrstvy a pochybuji, že sis označila přesné místo. Ale jiná možnost opravdu není." Odmlčela se. „Neplač, děvče. I taková je daň za svobodu."
„Já jsem... nechtěla odejít. Ne doopravdy. Jen jsem se bála života bez něj, ale neměla jsem..."
Zavrtěla hlavou. „Stejně by ses kvůli němu trápila, Taimi." Měla pravdu, ale stejně jsem to neměla udělat. Zbytečně jsem si zkomplikovala celý život. Celá ta situace mě zlobila. Sotva jsem měla šanci být zase šťastná, osud mi ji vzal. Ne, já sama jsem si ji vzala. Siiri se vrátila do obydlí a nechala mě samotnou pod temnou a nepřátelskou oblohou.
Poprvé od našeho loučení s oběma muži jsem zaváhala, jestli přece jen nebyl lepší nápad zůstat s nimi. Ale již bylo pozdě. I kdybych je nějakým způsobem našla, už by mě znovu do svého života nepřijali, především Tuivo ne. Bylo zkrátka pozdě. A kdybych s nimi zůstala předtím, stejně by to nikam nevedlo. Ano, ke konci jsme spolu docela vycházeli, ale bylo to jen proto, že jsme spolu trávili tolik času. Brzy by je to omrzelo, brzy bych je přestala zajímat, a kletba by se znovu vrátila. A nebyla by tam žádná Siiri, aby mi to alespoň ulehčila.
Ne. Na ty dva už jsem nemohla pomýšlet. Musím se z toho dostat sama. Musím alespoň zkusit jít hledat květinu. Byla to moje poslední naděje, přestože byla křehká jako první sněhová vločka. Dovolila jsem si jeden hluboký nádech. Musím se vrátit na to místo někde u rokle. Možná by mi Tuivo a Jyrki poradili, kdyby tu byli, našli by řešení, ale sama jsem se o ně připravila.
Než jsem se stihla rozplakat, zahlédla jsem Taivase, chlapce, který bezradně procházel tábor a zřejmě něco hledal. Nezabývala bych se tím, ale on zamířil přímo ke mně. „Neviděla jsi Tähti?" otázal se. „Měli jsme... se sejít. Není v posteli ani nikde venku."
Zamračila jsem se. „Ne, promiň, nic o tom nevím. Ale jestli se s tebou domluvila, určitě se vrátí." Taivas na mě smutně pohlédl. Pokud jsem to správně pochopila, měl pro ni slabost.
„Ona jako měla takové podivné řeči, ale... slíbila to."
„Podivné řeči?" otázala jsem se, protože mě znepokojil.
„Ano. Povídala něco ve smyslu, že musí zařídit něco, co zřejmě bude na delší dobu, nebo taky že možná bude muset tuhle noc udělat něco velkého, ale..." Pokrčil rameny. Zmatek nahrazoval děs, když mi pomalu docházelo, co se stalo.
„Taivasi," vyhrkla jsem. „Jestli není tady, tak je pryč!"
„Při vší úctě," zamračil se. „Ale to je samozřejmé."
„Ne, ne, tím chci říct, že je pryč úplně. Konkrétně... míří do Pieni. U všech bohů!"
„Do Pieni?" zeptal se tiše. Nejspíš si musel myslet, že jsem se úplně zbláznila. „Proč... by to dělala?"
„Kvůli... kvůli Tuivovi. Pamatuješ si ještě Tuiva?" Pokrčil rameny. Jistěže si ho pamatoval. „Je to... složité. Ale musím je nějak varovat, aby odtamtud neodešli a Tähti se tak nevystavila nebezpečí, kdo ví, kam by pak až pokračovala do hor. Musím najít toho šamana a poslat jim dopis nebo..." Chytila jsem se za hlavu. „Taivasi... Běž... běž spát. Ona tady není."
Nejistě přešlápl. „Co se stalo? Je Tähti v pořádku?"
„Zřejmě ano," vydechla jsem. „Jen se všechno zkomplikovalo, ale neboj se, já to nějak vyřeším."
„Taimi," ozval se a dostal mě tak do ještě větších rozpaků. „Můžu ti nějak pomoct?"
Pousmála jsem se. Byl to hodný chlapec. „Nejspíš ne, ale děkuji. Jdi se vyspat, já... musím něco zkusit."
„Chci to zkusit s tebou."
„Taivasi, to není dobrý nápad. Neodmlouvej mi." Sklopil oči a s omluvou odešel. Bylo mi jasné, že mě poslechl jen proto, že jsem starší a příliš dobře mi z toho nebylo, ale nechtěla jsem ho do svých problémů zatahovat.
Všechno ustoupilo stranou, musela jsem v tuto chvíli pomoct Tähti. Došla jsem až na kraj území našeho kmene a zapískala. Věděla jsem, že to nemůže fungovat, šaman zde nebyl, ale zkusit jsem to musela. K mému úžasu se po několikátém zapískání opravdu zjevila známá silueta. Nechápavě jsem na něj hleděla. Copak tábořil někde poblíž? Nebo za to mohlo to propojení, které jsme spolu údajně měli? Ale jak to, že se tady zjevil tak rychle? Pokusila jsem se mu nicméně vysvětlit situaci. Když jsem skončila, jen vážně pokýval.
„Já vím, že odešla. Ten dopis je jediná rozumná věc, kterou můžeš v této chvíli udělat. Hned ti vysvětlím, jak ho pošleme."