7. Taky jsme to nemuseli přežít
Sotva se mi konečně povedlo na chvíli usnout, probudily mě podivné zvuky. Přinutil jsem se ležet v klidu, abych neprobudil Jyrkiho, a naslouchal jim. Už po chvíli mi došlo, že se venku zvedl vítr a opírá se do stěn stanu. Přetočil jsem se na druhý bok a chystal se zase usnout, ale nedalo mi to. Ten vítr byl až příliš silný. Posadil jsem se a sáhl po pytlíku s náhradními kolíky, abych stan lépe upevnil. Kolíky o sebe zachrastily.
„Co se děje?" zazněl Jyrkiho hlas. Zřejmě ještě neusnul, nezněl unaveně. Nenašel jsem odvahu se na něj podívat.
„Venku je fakt příšerný počasí. Asi líp upevním ten stan a vezmu dovnitř psy. Klidně lež." Popadl jsem i baterku.
On se však posadil a protřel si oči. „Pomůžu ti." Vtiskl jsem mu do ruky pár kolíků. Se sklopenou hlavou kývl a vylezli jsme ven.
„Doprdele," zaúpěl jsem, když mi síla větru vehnala slzy do očí. Při přidávání kolíků jsme se museli krčit a přikrývat si tvář. Jeden z mála osamělých zakrslých stromů nad námi výhružně kýval svými hrubými větvemi. Zapichoval jsem na příslušná místa posledních pár kolíků. Bylo potřeba obejít stan. Nohy se mi bořily do hlubokého sněhu. Mimoděk jsem si vzpomněl na to, jak jsme našli jeskyni. Ale tentokrát tady nebyl žádný stařec a žádný kompas, který by nás zachránil. Sami jsme se toho vzdali. Psi nás následovali, zřejmě si mysleli, že někam jdeme. Dostali jsme se k zadní stěně. Vítr tady nebyl tak silný. Zaváhal jsem a poprvé od toho večerního rozhovoru pohlédl na Jyrkiho.
„Otočíme ho? Ať nemáme ráno před stanem závěj."
„Teď, když jsme přidali všechny kolíky?" zaúpěl napůl zoufale, napůl pobaveně.
„Jo, teď." Vytáhl jsem první z nich ze sněhu, do kterého se téměř celý zabořil. Následovaly ho další. Když jsme vytáhli všechny zezadu, zvedl jsem se, abych přešel k boku stanu. Zadrželo mě ale Jyrkiho tiché oslovení, tak tiché, že jsem ho přes hučící vítr kolem nás téměř neslyšel.
„Hm?" odpověděl jsem.
„Já jenom, že... že to, cos mi řekl jako poslední... je v pohodě. Fakt. Já..."
„Tohle vyřešíme vevnitř," odpověděl jsem, i když mě to zajímalo.
„Já už na to pak nenajdu odvahu. Chci ti jenom říct, že..." Nechal jsem ho. Večer jsme to už neřešili, šli jsme spát, ale teď mě napadlo, že on možná nespal a doteď o tom přemýšlel. „Že si toho v podstatě vážím. Vážím si toho, že ke mně něco takovýho cítíš zrovna ty."
Pevně jsem semkl rty, abych nedal najevo tu radost, zmatek a strach, to všechno, co jsem cítil. „Díky. A ty..." Chtěl jsem ho zeptat, jak to přesně cítí on, ale hučení větru prořízlo podivné zapraskání.
„Co to...?"
„Kurva!" vykřikl jsem, když mi došlo, co se děje. Popadl jsem ho kolem pasu a strhl ho stranou. Zůstali jsme ležet, obalení sněhem. Ozvalo se další prasknutí. A pak další a další. Zašustění. Tlumený dopad kousek od nás. Jen kousek. Mrazivý úder větru ve tváři. Zíral sem před sebe, neschopný pochopit, co se právě stalo. Celý stan byl pohřbený pod padlým stromem, který vítr zlomil a strhl.
„Ugh," vydal ze sebe Jyrki jakýsi přidušený zvuk, který ale dokonale vystihoval situace. „Vždyť tohle nikdy nezvedneme. Ale ne, ne, ne, ony jsou tam dole zásoby a všechno! Sakra! A..."
„Taky jsme to nemuseli přežít," vyrazil jsem ze sebe. „Pitomý hory, měl jsem to poznat."
„Kdybys tam dal ty kolíky rovnou, tak by nás to zabilo. Díky za záchranu." Poznal jsem, že je vyděšený, ale přesto se zvedl a zapískal. Napjatě jsme čekali, jestli se shromáždí celá smečka. Nakonec jsme napočítali sedm psů.
„Kaleva. Kaleva chybí," prohlásil nakonec. Přikývl jsem. „Sakra!"
„Jyrki, najdeme nějaký úkryt, teď ji stejně nenajdeš."
„Ne. Já ji musím najít." Nejistě popošel několik kroků, a pak se zase vrátil.
„Panikaříš. Vzpomeň si na tu první vánici. Orvo stejně nakonec přišel. Pojď, ta plachta se dá určitě na některých místech nadzvednout, můžeme se tam schovat."
„Jenže tohle je jiný." Zapískal. A znovu a znovu. „Kalevo! Kalevo!" Znovu se nadechl k zapískání nebo zakřičení jejího jména, ale místo toho se rozkašlal.
„Hej," přerušil jsem ho. „Prosím, zkus se uklidnit." Váhavě jsem k němu natáhl ruce. Zavrtěl hlavou, ale nakonec se ke mně přece jen přitiskl. Dusil se vdechnutým sněhem a zadržovaným pláčem. Jednou rukou jsem ho pustil a dal si ji před tvář. Když se Jyrki začal trochu uklidňovat, nasměroval jsem ho zpět ke stanu. Přesně jak jsem doufal, dalo se najít místo, kde strom nepřilehl plachtu, a mohli jsme si pod ní vlézt. Natisklo se k nám několik psů. Svíral jsem Jyrkiho stále v náruči. Jindy by to možná bylo pěkné, ale teď jsem na takové věci neměl ani pomyšlení.
„Hele," hlesl jsem. „Vrátíme se do Pieni a dokoupíme všechno, co nutně potřebujeme, jasný? Stan, zásoby a tak."
„Máme na to vůbec peníze?" otázal se zastřeným hlasem.
„To nevím, pak to spočítám," odvětil jsem. „Už je to v pohodě?" Raději jsem se pomalu odtáhl, aby si nemyslel, že zneužívám situace.
„Moc ne. Kaleva..."
„Až se to venku trochu uklidní, tak ji najdeme, ok?"
„Ale já je zase dostal do problému. Jsem příšerný psovod. A vůbec příšerný člověk." Asi nebyla vhodná chvíle to probírat, asi jsme měli řešit, co budeme dělat, ale možná to tak bude lepší. Alespoň zapomeneme na to, co se právě stalo.
„Jseš super," zašeptal jsem.
„Nevím, proč to tak vidíš, ale... pochop, za to, co se stalo s Tittou, jsem mohl hlavně já. A tahám je pořád po horách, skoro nemají příležitost si pořádně odpočinout, a teď tu kvůli mně mrznou."
„Už brzo budeme doma, a pak zase budeš trénovat jenom normálně."
„Jo. Ale to nic nemění na tom, že každej psovod by jim dal víc než já. Kvalitnější stravu, kvalitnější přístřešek, kvalitnější péči, prostě všechno."
„Jyrki, krmíš je dobře. Když dostávají i normální maso, nemusíš kupovat nevímjaké granule. Já vím, že to je u tažných psů obvyklé, ale ne všichni to dělají, jsou na to moc pohodlní. A to jejich psi vydrží míň než ti tví, a hlavně, když ještě patřili tomu pastýři, tak se o ně staral mnohem hůř, to dobře víš. A s tím přístřeškem, sakra, vždyť jsi jim tam postavil pec. Co víc jsi mohl udělat? A staráš se o ně fakt hezky, nejlíp, jak se svýma možnostma můžeš. Nevšiml sis, jak jsou zdraví a mají tě rádi?"
„Třeba jsem je vůbec do hor neměl netahat. Žít ve městě jako každý jiný a..."
„Rozhodně jim neubližuješ. Oni to tady milujou. Milujou tebe." Jyrki ztichl. Přesvědčil jsem ho, nebo si naopak myslel, že už to nemá cenu probírat?
„Kdybych dokázal normálně existovat mezi lidma..."
„Jednou to dokázat můžeš. Myslím, že bys měl ještě zvážit toho psychoterapeuta, co jsem ti nabízel kdysi. Vždyť..."
„Ne," odmítl to ostře. „Dej mi s tím pokoj."
„Není ostuda si nechat pomoct."
„Já to zvládnu sám." Spolkl jsem poznámku o tom, že kdyby to zvládal, tak by s tím nechodil za mnou. Byla to sice pravda, ale ublížilo by mu to a už nikdy by se mi nesvěřil. „Copak ty bys tam šel? Taky jsi tam nebyl, po tom, co jsi přišel poprvý z hor, ne? Přitom jsi musel být hrozně zmatenej." Stiskl jsem k sobě čelisti.
„Jo. Jo, měl jsem tam jít. Byl jsem idiot, ale ty nemusíš udělat stejnou blbost." Mohl jsem mu zalhat, že jsem to tam alespoň jednou navštívil, ale nevěřil by mi.
„A zvládl jsi to."
„Úplně ne. Pořád mám bordel v tom, kdo jsem. Akorát že... chápeš, on tohle těžko vyřeší, těžko má nějaké zkušenosti s lidmi, co žili v horským kmeni. Zkušenosti s lidmi jako ty má."
„Já to ještě zvážím," slíbil. V duchu jsem zajásal. „To je ale jedno. Ty... seš v pohodě?"
„Jasně," usmál jsem se na něj.
„Jo. Málem nás zabije strom a ty jsi úplně v pohodě. To určitě. Tuivo, proč mi nikdy neřekneš, co cítíš?
„Protože teď to kurva nemá cenu řešit. Jestli sis nevšiml, tak jsme v háji," obořil jsem se na něj. Až když zaťal pěsti, došlo mi, že jsem to neměl říkat.
„Všiml, ale chci mít... taky možnost tě utěšit, víš."
„Fajn," protočil jsem oči. O utěšování jsem nestál, ale chtěl jsem mu vyhovět, aby se nevrátila ta panika. „Sere mě, že si za to můžeme sami. Sami jsme se připravili o pomoc."
„Myslíš, že by tomuhle ten šaman zabránil? I kdyby mohl, proč by to dělal? Nic se nám nestalo."
„Možná by nás varoval, ať si rozložíme stan jinde," pokrčil jsem rameny. „Já se spíš bojím, že se nám bez něho stane něco horšího."
„Jo, ale zase si vezmi, že nás ohrožují akorát hory. Hory, na které jsme oba zvyklí. Zvládneme cokoli, co nás může potkat, od laviny až třeba po útok vlčí smečky nebo co já vím."
„Jasně," pousmál jsem se. Měl pravdu. Musel jsem uznat, že mi trochu pomohlo mu to říct. Zvládneme to i bez pomoci, ohrozit kvůli tomu Tähti mi za to nestálo. Když jsem si na ni vzpomněl, sevřel se mi žaludek. Roztřeseně jsem se nadechl.
„V pohodě?" zajímal se můj kamarád.
„Jo. Jo, jenom fakt doufám, že Tähti bude v pohodě."
„Bude," hlesl.
„Ty tomu věříš?"
„Snažím se. Díky, že jsi mi to řekl, Tuivo. I to všechno předtím."
„Jasně," odpověděl jsem a zhluboka se nadechl. „Asi... asi je načase. Tajím ti až moc věcí, teď myslím ohledně emocí, a já vlastně ani nevím proč." Odmlčel jsem se. Jen mě zvědavě poslouchal. „Když jsem přišel do Aletasa, kamarádi, hlavně Joni a Auri... pamatuješ si je?" Nejistě přikývl. „Se mě v podstatě ujali a naučili mě, jak se chová normální chlap ve vaší... v naší kultuře. A já jsem jim za to fakt vděčnej, jenom díky tomu jsem zapadl, akorát myslím, že to nejsem doopravdy já. A já mám strach, že když budeš vědět, kdo doopravdy jsem, tak mě odsoudíš."
Pousmál se. „A kdo doopravdy jsi?" Nedokázal jsem odpovědět. „Taimi tě znala doopravdy?"
„Ne. To si nemyslím. Znala zase jenom jinou část mě."
„Tak ten malej kluk z Pieni, to jsi byl ty?"
Zaváhal jsem. „Ani to ne. Tam jsem se v podstatě choval jako v Aletasu, byl jsem veselej a bavil se se spoustou lidí, asi... aby nikdo nepoznal, jak mě mrzí, že pro rodiče nejsem důležitej. Oni vůbec nechtěli děcko, vedli úspěšnou restauraci a na tohle neměli čas. Ale stalo se."
„Ochrana jim nic neříká?"
Ušklíbl jsem se. „Co já vím. Matka mi to jednou řekla v hádce, že to byl omyl, podrobnosti neznám."
„Nejsi zbytečnej, i když se tak asi po tomhle cítíš."
„Díky, Jyrki, ale já si to neberu. Nechci na tuhle část moc myslet, snažím se to vytěsnit, jakože to nikdy neexistovalo. Každopádně, s tebou jsem vždycky byl nejvíc takový, jak se cítím uvnitř, takový, jaký asi fakt jsem, ale myslím, že mě stejně máš za to, co všichni. Za veselýho kluka, který všechno bere s nadhledem, nic ho nerozhodí a kterej má rád společnost a tak."
Usmál se. Tělem mi projela vlna horka. „Jo, ale kvůli tomuhle jsme se neskamárádili, a ty to víš."
„Jo. Ještě kvůli tomu, že jsem tě moc otravoval." Pousmál jsem se, aby pochopil, že je to vtip, ale on jenom protočil oči. „A taky kvůli tomu, že jsem se o tebe zajímal. Nevyčítám ti to, akorát je to to samý, proč se do mě zamilovala Taimi."
Pevně semkl rty. „Možná. Ale hlavní důvod asi je, že jsem poznal, že je v tobě víc, než dáváš najevo, a to mě fascinovalo. Ale kdybych věděl, že se to dozvím až za pět let, tak bych se na to vysral." Usmál jsem se a trochu nadzvedl plachtu. Vítr mi vmetl sněhové vločky do tváře, ale zdaleka ne takovou silou jako předtím.
„Uklidňuje se to. Jestli to bude v pohodě i dál, za chvilku můžeme jít hledat Kalevu."