3. Vrať se domů
„Tuivo," oslovil mě po chvíli můj kamarád. „Já tomu nerozumím."
Protřel jsem si oči, ale můj pohled stejně zůstal zamlžený. „Ona to napsala v udgunštině?"
„Ne, to ne. Ale... kdo je Tähti?"
Zarazil jsem se. V té chvíli jsem měl pocit, že jsem skoro vystřízlivěl. Nejprv mi kvůli trochu jiné výslovnosti ani nedošlo, koho má na mysli, ale když mi to docvaklo, pochopil jsem, že se nejspíš něco stalo. Tähti byla v mém životě jenom jedna, a doufal jsem, že už se mi povedlo na ni zapomenout. Natáhl jsem se pro dopis. Zoufale jsem ale zavrtěl hlavou.
„Já... to teď nepřečtu."
„Říkal jsem ti, ať toho nepiješ tolik. Ty seš v tomhle fakt strašně pitomej," zamračil se. Tu výčitku bych mu nemohl vyvrátit, měl pravdu. „Stojí tam: Zdravím vás. Doufala jsem, že už o sobě nikdy neuslyšíme, a také nechci, abyste pátrali po tom, jak jsem vás dokázala kontaktovat, ani jak se mám. Zkrátka a dobře, jen se určitá věc zvrtla a nedokázala jsem tomu zabránit. Zůstaňte v Pieni tak dlouho, dokud za vámi nedorazí Tähti. Je mi to vážně líto a netuším, jak to vyřešíte, ale rozhodla se tak sama, respektive na popud šamana. Doufám, že tento dopis dostanete dříve, než dorazí. S pozdravem Taimi. Kdo je Tähti? A myslí toho šamana, který nás doprovázel"
Hodnou chvíli jsem mu nedokázal odpovědět. „Tähti je... jedna holka z kmene. Teď jí bude asi tak čtrnáct let, jestli dobře počítám."
„A proč by sem měla dorazit či co?"
„No... to je dobrá otázka."
„Vždyť... je to ještě dítě. Jestli ji tu vyslali, aby tě dovedla zpátky, tak..."
„Ne. Ne, jsem si jistý, že v tomhle kmen jako takový nemá prsty. Tohle by neudělali. Taimi to píše, Tähti se rozhodla sama."
„Tak... co budeme dělat?"
„Já fakt nevím," složil jsem tvář do dlaní. Myslel jsem si, že už bude všechno v pořádku, že už se můj život vrátí do starých kolejí.
„Tak... tak tu asi počkáme, jak píše, ne? Tuivo, já vím, že to zní šíleně, ale asi ví, co dělá."
Zhluboka jsem se nadechl. „Já... já nevím. Nevím, co mám dělat." Do očí se mi tlačily slzy. Povedlo se mi je zadržet, ale nedalo se rozumně uvažovat.
„Hm... můžu ti nějak pomoct? Chceš si... promluvit nebo něco?" Věděl jsem, že je v koncích. Ne proto, že by nevěděl, co má dělat, ale proto, že se bál cokoli udělat nebo říct, abych si o něm nepomyslel něco zlého. Polkl jsem. Nejspíš jsem ho o to neměl prosit, neměl jsem z toho dobrý pocit, ale potřeboval jsem to. Koneckonců to tehdy u jezera taky udělal.
„Jyrki? Obejmi mě." Neodvážil jsem se na něj pohlédnout. Chvíli se ni nedělo, a pak jsem uslyšel kroky a ucítil jeho paže. Panika pomalu ustupovala a nahradil ji strach smíchaný se zvláštním, hřejivým pocitem. Odtáhl jsem se. Bylo mi ještě hůř než předtím.
„Kdo je Tähti?" zeptal se ještě jednou. „Myslím... proč se do toho zapletla zrovna ona?"
Zamyslel jsem se. „Ona byla ještě malá, když jsem tam byl. Ale měl jsem ji rád, ona byla jako... jako moje mladší sestra. A hlavně mi rozuměla, chápala na rozdíl od ostatních moji touhu po svobodě a tak. A i když nás vlastně prozradila při odchodu, jenom díky ní jsme se dozvěděli o té kletbě."
„Jak velká blbost je, že tě prostě jenom chce znovu vidět, a když zjistila, kde jsi, rozhodla se jít za tebou?"
Uchechtl jsem se. „Ona je toho schopná. Teda byla. Je to už spousta let, co jsme se neviděli. Myslel jsem, že si mě pomalu nebude pamatovat, natož aby kvůli mně opustila kmen, chápeš."
„Počkáme prostě tady. Už to snad nebude dlouho, kdo ví, kdy ten dopis... poslala nebo co já vím, co s ním udělala. A ta Tähti nám snad řekne, co se děje."
„Jo," přikývl jsem. Odtáhl jsem se od něj. „Ale teď se vyspíme. Už tak nám bude blbě."
„Hlavně tobě," prohlásil pobaveně a zvedl se z postele. Zamumlal přání na dobrou noc, i když bylo technicky vzato ráno, a přesunul se na své lůžko. Když jsem slyšel pravidelné oddechování, pousmál jsem se. Byl jsem rád, že je to jedna z chvil, kdy bez problémů usnul.
Když mě probudilo sílící světlo zvenčí, bylo mi dobře. Asi prvních pět sekund. Pak se dostavily už dobře známé pocity. Zhluboka jsem dýchal, abych v sobě udržel obsah žaludku. S námahou jsem obrátil hlavu na bok. Děsivě mi v ní pulzovalo. Nic z toho mě nepřekvapilo, pamatoval jsem si ze včerejšího večera a noci úplně všechno. Jyrki ležel na posteli a něco si četl. Došlo mi, že je to Taimin dopis.
„Dobré rá-ráno," zachraptěl jsem. Vrhl na mě soucitný pohled.
„Stálo ti to za to, zase?"
„Co?" vydechl jsem.
Ušklíbl se. „Ožrat se."
„No... Jo. Včerejšek byl fajn, teda až na ten vzkaz. Přišel jsi na něco nebo..."
„Donesu ti čaj," přerušil mě. „Myslím, že je mi líp než tobě." Odešel z místnosti a já jsem zavřel oči. Všechno se se mnou točilo, ale alespoň psychicky mi bylo dobře. Přitáhl jsem k sobě přikrývku a ještě pevněji k sobě stiskl oční víčka. Svým zvláštním způsobem se mi líbilo, kdy se o mě staral, i když jsem se zároveň styděl.
Dveře se po chvíli opět otevřely. S námahou jsem rozlepil oči. Jyrki se mračil. Otevřel jsem ústa, abych se ho zeptal, co se stalo, ale on zavrtěl hlavou. Položil vedle mě plný hrníček, ze kterého se linula příjemná vůně. Posadil se na nejbližší židli.
„Tähti je dole," téměř zašeptal. „Hledala nás na recepci, když jsem sešel dolů. Zkus se nějak dát dohromady."
„Co? Ne. Však to tak rychle ani nemohla stihnout, to je nemožný," zaúpěl jsem. „Já to teď..."
„No, budeš muset."
„Jak jsi vůbec zjistil, že je to ona?" Pomalu jsem se posadil.
„Protože se na tebe ptala. Teda spíš jenom opakovala tvoje jméno, víc jsem jí nerozuměl."
„Fajn, ale nezná tě, takže budeme dělat, že tu nejsem a ona se zase vrátí."
Promnul si zátylek. „To nepůjde, už jsem jí přikývl na to, že jsi tu."
„Jyrki!" povzdechl jsem si.
„Hele, před tímhle se neschováš. Pojď to nějak vyřešit." Natáhl ke mně ruku. Neochotně jsem s jeho pomocí zvedl a zamířil dolů po schodech. Ignoroval jsem mžitky před očima, neobjevily se poprvé ani naposledy. Když jsem vešel do haly, byla otočená mým směrem. Upřel jsem pohled na ni, a ona ho upřela na mě. Tolik se změnila, ale stejně bych ji poznal. Poté se ke mně se slzami v očích rozběhla a přitiskla se ke mně. Sevřel jsem ji do náruče. Koutkem oka jsem zaregistroval, že Jyrki odešel pryč z místnosti. Zřejmě nám chtěl dopřát soukromí, ale celé to tím ještě zhoršil. Nezbývalo než čekat na nevyhnutelný okamžik.
Tähti se ode mě se zděšením odtáhla. „Tuivo..." zašeptala. „Ty... tak divně smrdíš." Potřásl jsem hlavou. Dívka přemýšlela. „To je... alkohol?" Vyslovila to, jako by to bylo sprosté slovo.
„Tady se slaví svátek, kdy ho pije každý," vysvětlil jsem, ale tomu nemohla rozumět. Raději jsem to nechal být. „Co... co tady vlastně děláš? Rád tě vidím, ale... neměla jsi odtamtud odcházet."
„Jenomže já jsem tě chtěla zachránit," vysvětlila. „Taimi to nechce udělat, ale někdo musí."
„Ale já... nepotřebuju zachránit."
„Tuivo," pravila naléhavě a odtáhla se ode mě. „Pokaždé jsi cestu horami zvládl jen proto, že ti pomáhal onen šaman."
„Myslíš Lu..."
„Nevyslovuj jeho jméno, víš, že nesmíme." Zarazilo mě to. Proč nechtěla, abych vyslovoval jeho jméno? Měl jsem se jí už dávno zeptat, co si o něm myslí.
Nešlo mi rozumně uvažovat. „Pomáhal mi, když jsme šli sem, ale..."
„I když jste odcházeli z kmene."
Promnul jsem si spánky. „To... to není pravda."
„Ale je, Tuivo. Jen jste o tom nevěděli, protože vám z cesty přímo odstraňoval překážky. Podruhé vás na ně jen upozornil, abyste mohli... změnit osud, pokud byste chtěli."
Zavrtěl jsem hlavou. „Já... já ti nerozumím. Promiň."
„A já jsem tady proto, že... To je složité. Šaman potřebuje někoho, kdo mu důvěřuje a ty to prý nejsi. Měla to být Taimi, stačily by klidně dopisy, ale ona už s tebou nechce mít nic společného. A proto jsem tady já. Jako spojení."
Byl jsem ještě zmatenější. „Tähti, já... co chceš přesně dělat? Vrať se domů."
„Ale to nejde! Když s vámi nepůjdu, nejspíš zemřete!" namítla.
Zamyslel jsem se nad tím, co říkala. Jestli jsem to správně pochopil, Taimi tu s námi nemusela být, aby celá ta věc, ať už to bylo cokoli, fungovala, stačilo, aby s námi byla jakkoli v kontaktu. Ale jeden dopis přece napsala. Opravdu jenom nechtěla, abychom odešli? Proč? Proč chtěla, aby nás Tähti našla? Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. „No, a proč nám nemůžeš psát dopisy ty?"
„Protože není jisté, že by to vážně fungovalo. Toto jisté je."
„Ale... to by znamenalo, že s námi musíš jít až do Aletasa. Víš, jak je to daleko?"
Zamyslela se. „Vím, že hodně." Zaúpěl jsem.
„Tohle nejde. Prostě... se vrať."
„Ale já nechci, abys zemřel, Tuivo," upřela na mě tak upřímně bolestný pohled, že se mi sevřelo srdce.
„Vždyť... jsme se dlouho neviděli. A... já se do kmene nevrátím."
„Já vím. Ale já jsem tvoje jediná naděje. Je mi jedno, co si o tom myslíš, Tuivo, já od tebe neodejdu, dokud nebudeš v bezpečí. Tak ráda tě zase vidím." Pevně se ke mně přitiskla.
Dech se mi zadrhl v hrdle. Přestože jsem měl pocit, že se při tom pozvracím, odtáhl jsem se.„Omluv mě, prosím," zašeptal jsem a vyšel na chodbu. Svět před očima se mi rozmazával. Stoupal jsem po schodech a zhluboka dýchal. Když jsem dorazil do pokoje, Jyrki tam naštěstí byl.
„Doprdele," zasyčel jsem a ztěžka dosedl na postel. Už jsem nic neviděl, jenom temnotu, ale snažil se nedat nic najevo, aby neměl strach.
„Co... se stalo?" zeptal se Jyrki opatrně a přisedl si ke mně.
„Já... nevím. Ale asi s náma zůstane až do Aletasa."
„Cože? Proč?" vyhrkl zděšeně.
„Nejsem schopný to teď pochopit. Jenom... Kurva!" zavrtěl jsem zoufale hlavou. „Šaman nám chce pomoct dostat se domů. Ale my dva mu prý dost nedůvěřujeme, asi aby mohl použít svoje schopnosti, tak tu důvěru potřebuje. Potřebuje spojku, ale Taimi už s náma nechce mít nic společnýho. Tähti tu je asi na vlastní pěst, aby byla ta spojka ona. Já nevím. A..."
„Jsi v pohodě?" slyšel jsem jeho hlas, ale byl nejasný a nezřetelný. Pak jsem cítil, jak padám, a najednou nebylo nic.