5. Jsi naštvaný?
Když jsem se probral, hlava mě bolela snad ještě víc než předtím. Jyrki v pokoji nebyl. Sáhl jsem po čaji. Byl už úplně studený. Tiše jsem zaklel. Přehrálo se mi v hlavě všechno, co se událo. Trochu mě děsilo, že jsem omdlel, ale tím jsem se teď nehodlal zabývat. Byl tu vážnější problém. Tähti. Promnul jsem si spánky. Nejspíš existovaly jen dvě možnosti. Buďto ji vzít sebou, zničit jí život, anebo ji zklamat. Ani jedna z nich se mi nelíbila. Tak rád jsem ji znovu viděl, tak rád bych si s ní povídal, ale nešlo to. Musím to udělat.
Vtom se otevřely dveře a vešla do místnosti i s Jyrkim. Oba se usmívali, což mě zmátlo, ale Jyrki mi to hned vysvětlil.
„Byli jsme za psy. Hlavně Yskimu se zamlouvá."
„Yski," zašeptala po něm Tähti. Usmál se na ni a ukázal zdvižené palce. Zatvářila se zmateně.
„Nezná to gesto," vysvětlil jsem Jyrkimu a odmlčel se, abych přešel do udgunštiny. „Tohle znamená, že jsi řekla něco správně.
„Tuivo, pojedeme?" zeptala se dívenka. „Připravili jsme spřežení..."
„Co? Ne, já... Tähti, počkej."
„Ale..."
„Tähti, prosím." Natáhl jsem se a pohladil ji po vlasech. „Potřebujeme si promluvit. Dej nám pár minut." Pokrčila rameny a usadila se na kraj postele. Změnil jsem jazyk. „Máš nějaký nápad, co s ní?" zeptal jsem se rovnou. Tähti se zamračila. Doufal jsem, že nám vážně nerozumí ani slovo, ale neměla jak se naučit jiný jazyk.
Pokrčil rameny. „Místo na sáních mám a..."
„Počkej. Ty bys ji vážně bral s sebou?"
Nechápavě na mě pohlédl. „No... proto přišla, ne?"
„Ale..." Suše jsem se zasmál. „Tohle prostě nejde. Nemůžu jí takhle ublížit."
„Myslel jsem, že ti na nich nezáleží."
„Nezáleží mi na kmeni jako celku. Ale nikomu z těch lidí bych nechtěl způsobit bolest. A hlavně, Tähti je výjimka." Dívenka postřehla svoje jméno a tázavě na mě pohlédla.
„Taimi byla výjimka taky." Tähtin výraz byl ještě zmateněší.
„Radši nepoužívej jména. Co tím chceš říct?"
„Že jí jsi taky ublížil." Musel jsem se hodně ovládat, abych se na něj neobořil, a zvládl jsem to jen díky tomu, že se mu roztřásly ruce. Musel být z toho všeho vyděšený.
„No, tak tohle teď řešit nebudeme. Takže nevíš?"
Pokrčil rameny. „Já to všechno kolem toho šamana a kmene furt pořádně nechápu. Dělej si, co chceš."
Povzdechl jsem si. „Doufal jsem, že budeš mít lepší nápad." Odmlčel jsem se. „Prostě jí utečeme. Pod nějakou záminkou půjdeme do města, zamícháme se do nějakého davu a zmizíme jí. Nebo počkáme na noc."
„Ty chceš nechat malou holku samotnou v úplně cizím městě, v cizím světě..."
„Vrátí se do kmene."
„Nebo půjde za tebou pustinou. Sama. Bez pomoci. Dochází ti to?"
„Vážně ji chceš brát sebou? Zničit jí život?"
„Alespoň možná bude nějaký mít," zasyčel. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Nemohl jsem to Tähti udělat. Musela se vrátit, bez ohledu na to, kolik nebezpečí nám pak bude hrozit.
„Sám jsi to řekl. Nerozumíš tomu," zavrčel jsem. Někde v koutku duše jsem si uvědomoval, že to nebyl právě nejlepší argument a že jsem ho jen přinutil se vzdát, protože mi na to neměl co říct.
„Doufám, že víš, co děláš, Tuivo," zavrčel.
„Tak... jak to uděláme?" zeptal jsem se, přestože jsem neměl dobrý pocit z toho, že přistoupil na můj nápad takhle.
„Nečekáš snad, že ti pomůžu to vymyslet, že ne," ušklíbl se a začal si proplétat prsty.
„Nebylo fér, co jsem ti řekl," připustil jsem.
Chvíli mlčel. „Nech to být. Ty tu holku znáš, uděláme to po tvým. Ale nesouhlasím." Netušil jsem, co mám dělat, ale musel jsem se rozhodnout rychle.
„Jyrki..."
„Už vyjíždíme?" vložila se do toho Tähti. Její oči zazářily. Bylo mi jí tak líto, ale musel jsem ji ochránit. Musel jsem to udělat pro její dobro.
„Ještě ne. Zjistili jsme, že musíme něco koupit ve městě. Zapomněli jsme na... na fazole. V plechovce, víš. To je takové jídlo. Doufám, že je tu někde budou mít," prohlásil jsem
„Mám na vás tady počkat?" zeptala se k mému překvapení. To celou situaci ještě ulehčovalo. Bylo to ale dost logické. Tähti se ve městě bála, bylo plné neznámých vjemů.
„Ano," odpověděl jsem tiše a objal ji. Dal jsem jí pusu na čelo. Nevěděla, že se loučím na více než pár minut. „Možná to chvilku potrvá." Odvrátil jsem se, protože jsem se bál, že na mě pozná smutek. Vyšel jsem ze dveří a Jyrki mě následoval.
„Chvilku bysme měli jít směrem do města, kdyby se náhodou dívala z okna. A pak se vrátíme pro psy," přednesl jsem svůj plán. Jyrki jen mlčky přikývl.
Opravdu jsme se vydali do města a po návratu připravili psy. Ticho začínalo být trochu nepříjemné, ale odvaha promluvit mě opustila. Několikrát jsem otevřel ústa a zpozorněl pokaždé, když věnoval psům nějaký z povelů, ale nakonec jsme spolu nepronesli jediné slovo až do večera, kdy jsme rozložili stan a vlezli jsme dovnitř. Vážně jsem to udělal. Nechal jsem ji tam. Bylo mi z toho nanic, ale nemohla jet s námi. Jyrki chtěl ulehnout a zhasnout baterku, ale já jsem ho chytil za paži.
„Ty jsi... naštvaný?"
Pousmál se. „Ne. Jenom prostě nemám dobrý pocit z toho, co jsme zrovna udělali." Vážně se zdálo, že z něj ten vztek vyprchal.
„Neměl jsem tě odbýt s tím, že ty nic nevíš, protože..."
„To je v pohodě. Asi máš pravdu, že tomu prostě úplně nerozumím. Snad máš pravdu a Tähti se vrátí."
„Je to pravděpodobnější."
„Přesvědčuješ mě nebo sebe?"
Povzdechl jsem si. „Oba."
Nevesele se usmál. „Ber to tak, že... že se asi nedozvíš, co se s ní stalo, pokud za náma nedorazí, víš."
Protřel jsem si oči. „Jo. Promiň. Můžu za to a teď tady fňukám a..."
„Ne," hlesl. Vzhlédl jsem k němu. „Myslel jsi to dobře."
„Dobrou noc, Jyrki," zašeptal jsem. Zůstal sedět.
„Jsi v pohodě? Víš, nepřijde mi to tak. Lidi jenom tam neomdlívají, a taky... takhle otevřenej ke mně normálně nebýváš." Sklousl jsem si spodní ret. Proč se na to ptal, proč se zajímal? Nechtěl jsem, aby se zajímal, všechno tím bylo jenom horší. Neměl jsem si ho k sobě nikdy pustit tak blízko. Děsilo mě to. Pustil jsem jeho paži.
„Jasně. Fakt už pojďme spát, jsem unavený." Na spánek jsem neměl ani pomyšlení, ale chystal jsem si lehnout.
„Nejsi a oba to dobře víme. Doprdele, řekni mi to," zarazil mě.
„Prostě jsem jenom potkal holku, na kterou jsem se snažil zapomenout ještě víc než na Taimi, a udělal jí tohle. Pochop, já prostě... nechci lidem ubližovat. Ale stejně se mi to vždycky nějak povede," vyprskl jsem a hned toho zalitoval.
Zavrtěl hlavou. „Ty se fakt občas chováš jak idiot, ale tohle jsi asi udělal nejlíp, jak to šlo. Je to navíc i moje vina, takže si to nevyčítej."
„Díky, ale nemusíš mě utěšovat," odvrátil jsem od něj pohled. Měl bych to zvládnout sám a být podpora pro něho, ne obráceně.
„Nemusím nebo nemám?" Nenapadalo mě, co mu na to odpovědět. „Chceš mi říct ještě něco? Vidím, jak tě to trápí, jsi z mála věcí takhle špatnej."
Zhluboka jsem se nadechl. „Já to celý nějak nezvládám od toho, když jsme byli poprvý v Pieni, však víš. Akorát se to zhoršuje a míchají se do toho další věci. Snažím se nesesypat, ale moc mi to nejde," přiznal jsem.
„Co se do toho míchá?" Semkl jsem rty. Nechtěl jsem to řešit, nechtěl jsem, aby se tím trápil, a hlavně jsem mu nic z toho nedokázal říct. „Hele, vím, že se ti takový věci těžko říkají do očí, můžeme se zase opřít zády. Víš, jako v tý jeskyni, kde jsme se schovali před vánicí. Tehdy to pomohlo, ne?"
„Jo," vzdal jsem to a on se obrátil. Napodobil jsem ho. Zavřel jsem oči a chvíli jenom vnímal jeho teplo. Zároveň to bylo o tolik jednodušší něco říct, když se na mě nedíval. „Taimi mi chybí. Ne moc, vím, že tohle bylo nejlepší, co jsme mohli udělat, a zároveň jsem rád, že tu není, ale... trochu jo."
„Mně taky."
„Jo, ale vy jste se minimálně ke konci měli rádi. To je pochopitelný."
„Ty jsi ji měl taky rád. A ona tebe. Bez ohledu na to, co se mezi váma stalo."
„Asi jo," povzdechl jsem si.
„A dál?"
„Jsem šíleně unavenej z tý polární noci. Jako fakt hodně. Někdy mám i mžitky před očima, nebo dokonce tmu, jako dneska. Byla blbost pít, ono se to pak ještě zhoršilo, ale nedošlo mi to. Asi hlavně proto sem omdlel."
„Tuivo," zašeptal.
„Na jaře to zase bude v pohodě, jenom mi to ten pobyt v horách neulehčuje."
„Kdyby se něco takovýho dělo, tak mi to aspoň řekni."
„Stejně mi nepomůžeš."
„Možná ne, ale chci to vědět. Slib mi to."
Protočil jsem oči. „Fajn. Slibuju." Dalších pár minut jsme mlčeli.
„Kdybys chtěl říct ještě něco, co tě trápí, tak můžeš," ozval se. Popravdě, lákalo mě mu říct i tu poslední část, ale nechtěl jsem mu ublížit. Ne. Tady muselo svěřování se skončit.
„Ne. To je všechno," dostal jsem ze sebe.
„Tak se na mě podívej."
„Proč kurva chceš, abych se na tebe podíval?"
„Protože ti to nevěřím."
Zaťal sem pěsti. „Dej mi pokoj a jdi spát." Odtáhl jsem se od něj a začal si chystat spacák. To by mi po něm ale nesměla začít šlapat Kaleva. „Ale no tak," zaúpěl jsem. „Vyhoď už ty psy."
Jyrki se zasmál. „Ví, co dělá." Bezmocně jsem sledoval, jak přelézá tak, aby mi viděl do tváře. „Tak co je?"
„Prosím, nech to být."
„Ne. Zbytek jsi mi řekl. Tak proč ne tohle?"
Zamračil jsem se. „Protože se tě to týká, vole."
„Asi mám na tebe přestat tlačit, co?"
„Jo," povzdechl jsem si.
„I tak ale díky, že jsi mi tohle řekl. Jenom budu přemýšlet, co jsem ti udělal."
Zavrtěl jsem hlavou. „Ale ty jsi nic neudělal."
„Tak proč jsi říkal, že se mě to týká?"
Protočil jsem oči. Nečekal jsem, že si to převezme takhle. „Seru na to, nechci, aby sis myslel, žes něco udělal." Zhluboka jsem se nadechl. „Líbíš se mi."
Dlouhou chvíli jen nehybně seděl a zíral na mě. Nakonec jen potřásl hlavou a sklopil pohled. „Tak... dobrou noc," zašeptal. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, co cítí a co si o tom myslí.