8. Spolu bychom možná mohli být šťastní
„Taimi?" zastavil mě Sydän, jeden z lovců, když jsem se chystala jít do lesa pro dřevo. Bylo pozdě večer, ale nevadilo mi, že jsem měla ještě nějaký úkol. Svěřili mi tuto úlohu nejspíš proto, že na tom nebylo co zkazit, ale já jsem za ni byla ráda. Brali mě mezi sebe.
„Ano?" otázala jsem se. Trochu mě děsilo, co mi poví, i když jeho tón zněl mile.
„Měl bych pro tebe takový návrh. Máš na mě čas?"
„Musím pro dřevo," namítla jsem.
„Tak to chvíli počká. Když tak to ostatním vysvětlím."
„O co se jedná?"
„Myslím, že zrovna ty to pochopíš." Odmlčel se. „Už delší dobu lovím na vlastní pěst s jedním mužem z jiného kmene, se kterým se vždy rozdělím." Zůstala jsem na něj nechápavě hledět. Znejistěl. „Myslel jsem, že když jsi byla s Tuivem tam venku, bude ti jasné, proč jsem to udělal."
Zamyslela jsem se. „Popravdě, není mi to ani trochu jasné. Ale záleží na tom?"
„Ty víš, že jsem byl jeden z těch, kdo Tuiva zachránil." Přikývla jsem. Nechtěla jsem o něm nic slyšet, ale zajímalo mě, co mi chce říct. „Než jste odešli, hodně krát jsem si s ním o samotě povídal." Vykulila jsem oči. „A když o tom nevíš ani ty, zjevně splnil mé přání, aby o tom nikomu neříkal." Bylo mi jasné, proč to Tuivo nechtěl. Neměl žádný důvod, aby si se Sydänem povídal o samotě. Nebyl jeho otec, nebyli ani stejně staří, neměli spolu nic společného, zkrátka se to neslušelo. „Na fungování jeho světa mi nepřipadá nic špatného. Nechtěl bych do něj patřit, ale před několika měsíci jsem zkusil do něj do určité míry vstoupit. Mám na mysli ten lov s Launem. To je ten muž."
„Sydäne, při vší úctě, ale nejspíš mě to nezajímá. Já už s tímto světem nechci mít nic společného."
Pousmál se. „Nemusíš souhlasit. Ale vyprávěl jsem o vás Launovi, a řekl jsem mu i to, že ses vrátila. Je z tebe nadšený a rád by tě poznal." Zaváhala jsem. To mohla být skvělá příležitost, jak začít znovu. „A mezi námi, napadlo mě, že by ti to pomohlo se přenést přes to, že jsi ztratila Tuiva."
„Co musím udělat, abych se s ním setkala?"
„Popravdě, je kousek odsud. Domluvili jsme to. Jestli máš zájem, hned tě za ním zavedu. Jestli ne, půjdu mu oznámit, že má jít domů."
„Ale..." Byla jsem zmatená. On mi vážně jen tak domluvil setkání s cizím mužem, který zřejmě měl být můj budoucí manžel?
„To dřevo donesu já."
„Proč se zajímáš?"
Usmál se. „Nevykládej si to špatně. Nezajímám se o tebe, ale o něj. Myslím, že byste si mohli rozumět." To dávalo smysl, pokud byli dobří kamarádi.
Následovala jsem ho až na kraj území. Bylo tu pusto, až na plavovlasého muže, který na nás mával. Svíral v ruce pochodeň, takže jsem si ho mohla prohlédnout. Myslela jsem si, že bude podobně starý jako Sydän, ale byl skoro v mém věku. Byl vysoký a mohutný, ale ne příliš. Hleděl na mě až s jakousi drzostí, ale kupodivu mi to nevadilo. Došlo mi, proč mi to není nepříjemné. Připomínal mi Tuiva, v době, kdy byl ještě v kmeni relativně spokojený. Ne tím, jak vypadal, ale tou zvláštní jiskrou v očích a energií, kterou vyzařoval. Pomalu se zvedl a položil mi dlaň na rameno, aby mě pozdravil.
„Ahoj," pronesl trochu chraplavým, ale příjemným hlasem. „Já jsem Launo."
„Taimi," představila jsem se. Usmál se.
„Já vím. Hodně jsi mě zaujala."
Sydän si odkašlal. „Jdu pro to dřevo." Když jsem se s Launem ocitla sama, znervózněla jsem, ale on se stále usmíval.
„Chci si s tebou jen popovídat," začal.
„Podívej, já nevím, co ti Sydän řekl, ale na mě nic zajímavého není. A kromě toho umírám."
„Já vím," překvapil mě. „Vysvětlil mi, jak ta kletba asi funguje, alespoň tedy to, co ví."
„Jestli si myslíš, že ji zlomíš..."
Usmál se. „Popravdě, myslím, že pokud se ti budu zamlouvat, pak bych mohl. Ale o to mi nejde."
„A o co tedy?"
„Podívej, můžeme si na něco hrát a to důležité o sobě můžeme zjistit později, anebo si to řekneme hned a oba budeme vědět, do čeho jdeme." Povytáhla jsem obočí. „Kdykoli můžeš odejít, ale já ti to povím. Moje družka, kterou jsem miloval, před dvěma lety zemřela."
Snažila jsem se uklidnit. „To mě mrzí." Nakonec mi to však nedalo. „Takže mám být tvá náhrada za ni?"
Launo se usmál. „Myslím si, že to bude oboustranné." Zaváhala jsem.
„Kolik toho o Tuivovi víš?"
„Jen to, že jsi ho milovala. A že nebyl z kmene, a proto odešel."
Přistoupila jsem na jeho upřímnost. „Ano. A já s ním. Byla jsem hloupě zamilovaná."
„Rozumím ti. Meri také pocházela z jejich světa." Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Ona se uměla přizpůsobit, ale nebylo to hned."
„Tuivo se nikdy doopravdy nepřizpůsobil." Bylo to zvláštní, něco takového vykládat úplně cizímu člověku, ale svým způsobem osvobozující.
„Sydän se zmínil, ale nevím všechno. Budeme si o nich vyprávět?"
„Teď?" podivila jsem se. „Neměl bys, já nevím, jít spát?"
„Bez obav, můžu si dovolit to dostat za dne, když přinesu kořist." Neviděla jsem, že by nějakou měl, ale přes rameno mu visel malý luk, takže možná ještě měl v plánu nějakou najít. Snad věděl, kde hledat.
Zamyslela jsem se. „Já nevím, jestli chci o Tuivovi mluvit." Popravdě se mi spíše nechtělo mluvit o tak důvěrných věcech s někým, koho jsem vůbec neznala, ale to byl můj problém. V kmenech to tak chodívalo běžně.
„Nevadí, tak já začnu."
„Nejsou dva roky trochu málo na to..."
„To je v pořádku, Taimi. Kdybych nechtěl, tak bych o tom nezačal." Odmlčel se a já jsem se pohodlně opřela, abych mohla poslouchat. „Odmala jsem chodíval s lovci, protože mě to zajímalo a musím říct, že mi to i šlo. Nesvěřovali mi velké úkoly, ale mnohé jsem se naučil. Když mi jednou dali za úkol vyrobit pasti pro menší zvěř, to mi mohlo být asi čtrnáct let, potkal jsem ji při tom v lese."
„Co tam dělala? Zabloudila?"
„Ne," smutně se usmál. Muselo ho bolet o tom mluvit, ale snažil se to nedat najevo. „Ona se prostě ráda toulala v lesích. Zapovídali jsme se a ještě párkrát se tam setkali. Život v kmeni ji fascinoval a souhlasila, že tam se mnou půjde. Bylo složité si získat důvěru ostatních, ale jsem syn léčitele, kteří u nás mají velké slovo."
„Když je tvůj otec léčitel..."
„Proč jsem se nestal léčitelem já?" Přikývla jsem. „Máš pravdu, chodí to tak. Ale byla to právě Meri, kdo mi řekl, že to tak být nemusí. Že můžu být, kým chci. A já jsem chtěl vidět spoustu nových míst. Nakonec léčitelem budu, ale tehdy jsem byl přesvědčený, že ne." Přikývla jsem. To, co Meri, by určitě udělal i Tuivo.
„Snad budeš šťastný."
„Tohle bych probral jindy. Takže u nás Meri asi deset let žila." Spolkla jsem slova o tom, že tam žila tak dlouho jako Tuivo. „Ale dva roky nazpět," povzdechl si. „Začala strašně kašlat, celé tělo jí hořelo a dusila se. Ani ti nejlepší léčitelé od nás si nevěděli rady. Říkala tomu zápal plic." Zavrtěla jsem hlavou. O ničem takovém jsem nikdy neslyšela. „Tvrdila, že musí odejít, aby nenakazila ostatní. Co se s ní stalo, jsem nikdy nezjistil."
„Tím pádem přece nemusí být mrtvá."
„Také jsem tomu chtěl věřit. Ale tvrdila, že je to nevyléčitelná nemoc. Respektive, zmínila nějakou možnost, nepamatuji si jakou, ale hned dodala, že to není reálné. Podle stop, které jsem sledoval, utekla do lesů, a tam se mi ztratila."
Zamyslela jsem se. „Tuivo kdysi říkal, že tam u nich léčí všechny nemoci něčím, co pojmenoval... bylo to takové těžké slovo... antitiboka? Anti..." rozvzpomínala jsem. Pak jsem si vybavila mast, která používal na své jizvy. „Antibiotika."
Teď se pro změnu zamračil Launo. „Myslím, že bychom to měli nechat být." Přikývla jsem. „Povíš mi něco o Tuivovi? Sydän mi řekl, že ho zachránili z Liščí rokle..."
„Ano. Bylo mu osm. Nejprve jsem z něj měla strach, byl cizí a podivný, ale postupem času se mi začaly nějakým způsobem zamlouvat jeho názory, i když jsem s nimi nesouhlasila. Byl o tolik jiný než všichni chlapci, které jsem do té doby poznala. Trávili jsme spolu stále více času, a já jsem se do něj zamilovala. Nicméně, on nikdy úplně nezapadl, nebyl ochotný přistoupit na některá pravidla. Všichni mu to víceméně tolerovali, ale jemu nebylo nic dobré, a utekl. A já s ním, protože jsem ho milovala. Ale on mě nemiloval. Jen jsem pro něj byla ta nejlepší možnost, koho si vzít."
„To je mi líto, Taimi."
„Už je to pryč." Trochu jsem se od něj odtáhla. „Co ode mě vlastně očekáváš?"
„Nic. Chtěl jsem se s tebou jen seznámit. Pochop mě, po smrti Meri už nikdy nenajdu dívku, která by byla jako ona. Ale ty bys mohla být."
„Myslíš si, že proto, že jsem byla zamilovaná do Tuiva, přemýšlím stejně?"
„Popravdě, počítal jsem s tím."
Zavrtěla jsem hlavou. „Tak to sis vybral špatnou osobu. Kromě toho, dost možná zemřu také."
Položil dlaň na mou. Cukla jsem sebou, ale neodtáhla se. Jeho dotek byl příjemný. Upřel na mě své šedomodré oči. „Taimi, já bych to zkusil. Ty i já si budeme po našich zkušenostech těžko někoho hledat, ale spolu bychom možná mohli být šťastní." Odmlčel se. „Nic po tobě nevyžaduji. Dopřej si, kolik času jen chceš, a řekni mi, jestli si vůbec přeješ, abych tě ještě navštěvoval."
Zamyslela jsem se. Jak zoufalý musel být, aby mi něco takového nabídl? Na druhou stranu, jakou šanci jsem ještě měla někoho milovat? A k němu mě něco táhlo. Možná se tam probouzela i ta stará a zapomenutá vášeň. Chtěla jsem mu navrhnout, aby přišel, až zase bude příležitost, ale poté mě něco napadlo. Nebylo to úplně zakázané, slyšela jsem, že to tak v některých kmenech dokonce funguje běžně, jen se s tím u nás nepočítalo.
„Launo," pousmála jsem se. „Co bys řekl tomu, kdybych nějakou dobu žila u tebe ještě před svatbou? Lépe se tak poznáme." Byla to cesta, jak odsud uniknout, jak uniknout své minulosti, a přitom mít stále možnost se sem vrátit, kdyby to nevyšlo.
Úsměv se mu rozšířil. „U nás je to tradice, ale nikdy bych neřekl, že na to přistoupíš. Samozřejmě, Taimi." Po krátkém zaváhání se ke mně nahnul a políbil mě na čelo. Po dlouhé době jsem zase byla šťastná.