Dvacátý sedmý dopis
Moje budoucí já,
Ráno bylo načase vrátit se do Aletasa. Svíral se mi žaludek, ale nebylo to přímo nepříjemné, byla to spíš taková směsice strachu a vzrušení. Jasně že jsem věděla, že jsem udělala něco hrozně, hrozně špatnýho, že jsem udělala něco, co bych u druhých možná i odsuzovala, ale přišlo mi to svým způsobem dobrodružný. Jo, udělala jsem přesně to, čeho se Asta bál a kvůli čemu žárlil, a bylo mi jasné, že až se to dozví, a on se to dozví, protože to, že k sobě něco cítí jeho holka a dobrý kamarád, se kterýma je skoro pořád, prostě nemůže přehlídnout, tak se asi dost ošklivě pohádáme, a pak to mezi náma skončí, ale… Ale přes to všechno jsem se v Joniho přítomnosti cítila tak zvláštně dobře.
Nebyl to stejný pocit jako u Asty. Nebyl to pocit, že jsem našla někoho, koho jsem najít měla. Byl to pocit, že jsem našla někoho, při kom se cítím v bezpečí a sama sebou. Když jsem ho objímala, i když teda hlavně proto, abych nespadla ze skútru, naplňoval mě klid a pocit, že takhle je to naprosto v pořádku. Ale ten pocit teda odezněl, když mi najednou došlo, že nejedeme tak úplně do Aletasa.
Já: Vole, kámo, nejedeš nějak blbě?
Joni: Chci ti něco ukázat.
Já: Ajaj. Víš, že i když dostaneš pusu, tak znásilnění je pořád znásilnění?
Joni: Neboj, na to je tu moc zima.
Já: No, už jsem rozhodně klidnější.
Možná byl ten rozhovor trapný, možná jsem to přeháněla, ale milovala jsem, jak mi dokázal odpovědět úplně stejným způsobem. Nechtěla jsem ho srovnávat s Astou, ale myšlenku, že Astu by taková poznámka minimálně hodně zarazila, nebo by se možná i naštval. Přitiskla jsem se k Jonimu ještě pevněji a zavřela oči. Nechtěla jsem, aby tahle jízda skončila, nechtěla jsem se vrátit domů a čelit výčitkám, chtěla jsem prostě jen žít v tý chvíli. Otevřela jsem oči, až když zastavil. Kousek od nás se rozkládalo zpola zamrzlý jezero. Joni ke mně váhavě natáhl ruku.
Vedl mě kus podél břehu, až jsme zastavili u docela opečovávaného dřevěného mola. Vstoupil na něj a pokývl na mě. Přestože jsem ničemu nerozuměla, následovala jsem ho. Když už nic, šel odsud vidět hezkej východ slunce. Zastavil se až na samotném okraji a upřel pohled na horizont. Přitiskla jsem se k němu a napodobila ho.
Joni: Připadá ti to romantický, že?
Já: No… jo? Proč…
Joni: To by tak přišlo asi každýmu.
Já: Tobě snad ne?
Joni (s povzdechem): Kdybych nevěděl, že se tady utopila moje první holka, tak asi jo.
Já: Počkej, co?
Joni: Moc nevycházela se svýma rodičema, vlastně ji i bili, když byla malá. A ona mi pak jednou řekla, že jede do hor, utřídit si myšlenky. Když jsem hledal stopy, zjistil jsem akorát to, že se tady asi nějakým způsobem utopila.
Já: Joni. To je… já ani nevím, co ti na to říct.
Joni: Zdrtilo mě to. Tak jsem si našel holku, ke který jsem tak hlubokou lásku necítil. Neber si to zle, já Tyyne miloval, ale prostě ne tolik jako Jalmi.
Já: Tohle je fakt hrozný, nechápu, že se takový věci dějou.
Joni: Neměl jsem ji nechat odjet.
Já: Joni, tohle si nemůžeš vyčítat.
Joni: To je jedno. Chtěl jsem ti říct, že… že jsem od první chvíle, co jsem tě potkal, byl zamilovanej, akorát jsem se přesně kvůli tomuhle snažil udržet v tý přátelský rovině. Abych k tobě necítil to, co k Jalmi. Ale stejně se mi to nějak nepovedlo a prostě… jsem to posral, když jsem ti to řekl.
Já: Ne to ne, já... já tě mám taky ráda. Fakt hodně ráda.
Joni: Jo, ale tímhle ztratíme skoro všechny ostatní.
Opřela jsem se hlavou o jeho rameno a propletla s ním prsty. Ten moment mi přišel hrozně smutný a krásný zároveň.
Já: Co budeme dělat dál?
Joni: Můžeme na tohle všechno, co se stalo, zapomenout. Fakt, Auri, já to nějak zvládnu. Buď dál s Astou a urovnej to s ním, třeba se radši nějakou dobu neuvidíme, a bude to fajn.
Já: Já vím, že by to bylo nejlepší, ale já… nechci.
Joni: V tom případě to budeme prostě tajit.
Já: Já nevím. Neřekneme ostatním prostě pravdu?
Joni: Astu miluješ, ne?
Já: Jo, ale… není to takový, jako s tebou.
Joni: Nechci ti zničit vztah. Bude to těžký, ale zvykneme si. Budeme to tajit.
Já: Nemám z toho dobrej pocit.
Joni: Ani já. Ale takhle můžeme být spolu.
Já: Tak fajn.
Joni: Co jsi vlastně řekla Astovi o týhle noci?
Já: Že jsem si našla dalšího instruktora, vlastně instruktorku, a jedeme daleko, a musíme přespat v hotelu. Byl s tím v pohodě.
Joni: Super. Tak pojď, musíme do města, ať nemá podezření.
Nevím, jestli to takhle může vydržet, ale chci tomu věřit. Chci být s Jonim za jakoukoli cenu.
Auri
Komentáře
Přehled komentářů
É. Ééé. To je hodně špatnej nápad.
Lepší je to všem říct. Tohle se nedělá...
.
(L. , 11. 6. 2022 21:19)