Třicátý třetí dopis
Moje budoucí já,
Jsou Vánoce. Venku hustě sněží a pár slunečních paprsků slunce se objeví nad horizontem jenom v poledne. Nechtěla jsem si to připustit, ale už jsem měla fakt strach o Tuiva. Pořád jsem se snažila se přesvědčit, že jenom tráví Vánoce někde jinde, ale nezvedal ani telefon. Jasně, nemusel tam být signál, ale stejně mě celá ta situace hrozně znervózňovala. Klidně bych se za ním vypravila, kdybych jenom trochu věděla, kde je.
Pokoušela jsem se poptat i lidí od závodů nebo samotných závodníků, se kterýma se znal, ale nikdo nic nevěděl, akorát mi teda potvrdili, že ani oni nevědí nic o Järvinenovi. Nejspíš byli spolu. Tuivo ho měl rád, a nejspíš to bylo oboustranné, tak proč by spolu nemohli někam odjet? Možná se už nikdy nevrátí. Nechtěla jsem si to připustit, ale chyběl mi. Za těch skoro pět let jsem si na něho tak nějak zvykla, i když jsem teď Astovi slíbila, že se s ním nebudu stýkat, nebo minimálně ne sama.
V jedný chvíli jsem cítila důvěrně známou dlaň na rameni. Obrátila jsem se k Astovi . Na tváři mi pohrával mírný úsměv. Že by na rozdíl ode mě chytil vánoční náladu?
Asta: Koukal jsem se na jmenovky na dárkách. Máš je pro celou partu.
Já: Jo, já… promiň. Prostě jsem na to zvyklá. Nic jsem tím nesledovala.
Asta: Jestli chceš, zavolám jim a sejdeme se tu, jako každý rok.
Já (nadšeně): To fakt?!
Asta: Kdybych věděl, že budeš mít takovou radost, tak ta navrhnu už dávno. Ok. Jdu jim zavolat.
Já: A… Asto?
Asta: No?
Já: Bavil ses nějak v posledních týdnech s Tuivem?
Asta: Jednou jsem mu volal, protože jsem narazil na jednu práci, která by se mu mohla líbit, ale nezvedl mi to. Proč?
Já: Protože prostě… nevím. Nikdy takhle někam neodjel bez rozloučení, a teď už jsem o něm tři týdny vůbec neslyšela. Ne že bych se s ním vídala za tvými zády nebo tak, to vůbec, ale…
Asta: Ne že bych se divil. Nekaž nám tímhle Vánoce. Když nepřijde, je to jeho chyba.
Já: Ale já myslím, že se s ním minimálně i Jyrki Järvinen.
Asta: Kdo?
Já: Ten závodník.
Asta: A jo. A… co?
Já: Nevím. Lidi prostě jenom tak… nemizí.
Asta: Řešíš blbosti. Víš co, Jonimu zavolej ty. Já s tím hajzlem nechci mluvit.
Bolelo mě, co k němu pořád cítil, ale zároveň mi nejenže dovolil, ale v podstatě po mě chtěl, abych o samotě mluvila s Jonim, zatímco on bude volat Ylovi, kterýmu snad aspoň trochu to, že mu nic neřekl, odpustil, a možná zkusí i toho Tuiva. Volat Tyyne bylo zbytečný, určitě bude s Jonim. S prudce bušícím srdcem jsem vytočila jeho číslo.
Joni (překvapeně): Auri!
Já: Veselý Vánoce, Joni.
Joni: Uh… ok, tobě taky. Měj se.
Já: Ne, ne, počkej. To není pointa toho hovoru. Asta tě pozývá k nám domů. I s Tyyne, samozřejmě. Tak jako jsme spolu vždycky bývali na Vánoce.
Joni: Já… To není dobrej nápad.
Tyyne (v pozadí): Co není dobrej nápad?
Joni: Nic, miláčku. Já…
A pak mi to prostě zavěsil. Protočila jsem nad ním oči. Tak moc si zase odstup držet nemusel. Slyšela jsem, jak Asta ve vedlejší místnosti pomalu ukončuje hovor, tak jsem za ním přišla.
Asta: Tuivovi jsem se fakt nedovolal, ale Yl přijde.
Já: Joni… asi ne.
Asta: To fakt? To mu nedošlo, že chci dát našemu kamarádství další šanci?
Já (překvapeně): No, to nedošlo ani mně, že to bereš takhle, hlavně kdyžs předtím prohlásil, že je to hajzl.
Asta: Tak prostě přijde jenom Yl, no. Aspoň ušetříme za jídlo.
Zašli jsme do obchodu a nakoupili limonády, keksy, čokolády a jiné nezdravé věci, a samozřejmě taky dost alkoholu, a doufali, že se stihneme vrátit, než přijde Yl, a nebude muset stepovat před dveřma. Sotva Asta doma zapnul televizi, ze které samozřejmě řvaly otravné koledy, ozvalo se zaklepání. Protože se mezitím pustil do vybalování tašek, šla jsem otevřít. Už jsem chtěla Ylermiho obejmout, ale pak jsem si uvědomila, že tam nestojí sám. Byli tam i Joni a Tyyne.
Já: Wow, myslela jsem, že nepřijdete.
Tyyne: Tyhle oslavy byly vždycky fajn.
Já: No, snad nebudeme mít málo sušenek nebo tak. Pojďte dovnitř.
Tyyne: Myslím, že hrozí spíš málo alkoholu, zlato.
Pousmála jsem se a nechala je, aby se usadili, kam chtějí. Tyyne si vybrala místo na druhé straně gauče než já, stejně jako Ylermi, a Joni zabral opěradlo vedle nich. Neviděla jsem na něj, když jsem dosedla, a to bylo jedině dobře. Asta si k nám po chvilce přisedl a začali jsme si povídat. Jenom Joni byl pořád nějak divně zamlklý, což se mu vůbec nepodobalo. Když jsme s Astou šli pro další jídlo, zadržela jsem ho.
Já: Joni je nějakej smutnej. Chápu, že tě to nezajímá, ale myslíš, že bych se ho před tebou mohla zeptat, co mu je? Nechci to vytahovat i před ostatníma, ale…
Asta: Jejda, Auri, ta tvoje děsná empatie či jak se tomu říká. Pro mě za mě se ho zeptej i sama.
Já: Počkej, fakt?
Asta: Jo, doprdele. Stejně ho pořád miluješ.
Já: To není pravda…
Asta: Jak na něho koukáš, jak se směješ skoro všemu, co řekne…
Já: Zaprvý na něho ani nevidím, a zadruhý, ten smích je proto, že Joni říká vtipný věci. Teda, občas. Jejda, Asto. Je to můj kamarád, nemůžeš…
Asta: Kdybys mi k tomu nedala důvod, tak to vůbec neřešíme.
Já: Kdybys nebyl… Á, to je jedno, nebudu se teď tady s tebou hádat. Jestli mě omluvíš, jdu se svýho kamaráda zeptat, proč je smutnej.
Asta: Co kdybych nebyl?
Já: Takový debil.
Asta (zaskočeně a výhružně): Debil?
Já: Jo. Všechno musí být po tvým a naštveš se kvůli blbostem. Nediv se, že mi Joni je v některých chvílích bližší.
Asta: Takže za to můžu JÁ, že TY jsi mě podvedla.
Já: Víš co, na tohle nemám.
Nebyla jsem tak klidná, jak to nejspíš působilo, a nebylo mi jedno, co si o tom Asta myslí. Vlastně jsem se kvůli tomu, co jsem mu právě řekla, cítila úplně děsně a bylo mi jasný, že za to zaplatím, ale už jsem nechtěla couvnout, ne teď. Vešla jsem s občervením zpátky do obýváku, položila ho na stůl, a poklepala Jonimu na rameno. Překvapilo mě, jaká je v tom pohledu bolest.
Já: Potřebuju tvoji pomoc.
Joni: No…
Tyyne: Klidně jdi.
Joni (s vděčným úsměvem): Tak jo. Co vlastně potřebuješ?
Já: Hned ti to řeknu.
Vytáhla jsem ho ven, protože tam to bylo nejbezpečnější. Opřela jsem se o zeď a zadívala se na něj. Nervózně uhnul pohledem.
Já: Co tě žere?
Joni: Co?
Já: Vidím na tobě, že jseš nějakej… skleslej.
Joni: Počkej, tys mě tu vytáhla, aby ses zeptala na tohle?
Já: No, to kamarádi dělávají.
Joni: Jo, ale vždyť… my dost možná už kamarádi nejsme. Není to pro partu dobrý, abysme…
Já: Je mi jedno, jak často se uvidíme nebo co na to řeknou ostatní, pro mě budeš vždycky můj nejlepší kamarád, Joni.
Joni: Ty vole. Díky.
Já: Tak co se děje?
Joni (s povzdechem): Já nevím. Asi tak nějak všechno dohromady. Prostě… je pro mě těžký být takhle ve čtyřech v jedný místnosti, když se mezi náma stalo to, co se stalo.
Já: Mám si sednout k tobě?
Joni: Ne, to by bylo ještě horší. Akorát… prostěpořád vyhledávám akorát tebe, tvoje pohledy, i když na tebe moc nevidím, a to bych neměl. Ale to je v pohodě, akorát mám prostě taky pocit, že i kvůli tomuhle je náš vztah s Tyyne nějak… v háji. Ona je fajn a všechno, ale… nevím, prostě už do ní asi nejsem zamilovanej.
Já: To se v dlouholetým vztahu stává všem. Musíš si uvědomit, co všechno ti dává.
Joni: A to je právě ono. Nemám pocit, že by mi to ještě něco dávalo.
Neřekla jsem mu, že to s Astou vidím nějak tak podobně, protože jsem se bála, že by nás to pak k sobě táhlo ještě víc, ale náš vztah neměl budoucnost, protože takhle to prostě nefungovalo.
Já: Třeba bude. Zkus si uvědomit všechny kvality tohohle vztahu. Kdysi jsi mluvil o jistotě, bezpečí…
Joni: Jo. Jo, máš pravdu.
Já: Trápí tě ještě něco?
Joni: Asi… já nevím.
Já: Joni, vybal to.
Joni: Tuivo se mi už tři týdny vůbec neozval.
Já: Ani mně. Podle Asty se nemám starat.
Joni: Já se ale musím starat. Nechci, aby se stalo to, co s mojí první přítelkyní.
Já (se sevřeným žaludkem): Joni, to ne… Tuivo takovej není, neublížil by si.
Joni: Jak vůbec víme, jakej je, když nám nic neřekne?
Já: Určitě se vrátí, a a pak nám to vysvětlí. Nebo nevysvětlí, ale bude s náma. Neboj.
Joni: Tak fajn. Díky za vyslechnutí.
Já: V pohodě.
Zaváhala jsem, ale nakonec ho objala. Došlo mi, že ho mám tak ráda, že mi to stálo i za tu hádku s Astou.
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 21:54)