Třináctý dopis
Moje budoucí já,
já vím, že jsem ti asi rok nepsala, ale moc nebylo co. Můj život byl od toho setkání, na který přišel i Järvinen, nějaký prázdný. Pořád jsem se s nima scházela, ale nic moc už mi to nedávalo. Nějak mě nezajímalo, o čem si povídaj, co řešej. Přišlo mi, že jsou moji kamarádi povrchní a že se chovaj jak debilové a pořád se akorát urážej, a nějak mě to teď nebralo. Jediný, s kým jsem se pořádně bavila, byl Ylermi, i když jemu jejich chování přišlo stejný jako vždycky, a nějak nechápal, co mám za problém. Možná to Tuivo bral stejně jako já, ale nechtěla jsem se s ním moc kamarádit, abych nenaštvala Astu, se kterým jsem asi pořád tak nějak chodila, i když z mý strany to bylo spíš takový plytký. Bylo fajn mít někoho, kdo mě objal nebo mi dal pusu, jenom mě teda štvalo, že po mě chtěl, abych se s ním vyspala, a čím víc na mě tlačil, tím míň jsem ho chtěla vidět. Jo, bylo to pitomý, už jsme spolu byli dlouho a zasloužil si to, ale já se na to necejtila.
Teď mám ale potřebu tu něco napsat. Týká se to Joniho. Dneska jsem ho náhodou potkala, když jsem šla nakoupit. A nebyl s Tyyne. Když jsem ho viděla, jak před sebou tlačí vozík a hledá nějaký věci, radostí se mi rozbušilo srdce. Mohla jsem s ním konečně strávit trochu času, a přitom o tom nikdo nemusel vědět. Jenom jsme se náhodou potkali v supermarketu. Měla jsem takovou radost, že jsem se za ním divže nerozběhla. Kéž bych věděla, že to skončí stejně jako vždycky.
Já: Joni, čau!
Joni: Jejda, Auri, ahoj! Prosím tě, kde tu mají čaje? Tyyne je nemocná a chce nějaký koupit.
Já: Jsi ve špatný uličce, pojď za mnou. Co jí vůbec je?
Joni: Je akorát nachlazená, doufám.
Já: No… ráda tě zase vidím… takhle. Víš, myslím samotnýho. Musíme zase někdy vyrazit ven jenom my dva. Jako kdysi.
Joni: Víš, myslím, že se toho od tý doby hodně změnilo. Hele, kterej čaj mám vzít?
Já: Co já vím, třeba tenhle, píšou tu, že je přímo na nachlazení. Jak to myslíš, že se hodně změnilo? Tyyne nechce, abysme se spolu vídali sami?
Joni: To spíš nechce Asta, nemyslíš? Ale ne, spíš prostě… pochybuju, že si ještě máme co říct. Změnila ses.
Já (už naštvaně): Debile. To ty ses změnil, to je samý Tyyne sem, Tyyne tam. Chováš se jako ona, jsi na nás bezdůvodně hnusnej a vůbec všechno.
Joni: Myslíš, že jsem si nevšiml toho, o co ti jde? S Astou ti to nefunguje, tak se snažíš mě sbalit, ale máš smůlu, protože…
Já: Ty seš fakt kretén. Jsme kamarádi a tak to taky zůstane.
Joni: Stejně si za to můžeš sama. Skoro nikam s náma už nechodíš, a když jo, tak se tváříš kysele a otráveně.
Já: To protože se chováte debilně. Vždycky to tak nebývalo. Vždycky jste jenom nepomlouvali pomalu celý město, neožírali se tak, že se další den málem nepostavíte na nohy, a vůbec, doprdele, fet? To jste fakt klesli tak hluboko?
Lidi na nás začali čumět, ale bylo mi to jedno. Vždycky, když jsme spolu poslední dobou s Jonim déle mluvili, tak jsme se pohádali.
Joni: Je to jen příležitostně.
Já: Ale…
Joni: Dej mi pokoj, Auri.
Byla jsem naštvaná, ale zároveň mi ho bylo líto. Věděla jsem, že doopravdy není spokojený s tím, co se z naší party stalo.
Já: Promiň. Prosím tě, nešel bys aspoň se mnou do hor s Tuivem? Jenom se projet. Někdy. Chci, aby to bylo aspoň na chvilku jako kdysi. Ty takhle taky nejsi šťastnej.
Joni (s povzdechem): Co Asta?
Já: Já… asi je mi teď ukradený. Já nevím, jestli s ním chci vůbec být. Cítím se hrozně… uvězněně, když se nemůžu bavit, s kým chci a kdy chci.
Joni: Tak si o tom s ním promluv, ne?
Já: Si děláš srandu?
Joni: Ani ne. Jak jinak má přijít na to, že ti to takhle vadí?
Já: To… přece musí vědět. A vůbec, takhle vztahy nefungujou. Nemůžu s ním řešit každou prkotinu.
Joni: Jak myslíš.
Já: Tak půjdeš teda s náma na tu projížďku. Prosím.
Joni: Tak fajn.
Jsem zvědavá, jestli se vůbec ozve, a jestli nějaký náš telefonát nebude jenom stručný a účelový. Měla jsem pocit, že ho ztrácím, že ztrácím všechno a všechny a nějak mi mizí půda pod nohama, i když jsem vůbec netušila proč.
Auri
.
(L. , 8. 2. 2022 23:09)