Sedmnáctý dopis
Moje budoucí já,
dneska jsem se byla učit vést spřežení s Yö. Na rozdíl od Ilmy mě vzala na už upravenou dráhu. To mi na jednu stranu přišlo fajn, ale na druhým tím hory trochu ztratily svoje kouzlo. Ale já tam taky nebyla kvůli horám, ale kvůli ježdění, že. Když ke mně dojela, začala psům sundávat popruhy. Snažila jsem se jí pomoct. Povídala mi u toho nějaké informace o tom, kdy a kolik bude chtít platit, ale moc jsem to nedokázala vnímat. Byla jsem nervózní. Když psi byli volní, jeden z nich ke mně přiběhl a začal se mazlit. Usmála jsem se.
Já: Jsou přátelští. Jak se jmenuje?
Yö: Myslím, že Jää.
Já: Myslíš?
Yö: Nemám vlastní smečku, tahle je od kamaráda. Nebavilo by mě se o ně starat i mimo závody.
Já: Ale vždyť… jak se s nima takhle dokážeš sžít?
Yö: Očividně dobře, když jsem vyhrála, co myslíš? Nekecej do něčeho, čemu nerozumíš.
Říkala to mile a spíš pobaveně, ale stejně mi to vrtalo hlavou. Žila jsem v přesvědčení, že všichni lepší psovodi mají svou smečku, kterou milujou, a ona miluje je, ale asi jsem byla naivní. Pohladila jsem fenku, která se údajně jmenovala Jää, a zvědavě se ohlížela na Yö, jestli jí nevadí, že hladím psy. Ale ona se ke mně přidala. Seděly jsme na sněhu a ona mi vyprávěla nějakou historku z toho vítězného závodu, které jsem moc nerozuměla, protože používala hrozně moc cizích výrazů. Vždycky, když jsem se jí na nějaký zeptala, vrhla po mě nevěřícný pohled a divila se, jak to, že to nevím, když žiju v Aletasu. Otrávilo mě to natolik, že jsem se ptát přestala. Nakonec jsme nastoupi na sáně a Yö mě konečně začala učit. Přesněji řečeno, zkusila to.
Yö: Fajn. Teď na ně zakřič vpřed, a pojedou.
Já: Vpřed!
Yö: Hlasitěji.
Já: Vpřed!
Smečka se rozjela. Usmála jsem se, ale Yö nejspíš spokojená nebyla.
Yö: Hulákáš dobře, ale nedáváš do toho autoritu. Musí cítit, že jsi vůdce smečky. Takhle ti za chvilku začnou dělat blbosti.
Nevěděla jsem, co tím myslí, dokud jsme nepokračovali v jízdě a nechtěla jsem je poslat vpravo po směru vlaječek, které tady ještě zůstaly od minulého závodu. Přestože jsem jim to přikázala, pokračovali rovně. Kdyby Yö nezasáhla, vyjeli bychom z trasy.
Yö: To je přesně ono! Neposlouchají tě. Asi něco ucítili a je jim jedno, co na ně křičíš.
Já: Ale… já to nechápu. Jak si mám získat autoritu.
Neodpověděla. Pokračovaly jsme a podobná situace nastala ještě párkrát. Nakonec Yö zahlásila, že končíme, dala jsem jí slíbené peníze a zeptala se, kdy se uvidíme znovu. Prohrábla si ty svoje typické zelené vlasy a možná až trochu pohrdavě se usmála.
Yö: Nemáš to v sobě.
Já: Co? Co v sobě nemám?
Zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, co řekne.
Yö (s povzdechem): Vzali tě jako dočasnou součást smečky, jsou zvyklí, že se u nich lidi střídaj jak na běžícím páse, problém je, že tě vzali jako ten poslední článek. A ty musíš být vůdce. Cítí z tebe strach a nejistotu, a když nejsi schopná to potlačit, nikdy je takhle víst nedokážeš. Oblíbili si tě, to jo, ale nebudou tě úplně poslouchat.
Já: A jak toho mám docílit?
Yö: Hele, Auri, myslela jsem si to, ale chtěla jsem to s tebou zkusit. Nemáš na to, prostě se… musíš věnovat něčemu jinýmu. Stejně bys nikdy nebyla dobrá závodnice.
Já: Kdybych měla jednu stálou smečku, třeba několik let…
Yö: Ani tak. Hrozně to jde z tebe cítit, že vlastně nevíš, co děláš, a že je jedno, kolik se toho naučíš, stejně si nebudeš pořád jistá. Nechceš zkusit něco jinýho? Třeba se o ty psy starej v boudách, kde je lidi dávaj, když je zrovna nechtěj, nebo je někomu hlídej, nebo třeba jezdi s nějakým kamarádem na vyjížďky a pomáhej mu třeba s těma popruhama nebo celkově s péčí o psy, ale závodění pro tebe fakt není. Nebo… i kdybys to dokázala, já na tohle fakt nemám trpělivost.
Já: Zkoušela jsem už to s jednou ženskou, a ta mi řekla, že na ty psy musím být tvrdá, třeba je i zbít nebo…
Yö: Jo. Řeknu ti tajemství. Ti, co to berou takhle, jsou většinou lidi, kteří na to nemaj, o kompenzujou to násilím. Jo, pak je sice psi poslouchají, protože se jich bojí, ale správný to není. A nepřála bych si, abys do tohohle spadla, jasný?
Já: Takže… takhle se to nedělá?
Yö: Nemělo by. Ale víš co, v závodech jsou velký prachy.
Já: Já to jednou zvládnu. Zvládnu se to naučit a dostat se na závody.
Yö: Fajn, ale já v tebe nevěřím. Nebudu ztrácet čas s někým, kdo na to nemá. Ale jestli se někdy budeš chtít jenom projet, tak tě klidně vezmu, ok?
Takže mě odkopla. Zase. Slíbila jsem si, že to nevzdám, ale cítila jsem se děsně. To jsem vážně byla tak neschopná, že jsem na to neměla?
Komentáře
Přehled komentářů
Děsí mě, nakolik mi to, co se děje Auri, připomíná to, co se děje/dělo mně...
Re: Re: .
(L. , 9. 6. 2022 22:52)Jo... :D Ale ne, s Taimi jsem se identifikovala hodně jen v některých věcech (především v tom, jak se cítila ohledně Tuiva), ale v jiných jsem s ní vůbec nesouhlasila. U Auri... nevím, nakolik se dokážu ztotožnit s její povahou, ale s její životní situací velmi pravděpodobně ano :D
Re: Re: Re: .
(Ant, 10. 6. 2022 5:29)Chápu, já i chtěla, aby tohle byl příběh, který se může stát všem. :-)
.
(L. , 8. 6. 2022 23:22)