Vzlety a pády
Šílené zkouškové
Přišlo moje druhé zkouškové. Samo o sobě bylo celkem náročné, hlavně kvůli české literatuře 19. století, která mě fakt zoufale nudila a netušila jsem ani, jak a z čeho se ji učit, natož aby mi šla. Zkoušku z tohoto předmětu jsem dala jen díky štěstí, vytáhla jsem si lehkou otázku a knihu, kterou jsem dočítala den před tou zkouškou. Také těžký byl test z fonetiky (hlásky), která mě sice doteď baví, ale měli jsme dost zlého učitele, který navíc pak onemocněl, takže nás pak dost chaoticky učila jedna paní, která sice byla skvělá, ale moc jsem nestíhala chodit na její hodiny, protože si je dávala tak nějak různě, a dala jsem ten test až na třetí pokus, a to o chlup. Možná by to dopadlo jinak, kdyby do toho nevlezla jedna velká životní událost. Nebo vlastně série událostí.
Měly jsme s přítelkyní nějaké vztahové problémy a nezdálo se, že někdy skončí. Málem jsme se rozešly, a do toho moje mamka onemocněla roztroušenou sklerózou. Je to velmi vážná nemoc, která jí upoutala na dlouhé týdny na lůžko do nemocnice. Já jsem u jejího akutního záchvatu bohužel nebyla, ale celý počátek nemoci jsem s ní asi nejvíce prožívala. Život se scvrkl na učení, nemocnici a péči o domácnost, kterou jsem, nutno podotknout, tehdy fakt neovládala, neuměla jsem pořádně vařit ani prát, prostě nic. Byla jsem na všechno sama a nikdo mi nepomáhal, i když byli přesvědčení, že ano, akorát mi pořád nadávali, jak všechno dělám zle, ale vlastně se málo učím, a opakovali mi, že musím být silná, nesmím plakat, i když jsem se několikrát za den tajně totálně nervově zhroutila, protože jsem měla hlavu nacpanou k prasknutí a hrozně se bála o mamku. Přítelkyně tehdy fakt nebyla nejlepší podpora (promiň), což mě deptalo ještě více.
Ono by tohle stačilo, ale hrála tady roli ještě jedna věc. Manžel od mé mámy. Ne můj otec, ono je to komplikované. Máma a táta se rozešli, když mi bylo sedm, a o dva roky později si máma našla dalšího chlapa, který ale mě, ji, a i moji sestru, než se sebrala a odstěhovala, protože už to doma nemohla vydržet, psychicky týral. Neustálý křik, ponižování, nadávky, nepřiměřené a někdy i bezdůvodné tresty, omezování osobní svobody, zákaz vídat se s vlastním otcem, později i krádeže těžce získaných peněz (mimo brigádu jsem vždycky dostávala kapesné jen od taťky, které jsem měla na dva týdny a musela si z toho hradit i věci do školy, což se z pár stovkami dělá blbě, ale naučila jsem se šetřit) a úmyslné zasahování citlivých míst na duši a neuvěřitelná provokace k hádkám, to všechno bylo na denním pořádku. Došlo i k pár fackám a nějakému nevhodnému osahávání, ale nezbývalo než to vydržet, neměly jsme kam jít. Proto jsem utekla na vysokou, taťka byl naštěstí ochotný mi platit kolej (než se někdo zeptá, tak ne, k němu jsem jít bydlet nechtěla, to je komplikovanější, ale asi by to nebylo o moc lepší než doma, i když taťku naprosto zbožňuju a celý život mi neuvěřitelně pomáhá).
Nicméně, na zkouškové jsem jezdila domů, protože jsem se během těch více než deseti let, co jsme doma žili, sice naučila učit se při křiku, ale nějak jsem se nenaučila učit se při svých spolubydlících. Tehdy zkouškové začalo tak normálně, většinu času jsem strávila v pokoji, který jsem měla tehdy už celý pro sebe, koukáním do počítače a do knih, jenže pak přišel ten mamčin záchvat, a já jsem zůstala sama s manželem od mamky doma. Samozřejmě mi nepřestal ubližovat, a o mamku se vlastně moc nezajímal. V nemocnici za ní byl jednou, musela jsem tam s ním jet já, jenže prý byl hrozně unavený a jenom se tam rozvalil na židli. Asi dvě hodiny jsem seděla u mamky, povídala si s ní, držela ji za ruku a tak, a on nepromluvil ani slovo, a prý za mnou celou dobu protáčel oči. Pak mi ještě cestou domů vynadal, že jsem se chovala jak rozmazlená pipina (ani jsem nebrečela, myslím, že mu vadilo to držení za ruku, nebo možná to, že jsem mamce vyprávěla svoje zážitky, abych ji rozveselila, ale fakt si nejsem jistá, občas jsem za ty roky nevěděla, v čem přesně má problém). Mamku to tehdy naštvalo, a poprvé začala doopravdy přemýšlet o tom, že se s ním rozvede.
Když se mamka vrátila domů, pořád to bylo všechno na mě, protože ona musela odpočívat a nestresovat se (haha). Taky jsem s ní musela cvičit a později jí i píchat injekce. Nakonec jsem ji přesvědčila, ať jde bydlet ke mně do pokoje, protože jsem nechtěla, aby se vůbec musela dívat na toho idiota, který po ní pořád křičel, nechtěla jsem, aby s ním musela spát ve stejné posteli. Stejně za námi stále chodil, protože se mi nedaly zamykat dveře, ať už seřvat mamku, že mu neuvařila oběd (já jsem mu i za cenu nadávek a trestu, na který jsem se mu vykašlala, odmítla po pár dnech vařit, protože mi stejně všechno zkritizoval, a hlavně po mě chtěl jídla, které nejím a neumím. Kromě toho jsem byla dlouhé roky vegetariánka, a i když už maso do nějaké míry zase jím, tak mi pořád dělá problém jeho příprava a zvládám jen kuřecí prsa/ stehna na různé způsoby, jenže na to mi řekl, cituju, že „takové sračky jíst nebudu, já chci pořádné maso“.), nebo mamce pomáhat cvičit, jenže se mu nedalo vysvětlit, že ji nesmí podepírat, že účel toho cvičení je, že se musí naučit znovu získat rovnováhu, a navíc jí ublížil, i když nechtěně (On je trochu jako Lennie z O myších a lidech, má velkou fyzickou sílu a neumí ji usměrňovat, a často to přežene.) Když přišel potřetí a začal se mamce vysmívat, že je nemocná, doslova jsem ho vystrčila na chodbu, i když jsem dost riskovala, a zařvala po něm, že jestli se ještě jednou mamky dotkne nebo na ni promluví, tak ho zabiju, a smutné je, že jsem to asi v tom momentě myslela vážně. Každopádně to asi zabralo, protože už se jí jen snažil přesvědčit, ať jde za ním do obýváku, kde žili oni, ale bylo to už takové celkem nevinné.
Aniž bych to tušila, po tom, co jsem mamku nastěhovala k sobě, jsem ztratila svoji svobodu, už to nebyl můj pokoj, a už nikdy jsem úplně svůj klid znovu nezískala, minimálně ne u mamky, ale to předbíhám. Každopádně se po tomhle život začal obracet k lepšímu, zkouškové jsem nakonec úspěšně zvládla, mamčin stav se stabilizoval a to hlavní, odstěhovaly jsme se pryč od manžela a mamka se s ním rozvedla. Jenže jsme se odstěhovaly do fakt malinkého 1+1 bytu, a když jsem zrovna nebyla na koleji, stále s blbými spolubydlícími, mimochodem taky v jednom pokoji, tak jsme zažívaly šílenou ponorkovou nemoc a neuvěřitelně si lezly v tom malém bytě na nervy.!
Úzkosti, zkoušky a pandemie
Život na počátku druháku byl celkem hezký. S přítelkyní jsme daly náš vztah dohromady a byly spolu šťastné (stále jsme!), mamčin stav se nehoršil, s manželem od mamky jsem se už nikdy neviděla, jezdila jsem občas domů, kde to na ten víkend bylo v pohodě, občas za taťkou, občas za přítelkyní. Jinak jsem chodila do školy, kde jsme měli vlastně asi nejlepší rozvrh, a předměty za celou tu dobu, co jsem studovala, kecala se spolužáky, se kterými jsem si vytvořila povrchní, ale celkem fajn vztahy, navíc jsem dostala skvělé spolubydlící, se kterými jsem se rychle skamarádila a svým způsobem se s jednou z nich bavím doteď. Taky jsem se zase začala bavit s jednou holkou, kterou jsem znala z gymplu, a taky jsem konečně odpustila své bývalé kamarádce, že mi ublížila, protože i já jsem ublížila jí, a chodily jsme spolu do knihovny nebo na jídlo. Ano, byly tady problémy, třeba skončilo jedno přátelství, které pro mě moc znamenalo, nebo jsem poprvé v životě nedala zkoušku (z literatury, mimochodem, tentokrát předválečné/ z první světové války, tolik tomu, že tu českou literaturu nějak překousnu) a dost mě to vzalo, ale život byl v pohodě.
Jenže pak přišla naše milovaná pandemie korony a zavřeli nám školy. Vrátila jsem se domů, protože jsem měla strach, že stejně zavřou koleje/okresy, což se obojí stalo, jen později, a zůstala půl roku zavřená doma. Samozřejmě jsem chodila ven na procházky, ale to nešlo pořád, a k taťkovi jsem kvůli covidu raději nejezdila, a s přítelkyní jsem se nějaké tři měsíce neviděla, protože byly zavřené hranice státu. Zpočátku se to dalo, jenže jak se blížilo zkouškové, tak se blížilo i nejhorší období v mém životě.
Nebyla jsem osamělá, protože jsem si v té době díky koroně a tomu, že jsme všichni byli zalezlí doma, začala chatovat s partou lidí, se kterými spolu komunikujeme doteď, a naprosto je miluju (zdravím, lidi!), ale chyběl mi nějaký ten osobní kontakt, protože moje mamka dlouhodobě upřímně není nejlepší společnost, a navíc se některé věci na ni/ ohledně ní vinou té roztroušené sklérozy změnily a pro mě to nebyla příjemná změna. Můj hlavní problém asi byl, že byla pořád puštěná televize, a já jsem se nemohla soustředit na učení ani na svoje koníčky, a navíc mě z televize bolí hlava, jednak z hluku, a jednak mám problém s rychle pohybujícími se obrázky, nepobírám je a je mi z nich špatně, můj mozek je prostě neumí příjimout. Jenže nic z toho mamku nezajímalo, a ještě jsem byla přesvědčovaná pár lidmi z rodiny, jak hrozně jsem sobecká, když netrávím 24/7 péčí o mamku a že si vůbec na něco stěžuju, když je nemocná.
Tohle všechno jsem nedokázala dlouhodobě zvládat, takže jsem byla prakticky pořád vystresovaná a často tajně brečela v koupelně, protože toho na mě bylo moc. Vím, že někdo by to asi zvládl lépe, ale já jsem odmala hrozně přecitlivělá, takže jsem to prostě nezvládla, no. Někdy v té době jsem začala psát i Plamen vzpomínek, a myslela si, že to s manželem od mamky je za mnou, jenže jak jsem vymýšlela ten příběh a psala hlavně o Jyrkim, tak jsem to začala vytahovat a to byl problém. Nelituji toho, ono by to z toho podvědomí jednou stejně vylezlo a možná v horší formě, ale to načasování bylo fakt, fakt blbé.
Myslela jsem si, že jsem prostě vystresovaná ze školy, protože jsem musela zvládnout spoustu zkoušek, mimo jiné i z české literatury z válečného a poválečného období, kde to bylo ještě umocněné tím, že jsem se toho učitele opravdu hrozně bála, a ze statistiky, kterou jsem prostě nechápala a ani jsme kvůli pandemii neměli jak ji pochopit, protože materiály nikde moc nebyly, když se nepočítaly mnohdy chaotické zápisky z předchozích ročníků a moc matematicky zaměřené prezentace od učitele. Jestli chcete vědět, jak to dopadlo, tak tu statistiku jsem nějakým zázrakem na třetí pokus dala, tu literaturu jsem prostě… no, nejlehčí bude říct, že jsem si ji odložila do dalšího ročníku, protože to prostě nešlo, ten strach z učitele byl moc velký.
Každopádně, v té době se moje brečení v koupelně přehouplo v úzkosti a panické záchvaty, které jsem nesměla dát najevo, protože mi bylo i s manželem od mamky, i po něm, vždy za pláč nebo jiné negativní emoce vynadáno, a to i v době, kdy jsem asi v šestnácti zažívala dost podobné stavy jako ty, co popisuju teď, takže jsem si zvykla, že musím být silná. Pak ale přišly i noční můry, v jedné době i skoro každonoční, které většinou byly o tom samém, nacházela jsem se zpět ve svém starém pokoji a manžel od mamky po mě křičel/nadával mi/dostala jsem nějaký trest a nebyla si úplně jistá za co.
Na popud přítelkyně jsem se odhodlala to říct tetě, která mě sice nepodpořila, ale domluvila mi sezení u psycholožky, ke které jsem chodila v těch šestnácti a hodně mi pomohla. Hodně mi pomohla i teď, akorát jsem si, to bylo v létě mezi druhákem a třeťákem, myslela, že si budu docházet k psycholožce a k tomu relativně normálně žít, jako to nějak šlo v těch šestnácti. Jenže to byla úplně jiná situace a můj problém byl teď vážnější, takže to nešlo. Vzpomínky už nechodily jen přes noc, ale prakticky neustále, každá činnost mě ničila, a já jsem začínala uvažovat nad sebevraždou.
Myslím, že bych to udělala, kdybychom na podzim nezačaly bydlet s přítelkyní, protože studuje stejnou školu, jen jiný obor, a studuje ji doteď. Ona mi prakticky zachránila život a je mi obrovskou podporou a pomocí. Můj stav se horšil, ale i když to asi vyzní jako kýč, láska k ní mě tady nějakým způsobem stále držela, a snažila jsem se nějakým způsobem žít, vydržet ještě ten poslední rok ve škole, a myslím, že ještě zhruba dva měsíce to nějak šlo.
Jenže kolem konce semestru a hlavně před Vánoci se to úplně, ale úplně pokazilo. I když jsem moc neměla na výběr, zjistila jsem, že jsem si toho přece jen ve škole nabrala příliš a začínala se pod tíhou toho, co musím do února zvládnout, hroutit, a už nebylo moc co a kam odkládat, a hlavně bych si to nemohla dovolit, protože mě čekaly státnice. Do toho jsem chtěla začít pracovat na bakalářce, a i když mě téma a její praktická část, od které jsem měla celou první verzi prakticky hotovou někdy koncem ledna, myslím, fakt zajímaly, tak jsem neměla nejmenší ponětí, jak udělat teoretickou část, a upřímně myslím, že i kdybych s ní vůbec začala, tak by byla hodně, hodně špatná. Nicméně mi můj psychický stav vůbec nedovoloval začít.
Kolem Vánoc jsem došla do stádia, kdy už se to nedalo ignorovat a to všechno, co jsem cítila, ten stres a bolest, to všechno mi znemožňovalo žít. Párkrát moje tělo prostě naprosto vypnulo, a i když jsem si to nemohla dovolit, musela jsem si dát pauzu od učení, protože jakmile jsem otevřela učebnici, chtěla jsem se zabít, a to nepřeháním. Tady už mi začínalo docházet, že není v pohodě mít takové stavy, které tolik zhoršuje škola, ale i když to asi vyzní blbě, říkala jsem si, že prostě nějak doklepu ten zbývající půlrok a pak se vyléčím. Jenže tak to nefunguje, a já jsem měla vnímat signály svého těla, které křičelo, že potřebuje přestat, že potřebuje úplné vypnutí, že potřebuje klid, hlavně klid. Jak moc křičelo, to bude v další části.